Jak důvěra souvisí s porodem a dětstvím

To, co nám na přelomu druhého a třetího tisíciletí chybí zdaleka nejvíc – i když si toho často nevšímáme – je důvěra. Vidím to denně v seminářích konstelací, což je technika, která je schopná vytvořit mezi lidmi atmosféru důvěry během velice krátké doby. Lidé přijdou v pátek odpoledne „normální“, tak trochu uzavření do sebe, dívajíc se na spoluúčastníky s odstupem, hodnocením a jistou „bazální“ nedůvěrou. Tím zpočátku neexistuje ve skupině žádná synergie, žádné propojení sil, žádná vzájemná sympatie.

To se během jednoho dne radikálně změní. Lidé se otevírají a zjišťují, že druzí se otevírají také. Začnou se dít zázraky, zapředou se rozhovory o hlubších věcech než banálních a celý kruh vstoupí do energetického procesu, který nazývám „síťováním“. Síť je báječná věc – nemá střed, nemá vrchol, nikdo zde není ten, který by ostatní ovládal. A přece se síť pohybuje; když se jeden uzlík pohne, pohnou se i ostatní.

Občas si naivně představuji, jaké by to bylo, kdyby například v poslanecké sněmovně panovala důvěra. Kdyby každý zastupitel měl důvěru v to, že každý jiný poslanec chce nalézt optimální způsob správy společnosti, pouze se liší ve svých kořenech – ve vzdělání, specifickými informacemi, který každý přinesl a emočním „habitem“ každého. Kdyby byly různé strany náhle osvícené důvěrou v to, že opozice chce také dobro, jen jinak, a že je možné se dohodnout. Jak by to vypadalo na pracovišti jakékoliv firmy, kdyby vedení důvěřovalo zaměstnancům, že jim záleží na blahu firmy, a zaměstnanci vedení, že si jich váží a že je potřebuje. Kdyby učitelé důvěřovali žákům, že dělají to, co můžou, a žáci učitelům, že jim chtějí poskytnout, co vědí.

Jenže pak jedu tramvají odněkud někam a setkám se s cestujícími, kteří jsou zahaleni do své základní, vše prostupující nedůvěry vůči okolí. A pochopím, že ji mám v sobě i já. Odkud pramení? Kde se vzala naše neschopnost věřit (důvěra je koneckonců spojená s vírou), že věci skončí dobře? Že i kdyby mi náhodou někdo v té tramvaji ukradl peněženku, že mě to nezabije, ale jemu nebo ji to uškodí? Takže bych si mohl oddechnout a uvolnit se v důvěře, že zdali tu je někdo poškozen, tak je to zloděj… Usmíváte se teď? Přehnal jsem to?

Ne, nejsem Ježíš, a jako bývalý Oshův sanyassin náboženství a „boží přikázání“ zrovna nemusím. Nemyslím si, že by nám bůh, ať už křesťanský, hebrejský, islámský nebo hinduistický, něco přikazoval. To mohou věřit jen idioti, jak říkal Osho. Jsem přesvědčen, že nedůvěru nám do srdce zasel způsob, jakým přicházíme na svět, a že tato počáteční nedůvěra byla pečlivě zalévána během prvních let našeho života. Vidím to ve své práci s lidmi a zažil jsem to i sám, když jsem se za pomoci různých metod prokousával zpátky ke svému vlastnímu porodu.

Už před porodem je matce sugerováno, že porod je velice nebezpečná záležitost. Každopádně nevhodná, aby proběhl „jen tak“, třeba v domácím prostředí. (Ano, zažil jsem dva domácí porody a obě děti po porodu syndrom „nedůvěry“ neměly.) Ačkoliv jsme před nástupem moderní medicíny miliony let rodili sami, dnes je to považováno prakticky za vraždu nebo sebevraždu. S touto „nedůvěrou“ v přírodní proces jede rodička (už ten název!) na „sál“. Tam, pod oslňujícím světlem OP-lampy, je z ní „vyndáno“ dítě, které právě prodělalo svoji velikou první cestu „ven“ – někam, kde to nezná. Které by určitě v tento nový svět rádo důvěřovalo.

Co zde na něj čeká? Láskyplné přijetí do teplého, voňavého, a tlumeně osvětleného prostoru? Tělo šťastné matky, slibující přitulení, odpočinek, mír? Pevné obětí někoho, kdo ho má rád? Bohužel nikoliv. Plácnutí přes prdelku, aby dítě řvalo (porodník tak ví, že dítě je v pořádku a může „toho nechat“), měření, vážení... Důvěra? V prdeli, vážení.

V rámci jednoho „primárního“ workshopu, spojeného s holotropním dýcháním, jsem zažil vzpomínku na čas krátce po vlastním porodu. Dotýkaly se mě ruce, ve kterých nebylo ani zbla něžnosti, lásky, citu. To byly asi ruce sestřiček v podolské nemocnici, kde jsem se narodil. Pak přišly další ruce – mámy? Tyto ruce byly zmatené a nevěděly si se mnou co počít. Pochopil jsem, že je to nikdo nenaučil. Že osoba, která k nim patřila, byla sama ve stresu. Že se mě dotýkala způsobem, jakým se lidé dneska objímají – vzít do náruče s pocitem, ten druhý může být „divný“ a párkrát ho/ji poplácat po zádech. Začal jsem se v semináři smát, ležel jsem na matraci a kuckal se smíchy nad absurdností vzpomenuté situace, ale vevnitř mi bylo smutno. Od té doby zakazuji svým klientům, když se objímají, toho druhého plácat.

Tímto stylem pokračuje pak celá výchova. Jedno trauma stíhá druhé, jedna nevyřčená lež následuje druhou – malé dítě je ještě velice dobře schopné číst energie a nepotřebuje vysvětlení, proč rodič lže. Prostě jim přestane důvěřovat. A vyroste z něho politik, nedůvěřivý manažer, korupčník, zloděj či lhář, kteří si všichni namlouvají, že to, co dělají, je správné, protože přece „nemůžeš nikomu věřit“. A budou tvrdit, že „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Nebo se z našeho novorozence stane „jen“ docela „normální“ slušný člověk, který, jak to dělávala moje máma, když vidí žebráka, si řekne: „No, na alkohol mu nic nedám“.

 Existuje cesta, jak opět začít důvěřovat? Jsem přesvědčen, že ano. Je to ale velice bolestná a nelehká cesta – musíme na ni projít všemi těmi traumaty, ve kterých jsme naši důvěru poztráceli. Musíme najít toho maličkého v nás, který přestal důvěřovat a vysvobodit ho z jeho šoku. Musíme se probrečet k tomu, kterého v porodnici nechali ležet, protože máma to neuměla a všichni ostatní měli přece práci. Který řval a řval a řval, a když už nemohl, tak si řekl: „Na ně fakt není spoleh. Na ty se můžu vykašlat.“ A začal se starat sám o sebe. Na úkor všech ostatních. Tak, jako to dělá naše civilizace už staletí. Musíme ho vzít za ruku a říct mu, že to tenkrát nedopadlo moc dobře. Ale že teď, TEĎ se o něj (nebo o ni) postaráme lépe. A že tomu může začít, pomaloučku, po milimetrech, věřit.

Nemyslím si, že „boj s korupcí“, že „Occupy Wall Street“ nebo „Arabská revoluce“ bude mít nějaký velký úspěch, dokud nezačneme s tím malým, ztraceným dítětem v nás. Docela rád bych byl pozván do sněmovny. Nebo k panu prezidentovi. Nebo nějakými kapitány průmyslu či bankovnictví. Ale vím, že ti všichni vyrostli z dětí, které po porodu a v dětství dostávali na zadek nejvíc. Takže do té doby pracuji se všemi ostatními, kteří přijdou. Pojďme si prostě trochu důvěřovat. Navzájem a sami sobě, dovnitř.

Váš Jan.

(O práci s vnitřním dítětem zde: http://www.konstelace.info/vnitrni-dite.html)