Sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Tedy takovou tu poněkud ochočenou – staré ovocné stromy, sousedovy ovce, zpívající ptáky (ti jsou divocí) a kohouta, který od rána do teď (půl druhé odpoledne) vykřikuje, že je nejvyšší čas se probudit. Ráno zapršelo, takže po dlouhém suchu se trávník zase trošku zazelenal a vše vypadá mírumilovně a celkem v pořádku.
Sedím na zahradě a čtu přes připojený mobil různé poplašné zvěsti (mám-li jim vůbec věřit), které ovšem dobře zapadají do mého dojmu, že se nějaké důležité vývojové stádium světa chýlí ke konci a nastává čas poměrně radikálních změn. Globální, na dluhu postavená finanční systém přestává fungovat, příjmová i majetková nerovnost ve světě vzrůstá, živočišné i rostlinné druhy šmahem vymírají, klima se drasticky mění.
Všimněte si prosím dvou zcela odlišných dojmů z předchozích odstavců. Ačkoliv v mé paměti louky mého mládí vypadaly jinak – byly podstatně pestřejší divokými kvítky a nad nimi létalo podstatně víc motýlů – nic mému senzorickému aparátu neříká o ohrožení. Přesto většina informací, pokud se nespoléhám jen na Blesk a Vlastu, se v mé hlavě skládá do obrazu světa, jenž jsem mnohokrát ve svých článcích a knihách popsal – světa, který opouští své dosavadní jistoty a vydává se, tak jako okřídlení mravenci v mém předchozím blogu, na zcela neznámou, novou, možná i smrtelnou cestu. Co je „pravdivější“ – pocit klidu a bezpečí na mé zahradě, nebo pocit neklidu a ohrožení (tj. hrozících změn) v našich hlavách?
Protože dělám sám sobě rád kritika, namítl bych na tomto místě hned několik věcí:
1. Svět se na zcela neznámou cestu vydává každým okamžikem (tak jako létající mravenci), jen naše zvyková mysl by se, pokud by si to připustila, podělala strachy. A tak si vytváříme kontinuálně iluzi kontinuity a předvídatelnosti. Jinak řečeno: Jakákoliv jistota je vždy iluzí.
2. Neexistuje „nepravdivá“ verze vnímání a to ani tehdy ne, vnímáme-li současně dva protichůdné pocity – například jistotu a ohrožení. Cokoliv cítíme, to je nutno vzít jako opravdovost, jako existující pocit, o němž nelze diskutovat (to je taková základní poučka; když vám například vaše partnerka říká, že se cítí nemilovaná, tak nemá moc smyslu ji tvrdit „já tě ale miluji!“). Jinak řečeno: I protichůdné pocity smějí být, důležité je moje finální rozhodnutí, tedy co pak udělám.
3. I vnímání lze vůlí změnit. Věčná diskuze mezi objektivisty a subjektivisty se zabývá tím, zdali změnou naší percepce měníme objektivní realitu (kvantová fyzika už dochází k tomuto závěru) nebo pouze naši náladu. Jinak řečeno: Kdybych se koncentroval na svoji zahrádku, ohrožení by (aspoň dle esoterických subjektivistů) zmizelo. Toliko mé vlastní námitky.
Jenže, ty „dvě duše v mé hrudi“ abych to řekl s Faustem, působí hlouběji, než bych si to chtěl přiznat. Z konstelací je dobře znám tak zvaný rozvodový problém dětí, který se dá docela dobře zobecnit, jde-li o dvě neslučitelné, ale zároveň existující entity/jevy/osoby. Pokud se rodiče rozcházejí, tak dítko, které je produktem obou, většinu času zůstává u jednoho z nich. Jelikož se rozcházející partneři téměř vždy rozcházejí i skrze své názory a vnímání světa, přijme dítko na vědomé úrovni to, co hlásá ten, u kterého zůstává. Ale na podvědomé úrovni bude realizovat svět toho druhého. To děláme my všichni, abychom dostáli zákonu o vyvážení, o právu na existenci čehokoliv, co je vytěsněné. Bůh je totiž vždy VŠECHNO, světlo i stín, černá i bílá (i všechny barva mezi tím), to dobré i to špatné.
Pokud si toto uvědomím, dojdu k závěru, že když sedím na zahradě a užívám si míru, stačí připustit v mém podvědomí číhající myšlenku na nejistotu, zvrat, konec... Konstelačně ji postavit vedle sebe a říci ji, že zde může být. Vzít ji jako parťáka, bráchu, svůj stín, kterému nejen že nemohu utéci, ale už to ani nechci. A naopak – zabývám-li se obrazem o konci spořádaného světa, jsem-li zneklidněn vizemi zkázy a přemýšlím-li horečně o možných či nemožných řešeních, mohu vedle sebe postavit svou zahradu. Obé má zajímavý efekt –totiž v tom, že přestanu lpět na svém výkladu světa. Tím opadne mé vnitřní napětí, které bylo vyvoláváno příklonem k jedné z obou variant – ať už to byl mír na zahradě nebo ohrožení světa – a já si všimnu toho, jak moc toto napětí spotřebovávalo moji energii.
Takže takové radikální shrnutí: Esoterikům a sluníčkářům se moc nedaří, neboť potlačují stín – v jejich případě realitu nadcházejících drastických změn. Armagedonovcům, tedy těm, kteří se zabývají všemi možnými negativními jevy, kteří poukazují na scestný vývoj a horlí pro nápravu, se nedaří také, neboť potlačují zase ten jejich stín – to, že Slunce svítí, stromy se zelenají, tráva roste sama od sebe a lidi jsou v podstatě dobří.
No a na závěr ještě takový malý koan. Když žiju A a vytěsňuji B, uzdravím se přijetím B. Když žiji B a vytěsňuji A, tkví cesta k celistvosti v přijetí A. Co ale mi chybí, když (po napsání tohoto článku) jsem přijal jak A, tak i B?
Hezké prázdniny přeje
Jan.
sobota 25. července 2015
úterý 21. července 2015
Samečci, mizící v modrých výškách
Dneska bude krásný den, protože se rojí mravenci. Sedím na zahradě a dívám se, jak na jednom z třinácti špalků, které jsou rozmístěny jako sedačky kolem mého rituálního ohniště, je živo. Mravenci pobíhají sem a tam a z hloubi dřeva vylézají okřídlení samečci ? samičky? (nevím, musím vygůglit) a šmátrají poněkud nejistě kolem sebe. Někteří na chvíli zase zalezou, jako by se potřebovali v temnotě a hloubce opět najít, získat odvahu. A někteří již zkouší kratičký let. Jeden přistane po třech centimetrech na zádech na povrchu špalku. Další spadne do trávy (musí to být, jako spadnout z doverského útesu) a trvá mu to hodnou chvíli, než opět vyleze na domovskou rovinu ztmavlého dřeva. Ale po jisté době se každý z nich vznese do vzduchu a letí do výšky, kde se mi ztrácejí z dohledu.
Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:
„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“
Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.
„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).
Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.
Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.
Hezké léto přeje
Jan.
Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:
„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“
Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.
„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).
Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.
Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.
Hezké léto přeje
Jan.
sobota 11. července 2015
Co si chlapi už přiznávají?
Následující rozhovor vyšel před čtrnácti dny v příloze Lidových Novin „Pátek“ pod titulkem Co si chlapi nepřiznají? Přináším jeho rozšířenou a mnou komentovanou verzi.
S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).
Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).
PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.
Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal. A to je velmi důležitý problém. Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)
Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)
Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář. To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.
Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)
S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).
Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).
PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.
Úvod (M. Kopecká):
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.
Přiznám se, že mi začíná být mužů skoro líto.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?
Ano.
A máte syna?
Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?
Ano.
A máte syna?
Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.
Jenže ono je těžké
nic nedělat, když chlapce obklopují ženy od rána do večera a pak možná večer
uvidí tátu. Co tedy potřebují malí
chlapci?
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.
Co by měli tátové říkat svým synům?
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.
Na druhou stranu se
dnes muži snaží věnovat dětem víc, než kdykoli předtím. To je pozitivní,
nemyslíte?
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)
Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal. A to je velmi důležitý problém. Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)
Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)
A nepomohly mužům k té roli spolumatek ženy? Tím, že
nemají v okolí jiné ženy, které by jim pomohly, a tak zbývají jen muži?
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.
Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné: Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.
Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné: Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
Proč?
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
Bylo tomu tak vždy?
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)
Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)
Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.
Proč je až teď takový problém, že muži nejsou empatičtí?
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.
Myslíte patriarchát, kdy žena musela snášet od muže všechno?
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie. Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit. Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie. Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit. Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)
Jak ale naučit muže
větší empatii?
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.
A není to tak, že se
ženy snaží většinou opravdu hodně a dlouho? Ale s muži nic nehne? Teprve,
až když je žena opustí, začnou přemýšlet.
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal: Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal: Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
Proč muži tak lžou?
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají si emoční inteligence všímat.
Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají si emoční inteligence všímat.
Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.
Jak?
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou. Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.
Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami. V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)
Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou. Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.
Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami. V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)
Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.
Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář. To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.
Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)
Zmínil jste se, že přednášíte velkým firmám. Co jim
radíte?
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.
Jak reagují top manažeři, když začnete mluvit o
menstruaci?
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.
Je tedy žena a její ženský princip lékem na současnou
situaci?
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.
Jenže nebojí se muži tak velkého vlivu žen?
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!
A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)
Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.
Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)
Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.
Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.
A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii. (V tištěné verzi zkráceno.)
Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.
Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.
A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)
Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.
A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.
Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.
Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.
V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.
Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.
Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.
Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.
Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.
Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!
Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.
Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!
A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)
Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.
Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)
Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.
Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.
A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii. (V tištěné verzi zkráceno.)
Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.
Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.
A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)
Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.
A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.
Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.
Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.
V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.
Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.
Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.
Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.
Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.
Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!
Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.
Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE
čtvrtek 2. července 2015
Čeho se bojím
Nedávno jsem v konstelacích řešili poněkud spletitý případ. Můj klient, říkejme mu Petr, pracuje ve firmě A. Je to česká pobočka světového koncernu, který na českém trhu „přikoupil“ firmu B a začlenil ji do firmy A. Jak už to nejen v historii bývá, barbaři, kteří vtrhnou do cizí země, ji sice ovládnou mocensky, ale pokud je zde odlišná kultura, přejmou ji, což často vede k jejich vnitřnímu rozkladu.* Tak například byl Sovětský svaz nucen po okupaci 1968 rychle vyměnit posádky, neboť chudáci Kazaši byli během několika měsíců z českých civilizovaných poměrů lidově řečeno na větvi. Podobně výsledek fůze shora zmíněných dvou firem byl, že agresoři (koncern vlastnící firmu A) ovládli firmu B sice mocensky, v nové spojené firmě (A+B) však firma B dominuje jak personálně, tak i „kulturou“ – tedy strukturně. To se mimochodem v podobných případech stává pravidelně. Nicméně se interní „vítězství“ firmy B, jak si člověk dovede lehce překvapit, velice nelíbilo lidem z původní A-firmy. I začali na firmu B nevražit.
V konstelaci se názorně ukázalo to, co se velice často děje ve světě kolem nás. Lidi z A byli nesmírně naštváni na lidi z B, aniž by si povšimli, že obě části fúzované firmy jsou na stejné straně barikády. Koncern coby „big brother“ totiž odčerpává zisky jak A-firmy, tak i přikoupené B-firmy hezky do zahraničí. Podobné konflikty páriů mezi sebou se však dějí nejen ve firemním světě. Máme-li například ve státě jistou znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „obyčejní lidé“), stačí jejich pozornost zaměřit na jinou, nejlépe ještě více znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „Romové“) a můžete si být jisti, že veškerá nenávist „obyčejných lidí“ se bude vybíjet na „Romech“, namísto aby se obrátila na ty, kteří jimi manipulují.
Tyto mechanismy lze velice názorně a rychle rozklíčovat v systemických konstelacích. Tím nás všechny konstelace učí chápat skryté souvislosti a transformují konflikty mezi rozdílnými skupinami znevýhodněných do síly, za pomoci které lze pak znevýhodnění ukončit. Na to, aby se tento transformační a z mého pohledu jediný skutečně revoluční proces udál, je však potřeba jisté vstupní úrovně inteligence. Je zapotřebí schopnost nenechat se polapit jednoduše znějícími „pravdami“ tak zvaného zdravého rozumu. Bohužel tato inteligence se mnoha lidem globálně, ale také speciálně v naší české kotlince, nedostává.
Netřeba zdůrazňovat, že jeden takovýto proces nenávisti jedněch páriů vůči jiným právě běží. Mluvím o současné české hysterii proti africkým a blízkovýchodním emigrantům. Problém je, že 90% veškeré (alespoň mnou sledované) diskuze o migrantech se ubírá naprosto nedůležitým a zástupným směrem, totiž otázkou „chceme tu uprchlíky nebo ne?“. Tím tyto diskuze – přesněji řečeno monology – odvádějí pozornost od té opravdu důležité otázky, totiž kdo uprchlickou vlnu způsobil a komu slouží. Pokud totiž tuto otázku nezodpovíme a neučiníme patřičná opatření proti příčinám masového exodu, žádné uzavření hranic, žádné ploty a ani žádná armáda, pálící na uprchlické lodě problém nevyřeší.
Zbývá se ještě zamyslet nad tím, co způsobuje nedostatek oné „vstupní“ inteligence, jenž vede tolik zdánlivě chytrých lidí k horlivému zastávání názorů, které vůbec nic neřeší. Zde nabízím úvahu o tom, že naše informační kultura se v posledních několika desítkách let zvrhla spíš v kulturu demagogie. Snadno přístupných, ale zcela neověřených informací je totiž už tolik, že každý si z informačního moře lehce vybere ty, které se mu takříkajíc hodí do krámu. V informačním guláši se nám vede podobně, jako mně samému, když jsem před mnoha lety z tehdejšího normalizovaného Československa emigroval a šel si koupit do jakéhosi mega-nákupního centra tabulku čokolády. Stál jsem před regálem, nabízejícím cirka dvě stě druhů čokolád a byl jsem tak zmaten, že jsem odešel s prázdnou. Připomínám tehdejší socialistický výběr: Kofila, Orion mléčná, Orion hořká.
My jsme totiž sebe i naše děti zcela zapomněli učit, že v prvé řadě nejde o poskytnutí informací, ale o schopnost jejich třídění a zpracování a především do dávání přijatých informací do souvislosti s osobní zkušeností. A tak se stalo, že se velká část našich spoluobčanů propadá do zcela virtuálního světa, vytvořeného tisíci informacemi, které ale všechny potvrzují tu či onu „realitu“, kjež tvoří neochvějné přesvědčení, že ta či ona internetová hra, jíž se účastníme, je naprosto pravdivá. Se záplavou mnohačetných informací jsme zapomněli na to, že i pravda je vždy mnohačetná, pokud se zakládá na něčem tak virtuálním, jako jsou média. Již samo slovo „media“ signalizuje, že je to cosi, co stojí mezi skutečností a námi. Věříme těm svým, vcelku jednoduchým, leč zcela virtuálním pravdám, v jejichž jménu jsme připraveni, možná opět, pálit knihy, zavírat jiné lidi do koncentráků a nechávat vymírat celé národy.
Qui bono, zní stará latinská otázka – komu to prospěje? Obávám se, že původní euforie nad volným přístupem k informacím a naděje, že se tímto skokově zvýší informovanost, a tím snad i moudrost nás všech, se obrací naruby. V dnešním přeinformovaném, přebilboardovaném a over-medializovaném světě se dezinformace stala dětsky jednoduchou. Dnes stačí nabídnout lidu jednoduchá řešení – argumenty a důkazy pro jejich správnost si už „useři“ najdou sami. Zatímco nacistické Německo ještě potřebovalo na zmanipulování mas emocemi nabité pochodňové slety a strhující rétoriku Vůdce, v dnešní orwellovské době stačí počítač a přípojka k internetu. S tím nic neuděláme. A toho se, abych se dostal k titulku tohoto článku, bojím.
-----------
*Toto se děje kvůli systemické vyváženosti – ten, jehož práva jsou omezena (firma B, okupovaná země atd.) se stává morálně silnější a ten, kdo toto činí (koncern A, agresor atd.), je ohrožen vnitřním oslabením, které se nejprve projevuje na poněkud zastřeném poli struktury a v mezilidských vztazích. Revoluce, podobně jako jakákoliv jiná agrese, tak vždy začne požírat své děti.
V konstelaci se názorně ukázalo to, co se velice často děje ve světě kolem nás. Lidi z A byli nesmírně naštváni na lidi z B, aniž by si povšimli, že obě části fúzované firmy jsou na stejné straně barikády. Koncern coby „big brother“ totiž odčerpává zisky jak A-firmy, tak i přikoupené B-firmy hezky do zahraničí. Podobné konflikty páriů mezi sebou se však dějí nejen ve firemním světě. Máme-li například ve státě jistou znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „obyčejní lidé“), stačí jejich pozornost zaměřit na jinou, nejlépe ještě více znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „Romové“) a můžete si být jisti, že veškerá nenávist „obyčejných lidí“ se bude vybíjet na „Romech“, namísto aby se obrátila na ty, kteří jimi manipulují.
Tyto mechanismy lze velice názorně a rychle rozklíčovat v systemických konstelacích. Tím nás všechny konstelace učí chápat skryté souvislosti a transformují konflikty mezi rozdílnými skupinami znevýhodněných do síly, za pomoci které lze pak znevýhodnění ukončit. Na to, aby se tento transformační a z mého pohledu jediný skutečně revoluční proces udál, je však potřeba jisté vstupní úrovně inteligence. Je zapotřebí schopnost nenechat se polapit jednoduše znějícími „pravdami“ tak zvaného zdravého rozumu. Bohužel tato inteligence se mnoha lidem globálně, ale také speciálně v naší české kotlince, nedostává.
Netřeba zdůrazňovat, že jeden takovýto proces nenávisti jedněch páriů vůči jiným právě běží. Mluvím o současné české hysterii proti africkým a blízkovýchodním emigrantům. Problém je, že 90% veškeré (alespoň mnou sledované) diskuze o migrantech se ubírá naprosto nedůležitým a zástupným směrem, totiž otázkou „chceme tu uprchlíky nebo ne?“. Tím tyto diskuze – přesněji řečeno monology – odvádějí pozornost od té opravdu důležité otázky, totiž kdo uprchlickou vlnu způsobil a komu slouží. Pokud totiž tuto otázku nezodpovíme a neučiníme patřičná opatření proti příčinám masového exodu, žádné uzavření hranic, žádné ploty a ani žádná armáda, pálící na uprchlické lodě problém nevyřeší.
Zbývá se ještě zamyslet nad tím, co způsobuje nedostatek oné „vstupní“ inteligence, jenž vede tolik zdánlivě chytrých lidí k horlivému zastávání názorů, které vůbec nic neřeší. Zde nabízím úvahu o tom, že naše informační kultura se v posledních několika desítkách let zvrhla spíš v kulturu demagogie. Snadno přístupných, ale zcela neověřených informací je totiž už tolik, že každý si z informačního moře lehce vybere ty, které se mu takříkajíc hodí do krámu. V informačním guláši se nám vede podobně, jako mně samému, když jsem před mnoha lety z tehdejšího normalizovaného Československa emigroval a šel si koupit do jakéhosi mega-nákupního centra tabulku čokolády. Stál jsem před regálem, nabízejícím cirka dvě stě druhů čokolád a byl jsem tak zmaten, že jsem odešel s prázdnou. Připomínám tehdejší socialistický výběr: Kofila, Orion mléčná, Orion hořká.
My jsme totiž sebe i naše děti zcela zapomněli učit, že v prvé řadě nejde o poskytnutí informací, ale o schopnost jejich třídění a zpracování a především do dávání přijatých informací do souvislosti s osobní zkušeností. A tak se stalo, že se velká část našich spoluobčanů propadá do zcela virtuálního světa, vytvořeného tisíci informacemi, které ale všechny potvrzují tu či onu „realitu“, kjež tvoří neochvějné přesvědčení, že ta či ona internetová hra, jíž se účastníme, je naprosto pravdivá. Se záplavou mnohačetných informací jsme zapomněli na to, že i pravda je vždy mnohačetná, pokud se zakládá na něčem tak virtuálním, jako jsou média. Již samo slovo „media“ signalizuje, že je to cosi, co stojí mezi skutečností a námi. Věříme těm svým, vcelku jednoduchým, leč zcela virtuálním pravdám, v jejichž jménu jsme připraveni, možná opět, pálit knihy, zavírat jiné lidi do koncentráků a nechávat vymírat celé národy.
Qui bono, zní stará latinská otázka – komu to prospěje? Obávám se, že původní euforie nad volným přístupem k informacím a naděje, že se tímto skokově zvýší informovanost, a tím snad i moudrost nás všech, se obrací naruby. V dnešním přeinformovaném, přebilboardovaném a over-medializovaném světě se dezinformace stala dětsky jednoduchou. Dnes stačí nabídnout lidu jednoduchá řešení – argumenty a důkazy pro jejich správnost si už „useři“ najdou sami. Zatímco nacistické Německo ještě potřebovalo na zmanipulování mas emocemi nabité pochodňové slety a strhující rétoriku Vůdce, v dnešní orwellovské době stačí počítač a přípojka k internetu. S tím nic neuděláme. A toho se, abych se dostal k titulku tohoto článku, bojím.
-----------
*Toto se děje kvůli systemické vyváženosti – ten, jehož práva jsou omezena (firma B, okupovaná země atd.) se stává morálně silnější a ten, kdo toto činí (koncern A, agresor atd.), je ohrožen vnitřním oslabením, které se nejprve projevuje na poněkud zastřeném poli struktury a v mezilidských vztazích. Revoluce, podobně jako jakákoliv jiná agrese, tak vždy začne požírat své děti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)