Ve dvou předchozích článcích jsem se zabýval závislostí a „majetnictvím“ v partnerství a nastínil koncept tří druhů vztahů – podle toho, v jakém stádiu vývoje se nacházíme. Především druhý článek měl obrovský úspěch – za tři dny zaznamenal víc než deset tisíc návštěv. Je vidět, že právě v partnerských vztazích prožíváme velkou část našeho osobnostního růstu, hledání nových cest a pokusů o řešení palčivých problémů. V tomto třetím článku se vědomě vydávám do končin, které se nám zdají být ještě utopické. Budu mluvit o zcela volném a svobodném partnerství, o vedoucí úloze žen, o nutnosti hluboké proměny biologického programu mužů. Možná, že tím narazím na nepochopení a odmítnutí, ale to mě nemusí bolet, neboť zcela záměrně píšu o tom, co se sice tímto směrem může ubírat, ale co také může jít zcela odlišným směrem. Kdo ví.
Ve výborné knize Daniela Odiera „Touhy, vášně a spiritualita“ (vyšla v nakladatelství Maitrea) nás autor seznamuje s kašmírským tantrismem, posvátným učením tantry-jógy, ve kterém hrají ženy zcela výjimečnou roli. Vlastně vůbec ne výjimečnou – jsou totiž uznávány jako zcela rovnoprávné mistryně a zasvěcovatelky do spirituálního učení, což je ovšem v současných světových náboženstvích zcela ojedinělé. Já sám jsem se celý život setkával s ženami, které pro mne byly nejen partnerkami, ale i úžasnými učitelkami, a bez kterých bych se zcela určitě nedostal tam, kde dnes jsem. V mých seminářích a workshopech se stále a stále ukazuje, jak je právě dnes důležité, aby se muži nechali vést a učit ženami – což samozřejmě neznamená, že by se jimi měli nechat ovládat. Jenže muži mají často strach stát se „měkkými“, naslouchat ženě a zpochybnit svá dlouholetá přesvědčení, přestat s tím, že správný muž musí vše řešit a neustále vítězit. Ženy se naopak bojí být nekompromisní a důsledně trvat na nutné změně, neboť se obávají, že muž to pak s nimi nevydrží a odejde. Tisícileté vzorce, které nutí ženu k akceptování muže takového, jakým je, z obavy, že žena by jinak zůstala sama, stále ještě fungují.
Odier hned zpočátku své knihy líčí jeden prastarý mýtus o Velké bohyni: „Síla ženy nachází svůj původ v legendárních příbězích, kde se praví, že bohové měli problémy s objevením se gigantického falu, jenž se pustil do ničení ráje. Tento černý kamenný lingam ničil lesy a paláce, prorážel jezera, drtil hory a kopce. Bohové proti němu vyslali své armády, žádná síla však nedokázala této situaci učinit přítrž. Pak si bezmocní bohové vzpomněli na Velkou bohyni, kterou z ješitnosti dosud opomíjeli. Šli a poklonili se před ní, odčinili své chování a jednomyslně uznali její nadřazenost – s prosbou, aby ukončila destruktivní působení lingamu. A tak se Velká bohyně projevila na nebesích, uchopila obří falus a vsunula ho do sebe, kde on prožil takovou rozkoš, že naprosto ukonejšila jeho ničivé šílenství.“ Když jsem nedávno četl tento text (ve vaně), musel jsem myslet na stav dnešního světa. Při vší kráse a úžasnosti je i náš současný svět ničen obřím lingamem – zcela z řetězu puštěným mužským principem, expanzivním, neustále se zrychlujícím růstem, agresivní a dobyvačnou válkou koncernů, korporací ale i států proti přírodě a za maximalizaci zisku či moci. Jak to říká Robert Graves – válečný Mars, mamonem posedlý Merkur a mocí šílený Pluto se dohodly na jakémsi neblahém triumvirátu nad dnešním světem.
Kde se ale nachází ona Velká bohyně, která ukonejší onen pokřivený mužský princip? Neboť pokud muž projde iniciací, pokud se dostane do své síly, pokud se stane nejen bojovníkem, ale ve svém nitru objeví i ony dva zbývající archetypy milovníka a mága-moudrého alchymisty, přestane být agresivní a stane se skutečným králem, tedy něčím, co v dnešní politice tak bolestně postrádáme. Silný muž po odchodu od matky a přijetí otce a otcem totiž ženy, život a přírodu neničí, nýbrž miluje. Nikdy by ho nenapadlo, si cokoliv podmaňovat a přivlastňovat, zabírat půdu a vybíjet stáda bizonů, trávit řeky a oceány chemií a plnit je plastikem nebo zahalovat „své“ ženy před zraky ostatních. Proč také.
Dnešní Velká bohyně se ukrývá právě v ženách. Jasně – nejen. Je všude, samozřejmě, v každé rostlině, v každém tvoru, v hloubce vesmíru. Ale právě vědomé ženy mají speciální, „bohyňskou“ úlohu: Nenechat nám mužům procházet naše „Ale vždyť nebude tak zle.“ Neustoupit, když muž tvrdí, že je vše v pořádku. Trvat na tom, že tak jako si dnešní ženy osvojily mužský princip, takže se mohou mezi emocemi a racionalitou volně pohybovat, tak si i muži musí osvojit ženský princip, intuici, empatii, pochopit zákony cyklického času a projevit úctu k životu i smrti. A to vše s láskou, samozřejmě - tak jako to učinila ona Velká bohyně.
My muži musíme, tak jako bozi v onom prastarém mýtu, sestoupit z trůnu ješitnosti a poklonit se bohyni s jejími třemi tvářemi panny, matky i moudré stařeny, kterou jsme po tisíciletí vyloučili z veřejného života. A to přirozeně aniž bychom se ztratili jako malí kluci v mlze, depresi nebo sebelítosti. Jak už jsem psal jinde*, nás muže a potažmo celý mužský princip čeká opravdu velké dobrodružství – vědomá změna našich predátorských genů.
Pokud se to nám mužům podaří a pokud ženy nespadnou do té velké číhající pasti, totiž do pohrdání** či pasivity a lhostejnosti, můžeme zažít nesmírnou svobodu „vztahu třetího stupně“, tedy vztahu, který je naplněn láskou, ale který je prost jakéhokoliv majetnictví, nároků a nevyřčených (a téměř vždy zklamaných) očekávání. Teprve odsud můžeme startovat (chceme-li vůbec) k mnohačetným vztahům, k polyamorii a jiným možným (nikoliv nutným) formám alternativního partnerství. Zde můžeme zažít lásku jako extázi každého okamžiku a nikoliv jako pokus zachytit to, co se nám líbí, a zakonzervovat to skrze doživotní smlouvy, sliby a zákazy. Odsud se pak můžeme usmívat nad ideologiemi a náboženstvími, jež nutí ženy i muže setrvávat v nefunkčních, snad jen na reprodukci orientovaných vztazích, nebo se utíkat do perverze produkujícího celibátu a odříkání.
Kdysi dávno, když jsem se ještě věnoval astronomii, jsem byl přítomen jakési přednášce v pražském planetáriu o hledání mimozemských civilizací. Po přednášce se přihlásil jeden starší pán a vyslovil spíš než otázku tento statement: „Při stavu dnešního světa, při těch všech válkách a nevraživostech, jež vedeme, proč si proboha myslíte, že by nějaké vyspělé civilizace měly stát o kontakt zrovna s námi?“ To bylo před padesáti lety a od té doby jsme na cestě k sebezničení udělali velký kus práce. Zjevně nám stále (možná stále víc) něco chybí – ke štěstí, k zastavení naší sebedestrukce, k zpomalení a zmoudření. Jsem přesvědčen, že to nejsou ani lepší poměry, více peněz, inteligentnější politici, důmyslnější vynálezy. A není to ani nějaký zázračný kontakt s mimozemšťany. Je to jedno jediné – láska. Osho tvrdil, že neumíme milovat a že je třeba lásku cvičit nejprve na vzdálených objektech, jež není možno vlastnit – na Slunci, Luně, hvězdách. Ale možná, že na cvičení je pozdě. Pojďme začít tím nejtěžším – milovat se navzájem.
------------------
* A sice v mém blogu „Největší dobrodružství chlapů“
** Pohrdání mužem je nejsilnější zbraň ženy, bohužel v posledních dobách nasazovaná tehdy, když žena nad mužem a jeho spirituálním vývojem udělá kříž.
pondělí 27. února 2017
čtvrtek 23. února 2017
Tři druhy partnerských vztahů
Podle šamansko-konstelační tradice existují čtyři druhy „duší“: rodinná, kmenová, esenciální a velká duše*.
Do té prvé se rodíme, v ní vyrůstáme, zde jsou naši rodiči a příbuzní a odtud přebíráme, většinou již jako malé děti, různé zátěže. Ta druhá je naše volitelná duše – tedy to, k čemu se rozhodneme patřit. Máme jich za život několik. Zaměstnání u nějaké firmy nebo v nějakém kolektivu, fotbalový klub, jemuž fandíme, víru, kterou vyznáváme, spolky a pidi-kmeny jako jimi jsou chovatelé drobného zvířectva či hráči počítačových her a také samozřejmě naše manželství nebo partnerství. Ta třetí je esenciální duše, tedy to, čím jsme jaksi „skutečně“, uvnitř nás samých. Sem se snažíme dostat skrze různé techniky osobního rozvoje, skrze moudření a zmoudření, nebo se sem propadáme jako důsledek životních krizí. Naše hlavní otázka je zde „Kdo vlastně jsem ve skutečnosti?“. Ta čtvrtá duše je Universum, ona záhadná nemateriální i materiální celistvost, odkud se do našeho individuálního života a kde se opět rozpustíme po naší smrti.
Ukazuje se, že tento koncept čtyř duší se dá velice dobře použít i na způsob, jakým prožíváme a utváříme naše partnerství – především první tři duše (nebo také stupně vývoje) určují, jak prožíváme zamilovanost, lásku, sex i dlouhodobý vztah. Je jisté, že každý náš partnerský vztah je směsicí všech třech typů. Přesto je užitečné, se podívat na základní typy vztahů, uvědomit si, který z popsaných typů je pro můj současný vztah dominantní a pochopit jeho výhody i nevýhody.
Poznámka k obrázku: Různé druhy či ještě lépe projevy lásky v nás existují paralelně vedle sebe. Láska jako taková je v mém pojetí síla podobná gravitaci. Jako gravitace i láska nemá opak - prostě je, i když je mnohdy překrytá zraněními, zlostí, smutkem či jinými emocemi. a Slunce a pádem na nos.
-------------------
Partnerství ovlivněné rodinnou duší
Tento druh vztahu je charakterizován tím, že v partnerovi/partnerce vidíme obraz otce, matky nebo někdy i vzdálenějšího příbuzného, se kterým jsme v rodinném systému „zapleteni“. Když říkám „vidíme“, neznamená to, že bychom si toho byli vědomi. Téměř vždy se jedná o podvědomé přitahování, o intuitivní výběr partnera, který (nebo která) dotyčnou osobu pak zastupuje.
Lidé, kteří v partnerovi mají jakousi náhražku jednoho z rodičů, používají často formulace typu „Ty jsi ten jediný (ta jediná)“ nebo „Bez tebe bych nemohl žít“. Tyto výroky značí, že ten, kdo takto smýšlí, do partnera projikuje toho, na jehož existenci byl jako malé dítě závislý – právě například jednoho z rodičů. Tito lidé mají pocit, že bez toho druhého nedává jejich život smysl, že bez partnera je jejich život nesnesitelný. Když je milovaná osoba kdesi v dálce a tím nedosažitelná, dostávají záchvaty úzkosti, či zažívají pocity opuštění nebo ohrožení. Toto upnutí se na partnera je po jisté době mnohdy vystřídáno náhlým odmítáním, jakýmsi „prozřením“, které může vést až k fyzickému odporu. V tomto druhu partnerství je buď jeden, nebo druhý partner (případně střídavě oba) často nedosažitelný, zadaný, neustále pryč atd., takže hluboká důvěra a otevřenost vůči němu je nemožná nebo realizovatelná pouze ve spojení s velkou bolestí.
Na druhé straně má tento druh vztahu i své výhody. Především je pevný – to v případě, že vzájemná závislost oběma partnerům vyhovuje. Dále může nahrazování nepřítomného otce či matky partnerkou nebo partnerem vést k přechodnému zlepšení zdravotní situace a zvýšení životní síly, což může být využito k uvědomění si prvotního traumatu (a druhotné závislosti) a nastartovat tím proces léčení. Partner, který nahrazuje to, co dříve chybělo, může přispět k uklidnění a posílení a tím i k stabilizaci neudržitelného stavu. Je ovšem jasné, že z vývojového hlediska je takováto situace v partnerství vždy nakonec neuspokojivá a často také končí osobní katastrofou nebo dlouhotrvajícím utrpením a frustrací, neboť závislá osoba nikdy nemůže trvale naplnit onu „černou díru“, která zůstala po tom, jehož rodičovská láska v dětství chyběla.
Partnerství ovlivněné kmenovou duší
Zde je důležité pochopit, co všechno se odehrává v oblasti kmenové duše. Tak především jde o naši volbu příslušnosti. Svůj „kmen“ vždy obhajujeme proti ostatním, soupeřícím kmenům – ať už je to firma, ve které pracujeme, klub či spolek, kterému věnujeme náš čas a pozornost, či partner/partnerka, kterého si vybereme a s kterým chceme založit rodinu. Jedním z charakteristik kmenové duše je tedy boj – ne náhodou vznikají všechny války právě zde.
Protože je kmenová duše nejvíce ze všech čtyř duší spojena s reálným, hierarchicky uspořádaným světem, hraje zde také velkou roli moc. Partneři, kteří jsou ovlivněni touto duší, budou spolu často zápasit. Budou se navzájem přesvědčovat o té své pravdě, soupeřit o správný způsob výchovy dětí a pokud se rozejdou, může vzniknout „válka Roseových“ – nelítostný boj o děti, majetek a výsadu, být viděn jako nevinná oběť toho druhého.
Samozřejmou výhodou a vlastně i cílem tohoto typu partnerství je růst a rozkvět vlastního, v případě úspěchu daleko za lokální hranice expandujícího kmene. To se brzy projeví v touze založit rodinu, postavit dům, mít lepší auto, lepší zahrádku a krásnější děti (případně zlatějšího retrívra) než „ti druzí“ – například sousedi.
Ženy ovlivněné kmenovou duší pudově vyhledávají pokud možno alfa-samce (v jakémkoliv ohledu), kteří zaručují, že se budou dobře starat o kmen (tj. rodinu) a úspěšně lovit mamuty (tj. vydělávat peníze). Muži preferují mladší, dobře vypadající a „voňavé“** ženy, které jim zajistí hojnost zdravých potomků.
Komplikace mohou nastat, pokud jeden z partnerů začne míchat do tohoto typu vztahu buď závislost z předchozího typu nebo svobodut a nezávaznost příštího druhu vztahu (viz níže). Protože prakticky všechny závislosti se vztahují na nějaká prožitá traumata v období našeho dětství, začne se na něj druhý partner dívat jako na dítě a zpravidla brzy přestane mít chuť na sex. Závislý partner se začne jevit jako nespolehlivý, slabý, neschopný uhájit společný kmen proti okolním nepřátelům, někdy dokonce bez-cenný. Nejedna manželská krize pramení právě z tohoto mechanismu.
Také přílišná nestálost a egoismus, tedy vlastnosti, které se hojně vyskytují u u osob, jež jsou přesvědčeny nebo předstírají, že se už dostaly do třetí, esenciální duše, nabourává společně postavenou konstrukci vlastního kmene. Pocity zklamání, výtky směřující na „zradu“ společného záměru a pocit křivdy jsou následky konfliktů mezi partnery ve druhém kvadrantu.
Partnerství ovlivněné esenciální duší
Nedůležitější charakteristikou tohoto typu partnerství je, že už neslouží k vybudování společného domova, ale ke vzájemnému růstu obou, na sobě nezávislých a přesto v hloubce spojených partnerů. Do esenciální duše se dostáváme přes přechodový rituál letnic, Lughnasadu (celý kruh čtyř duší a jeho projekce cyklus ročních období jsem podrobně popsal v mé knížce „Živoucí kruh“). Zde je náš úkol, přestat lpět na tom, čeho jsme dosud dosáhli (to ale neznamená to zničit!) a vzít s sebou pouze naši vlastní esenci, jádro, tedy to, co skutečně patří jen nám.
Prakticky jediná možnost vést tento typ partnerství vězí v tom, nic neočekávat, nic nevynucovat, nic neslibovat – prostě stoprocentně žít partnerství „tady a teď“. To je samozřejmě nesmírně těžká úloha, neboť čím hlouběji se dostáváme, tím intenzivnější prožitek spojení s partnerem máme a tím víc také toužíme po opakování těchto jedinečných momentů. Možná, že na cestě sem jsem již překonali žárlivost, tedy duši požírající pocit vlastní nedostatečnosti, který se ve svém důsledku projevuje touhou zajistit si partnerovu lásku jen pro sebe. Žárlivost patří většinou do prvního kvadrantu a dispozice k ní vzniká v důsledku nenasycení primárních potřeb dítěte skrze jeho rodiče. Jde o otočení výroku „Ty jsi ten jediný/ta jediná“ do podoby „Vyžaduji, že já jsem ten jediný/ta jediná“.
Ale i když nás žárlivost už netrápí (aspoň ne v její akutní podobě), zůstává stále ještě touha po pozitivních, duši laskajících prožitcích, naděje na cosi „ještě lepšího než teď“. Pokud poznáme někoho, s kým můžeme prozkoumávat hloubky skutečně nemajetnického, neinvazivního a nemanipulujícího vztahu, někoho, s kým si bytostně rozumíme i v oněch esenciálních věcech, skrze které se tento kvadrant vyznačuje, je nám strašně líto, nelpět právě na tomto výjimečném partnerovi/partnerce. Ale právě neulpívání je nejdůležitější výzva tohoto typu vztahu.
Partnerství tohoto třetího stupně ovšem ještě „neumíme“. Pokud se vůbec s podobným partnerem setkáme a zažijeme náznak totální svobody na jedné straně a zároveň dosud nezažitou hloubku, intenzitu a upřímnost na straně druhé, pak budeme stále a stále spadat do očekávání, nadějí, marného plánování, podprahových manipulací a následných zklamání, které tak dobře známe z předchozích kvadrantů. Budeme se muset vracet do kmenové a rodinné duše a s bolestí pracovat na zde nevyřešených problémech, abychom se zas a zase pokusili dostat se společně s partnerem do stavu naprosté přítomnosti, neočekávání a nelpění, byť na malý, zázračný, vše proměňující okamžik.
Přese všechnu nemožnost v těchto úžasných stavech vydržet se mi zdá, že právě tento druh partnerství je to, k čemu naším vývojem směřujeme. Je to, jako kdyby nás universum, bůh či Velká bohyně stále a stále postrkávali k tomuto druhu partnerství, a to i tehdy, když se zuby nehty bráníme. Možná že je to tím, že celá naše civilizace se zdá vstupovat do esenciální části vývoje – fixace na materiální růst a expanzi a tím i neustálé, vzájemné nepřátelství „kmenů“ se jeví stále víc lidem jako ohrožující a nesmyslné. Možná ale, že jsem to pouze já a lidé, kteří jsou mi blízcí, kteří se nacházíme ve fázi hledání naší esence, toho, co je ukryto v hloubce naší duše, a právě proto jsme podrobování zkouškám a vystaveni nemožnosti žít v posesivním a mocensky orientovaném partnerství. Kdo ví. Za zkoušku to určitě stojí.
Hezké dny s partnerem či partnerkou třetího stupně vám přeje
Jan.
--------
*Pojem „duše“ může být pro někoho zavádějící. Bert Hellinger, zakladatel systemických konstelací, zavedl tento pojem ve smyslu skupinového vědomí, které řídí rodinný, firemní nebo jakýkoliv jiný systém, složený s živých bytostí, a které se stará o to, aby tento systém přežil a úspěšně fungoval jako celek.
** Touha žen po okouzlující vůni, kvůli které kvetou parfumerie, je výsledek milionů let „primitivního“ výběru pokud možno zdravých a plodných partnerek. Před vynálezem preventivních zdravotních prohlídek byla čistá pleť a příjemná vůně ženy jediným dostupným indikátorem jejího zdraví a tím i schopnosti rodit děti.
Do té prvé se rodíme, v ní vyrůstáme, zde jsou naši rodiči a příbuzní a odtud přebíráme, většinou již jako malé děti, různé zátěže. Ta druhá je naše volitelná duše – tedy to, k čemu se rozhodneme patřit. Máme jich za život několik. Zaměstnání u nějaké firmy nebo v nějakém kolektivu, fotbalový klub, jemuž fandíme, víru, kterou vyznáváme, spolky a pidi-kmeny jako jimi jsou chovatelé drobného zvířectva či hráči počítačových her a také samozřejmě naše manželství nebo partnerství. Ta třetí je esenciální duše, tedy to, čím jsme jaksi „skutečně“, uvnitř nás samých. Sem se snažíme dostat skrze různé techniky osobního rozvoje, skrze moudření a zmoudření, nebo se sem propadáme jako důsledek životních krizí. Naše hlavní otázka je zde „Kdo vlastně jsem ve skutečnosti?“. Ta čtvrtá duše je Universum, ona záhadná nemateriální i materiální celistvost, odkud se do našeho individuálního života a kde se opět rozpustíme po naší smrti.
Ukazuje se, že tento koncept čtyř duší se dá velice dobře použít i na způsob, jakým prožíváme a utváříme naše partnerství – především první tři duše (nebo také stupně vývoje) určují, jak prožíváme zamilovanost, lásku, sex i dlouhodobý vztah. Je jisté, že každý náš partnerský vztah je směsicí všech třech typů. Přesto je užitečné, se podívat na základní typy vztahů, uvědomit si, který z popsaných typů je pro můj současný vztah dominantní a pochopit jeho výhody i nevýhody.
Poznámka k obrázku: Různé druhy či ještě lépe projevy lásky v nás existují paralelně vedle sebe. Láska jako taková je v mém pojetí síla podobná gravitaci. Jako gravitace i láska nemá opak - prostě je, i když je mnohdy překrytá zraněními, zlostí, smutkem či jinými emocemi. a Slunce a pádem na nos.
-------------------
Partnerství ovlivněné rodinnou duší
Tento druh vztahu je charakterizován tím, že v partnerovi/partnerce vidíme obraz otce, matky nebo někdy i vzdálenějšího příbuzného, se kterým jsme v rodinném systému „zapleteni“. Když říkám „vidíme“, neznamená to, že bychom si toho byli vědomi. Téměř vždy se jedná o podvědomé přitahování, o intuitivní výběr partnera, který (nebo která) dotyčnou osobu pak zastupuje.
Lidé, kteří v partnerovi mají jakousi náhražku jednoho z rodičů, používají často formulace typu „Ty jsi ten jediný (ta jediná)“ nebo „Bez tebe bych nemohl žít“. Tyto výroky značí, že ten, kdo takto smýšlí, do partnera projikuje toho, na jehož existenci byl jako malé dítě závislý – právě například jednoho z rodičů. Tito lidé mají pocit, že bez toho druhého nedává jejich život smysl, že bez partnera je jejich život nesnesitelný. Když je milovaná osoba kdesi v dálce a tím nedosažitelná, dostávají záchvaty úzkosti, či zažívají pocity opuštění nebo ohrožení. Toto upnutí se na partnera je po jisté době mnohdy vystřídáno náhlým odmítáním, jakýmsi „prozřením“, které může vést až k fyzickému odporu. V tomto druhu partnerství je buď jeden, nebo druhý partner (případně střídavě oba) často nedosažitelný, zadaný, neustále pryč atd., takže hluboká důvěra a otevřenost vůči němu je nemožná nebo realizovatelná pouze ve spojení s velkou bolestí.
Na druhé straně má tento druh vztahu i své výhody. Především je pevný – to v případě, že vzájemná závislost oběma partnerům vyhovuje. Dále může nahrazování nepřítomného otce či matky partnerkou nebo partnerem vést k přechodnému zlepšení zdravotní situace a zvýšení životní síly, což může být využito k uvědomění si prvotního traumatu (a druhotné závislosti) a nastartovat tím proces léčení. Partner, který nahrazuje to, co dříve chybělo, může přispět k uklidnění a posílení a tím i k stabilizaci neudržitelného stavu. Je ovšem jasné, že z vývojového hlediska je takováto situace v partnerství vždy nakonec neuspokojivá a často také končí osobní katastrofou nebo dlouhotrvajícím utrpením a frustrací, neboť závislá osoba nikdy nemůže trvale naplnit onu „černou díru“, která zůstala po tom, jehož rodičovská láska v dětství chyběla.
Partnerství ovlivněné kmenovou duší
Zde je důležité pochopit, co všechno se odehrává v oblasti kmenové duše. Tak především jde o naši volbu příslušnosti. Svůj „kmen“ vždy obhajujeme proti ostatním, soupeřícím kmenům – ať už je to firma, ve které pracujeme, klub či spolek, kterému věnujeme náš čas a pozornost, či partner/partnerka, kterého si vybereme a s kterým chceme založit rodinu. Jedním z charakteristik kmenové duše je tedy boj – ne náhodou vznikají všechny války právě zde.
Protože je kmenová duše nejvíce ze všech čtyř duší spojena s reálným, hierarchicky uspořádaným světem, hraje zde také velkou roli moc. Partneři, kteří jsou ovlivněni touto duší, budou spolu často zápasit. Budou se navzájem přesvědčovat o té své pravdě, soupeřit o správný způsob výchovy dětí a pokud se rozejdou, může vzniknout „válka Roseových“ – nelítostný boj o děti, majetek a výsadu, být viděn jako nevinná oběť toho druhého.
Samozřejmou výhodou a vlastně i cílem tohoto typu partnerství je růst a rozkvět vlastního, v případě úspěchu daleko za lokální hranice expandujícího kmene. To se brzy projeví v touze založit rodinu, postavit dům, mít lepší auto, lepší zahrádku a krásnější děti (případně zlatějšího retrívra) než „ti druzí“ – například sousedi.
Ženy ovlivněné kmenovou duší pudově vyhledávají pokud možno alfa-samce (v jakémkoliv ohledu), kteří zaručují, že se budou dobře starat o kmen (tj. rodinu) a úspěšně lovit mamuty (tj. vydělávat peníze). Muži preferují mladší, dobře vypadající a „voňavé“** ženy, které jim zajistí hojnost zdravých potomků.
Komplikace mohou nastat, pokud jeden z partnerů začne míchat do tohoto typu vztahu buď závislost z předchozího typu nebo svobodut a nezávaznost příštího druhu vztahu (viz níže). Protože prakticky všechny závislosti se vztahují na nějaká prožitá traumata v období našeho dětství, začne se na něj druhý partner dívat jako na dítě a zpravidla brzy přestane mít chuť na sex. Závislý partner se začne jevit jako nespolehlivý, slabý, neschopný uhájit společný kmen proti okolním nepřátelům, někdy dokonce bez-cenný. Nejedna manželská krize pramení právě z tohoto mechanismu.
Také přílišná nestálost a egoismus, tedy vlastnosti, které se hojně vyskytují u u osob, jež jsou přesvědčeny nebo předstírají, že se už dostaly do třetí, esenciální duše, nabourává společně postavenou konstrukci vlastního kmene. Pocity zklamání, výtky směřující na „zradu“ společného záměru a pocit křivdy jsou následky konfliktů mezi partnery ve druhém kvadrantu.
Partnerství ovlivněné esenciální duší
Nedůležitější charakteristikou tohoto typu partnerství je, že už neslouží k vybudování společného domova, ale ke vzájemnému růstu obou, na sobě nezávislých a přesto v hloubce spojených partnerů. Do esenciální duše se dostáváme přes přechodový rituál letnic, Lughnasadu (celý kruh čtyř duší a jeho projekce cyklus ročních období jsem podrobně popsal v mé knížce „Živoucí kruh“). Zde je náš úkol, přestat lpět na tom, čeho jsme dosud dosáhli (to ale neznamená to zničit!) a vzít s sebou pouze naši vlastní esenci, jádro, tedy to, co skutečně patří jen nám.
Prakticky jediná možnost vést tento typ partnerství vězí v tom, nic neočekávat, nic nevynucovat, nic neslibovat – prostě stoprocentně žít partnerství „tady a teď“. To je samozřejmě nesmírně těžká úloha, neboť čím hlouběji se dostáváme, tím intenzivnější prožitek spojení s partnerem máme a tím víc také toužíme po opakování těchto jedinečných momentů. Možná, že na cestě sem jsem již překonali žárlivost, tedy duši požírající pocit vlastní nedostatečnosti, který se ve svém důsledku projevuje touhou zajistit si partnerovu lásku jen pro sebe. Žárlivost patří většinou do prvního kvadrantu a dispozice k ní vzniká v důsledku nenasycení primárních potřeb dítěte skrze jeho rodiče. Jde o otočení výroku „Ty jsi ten jediný/ta jediná“ do podoby „Vyžaduji, že já jsem ten jediný/ta jediná“.
Ale i když nás žárlivost už netrápí (aspoň ne v její akutní podobě), zůstává stále ještě touha po pozitivních, duši laskajících prožitcích, naděje na cosi „ještě lepšího než teď“. Pokud poznáme někoho, s kým můžeme prozkoumávat hloubky skutečně nemajetnického, neinvazivního a nemanipulujícího vztahu, někoho, s kým si bytostně rozumíme i v oněch esenciálních věcech, skrze které se tento kvadrant vyznačuje, je nám strašně líto, nelpět právě na tomto výjimečném partnerovi/partnerce. Ale právě neulpívání je nejdůležitější výzva tohoto typu vztahu.
Partnerství tohoto třetího stupně ovšem ještě „neumíme“. Pokud se vůbec s podobným partnerem setkáme a zažijeme náznak totální svobody na jedné straně a zároveň dosud nezažitou hloubku, intenzitu a upřímnost na straně druhé, pak budeme stále a stále spadat do očekávání, nadějí, marného plánování, podprahových manipulací a následných zklamání, které tak dobře známe z předchozích kvadrantů. Budeme se muset vracet do kmenové a rodinné duše a s bolestí pracovat na zde nevyřešených problémech, abychom se zas a zase pokusili dostat se společně s partnerem do stavu naprosté přítomnosti, neočekávání a nelpění, byť na malý, zázračný, vše proměňující okamžik.
Přese všechnu nemožnost v těchto úžasných stavech vydržet se mi zdá, že právě tento druh partnerství je to, k čemu naším vývojem směřujeme. Je to, jako kdyby nás universum, bůh či Velká bohyně stále a stále postrkávali k tomuto druhu partnerství, a to i tehdy, když se zuby nehty bráníme. Možná že je to tím, že celá naše civilizace se zdá vstupovat do esenciální části vývoje – fixace na materiální růst a expanzi a tím i neustálé, vzájemné nepřátelství „kmenů“ se jeví stále víc lidem jako ohrožující a nesmyslné. Možná ale, že jsem to pouze já a lidé, kteří jsou mi blízcí, kteří se nacházíme ve fázi hledání naší esence, toho, co je ukryto v hloubce naší duše, a právě proto jsme podrobování zkouškám a vystaveni nemožnosti žít v posesivním a mocensky orientovaném partnerství. Kdo ví. Za zkoušku to určitě stojí.
Hezké dny s partnerem či partnerkou třetího stupně vám přeje
Jan.
--------
*Pojem „duše“ může být pro někoho zavádějící. Bert Hellinger, zakladatel systemických konstelací, zavedl tento pojem ve smyslu skupinového vědomí, které řídí rodinný, firemní nebo jakýkoliv jiný systém, složený s živých bytostí, a které se stará o to, aby tento systém přežil a úspěšně fungoval jako celek.
** Touha žen po okouzlující vůni, kvůli které kvetou parfumerie, je výsledek milionů let „primitivního“ výběru pokud možno zdravých a plodných partnerek. Před vynálezem preventivních zdravotních prohlídek byla čistá pleť a příjemná vůně ženy jediným dostupným indikátorem jejího zdraví a tím i schopnosti rodit děti.
úterý 21. února 2017
Závislost a lpění
Každý jsme na něčem závislí, což je bezesporu také zcela v pořádku. I v dobách šířícího se bretheriánství (tedy nezávislosti na potravě) stále ještě musíme dýchat, jsme také závislí na přísunu tekutin, gravitace nás nutí zůstat minimálně jednou nohou na zemi (jak v doslovném, tak i v přeneseném slova smyslu) a i beze světla bychom těžko vyšli. Mluvíme-li o závislostech, máme většinou na mysli touhu po jisté látce, ať už je to alkohol, nikotin, kofein či něco horšího. Z pozice jogína, ale i z mého pohledu konsteláře jsme však závislí na něčem, co se může stát zdrojem bolesti a trablů možná dokonce větších, než je ona jedna obligatorní lahvička vínečka u alkoholiků. Je to závislost na ulpívání. Pod tím si asi nedovedete nic konkrétního představit – pokusím se tedy v tomto článku na několika příkladech popsat, jak nám právě tento druh závislosti podle jógy stojí v cestě k rozvoji spirituality.
„Potkal jsem ji před několika měsíci“, vypráví s pláčem na krajíčku klient v semináři, „a nedovedu si představit, jak bych mohl bez ní žít. Je pro mě prostě ‚ta jediná‘.“ Z jeho slov je cítit, že obrat „ta jediná“ by měl být vysázen cicerem, dvoucicerem či jakýmkoliv typografickým šílenstvím, aby si svět všimnul, že to opravdu tak cítí. Bohužel, jak v dalším rozhovoru vyjde najevo, on pro ni zdaleka není „ten jediný“, ale muž s nějakým pořadovým číslem. A to opravdu bolí. Je jasné, že ta hromádka neštěstí, které budeme říkat Pepa, je závislá na Marušce, podobně jako jsou lidé závislí na pervitinu, jen s tím rozdílem, že perník lze koupit v poměrně neomezeném množství, Marušku ne. Kdybychom se zrovna mohli kouknout do Marušky, zjistili bychom, že je také závislá – pro změnu na své představě o ideální váze, takže i ona se trápí. Krom toho je závislá na svém sice již nominálně dospělém, ale na počítači závislém synovi z rozvedeného manželství, který je pro ni „všechno“. A tak dále.
Možná, že na čtenáře dýchá z předchozího odstavce jistá ironie. To může být tím, že i autor těchto řádků zápasí čas od času s oněmi příšernými bolestmi, jež závislosti vytváří, a které zná každý. Tak například mu po krásné přednášce o výhodách nezávislosti ve vztazích zmizí partnerka na dva měsíce kamsi do Indie a on, údajně téměř-osvícený, si pouští audiozáznam a poslouchá se, co že to vlastně pro tento případ radil. A jeho závislostní bolest je umocněna bezmezným sebe-vztekem, že i po letech spirituálního růstu stále ještě není povznesen nad svými emocemi. Ale pojďme raději ještě trochu hlouběji do příčin našeho strádání.
Pokud si na závislostní téma postavíme konstelaci, ukáže se, že objekt (tedy to, na čem jsem závislí) nemá s řešením situace pranic společného. Marušku tedy Pepova závislost nemusí nikterak trápit, není totiž ani její příčinou, ani jejím řešením. To, že si Pepa myslí a cítí, že se bez Marušky neobejde, je prostě jeho omyl. Je to přesně onen sen, o kterém jóga tvrdí, že ho sníme i během naší tak zvané bdělosti. Ve velice dobré knize (bohužel jako většina dobrých knih rozebrané) na toto téma, v „Tibetské józe snu a spánku“ píše Tenzin Wangyal o výhodách zabývání se spánkem takto: „Obvykle je sen považován za ‚neskutečný‘ v protikladu ke ‚skutečnému‘ životu, který žijeme, když nespíme. Neexistuje však nic skutečnějšího , než sen. Tento výrok dává smysl až v okamžiku, kdy pochopíme, že normální bdělý život je stejně neskutečný jako sen.“
To je pro naši společnost, která pevně věří v opravdovost skutečnosti, docela – dovolte mi tento výraz – hard-core postoj. Co tím Wangyal chce říci? Samozřejmě ani on v dalším pokračování knihy nepopírá fakt, že vyskočíme-li v reálném světě z okna, nezačneme létat (jako třeba ve snu), ale rozplácneme se na chodníku. Reálná svět se vyznačuje fyzikálními zákony, které nelze obejít. Ale jeho realita tvoří jen malý kousek našeho vnímání. Mnohem větší část toho, o čem jsme přesvědčeni, že to tak skutečně je, jsou pouze naše výklady reality a pak to, co bych nazval důsledky ulpívání nebo, konstelačně, důsledky naší závislosti a zapletení se do života druhých. Zatímco sen je sen, to víme. Ale právě to je důvod, proč Wangyal nazývá sen nejskutečnějším – zde totiž víme, že je neskutečný, zatímco o realitě jsme přesvědčeni, že je taková, jakou ji vnímáme.
Pepa byl jako malé dítě nepříliš milován svojí maminkou. A tátu prý „neměl“, což je samozřejmě nesmysl, neboť každý má tátu, ale on to tak vnímal, neboť táta odešel od rodiny když Pepovi bylo šest měsíců. Za to dávala maminka tak trochu vinu Pepovi („neměla jsem otěhotnět, pak by partner neutekl“) a i když to svému synovi nikdy neřekla, ten její odmítání přirozeně cítil. Z jejích odmítavých pocitů a ze své bolesti si udělal v průběhu dalšího života jakýsi domeček. Koneckonců neměl žádný jiný stavební materiál – ve vztahu k ženám (maminka byla ta první) se prostě nedostávalo mnoho pozitivních pocitů a tak použil pro vytvoření „reality“ ty negativní. Od té doby je, aniž by to tušil, závislý na odmítání. Což je také forma ulpívání, neboť podle tibetské tradice nelpíme jen na tom, co chceme, ale i na tom, co nám není příjemné.
Jaké má Pepa možnosti, se ze svého nezáviděníhodného stavu dostat? Tak především musí přestat vinit Marušku, že tu pro něj není. Musí si uvědomit, že příčina toho, že právě ona je pro něj ta jediná, vězí v někom, kdo byl skutečně „ten jediný“ – v jeho mámě, která mu chyběla a v jeho stejně nepřítomném otci. Chceme-li být drasticky upřímní, můžeme mu dokonce sdělit, že si Marušku vybral právě proto, že jeho podvědomí tušilo, že ani ona tu pro něj nebude. Stáhne-li svá očekávání a nároky na ni, může se dokonce stát, že nakonec přijde sama. Nic totiž nezabíjí partnerství tak rychle a dokonale, jako pocit viny, který jeden partner vzbuzuje v druhém.
Ale Pepa může jít dál. Může zkusit jedno prastaré tibetské cvičení – neustále si vybavovat pocit, že realita, tak jak ji vnímá, je jen sen. Toto cvičení je velice mocné, neboť umožňuje, aspoň na chvíli neulpívat. Bude-li se déle a soustavněji dívat na svůj pocit chybění Marušky jako na sen (případně tento pocit postaví vedle sebe v konstelaci), zjistí, že jeho sen/pocit nemá s Maruškou žádnou spojitost, že patří jen a jen k němu samému. Maruška je tedy pro jeho sen pouze projekční plátno. Z konstelací víme, že v okamžiku tohoto zjištění se uleví nejen Pepovi, ale i Marušce. Spadne z ní totiž tíha odpovědnosti za realizaci cizích představ, zmizí Pepovo ulpívání na ni, což ji (možná) přivede k poznatku, že sama ulpívá. Například na tom, nevázat se, utíkat a mizet. A mít při tom špatný pocit.
Nakonec zbývá otázka, jestli tedy vůbec můžeme mít jako tibetští jogíni či osvíceně zkonstelovaní evropané fungující vztah – bez ulpívání. Jsem přesvědčen, že ano. Ve své poslední knížce, která nese název „Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni“ popisuji pár předpokladů pro nezávislý, ale hluboký vztah. A i když se mě samotnému takový „vztah třetího stupně“ nedaří pořád, těch pár okamžiků bezpodmínečné lásky spojené se svobodou, které jsem (tak jako mnozí) už zažil, stojí za to. A kromě toho mi nedávno z Indie navrátivší se partnerka prozradila, že její jogínský mistr na otázku o ulpívání s úsměvem a pod fousy pravil: „Ono trošku ulpívání neuškodí“.
PS.: „Pepa“ a „Maruška“ samozřejmě nejsou nikdo jiný, než tak trochu my všichni.
******************
(Tento můj článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2015)
„Potkal jsem ji před několika měsíci“, vypráví s pláčem na krajíčku klient v semináři, „a nedovedu si představit, jak bych mohl bez ní žít. Je pro mě prostě ‚ta jediná‘.“ Z jeho slov je cítit, že obrat „ta jediná“ by měl být vysázen cicerem, dvoucicerem či jakýmkoliv typografickým šílenstvím, aby si svět všimnul, že to opravdu tak cítí. Bohužel, jak v dalším rozhovoru vyjde najevo, on pro ni zdaleka není „ten jediný“, ale muž s nějakým pořadovým číslem. A to opravdu bolí. Je jasné, že ta hromádka neštěstí, které budeme říkat Pepa, je závislá na Marušce, podobně jako jsou lidé závislí na pervitinu, jen s tím rozdílem, že perník lze koupit v poměrně neomezeném množství, Marušku ne. Kdybychom se zrovna mohli kouknout do Marušky, zjistili bychom, že je také závislá – pro změnu na své představě o ideální váze, takže i ona se trápí. Krom toho je závislá na svém sice již nominálně dospělém, ale na počítači závislém synovi z rozvedeného manželství, který je pro ni „všechno“. A tak dále.
Možná, že na čtenáře dýchá z předchozího odstavce jistá ironie. To může být tím, že i autor těchto řádků zápasí čas od času s oněmi příšernými bolestmi, jež závislosti vytváří, a které zná každý. Tak například mu po krásné přednášce o výhodách nezávislosti ve vztazích zmizí partnerka na dva měsíce kamsi do Indie a on, údajně téměř-osvícený, si pouští audiozáznam a poslouchá se, co že to vlastně pro tento případ radil. A jeho závislostní bolest je umocněna bezmezným sebe-vztekem, že i po letech spirituálního růstu stále ještě není povznesen nad svými emocemi. Ale pojďme raději ještě trochu hlouběji do příčin našeho strádání.
Pokud si na závislostní téma postavíme konstelaci, ukáže se, že objekt (tedy to, na čem jsem závislí) nemá s řešením situace pranic společného. Marušku tedy Pepova závislost nemusí nikterak trápit, není totiž ani její příčinou, ani jejím řešením. To, že si Pepa myslí a cítí, že se bez Marušky neobejde, je prostě jeho omyl. Je to přesně onen sen, o kterém jóga tvrdí, že ho sníme i během naší tak zvané bdělosti. Ve velice dobré knize (bohužel jako většina dobrých knih rozebrané) na toto téma, v „Tibetské józe snu a spánku“ píše Tenzin Wangyal o výhodách zabývání se spánkem takto: „Obvykle je sen považován za ‚neskutečný‘ v protikladu ke ‚skutečnému‘ životu, který žijeme, když nespíme. Neexistuje však nic skutečnějšího , než sen. Tento výrok dává smysl až v okamžiku, kdy pochopíme, že normální bdělý život je stejně neskutečný jako sen.“
To je pro naši společnost, která pevně věří v opravdovost skutečnosti, docela – dovolte mi tento výraz – hard-core postoj. Co tím Wangyal chce říci? Samozřejmě ani on v dalším pokračování knihy nepopírá fakt, že vyskočíme-li v reálném světě z okna, nezačneme létat (jako třeba ve snu), ale rozplácneme se na chodníku. Reálná svět se vyznačuje fyzikálními zákony, které nelze obejít. Ale jeho realita tvoří jen malý kousek našeho vnímání. Mnohem větší část toho, o čem jsme přesvědčeni, že to tak skutečně je, jsou pouze naše výklady reality a pak to, co bych nazval důsledky ulpívání nebo, konstelačně, důsledky naší závislosti a zapletení se do života druhých. Zatímco sen je sen, to víme. Ale právě to je důvod, proč Wangyal nazývá sen nejskutečnějším – zde totiž víme, že je neskutečný, zatímco o realitě jsme přesvědčeni, že je taková, jakou ji vnímáme.
Pepa byl jako malé dítě nepříliš milován svojí maminkou. A tátu prý „neměl“, což je samozřejmě nesmysl, neboť každý má tátu, ale on to tak vnímal, neboť táta odešel od rodiny když Pepovi bylo šest měsíců. Za to dávala maminka tak trochu vinu Pepovi („neměla jsem otěhotnět, pak by partner neutekl“) a i když to svému synovi nikdy neřekla, ten její odmítání přirozeně cítil. Z jejích odmítavých pocitů a ze své bolesti si udělal v průběhu dalšího života jakýsi domeček. Koneckonců neměl žádný jiný stavební materiál – ve vztahu k ženám (maminka byla ta první) se prostě nedostávalo mnoho pozitivních pocitů a tak použil pro vytvoření „reality“ ty negativní. Od té doby je, aniž by to tušil, závislý na odmítání. Což je také forma ulpívání, neboť podle tibetské tradice nelpíme jen na tom, co chceme, ale i na tom, co nám není příjemné.
Jaké má Pepa možnosti, se ze svého nezáviděníhodného stavu dostat? Tak především musí přestat vinit Marušku, že tu pro něj není. Musí si uvědomit, že příčina toho, že právě ona je pro něj ta jediná, vězí v někom, kdo byl skutečně „ten jediný“ – v jeho mámě, která mu chyběla a v jeho stejně nepřítomném otci. Chceme-li být drasticky upřímní, můžeme mu dokonce sdělit, že si Marušku vybral právě proto, že jeho podvědomí tušilo, že ani ona tu pro něj nebude. Stáhne-li svá očekávání a nároky na ni, může se dokonce stát, že nakonec přijde sama. Nic totiž nezabíjí partnerství tak rychle a dokonale, jako pocit viny, který jeden partner vzbuzuje v druhém.
Ale Pepa může jít dál. Může zkusit jedno prastaré tibetské cvičení – neustále si vybavovat pocit, že realita, tak jak ji vnímá, je jen sen. Toto cvičení je velice mocné, neboť umožňuje, aspoň na chvíli neulpívat. Bude-li se déle a soustavněji dívat na svůj pocit chybění Marušky jako na sen (případně tento pocit postaví vedle sebe v konstelaci), zjistí, že jeho sen/pocit nemá s Maruškou žádnou spojitost, že patří jen a jen k němu samému. Maruška je tedy pro jeho sen pouze projekční plátno. Z konstelací víme, že v okamžiku tohoto zjištění se uleví nejen Pepovi, ale i Marušce. Spadne z ní totiž tíha odpovědnosti za realizaci cizích představ, zmizí Pepovo ulpívání na ni, což ji (možná) přivede k poznatku, že sama ulpívá. Například na tom, nevázat se, utíkat a mizet. A mít při tom špatný pocit.
Nakonec zbývá otázka, jestli tedy vůbec můžeme mít jako tibetští jogíni či osvíceně zkonstelovaní evropané fungující vztah – bez ulpívání. Jsem přesvědčen, že ano. Ve své poslední knížce, která nese název „Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni“ popisuji pár předpokladů pro nezávislý, ale hluboký vztah. A i když se mě samotnému takový „vztah třetího stupně“ nedaří pořád, těch pár okamžiků bezpodmínečné lásky spojené se svobodou, které jsem (tak jako mnozí) už zažil, stojí za to. A kromě toho mi nedávno z Indie navrátivší se partnerka prozradila, že její jogínský mistr na otázku o ulpívání s úsměvem a pod fousy pravil: „Ono trošku ulpívání neuškodí“.
PS.: „Pepa“ a „Maruška“ samozřejmě nejsou nikdo jiný, než tak trochu my všichni.
******************
(Tento můj článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2015)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)