pondělí 4. března 2019

Getsemany

Seděl pod tou „svou“ olivou.

Kam přišli, pokaždé si našel nějaký svůj oblíbený strom, pod kterým pak sedával; lidé říkali, že s ním, když okolo nikdo není, rozpráví. Jak ale mohou lidé vědět, co dělá někdo, když ho nikdo nevidí? Jako malá, když byla sama, tak ji bavilo si povídat s jejími vzdušnými bytostmi – ale o těch se nikdo nedozvěděl, protože u toho také nikdo nebyl.

Cikády řvaly všude vůkol a nad západem, na jinak uhlově černém nebi plném hvězd, dával úzký proužek nejprve temně modré, pak zelenavé, a nakonec vybledle oranžové barvy tušit, že tu kdysi zapadlo Slunce.
Šla potichu, ale on ji přesto slyšel.

„Myriam?“
„Mistře.“
„Neříkej mi tak, kolikrát ti to mám opakovat.“ Přisedla si k němu. „Podívej se na ty miliony hvězd, kdo ví, kolik je tam mistrů a bytostí, které se na nás tady na Zemi s úsměvem dívají. A pro ně jsme možná jak malé děti.“
„Říkám ti tak, když tě potřebuji.“
„Ne, říkáš mi tak, když ke mně chceš vzhlížet.“
„Nepotřebujeme občas někoho většího, Ješu?“
„Nestačí ti tohle?“ udělal stéblem, které měl mezi prsty, pohyb směrem ke hvězdám. Kdesi zabekala neklidná ovečka a ze vzdáleného údolí se ozval pes.

„Čas se krátí, Ješu.“
„Já vím. Ale...“ vzal jednou rukou její husté, vlnité vlasy a omotal si je kolem obličeje. „Ale... já tam zítra nepůjdu.“
Napřímila se: „Ale ty musíš.“
„Ne, nemusím. Já chci chodit po tomhle úžasném světě, milovat se s tebou, počítat hvězdy a pít víno a jejich náboženské spory a celá jejich apokalypsa je mi ukradená. Římany my Židi tak jako tak nesvrhneme, svět hned tak neskončí, tak proč, řekni mi proč tohle usilování, proč ta zášť, ty sváry a rozkoly, proč všechny ty spory rabínů, zélóti, farizejové, samaritání, johaniti, mě už to leze krkem, Myriam.“

Nebyla si jistá, zdali to bylo tím, že ke konci zvýšil hlas – to jí, Myriam, vždy stydla krev v žilách, nebo zdali to bylo tím, co říkal. Ačkoliv byla téměř naprostá tma, podívala se mu do tváře.
„Ty jsi se zbláznil. Ty tam půjdeš.“
„Ne. Zítra odjíždíme na Kypr. A pak do Francie. S Jakubem Arimatejským. Ten má ještě rozum. Zjevně jako jeden z mála, tady.“
„To jim nemůžeš udělat, Ješu.“
„A zabít, kvůli nim se nechat zabít, to jim můžu udělat?“
„Oni v tebe věří.“
„Já vím, ale víra je ... jinde než láska, nikdy nikdo, kdo věří, nedosáhne poznání, protože víra je mířená na něco, co nejsem já. Víra je slepá, to přísloví je špatně, láska vidí a víra je slepá, je zaslepená. Proto je každá válka kvůli nějaké víře. Ale vždyť ty to víš, tolikrát jsme o tom přece...“
V jeho hlase bylo cosi zoufale vysvětlujícího. Snad i prosba. Vzala jeho hlavu do náručí. Cítila jeho dech na svých ňadrech a do očí se jí dostaly slzy. Jako kdyby matka konejšila syna a ne o tolik let mladší žena svého muže, za kterého by dala život. Vlastně je to totéž, blesklo jí hlavou.

Počkala, až se jeho dech utišil. Na východě se objevila teď ještě nízko nad obzorem měděně potemnělá tvář Luny, její patronky. Dejte mi, matky, babičky, mé předkyně, moudré ženy, dejte mi prosím sílu, ať tohle dokážu, poprosila. Cítila, jak se v ní plod, o kterém již pár dní věděla, pohnul. Najednou si uvědomila krásu okolního světa a neskonalý mír, který zde, v olivovém háji vládl, vůně noci, zpěv cikád, šelesty neviditelných zvířat a dokonce jako by zaslechla i tenké hlásky jejích „vzdušných přátel“.
„Já to vím, Ješu, já ano. Ale oni ještě nejsou tak daleko. Oni tu lásku, kterou ty znáš, ještě nenašli. A k tomu, aby ji našli, na tu cestu k ní, tak tam potřebují symbol, ve který věří. Jim zbývá jen ta víra.“
A po chvíli dodala, do ticha: „V tebe, můj milý.“

Lehl si vedle ní, do voňavě přeschlé trávy, pár suchých oliv ho jemně tlačilo do zad. Věděl, že má oči otevřené a tak se díval do stejného místa na nebi jako ona. Dvě jasné a třpytící se hvězdy. Matka a Otec, Syn a Dcera. Muž a Žena. Stále se přitahující protiklady, které si nikdy docela neporozumí, ale které se do nekonečna budou přitahovat, aby ... aby život šel dál. Jak prosté. Jednota, dualita a zase jednota. A kolik komplikací jsme z toho udělali my, lidé. Přitáhl ji k sobě a odhrnul ji pár vlnek vlasů z obličeje. Nyní, s přibývajícím světlem Luny jí už mohl lépe vidět a tak mu neušlo, že plakala. Láska je vidoucí, říkal si v duchu, když se milovali. Vidím tě, moje milá, milovaná. Teď tě vidím. Vidím tě, dívám se na tebe, piju tě očima, každým okamžikem, teď, teď. A jsi krásná.

A pak se něco změnilo. A ačkoliv ta žena, kterou držel v náručí, byla stále ona krásná, voňavá, jasná i temná, svůdná i něžná Myriam, stala se z ní Žena. Ta, která je jen jediná. A všechny jeho předchozí lásky, hluboké i povrchní, krásné i méně krásné, Palestinky, Judeiky, Arameiky i Indky, se slily do jediné Ženy, která, jak také jinak, byla Bohyně. A to mu zlomilo vaz, pokud můžeme tento výraz použít pro někoho, komu se zrovna všechny kůstky, šlachy, cévy a veškeré další zákruty v těle i na duchu narovnaly. Ve chvíli této nevýslovné lásky uviděl i smysl toho všeho, od prvopočátků a prapředků až k tomu, čemu říkáme „teď“, a co toužíme pozdržet, ačkoliv to hned zmizí, vystřídáno dalším „teď“. A spatřil i to, co je ještě před námi; uviděl všechnu marnost a zkázy, naděje a vítězství, bitvy a utrpení, uviděl veškerou něhu a radost, bolest a slast, vše malé i velké a především lásku. A nic z toho se od ničeho jiného nedalo oddělit, protože to bylo součástí Jí.

I on byl součást Jí.
A proto zítra vkročí do Jeruzaléma.
Byť jen Ona bude vědět, proč.

Na konec jí políbil doprostřed obočí, tam, kde Indové říkají, že dřímá třetí oko, to vidoucí, které potřeba otevřít.
Dlouho tak leželi pod pomalu stoupajícím Měsícem.
Některé věci nebylo třeba vyslovovat; mezi nimi už dlouho ne. A tak věděl, že věděla.

Ale když se k ránu zvedala, vzal ji za ruku.
„Kdyby se to... kdybych nezměnil ... se, kdybych trval na tom, že zítra odjedeme, co bys udělala, Myriam?“ „Nechala bych tě zatknout.“
A po chvíli dodala: „Už jsem řekla Judovi.“
Zdálo se mu, že ještě nikdy neslyšel tolik lásky v jejím hlase.
Sklonila se k němu a dlouze ho políbila na ústa. Pak odešla do ranního oparu.