Možná, že patříte k lidem, kteří, aby se nezbláznili, jednoduše přestali sledovat zprávy. Možná se vám zdá, že „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ To ovšem psal Shakespeare už před třemi sty lety. Ale také dost možná, že jste to ještě nevzdali a kladete si onu Gauguinovskou otázku „Odkud přicházíme? Kdo jsme? A především: Kam jdeme?“ V tomto případě by se vám mohl hodit tento článek, který se pouští do popisu hlubokých psychologických a snad ještě hlubších systemických souvislostí současného „času změn“.
Pár faktů
Na začátku jednadvacátého století se setkáváme nejen s velmi rozsáhlými globálními změnami (klima, vymírání druhů, znečištění moří plasty, přesycení informacemi), ale i se změnami v sociologii a psychologii velkých skupin lidí. Po období liberalismu, které by se snad (a nepřesně) dalo shrnout do vět „Pro každého je tu místo“ a „Každý názor platí“, se v mnoha zemích začíná většina voličů přiklánět k pocitu, že „my“ – tedy jejich stát, národnost či jen třeba sociální skupina – má jakýsi přednostní nárok.
To má za důsledek nejen nárůst populismu, tedy strmý vzestup těch politiků, kteří lidem tento nárok potvrzují, ale i selekci informací, které nám sugerují, že ty „naše“ zájmy jsou opodstatněné. Na druhé straně jsou hlasy, jež toto zpochybňují, označovány jako nepřátelské a potlačovány. Byznys s fake-news kvete především z důvodu zvýšené touhy po potvrzení skupinové identity.
Digitalizace
Ukazuje se, že po letech míru a optimistického budování kapitalismu roste ve velké části populace nesnášenlivost. Stavíme-li konstelace na tento fenomén (viz např. můj seminář „Od násilí k síle“)1, ukazuje se překvapivá souvislost mezi neschopností tolerovat jiný názor a digitalizací. Veškerá digitální technologie (počítače, mobily, media a nyní už i „inteligentní“ pračka, lednička či vysavač) je totiž postavena na zcela striktní „mužské“ vyhraněnosti – na jedničce či nule, na ano či ne. Mezistupně a „ženská“2 analogová plynulost a „měkkost“ se nekoná.
Zatímco muži a potažmo mužský princip zápasí v dnešním post-industriálním světě s různými ohroženími či kritikou (např. úbytek spermií, kritika neomezeného růstu, pronikání žen do mužských domén, potlačování přirozené agresivity kluků ve škole atd.), zažívá v oblasti komunikace obrovský rozmach. Analogová realita, jež znamená „od tohoto trochu a od tamtoho také trochu“ se pomalu ale jistě proměňuje ve virtuální buď-a-nebo přesvědčení o pravdivosti (samozřejmě toho mého) pohledu na věc. Jsme tedy svědky opětného návratu víry v tu „naši“ pravdu, případně v pravdu toho, kdo nás vede. V dobách nejistoty se tak opět přimykáme ke kmenové duši.
Vůdci
Na nedávném summitu G20 v japonské Ósace jsme byli svědky podivného souznění tří lídrů současných velmocí – USA, Číny a Ruska. Vladimír Putin tomu propůjčil výraz když prohlásil, že „liberalismus je překonaný.“3 A i když Putin svůj výrok směroval hlavně na problematiku otevřených hranic a migrace, je jeho prohlášení typické pro vzrůstající podporu autoritativních vůdců a jejich akceptování na mezinárodním parketu. S diktátory, autokraty a se silnými, byť demokraticky zvolenými muži (Kim Čong Un, Assad v Syrii, Lukašenko, Maduro ve Venezuele, čínský Si-Ťin Pching, Putin, Erdogan v Turecku, Orbán, Babiš, Bolsonaro v Brazílii, Trump atd.)4 se v posledních letech roztrhl pytel. Liberalismus, zdá se, opravdu není „in“.
Co to ale je, co vede většinovou část voličů k tomu, aby se – alespoň tam, kde volby opravdu probíhají – přiklonili k někomu, kdo je usvědčený lhář, machista, kdo je nebo byl trestně stíhaný, kdo zastrašuje své protivníky a potlačuje pluralitní přístup k informacím, pravdě, k faktům? Proč lidem, kteří podporují například Zemana (jenž se těší téměř neustálé podpoře kolem 50% dotazovaných) nevadí, že ohýbá či dokonce přímo devastuje ústavu ČR? Proč ti, kteří jinak akceptují tresty za porušování pravidel (například platí pokuty), tolerují porušování pravidel ve velkém u svých vůdců. Proč volíme padouchy?
Ignorance elit
Všeobecně přijímané vysvětlení tohoto jevu je zklamání, poté naštvání a nakonec pocit pomsty těch lidí, kteří byli dlouhou dobu státem a především elitami ignorováni. Tvrdí se, že si ona zklamaná část voličů uvědomila sílu svého „ne“ a že, namísto aby k volbám nešli, volí nesystémové „zloduchy“. Že se tedy (byť možná ne zcela vědomě) svojí volbou nestaví za populistu, ale proti tomu, koho by volila elita.
V nedávno vysílaném, velice populárním seriálu „Most“ se Tondova matka obává, že její zjevně talentovaný syn bude okolí pro smích, pokud bude chodit na gymnázium a ne do učňáku. To je realita „nižších“ vrstev společnosti 2019! Volíme Zemana či Babiše, protože ho nevolí vzdělané elity!5
Labilita „půl na půl“
Jsem ovšem přesvědčen, že existuje ještě jiná, hlubší příčina rozdělení voličů či celých národů na přibližně dvě stejně silné skupiny. Tato „vyrovnanost“ je opravdu velice podivná – možná, že jste si už všimli, že mnoho voleb končí v rozmezí 45% - 55%, a že v současnosti právě oněch 50,5 – 55% připadá často právě na onu populistickou, proti-systémovou a anti-elitní volbu.
Již zpočátku jsem napsal, že se nacházíme v dobách změny. Každým předpokladem změny je jistá labilita systému, ve kterém má ke změně dojít. Představte si nyní váhy. Pokud na jedné misce bude kilové závaží a na druhé jen pár deka, asi bychom neoznačili stav váhy za „labilní“. Labilní bude jen v případě, kdy obě dvě misky budou téměř vyvážené. Ale, pokud tedy má labilita nějaký smysl, tak jaký vlastně?
Za tím vším, za labilitou, populismem, za zvýšeným výskytem báťušků-vůdců, kteří chtějí udělat Ameriku opět velkou, jezdí na ruském medvědu nebo slibují ochránit Česko, se skrývá naše touha a zároveň i děs z něčeho, co označuji slovem „megazměna“, případně to vnímám jako největší dobrodružství lidstva. Jde o proměnu našeho genetického kódu, který nás (tak jako všechny živé organismy) nutí k expanzi a množení, dokud okolí, predátoři, nebo nedostatek zdrojů tomuto rozpínání neudělá konec. Případně dokud si my sami nepodřežeme větev, na které sedíme. Tato nadcházející super-změna působí na každého z nás jak nadějí, tak i panickým strachem. Asi tak půl na půl. A protože je společnost velmi citlivý systém, který navenek vyjadřuje to, co se děje v každém z nás, máme onu 50 - 50 labilitu. Nebo také, jak se hojně říká, polarizaci.
Hybris
Jak to přišlo? Vynálezem technologií jsme do rukou dostali nástroj, který zbytek přírody nemá. Umožnilo nám to revoluci, vývojový skok, skrze který jsme si zajistili bezpečí, nadvládu nad přirozenými nepřáteli a nikdy předtím nezažitou hojnost všeho. Zároveň jsme ovšem podlehli iluzi, že „poručíme větru a dešti“, tedy že příroda je nám podřízena. To je nejlépe patrné na oblíbeném a zavádějícím slovním spojení „ochrana přírody“. Ze systemického přístupu víme, že chránit lze jen to, co je menší. Slovy antické tragedie jsme se stali zpupnými, podlehli jsme tomu, co Řekové nazývali hybris.
To, co se musí změnit, nechceme-li jako species skončit (a sebou vzít ještě polovinu biodiverzity), je náš vztah k tomu, co je větší a jehož jsme celkem. To „větší“ není naše dítě – technologie, ale naše matka, příroda. Nutnost této velké změny začínáme cítit všichni. Část v nás po ní touží, část se jí bojí. Ale ještě žádný z nás si ji nedovede představit, neboť je to změna našeho genetického predátorství.
A tak se dělíme na dvě velké, v mnoha případech docela vyvážené a tedy labilní skupiny. Ta jedna chce zpátky do starých dobrých časů. Do doby, kdy jsme měli jistoty a docela jsme si jich i dovedli užívat. Do doby otců zakladatelů, kteří nejen že byli ještě celými chlapy, ale ke kterým jsme mohli vzhlížet. Ta druhá skupina by ráda dál. Jenže neví ještě, kam přesně. A tak protestuje proti té první skupině a chce „změnu“. Ta přichází. Na horizontu se už kupí hory mračen. Držte si klobouky, bude veselo.
-----------------
1 Viz www.konstelace.info/seminare
2 O mužském a ženském principu a jejich projevech viz článek zde.
3 Zdroj citátu je zde.
4 Výčet je neúplný, nicméně snažil jsem se o posloupnost od diktátora k více-méně demokratům.
5 Intence tohoto článku není kritika elit, takže netřeba zmiňovat, že o tuto nenávist se elity zasloužily z velké části sami – právě ignorováním potřeb či poučováním té části národa, kterou elity považují za více-méně zaostalou.
