SMRT. Tabu slovo. Dneska se smrt stala něčím téměř obscénním. Umře-li někdo na ulici, pospíší si záchranná služba hodit na tělo bez ducha hadr. Zapouzdří nás do černého plastikového pytle, bez chvíle ticha, zamyšlení, rozloučení. Pokud nabídnu přednášku či seminář na téma smrt, umírání, snad i stáří, nepřijde nikdo. Nebo snad ano? A přesto se s Ní setkáváme stokrát za večer v televizi, koluje milionkrát na internetu, hrají si na Ni docela malé děti, když kosí protivníky ve svých videohrách. Sladká, Milostivá, Radikální, Temná.
Na začátku třetího tisíciletí vnímáme smrt jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.
A ovšem že se jí bojíme, ačkoliv mnoho z nás tento primární, podlý, hluboce položený strach nechce vidět a tak říkají (jako moje maminka, které je osmdesát šest): „Smrti se nebojím, ale umírání“. A druhým dechem, když se jí já, téměř-šedesátník, ptám na smysl stáří, říká: „Přežít“. Protože žijeme tak, jako kdyby byla smrt na druhé straně břehu, cizí a nepřátelská k našim láskám, touhám i chamtivosti po životě. A tak se ji snažíme vygumovat ze života, zapomenout tím, že se s ní setkáváme výlučně na obrazovkách, kde přece jde jen o letmé stopy elektronů či svítící mikrodiody. Tak jako sex jsme zvirtualizovali i smrt.
To je možná důsledek našeho odtržení se od cyklického času, Kairosu, času přírody, Země, Luny a lůna. Neboť ti, kdo žijí ještě podle přírody, ví celým svým tělem dvě zásadní věci. Ke smrti neputujeme na přímce od narození někam do dáli, kde padneme staří, zklamaní a vyčerpaní, ke smrti se vracíme, tak jako se v kruhu vracíme k začátku. Z čehož vyplývá i druhá věc – smrt (coby začátek i konec) je imanentní celému kruhu. Nebo jinak: Smrt je rozprostřená skrze náš celý život.
Smrt patří do triády žen, které se každý muž musí naučit rozlišovat, pokud nechce, aby se jeho partnerství či manželství proměnilo v peklo. Tou první ženou je Matka. Je bránou do tohoto světa, ale také ta, která budoucího muže vychovává, manipuluje a nepouští. Dospívající chlapec se od ní musí odtrhnout, vydat se do širého světa, tak jako pohádkový Hloupý Honza nebo jeho chytřejší brácha Jiřík. Na této cestě musí překonat draka, což je jakýsi obraz Matky Země a zároveň představuje setkání s děsivým podsvětím (draci bydlí v podzemních slujích). V tomto setkání a následujícím boji poznává poprvé Smrt, druhou důležitou ženu v jeho životě. Té ovšem, pokud má jako Jiřík za ušima či v roli Honzy trochu štěstí, nepodlehne. Jen mu dýchne do tváře, na které mu poté vyraší vous. Teprve pak ho čeká třetí žena, jeho Princezna, Milenka a Partnerka. Pokud se mezi těmito třemi nenaučí rozlišovat, bude ve své Ženě vidět co chvíli Matku a cítit se manipulován, jindy zase Smrt, která ho bude dusit.
Zdá se, že hodně dávno, když jsme ještě nevysedávali každovečerně před televizí, ale u ohňů a pod hvězdami, měla smrt ještě jinou, magickou dimenzi. Tenkrát nebyl materiální svět ten primární a „onen“ svět nebyl konečná stanice, kde se donekonečna opíjeli mrtví hrdinové či kam putovali vyčerpaní důchodci. Duat, egyptský svět ne-materiální existence, byl ten větší, pestřejší, vícepatrový z obou, a „náš“, svět materie a reálu byl od něj odvozen. Jako kdyby se z nekonečného oceánu Bohů ten náš, malý a skrze fyzikální zákony determinovaný světík vynořil, aby našim oduševnělým tělům, skrze které jsme zde vázáni, nabídl cosi jako tělocvičnu, výběh a laboratoř.
Ze staroegyptské kultury na nás dýchá schopnost tehdejších lidí překračovat daleko lehčeji než my onu hranici, jež pro nás představuje smrt, a to již za života. Tak jako šaman se musí naučit chodit „tam a zpátky“, tak i dřívější králové, kněží, a snad i někteří „prostí leč nadaní“ ovládali magii, kterou propůjčuje znalost obou světů, toho velkého i toho našeho, menšího.
Stojíme-li dnes před tím, co dřívější Egypťané prý jejich primitivními měděnými a bronzovými dlátky a kamennými buchary dokázali vytvořit, nedovedeme si to vysvětlit. Nevěřícně nasloucháme řečem egyptologů o technikách z doby kamenné, kterými prý byly vylamovány obelisky o váze tisíce tun a následně upraveny do perfektního tvaru, do jejich vyleštěného žulového povrchu vytesány perfektní hieroglyfy a postaveny na místo, kde se tyčí navzdory všem zemětřesením dodnes. A pro sebe si mumláme cosi o pomoci mimozemšťanů.
Možná, že jednodušší vysvětlení než to ufónské vězí v pochopení naší současné svázanosti materiálním světem. Pokud ale je materie opravdu jen výraz „toho jiného“, pokud bozi jsou a jejich svět je lůno toho našeho a pokud jsme my, kteří se třeseme před koncem, pouze zapomněli, jak se mezi světy putuje, pak, kdybychom se rozpomenuli, by jisté věci byly docela lehké: „Kadeš se usmál a položil ruku na kamenný kvádr, který nám sahal do pasu a musel vážit desítky tun. ‚Opravdu si myslíš, že tenhle kámen je skutečný?‘ ‚Jistě,‘ odpověděl jsem, ‚přímo cítím jeho váhu, vidím ho, hmatám ho, a když do něj kopnu, tak si zlomím palec.‘ ‚Příliš si věříš,‘ řekl a udělal malý pohyb rukou. A to, co jsem kdesi v hloubi duše čekal a čeho jsem se zároveň obával se stalo – kvádr, jenž na tomto místě ležel určitě stovky, ne-li tisíce let se opravdu asi o dvacet centimetrů pohnul. ‚Tak co teď?‘ mrknul na mě tím jeho pronikavým pohledem hlubokých, lišácky černých očí, vyndal z kapsy košile své RayBeny, nasadil si je na nos a obrátil se k východu.“
Krásný život a smíření se smrtí
vám přeje Jan.
pondělí 27. října 2014
čtvrtek 16. října 2014
Islám a náš svět. Aneb o nemožnosti zvítězit.
Kdysi jsem měl dobrého přítele, který se nakonec zemřel v důsledku toho, že se zlomilo křídlo jeho ultralehkého, samodělaného letadélka a on ze stometrové výšky spadl . Ale o tom nechci vyprávět. Jednou za mnou přijel do Německa s tím, že musíme vylézt na Matterhorn. Vyjeli jsme tedy, dorazili do Zermattu, vydali se na cestu a vystoupali skutečně přibližně do poloviny. Bylo již odpoledně, krom toho se v dálce připravovala bouřka. A Jeff, jak jsem ho ještě v dobách společného gymnázia přejmenoval z Jardy, měl polobotky. A tak jsem zavelel k ústupu. Jeff se nejdřív strašně naštval a nadával mi, že jsem pesimista, zbabělec a že nevěřím, že nás bozi mají rádi. Nakonec jsme slezli a kdo ví, zdali jsem tím jemu i sobě nezachránil život. Škoda jen, že později, když začal létat na ultralehkých prototypech, neboť chtěl být blíže Slunci, jsem už u toho nebyl...
Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.
Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.
Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.
Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.
Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.
I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.
A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.
Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...
Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.
Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.
Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.
Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.
Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.
Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.
Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.
Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.
I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.
A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.
Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...
Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.
Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.
Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.
neděle 12. října 2014
Starší muži, mladé milenky a děs
„Jen bych rád věděl, co se skrývá za trendem, který vidím všude kolem mne – totiž mé vrstevníky, kteří houfně utíkají od svých manželek a rodin a blázní s o jednu nebo dokonce o dvě generace mladšími milenkami.“ To mi nedávno napsal můj bývalý spolužák z gymnázia, přítel Karel. A ačkoliv si nemyslím, že jde o nějaký opravdu světobolný problém, mám i já ve svém okolí pár takovýchto případů, a jako konstelář, kterého vždy zajímaly skryté souvislosti, bych se na „věc“ rád podíval důkladněji.
Hned na začátku vidím jednu souvislost. Když jsem vypsal zbrusu nový seminář pro starší lidi „Padesát plus“, podivovali jsme se s mojí organizátorkou Alenou nad rychlostí, s jakou byla kvóta pro ženy vyčerpána. Na seminářích si vždy držíme ca. 30% volných míst pro muže, kteří se většinou hlásí až na poslední chvíli. Tentokrát to však bylo ještě drastičtější: Během dvou týdnů se nahlásilo dvakrát více žen, než jsme měli míst a NULA mužů*. Jako kdyby muži nestárli. A to přesto, že jsem v popisu semináře kladl důraz na hledání a nacházení síly a moudrosti v procesu stárnutí a neoperoval třeba řešením problémů s prostatou.
Ta souvislost mezi nechutí zabývat se svým stárnutím s trendem k mladým milenkám je nasnadě: Taková milenka dovoluje nám starším chlapům přeskočit stárnutí – onen proces hledání a nacházení hloubky a tím i stávání se moudrým. Poněkud sarkasticky řečeno představuje mladá milenka bezbolestnou zkratku z playboye do demence, přičemž ten první stupeň stojí vývojově ještě před zodpovědným otcem a manželem. Takže pro potentní staříky znamená taková MM fungující způsob, jak vyvléknout svůj krk ze smyčky, jež se už už začíná stahovat, a to tím, že o několik vývojových etap couvnou.
Jenže, pokud ve společnosti začnou chybět staří moudří muži, nemůžeme se divit, že se společnost stává docela infantilní. Že na nás z každého rohu křičí reklamy, za jejichž hloupost by se nemuseli stydět ani dřívější komunističtí propagátoři, ale našim mladým a dynamickým spoluobčanům to nevadí, především, protože nikdo už stejně nekouká po okolí, ale pouze a jen do svého smartfonu. Že nám vládne kasta zcela neschopných politiků, které ale s tvrdohlavostí malého dítěte (či snad dementního důchodce?) stále a stále volíme. A že namísto abychom řešili to, co je opravdu důležité, zabýváme se konzumováním ať už materiálních statků či virtuální reality.
Jsou tedy mladé ženy příčinou nedostatečné dospělosti starších mužů řekněme mezi padesátkou a sedmdesátkou? Právě té generace, jež by měla na svá bedra vzít správu res publica – věcí veřejných?
Tak nejprve – kdo jsem já, abych soudil. Sám jsem měl vždy mladší, posledních deset let o hodně mladší partnerky. Na moji omluvu budiž řečeno, že jsem nikdy neutíkal od ženy a dětí, ale to asi neplatí. Za druhé, milenkám nelze dávat vinu, neboť „deal“ je pro ně v mnohém výhodný. Starší muž je většinou již stabilní, materiálně zabezpečený a jeho děti představují jistou záruku možnosti dalších dětí. Také často nahrazuje roli přijímajícího otce, u kterého si mladá žena může vyřešit zraněné ženství, jehož příčinou byl její skutečný otec, nebo dokonce u něj ochutnává tak trochu „zakázané ovoce“, tedy jisté dobrodružství plynoucí ze společensky poněkud chytlavé role. A do třetice prostě některé MM dobře vědí, že fakt, že stárnoucí muž se za své vrásky, bříško a možná i slabší erekci ve skrytu duše poněkud stydí, pro ně představuje velikou výhodu v onom nonverbálním obchodním jednání o botičkách, kabelce a malém rychlém autíčku.
Ale ani muže nelze vinit. Nic na světě ho totiž nemotivuje, od své stárnoucí ženy a případné rodiny neutíkat. Náboženské normy jsou fuč, etika jakbysmet, naopak atraktivní MM po jeho boku ukazuje celému světu, že „na to má“. A pra-pra-základ každého mužského mýtu je znovuzrození. Což bezchybné bříško třicetileté určitě lépe slibuje, než pohled do zrcadla. Jenže – pouze zdánlivě.
Neboť ten opravdový mužský mýtus jde jinak. Osiris, egyptský vzor transformujícího se muže, byl roztrhán na kousky svým vlastním stínem – bratrem Setem. Poté ho jeho žena (mimochodem – vlastní, nikoliv MM) dala za pomoci magie dohromady. Jen jeho penis se nenašel, tento důležitý kousek totiž spolkla jakási ryba v Nilu. Kdyby se to nestalo, mohla Isis počít jejich společného syna Hóra zcela normálně. Pak by stárnoucí Osiris měl dítě, možná i vícero dětí, tak jako miliony jiných otců. Třeba by i on pak utíkal k mladším milenkám, kdo ví. Koneckonců jeho mpozdější božský kolega, Zeus, se tím proslavil.
Ale hlubší smysl Osiridova mýtu spočívá v tom, že jeho žena musela použít umělý falus, zhotovený z ryzího zlata. Dlouho jsem si lámal hlavu, co to znamená. A dnes bych tvrdil, že nám to ukazuje, jak je znovuzrození muže spjato s jeho transformací, nejen té spirituální, ale i proměny jeho sexuality. U muže se jeho „obnova“ neděje tak jako u panenské Artemis omlazením. Muž prostě nemůže vstoupit do kouzelné lázně a vystoupit z ní jako pana, tedy pardon, jako mladý playboy, a zrovna tak se nemůže znovuzrodit skrze erekci, vyvolanou mladou a atraktivní milenku. Neboť takový krok znamená jeho couvnutí před děsem stárnutí a smrti a především před strachem ze ztráty potence, couvnutí do pozice malého kluka, jenž se bojí být v noci sám, a tak, s přibývající temnotou, si píská a pouští kreslené grotesky. Muž musí jít dopředu.
Mýtus o znovuzrození vypráví nejen o setkání s vlastním stínem, tedy se strachem, zoufalstvím, bezradností a bolestí, ale také o projití prahem smrti a transformaci obyčejného ve zlaté. Jedině tak může vzniknout jakési vyšší mužovo dítě – on sám v zářící podobě boha Hóra, tedy vítězícího světla. Právě fakt ztráty falu**, celé mužovy chlouby, hrdosti a pohlavní moci je zde klíčový. Je to přesně to, čeho se my muži bojíme ještě více, než smrti: Naší ne-schopnosti.
Představuji si tu scénu, kdy milující Isis dává dohromady svého muže. Osiris je už (téměř) kompletní, ožívá, otevírá oči a vidí svoji (nádhernou) bohyni. Velkou lásku. A ta se jemně dotýká jeho čela a říká: „Víš, něco ti musím říci. Dělali jsme co jsme mohli, ale tvůj, ehm, no, ten nejlepší kousek jsme nenašli. Je mi to fakt líto.“ V tomto okamžiku se před (každým) mužem otevře propast a on má jen dvě volby: buď zůstane ve své depresi, nebo tou propastí projde. Obojí nás děsí, ale to první nás nikam nepřivede. Obojí znamená také jistý druh celibátu, duchovní instituce, jež v poslední době byla téměř zapomenuta.
A tak doufám, že mužů, kteří mají odvahu se zabývat svým stárnutím, bude přibývat. Ne snad kvůli obsazenosti mých seminářů – o tu se nebojím. Daleko spíš bych chtěl žít v zemi, která oplývá nejen medem a strdím, ale i staršími muži (a ženami), jimž jejich stárnutí sílu dává a nikoliv bere. Kteří, tak jako prastaří moudří Egypťané, věří, že stářím se vracíme k prameni magie, kterou můžeme akumulovat a skrze kterou se dostáváme tam, kam se obyčejný „mladík“ (chci říci smrtelník) ještě dostat nemůže. Totiž ke hvězdám.
Hezký večer přeje
Jan.
------------
*Nyní je již situace příznivější, nicméně stále je ještě několik volných míst pro muže. Pro zájemce: Informace o semináři zde.
**Pro pokročilé: Mužova schopnost plození patří (zrovna tak jako ženina) do druhého kvadrantu, do tzv. kmenové duše. Zde se nachází vrchol „pozemskosti“ a tak je s překročením hranice do třetího kvadrantu, kde vládne tzv. esenciální duše, oběť mužova falu (byť symbolická) smysluplná.
Obrázek:
Probuzení Osirise.
Zleva: Isis, Osiris, Hórus. Reliéf v Osiridově chrámu v Abydos, horní Egypt.
Hned na začátku vidím jednu souvislost. Když jsem vypsal zbrusu nový seminář pro starší lidi „Padesát plus“, podivovali jsme se s mojí organizátorkou Alenou nad rychlostí, s jakou byla kvóta pro ženy vyčerpána. Na seminářích si vždy držíme ca. 30% volných míst pro muže, kteří se většinou hlásí až na poslední chvíli. Tentokrát to však bylo ještě drastičtější: Během dvou týdnů se nahlásilo dvakrát více žen, než jsme měli míst a NULA mužů*. Jako kdyby muži nestárli. A to přesto, že jsem v popisu semináře kladl důraz na hledání a nacházení síly a moudrosti v procesu stárnutí a neoperoval třeba řešením problémů s prostatou.
Ta souvislost mezi nechutí zabývat se svým stárnutím s trendem k mladým milenkám je nasnadě: Taková milenka dovoluje nám starším chlapům přeskočit stárnutí – onen proces hledání a nacházení hloubky a tím i stávání se moudrým. Poněkud sarkasticky řečeno představuje mladá milenka bezbolestnou zkratku z playboye do demence, přičemž ten první stupeň stojí vývojově ještě před zodpovědným otcem a manželem. Takže pro potentní staříky znamená taková MM fungující způsob, jak vyvléknout svůj krk ze smyčky, jež se už už začíná stahovat, a to tím, že o několik vývojových etap couvnou.
Jenže, pokud ve společnosti začnou chybět staří moudří muži, nemůžeme se divit, že se společnost stává docela infantilní. Že na nás z každého rohu křičí reklamy, za jejichž hloupost by se nemuseli stydět ani dřívější komunističtí propagátoři, ale našim mladým a dynamickým spoluobčanům to nevadí, především, protože nikdo už stejně nekouká po okolí, ale pouze a jen do svého smartfonu. Že nám vládne kasta zcela neschopných politiků, které ale s tvrdohlavostí malého dítěte (či snad dementního důchodce?) stále a stále volíme. A že namísto abychom řešili to, co je opravdu důležité, zabýváme se konzumováním ať už materiálních statků či virtuální reality.
Jsou tedy mladé ženy příčinou nedostatečné dospělosti starších mužů řekněme mezi padesátkou a sedmdesátkou? Právě té generace, jež by měla na svá bedra vzít správu res publica – věcí veřejných?
Tak nejprve – kdo jsem já, abych soudil. Sám jsem měl vždy mladší, posledních deset let o hodně mladší partnerky. Na moji omluvu budiž řečeno, že jsem nikdy neutíkal od ženy a dětí, ale to asi neplatí. Za druhé, milenkám nelze dávat vinu, neboť „deal“ je pro ně v mnohém výhodný. Starší muž je většinou již stabilní, materiálně zabezpečený a jeho děti představují jistou záruku možnosti dalších dětí. Také často nahrazuje roli přijímajícího otce, u kterého si mladá žena může vyřešit zraněné ženství, jehož příčinou byl její skutečný otec, nebo dokonce u něj ochutnává tak trochu „zakázané ovoce“, tedy jisté dobrodružství plynoucí ze společensky poněkud chytlavé role. A do třetice prostě některé MM dobře vědí, že fakt, že stárnoucí muž se za své vrásky, bříško a možná i slabší erekci ve skrytu duše poněkud stydí, pro ně představuje velikou výhodu v onom nonverbálním obchodním jednání o botičkách, kabelce a malém rychlém autíčku.
Ale ani muže nelze vinit. Nic na světě ho totiž nemotivuje, od své stárnoucí ženy a případné rodiny neutíkat. Náboženské normy jsou fuč, etika jakbysmet, naopak atraktivní MM po jeho boku ukazuje celému světu, že „na to má“. A pra-pra-základ každého mužského mýtu je znovuzrození. Což bezchybné bříško třicetileté určitě lépe slibuje, než pohled do zrcadla. Jenže – pouze zdánlivě.
Neboť ten opravdový mužský mýtus jde jinak. Osiris, egyptský vzor transformujícího se muže, byl roztrhán na kousky svým vlastním stínem – bratrem Setem. Poté ho jeho žena (mimochodem – vlastní, nikoliv MM) dala za pomoci magie dohromady. Jen jeho penis se nenašel, tento důležitý kousek totiž spolkla jakási ryba v Nilu. Kdyby se to nestalo, mohla Isis počít jejich společného syna Hóra zcela normálně. Pak by stárnoucí Osiris měl dítě, možná i vícero dětí, tak jako miliony jiných otců. Třeba by i on pak utíkal k mladším milenkám, kdo ví. Koneckonců jeho mpozdější božský kolega, Zeus, se tím proslavil.
Ale hlubší smysl Osiridova mýtu spočívá v tom, že jeho žena musela použít umělý falus, zhotovený z ryzího zlata. Dlouho jsem si lámal hlavu, co to znamená. A dnes bych tvrdil, že nám to ukazuje, jak je znovuzrození muže spjato s jeho transformací, nejen té spirituální, ale i proměny jeho sexuality. U muže se jeho „obnova“ neděje tak jako u panenské Artemis omlazením. Muž prostě nemůže vstoupit do kouzelné lázně a vystoupit z ní jako pana, tedy pardon, jako mladý playboy, a zrovna tak se nemůže znovuzrodit skrze erekci, vyvolanou mladou a atraktivní milenku. Neboť takový krok znamená jeho couvnutí před děsem stárnutí a smrti a především před strachem ze ztráty potence, couvnutí do pozice malého kluka, jenž se bojí být v noci sám, a tak, s přibývající temnotou, si píská a pouští kreslené grotesky. Muž musí jít dopředu.
Mýtus o znovuzrození vypráví nejen o setkání s vlastním stínem, tedy se strachem, zoufalstvím, bezradností a bolestí, ale také o projití prahem smrti a transformaci obyčejného ve zlaté. Jedině tak může vzniknout jakési vyšší mužovo dítě – on sám v zářící podobě boha Hóra, tedy vítězícího světla. Právě fakt ztráty falu**, celé mužovy chlouby, hrdosti a pohlavní moci je zde klíčový. Je to přesně to, čeho se my muži bojíme ještě více, než smrti: Naší ne-schopnosti.
Představuji si tu scénu, kdy milující Isis dává dohromady svého muže. Osiris je už (téměř) kompletní, ožívá, otevírá oči a vidí svoji (nádhernou) bohyni. Velkou lásku. A ta se jemně dotýká jeho čela a říká: „Víš, něco ti musím říci. Dělali jsme co jsme mohli, ale tvůj, ehm, no, ten nejlepší kousek jsme nenašli. Je mi to fakt líto.“ V tomto okamžiku se před (každým) mužem otevře propast a on má jen dvě volby: buď zůstane ve své depresi, nebo tou propastí projde. Obojí nás děsí, ale to první nás nikam nepřivede. Obojí znamená také jistý druh celibátu, duchovní instituce, jež v poslední době byla téměř zapomenuta.
A tak doufám, že mužů, kteří mají odvahu se zabývat svým stárnutím, bude přibývat. Ne snad kvůli obsazenosti mých seminářů – o tu se nebojím. Daleko spíš bych chtěl žít v zemi, která oplývá nejen medem a strdím, ale i staršími muži (a ženami), jimž jejich stárnutí sílu dává a nikoliv bere. Kteří, tak jako prastaří moudří Egypťané, věří, že stářím se vracíme k prameni magie, kterou můžeme akumulovat a skrze kterou se dostáváme tam, kam se obyčejný „mladík“ (chci říci smrtelník) ještě dostat nemůže. Totiž ke hvězdám.
Hezký večer přeje
Jan.
------------
*Nyní je již situace příznivější, nicméně stále je ještě několik volných míst pro muže. Pro zájemce: Informace o semináři zde.
**Pro pokročilé: Mužova schopnost plození patří (zrovna tak jako ženina) do druhého kvadrantu, do tzv. kmenové duše. Zde se nachází vrchol „pozemskosti“ a tak je s překročením hranice do třetího kvadrantu, kde vládne tzv. esenciální duše, oběť mužova falu (byť symbolická) smysluplná.
Obrázek:
Probuzení Osirise.
Zleva: Isis, Osiris, Hórus. Reliéf v Osiridově chrámu v Abydos, horní Egypt.
středa 1. října 2014
Egyptská cesta o síle a stárnutí
Pro inspiraci na seminář o stárnutí jsem si zajel na západní břeh Nilu, přímo pod pyramidy, tedy tam, kde se podle starých Egypťanů rozkládala říše „mrtvých“. Ta je ovšem nyní hustě obydlena zombíky – turisty a domácími „vysavači“ turistů, kteréžto obě skupiny sice jeví známky života jako jimi jsou pohyb, přijímání potravy a komunikace, ale nezdá se, že by dosahovali nějakého vyššího stupně vědomí. Oni totiž, jako celá naše kultura, se na svět dívají zvenku a je nasnadě, že takto se těžko dá dosáhnout nějaké hloubky. A pokud stárnutí o něčem je, tak je to o pronikání do hloubky, o cestě k esenci, do nitra věcí a života samého. Neboť život a smrt nejsou dvě stanice, které následují po sobě, nýbrž jsou tak nerozlučně propleteny, že nelze jedno rozdělit od druhého. Jak už ostatně ví každý šaman. A jak, ve slumech Gízy, přímo pod tisíciletí starými pyramidami, v hromadách doutnajících odpadků a občasné zdechliny koně, lemující příjezdové cesty, musí toho, kdo nepřijel air-klimatizovaným autobusem, okamžitě napadnout.
Staroegyptská kultura má s šamanismem skutečně víc společného, než se zdá. Na první pohled, tak, jak nám to klasická egyptologie vysvětluje, byli Egypťané přímo posedlí smrtí a posmrtným životem. Podíváme-li se na vskutku primitivní, měděná a bronzová dlátka a kamenné koule, sloužící k opracovávání velice tvrdých materiálů soch a celých monumentálních staveb (žula, diorit, kvarcit), zdá se nám, že na artefaktech, garantujících spojení s bohy a především úspěch v zásvětí, pracovali čtyřiadvacet hodin denně, do úmoru, nepříčetně. Při vší úctě k starostem o posmrtný život je nám těžko pochopitelné, proč to vlastně dělali.
Egyptologové ovšem nejsou žádní esoterici a ze svého přístupu vyloučili jakékoliv mystické prožitky. Tím si, až na výjimky*, nemohli povšimnout toho, co celou staroegyptskou kulturu prostupuje – totiž právě onoho propletení života a smrti. To dávalo nejen faraonovi, vysoké šlechtě a kněžstvu, ale v jisté míře každému členu společnosti možnost překračování oné zdánlivé hranice mezi životem a smrtí již během života. Představme si tedy staroegyptskou společnost jako dům, plný šamanů, kteří své cesty „tam a zpátky“ mohli podnikat společně. Okamžitě nás napadne, jak to muselo být krásné a spojující, setkávat se ve snovém, šamanském světě nebo, jinými slovy, ve psychospirituálním prostoru nikoliv jen s vlastními sny, vizemi či s bohy, ale také s mojí ženou, s mým kamarádem, se sousedy. Pokud sdílíme spirituální svět s naším okolím, propůjčuje nám to nejen radost a sílu v reálném světě, ale především nás to zbavuje obav z toho, co přijde, až zemřeme. Svět mrtvých a živých se promísí, a péče o oba světy se stane naplňující a smysl dávající samozřejmostí.
Jedna z hlavních překážek současné doby na cestě k úspěšnému, moudrému a hlavně celé společnosti prospěšnému stárnutí leží v našem odmítání stáří. Jako kultura, která je snad nejvíc v celé historii orientována na fyzický výkon, na naplňování jedněch materiálních tužeb a vytváření jiných, prostě na kariéru „tohoto“ světa, jsme zcela zaostali ve zkoumání kvalit „onoho“ světa. Egypťané mu říkali Duat, což nelze přeložit slovem podsvětí. Duat byl pro ně svět fyzické ne-existence, a jako takový našemu materiálně se manifestujícím světu nadřazen. Byl to náš svět, který vyvěral z Duatu; ten druhý, duchovní svět nebyl, jak to vnímáme dnes, jakýmsi odkladištěm toho, co v našem reálném světě dosloužilo. Oba světy také nebyly spojeny časovou posloupností, onen svět nenásledoval náš, nýbrž náš byl v onom obsažen. To je nesmírně důležité, pokud se zabýváme současnou slabostí stáří. Neboť odmítání stáří má svůj nejsilnější kořen v panickém strachu ze smrti. V důsledku radikálního vyloučení smrti ze života jeví dnes už dvacetiletí podprahové příznaky hrůzy ze stárnutí. Tím ovšem přestávají žít, protože žít naplno znamená žít vědomě život, který zítra (nebo během příštích deseti minut) může skončit. Smí skončit.
Šamanský přístup k realitě a to, co nám ukazuje staroegyptská nauka o cestách do a skrze „onen svět“, Duat, nám může otevřít oči pro zcela jiný, nesmírně vitální a obohacující přístup ke stárnutí. A ačkoliv je můj seminář, nazvaný „Padesát plus“ (www.konstelace.info/info-padesat-plus.html), určen pro ty, kteří již padesátku překročili, zdá se mi seznámení se s Duatem nesmírně prospěšné i pro mladší generaci.
V současné krizi smyslu bytí, v uvědomění si velkého a nevyhnutelného vymírání nejprve nám „podřízených“ živočichů a rostlin na Zemi a později zákonitě i nás samých, vězí velké nebezpečí nesnesitelné psychické zátěže. Ta se už začíná projevovat depresemi, jež se stávají jedním z globálně nejvíce narůstajících onemocnění, nesmyslným ničením a plutónskou, proti všemu živému namířenou agresivitou (viz islámské ISIS-milice), nebo uzavřením se do privátního světa konzumu a marného naplňování egocentrických tužeb. Naše ne-mocná psýché, které jsme amputovali jednu z dvou k přežití nezbytných částí – tu údajně temnou, morbidní a spojenou se smrtí – se začíná bránit právě únikem do této zanedbané oblasti. Tak jako vždy se ovšem to, co jsme vyloučili, vrací v podivné, často pervertované podobě, působí utrpení, disharmonii, rozvrat.
A tak se, krátce před svými šedesátými narozeninami, vracím z Egypta, jemuž jsem vděčný za sedmnáctidenní putování na rozhraní světů. Světa pouště, zmaru a chaosu, reprezentovaným bohem Setem a světem každého dne se znovu rodícího životadárného Slunce, boha Re a jeho symbolu na Zemi, sokola Hóra. Je to svět egyptských bohyň, pramatky Mut, Nut – bohyně hvězdného nebe, a milující Isis, a zároveň svět, ve kterém ženský princip stojí stále ještě (nebo dokonce čím dál více) na okraji společnosti, je zahalován, schováván a vlastněn. Ale především je to svět, jenž mě po dva týdny prováděl životem a smrtí, rájem a peklem, aby mi posléze ukázal, že ráj i peklo jsou pouze naše definice Úžasna, jež je námi neuchopitelné.
Nechal jsem si narůst bílý plnovous, na důkaz mé kompetence vést seminář o stáří :-) a zároveň se cítím velice mladý, téměř znovu-zrozený. Přeplavil jsem se přes Nil, řeku všech řek, ze západu na východ, na stranu nového života, odkud zítra odletím tam, kde jsem zrovna doma. Pokud ovšem ten kovově stříbrný pták, kterým my, vzdálení potomci Egypťanů, cestujeme, přistane v tom materiálním světě. Neboť – kdo ví. Inshallah.
Hezké stárnutí přeje
Jan.
Obrázky:
1. Bohyně Mut poskytuje právě iniciovanému králi "eternal milk".
2. Stárnoucí leč vitální Jan v růžovém tričku made in Egypt.
*Jedním z velkých výjimek je anglický autor Jeremy Naydler, jehož výborná kniha „Chrám kosmu“ vyšla v českém překladu.
Staroegyptská kultura má s šamanismem skutečně víc společného, než se zdá. Na první pohled, tak, jak nám to klasická egyptologie vysvětluje, byli Egypťané přímo posedlí smrtí a posmrtným životem. Podíváme-li se na vskutku primitivní, měděná a bronzová dlátka a kamenné koule, sloužící k opracovávání velice tvrdých materiálů soch a celých monumentálních staveb (žula, diorit, kvarcit), zdá se nám, že na artefaktech, garantujících spojení s bohy a především úspěch v zásvětí, pracovali čtyřiadvacet hodin denně, do úmoru, nepříčetně. Při vší úctě k starostem o posmrtný život je nám těžko pochopitelné, proč to vlastně dělali.
Egyptologové ovšem nejsou žádní esoterici a ze svého přístupu vyloučili jakékoliv mystické prožitky. Tím si, až na výjimky*, nemohli povšimnout toho, co celou staroegyptskou kulturu prostupuje – totiž právě onoho propletení života a smrti. To dávalo nejen faraonovi, vysoké šlechtě a kněžstvu, ale v jisté míře každému členu společnosti možnost překračování oné zdánlivé hranice mezi životem a smrtí již během života. Představme si tedy staroegyptskou společnost jako dům, plný šamanů, kteří své cesty „tam a zpátky“ mohli podnikat společně. Okamžitě nás napadne, jak to muselo být krásné a spojující, setkávat se ve snovém, šamanském světě nebo, jinými slovy, ve psychospirituálním prostoru nikoliv jen s vlastními sny, vizemi či s bohy, ale také s mojí ženou, s mým kamarádem, se sousedy. Pokud sdílíme spirituální svět s naším okolím, propůjčuje nám to nejen radost a sílu v reálném světě, ale především nás to zbavuje obav z toho, co přijde, až zemřeme. Svět mrtvých a živých se promísí, a péče o oba světy se stane naplňující a smysl dávající samozřejmostí.
Jedna z hlavních překážek současné doby na cestě k úspěšnému, moudrému a hlavně celé společnosti prospěšnému stárnutí leží v našem odmítání stáří. Jako kultura, která je snad nejvíc v celé historii orientována na fyzický výkon, na naplňování jedněch materiálních tužeb a vytváření jiných, prostě na kariéru „tohoto“ světa, jsme zcela zaostali ve zkoumání kvalit „onoho“ světa. Egypťané mu říkali Duat, což nelze přeložit slovem podsvětí. Duat byl pro ně svět fyzické ne-existence, a jako takový našemu materiálně se manifestujícím světu nadřazen. Byl to náš svět, který vyvěral z Duatu; ten druhý, duchovní svět nebyl, jak to vnímáme dnes, jakýmsi odkladištěm toho, co v našem reálném světě dosloužilo. Oba světy také nebyly spojeny časovou posloupností, onen svět nenásledoval náš, nýbrž náš byl v onom obsažen. To je nesmírně důležité, pokud se zabýváme současnou slabostí stáří. Neboť odmítání stáří má svůj nejsilnější kořen v panickém strachu ze smrti. V důsledku radikálního vyloučení smrti ze života jeví dnes už dvacetiletí podprahové příznaky hrůzy ze stárnutí. Tím ovšem přestávají žít, protože žít naplno znamená žít vědomě život, který zítra (nebo během příštích deseti minut) může skončit. Smí skončit.
Šamanský přístup k realitě a to, co nám ukazuje staroegyptská nauka o cestách do a skrze „onen svět“, Duat, nám může otevřít oči pro zcela jiný, nesmírně vitální a obohacující přístup ke stárnutí. A ačkoliv je můj seminář, nazvaný „Padesát plus“ (www.konstelace.info/info-padesat-plus.html), určen pro ty, kteří již padesátku překročili, zdá se mi seznámení se s Duatem nesmírně prospěšné i pro mladší generaci.
V současné krizi smyslu bytí, v uvědomění si velkého a nevyhnutelného vymírání nejprve nám „podřízených“ živočichů a rostlin na Zemi a později zákonitě i nás samých, vězí velké nebezpečí nesnesitelné psychické zátěže. Ta se už začíná projevovat depresemi, jež se stávají jedním z globálně nejvíce narůstajících onemocnění, nesmyslným ničením a plutónskou, proti všemu živému namířenou agresivitou (viz islámské ISIS-milice), nebo uzavřením se do privátního světa konzumu a marného naplňování egocentrických tužeb. Naše ne-mocná psýché, které jsme amputovali jednu z dvou k přežití nezbytných částí – tu údajně temnou, morbidní a spojenou se smrtí – se začíná bránit právě únikem do této zanedbané oblasti. Tak jako vždy se ovšem to, co jsme vyloučili, vrací v podivné, často pervertované podobě, působí utrpení, disharmonii, rozvrat.
A tak se, krátce před svými šedesátými narozeninami, vracím z Egypta, jemuž jsem vděčný za sedmnáctidenní putování na rozhraní světů. Světa pouště, zmaru a chaosu, reprezentovaným bohem Setem a světem každého dne se znovu rodícího životadárného Slunce, boha Re a jeho symbolu na Zemi, sokola Hóra. Je to svět egyptských bohyň, pramatky Mut, Nut – bohyně hvězdného nebe, a milující Isis, a zároveň svět, ve kterém ženský princip stojí stále ještě (nebo dokonce čím dál více) na okraji společnosti, je zahalován, schováván a vlastněn. Ale především je to svět, jenž mě po dva týdny prováděl životem a smrtí, rájem a peklem, aby mi posléze ukázal, že ráj i peklo jsou pouze naše definice Úžasna, jež je námi neuchopitelné.
Nechal jsem si narůst bílý plnovous, na důkaz mé kompetence vést seminář o stáří :-) a zároveň se cítím velice mladý, téměř znovu-zrozený. Přeplavil jsem se přes Nil, řeku všech řek, ze západu na východ, na stranu nového života, odkud zítra odletím tam, kde jsem zrovna doma. Pokud ovšem ten kovově stříbrný pták, kterým my, vzdálení potomci Egypťanů, cestujeme, přistane v tom materiálním světě. Neboť – kdo ví. Inshallah.
Hezké stárnutí přeje
Jan.
Obrázky:
1. Bohyně Mut poskytuje právě iniciovanému králi "eternal milk".
2. Stárnoucí leč vitální Jan v růžovém tričku made in Egypt.
*Jedním z velkých výjimek je anglický autor Jeremy Naydler, jehož výborná kniha „Chrám kosmu“ vyšla v českém překladu.
