Moje kypění dnes ráno způsobily hned čtyři „maličkosti“. Nejprve jsem se v internetovém vydání Lidovek dočetl, že „Česká republika znovu klesla v žebříčku hodnocení rovnoprávnosti žen ve společnosti a v pořadí 142 zemí obsadila podprůměrnou 96. příčku. Vyplývá to ze zprávy Global Gender Gap Report 2014, kterou v úterý zveřejnilo Světové ekonomické fórum. ... Česko se na žebříčku rok od roku propadá. Zatímco v roce 2006 bylo 53., předloni už 73., loni 83. a letos si pohoršilo o dalších 13 míst. Situace v ČR je v podstatě stále stejná, ostatní země se ale výrazně zlepšují. V Evropě je na tom hůře už jen Malta a Turecko.“*
Dozajista nejsou za tento trend zodpovědní pouze muži. Ale samozřejmě také. A já mám zrovna takový divný pocit, že zatímco ještě před třemi lety se na české mužské scéně děly velké kroky, nacházíme se my chlapi zrovna v jakémsi období stagnace.
S tím souvisí i druhá „maličkost“. Na posledním večeru přednášek a konstelací v pražské Maitrei, který měl aspoň z mého pohledu hodně hluboké a důležité téma „Mytologické vnímání, mýty a pohádky, rozvoj intuice a cítění“**, se dostavilo dvacet šest žen a pouze tři muži.
Nejsem o sobě přesvědčený do té míry, abych se neptal, čím já sám způsobuji odliv mužů z mých akcí. (Zatím odpověď nenacházím.) Na večeru však byla paní, která pronesla přibližně toto: „Můj manžel se zajímá o duchovno a konstelace, čte knížky, ale když vyprávím dětem pohádky, tak to nevydrží a dělá stále opičky, zesměšňuje to a nakonec odejde. Nechápu, proč vlastně.“ Tak jsem to trochu zkoumali a já vznesl domněnku, že se skutečné archetypální hloubky (která se nikdy nedá kontrolovat, neboť nás přesahuje) vlastně bojí. Účastnice pak také potvrdila, že manžel bere vše „hlavou“.
Jako třetí taková maličkost se vyklubal mail, který jsem dostal od jakéhosi Jirky (jméno změněno), ve kterém mi píše, že „...je mi 38 let, jsem muž, který byl do nedávna rád středem pozornosti a myslel si o sobě, že je v pohodě. Okolí je stále přesvědčené, že jsem inteligentní, úspěšný a bez problémů. Po několika letech jsem skončil s kouřením marihuany, pitím alkoholu (zde až na malé výjimky) a přestal i s cigaretami. Abstinence od drog mi však spustila silné psychické potíže. Dostal jsem se do naprosté dezorientace sám v sobě. Zkoušel jsem psychiatrickou pomoc, ale antidepresiva, která mi byla předepsána, mě spíš tlumila než aby mi pomohla. Mým velikým problémem je, že se nemohu najít, vše mi připadá provizorní, nic mne nedokáže nadchnout. V práci jsem často demotivován, nevím, co mám dělat a hodně času ztratím prokrastinací, což si pak vyčítám.“
Jirkova zpověď je zcela vzorová pro mnoho mužů, se kterými se profesně potkávám. Úspěšných, krásných, inteligentních mužů, kteří mají jen jeden maličký, leč podstatný nedostatek: Nikdo je nenaučil používat srdce. Nebo jim řekli, že srdce a byznys/úspěch/sex/kamarádi se vylučují a oni tomu uvěřili. Jenže – jak je možné někoho používání svého srdce „naučit“?
Čtvrtou maličkost mi vyprávěl včera na telefonu můj německý kamarád, žijící již roky v Brně. Jeho dobrá známá – říkejme jí Irena – se zamilovala do staršího muže, jenž je ovšem zároveň manželem. Svoji ženu prý nemiluje, rozvést se ale nehodlá a o svém mileneckém vztahu své ženě také nevyprávěl. Zato však je nesmírně žárlivý, když se Irena chce s mým kamarádem potkat na kafe nebo nedej bože jít s ním do kina. Na mé zaražené mlčení, naznačující mé naprosté nepochopení, proč tedy přítelova známá věc neřeší rozchodem, použil německé přísloví, znějící v překladu: „Kam uhodí láska, tam tráva neroste.“
„Ale jak může inteligentní žena snést, že její milenec své ženě lže, ale od ní vyžaduje poslušnost a chce ji kontrolovat?“ zeptal jsem se.
„No, to próto, že tšeský šenský tohle se sebou dělat nechaj a tšésky chlapi toho vyušít uměj,“ byla jeho lámanou češtinou pronesená odpověď.
„Fakt?!?“ pomyslel jsem si. Je to opravdu takto? Nepotřebujeme my, „tšésky chlapi“, přes pr*el? A nebo – spíš ty ženský??
V knize, kterou právě začínám číst (a ze které, aspoň po přečtení prvních pár stránek jsem nadšen), ve „Skryté spiritualitě muže“ od Matthew Foxe, vysvětluje autor v předmluvě, proč je mužská spiritualita skryta. Uvádí dvacet čtyři důvodů, mimo jiné:
▪ Protože v západní kultuře dosud panuje dualistický patriarchát, který si cení více myšlení než cítění, více materiálního bohatství než bohatství duchovního, více vědeckých fakt než intuitivní moudrosti, více mužů než žen a více heterosexuálů než homosexuálů.
▪ Protože muži skrývají své rány uvnitř a chtějí na ně zapomenout, raději si jich vůbec nevšímají, než by si dovolili se k nim přiznat.
▪ Protože moderní náboženství ztratilo kontakt se svou mystickou tradicí, která nám svým jazykem a pojmy pomáhá vyrovnávat se s našimi nejhlubšími prožitky, s „temnou nocí duše".
▪ Protože naše antropocentrická kultura si více cení lidského života, potřeb a pravidel než pokorného spojení s nesmírným kosmem.
A to jsou jen čtyři důvody z mnoha. A tak mne napadá, zdali namísto „vědomého byznysu“ bychom se neměli spíš zaobírat „vědomím chlapa“ A jeho spiritualitou, což se docela překrývá.
Zítra odjedu na zmíněný víkend, kam se mi přihlásilo tentokrát jen deset mužů, takže uvidíme, jak je to s tím naším vědomím. Dneska u kafe ale zpytuji své svědomí, co jsme udělal špatně, že z počátečních padesáti účastníků mých „mužských kruhů“ jich zbyla hrstka. Občas, když nemohu spát, si kladu otázku, zdali jsem se neztratil ve své vlastní aroganci, nesrozumitelnosti, zdali jsem nezabloudil na té cestě k opravdovému muži, jehož si ale nepředstavuji jako Bivoje, nýbrž daleko víc jako Herma Trismegista, moudrého šamana, který v sobě slučuje protiklady „nahoře“ a „dole“, rozuměj nebe i zemi, muže i ženu. Jenže pak čtu dál toho svého Foxe, jsem nadšen tím, že píše o tomtéž a je mi jasné, že moje cesta je prostě moje cesta, i kdyby na mé semináře měl jistou dobu chodit jen jeden člověk, já sám.
Na jaře, po tom prvním semináři, který ještě nebyl pro pokročilé, jsem hned večer posledního dne poslal kamarádovi tuto esemesku: „Ahoj, po tom, co tady proběhlo, mám snad poprvé pocit, že se opravdu něco mění a posouvá. Udála se nějaká syntéza mezi mužským a ženským principem v nás, při současném plném zachování mužské prezence a jasnosti a lásky a otevřenosti k ženám. Nespadli jsme ani do obvyklé krátkodobé „extáze“ machrování a hrdosti, která se tak často v mužských kruzích objevuje, ani jsme se neztráceli v mlze, provázející cestu do emocí. Prostě nádhera...“
Dneska nevím, zdali jsem se poněkud neunáhlil. Ale možná že mám jen takové faunovo skeptické, pozdní dopoledne v jedné pražské kavárně. Platím a vycházím do krásně deštivého dne a těším se na zítřek.
Hezký zbytek dne vám přeje
Jan
-------
* Zdroj: http://www.lidovky.cz/cesko-kleslo-v-zebricku-rovnopravnosti-zen-po-nem-jsou-rozvojove-zeme-13i-/zpravy-domov.aspx?c=A141029_114057_ln_domov_ele
** Viz několik článků na toto téma na mém blogu a dvě knihy: „Růže pro Plúta“ a „Co se stalo s Popelkou po svatbě“.
