Dva chrámy

Po jisté „karenční“ lhůtě přináším zde na svém blogu přepis článku, jenž byl otištěn v časopise "Jóga dnes" v září 2017. Užijte si to... :)

Sedím kdesi na jižním pobřeží Kréty – přesně řečeno nad ním, na úbočí „Bílých hor“, které se pode mnou svažují ještě tak tři sta metrů, než se obejmou s hladinou moře, která ve světle úplňku vypadá jako roztavené stříbro. Tři ze čtyř elementů jsou tedy téměř na dotek – kamenitá, trsy žluté trávy pokrytá země, neustále se měnící voda a večerní vánek vzduchu. A ten čtvrtý element, oheň, je i po západu božského Hélia přítomný v příjemném teple okolních skal. Nade mnou je nebe poseto hvězdami, které nad jihem tvoří souhvězdí Štíra a „mého“ Střelce a přímo nad hlavou mi bliká zářící Vega v Lyře. A na mysl se mi derou vzpomínky na dobu, kdy byl můj hlavní učitel Anton, rakouský podivín-druid, který měl nedaleko kláštera Melk svoji „pohanskou“ usedlost, a který nám, mladým „druidlínům“ kladl na srdce, že nejlépe je učit (a provádět rituální práci, což je mnohdy jedno a totéž) nejen v nebeském chrámu, ale i v nebeském rouchu. Nebeským chrámem se rozumí být venku, v přírodě, pod vysokým, nekonečným nebem. A nebeské roucho je nahota.

Jak filosof Josef Šmajs dokládá, v průběhu posledních pár století jsme zapomněli na jeden nesmírně důležitý fakt. V souboji přírody a kultury, tedy v pomalém, ale neustálém procesu proměny „divočiny“ v kulturní krajinu, ve města, silnice, splavné řeky, kultivované lesy, parky a „přírodní“ rezervace jsme si nevšimli, že příroda je lidské kultuře bytostně nadřazena, že totiž vztah civilizace k matce Gaii je ještě víc závislostní, než vztah dítěte k rodiči. Dítě jednoho dne dospěje a vydá se do světa, přičemž přestane být na rodičích závislé. My a naše kultura, tedy to, co jsme kolem sebe postavili jako ochranu před vším nekontrolovatelně divokým, se ovšem v dohledné době naší závislosti na přírodě nezbavíme. Mars je neobyvatelný, Venuše příliš horká a ostatní hvězdy s jejich planetami jsou nesmírně daleko. Pokud nás nenavštíví ufóni, jsme ve vesmíru opravdu sami – a ještě dlouho zůstaneme. Zbývá nám jen to, co máme, naše modrozelené planeta. Ale tu čím dál rychleji ničíme.

Mnohdy si toho ovšem vůbec nemusíme všimnout. Především žijeme-li ve městech, v domech a kancelářích, kde od rána do večera sedíme před počítačem a od večera do noci před televizí, s ledničkou, pračkou a mikrovlnkou, s automobilem v garáži a hromosvodem na střeše, s klimatizací, topením, odvozem našich odpadků a přísunem živin ze supermarketů. Hvězdy? Ty ale nejsou skrz přesvícené nebe vidět. Luna? Ano, někde tam občas bývá, ale neptejte se mě, kde. Voda? Z kohoutku. Tráva? No, víte, já totiž hraji golf, a ten se přeci na trávníku hraje, nebo? A les? Brrr, tam si člověk jen chytí nějaké nebezpečné klíště. A tak, protože jsem zapomněli na ten velký chrám, věnujeme se tomu malému. Našemu tělu.

Což ovšem děláme mnohdy docela podivně. Nebo, mohu-li se vztáhnout na mé předchozí řádky o ignorování přírody, ne-přirozeně. Určitě znáte ten pohled, když navečer jdete kolem ozářeného fitka. Nám, městským lidem, to připadá zcela normální. Jak by ale takové fitko viděl ufón, neznalý situace v jednadvacátém století? Lidé, zavření v krabici, zde vykonávají nesmyslné pohyby, jež slouží jen k tomu, aby si nahradili krutou nepohyblivost přes den. Běhají na jednom místě. „Jedou“ na kole, ale nikam nemíří. Dřou, ale nic nebudují. Zvedají závaží, aby je vzápětí zase položili. Namáhají se s jediným cílem, a tím je uklidnění pocitu viny vůči tomu malému, osobnímu chrámu, vůči jejich tělu.

Ale jako téměř vše v našem náhražkovém světě, i toto je pouhá náhražka. Pokud totiž máme své tělo opravdu rádi, měli bychom spíš než toužit po výkonu, rychlosti či prvenství, se zaposlouchat do jeho šepotu, do oněch bolístek a malých (n)emocí, jimiž nám dává najevo svou touhu po přírodě, po vzduchu, vodě a přirozeném pohybu, po smyslu jeho existence. Ale to je nebezpečné, neboť pak by se mohlo stát, že během toho naslouchání spadneme do obrovského smutku, možná dokonce hrůzy, která se skrývá kdesi hluboko na dně. Je to smutek ze ztráty toho velkého chrámu, z vyhnání z přírodního ráje do nezdravého prostředí kulturní (jaký to výsměch tomuto slovu), průmyslové či technologické aglomerace. A hrůza z poznání, že ten, kdo nás vyhnal a stále to ještě tak činí, jsme my sami.

Sedím na břehu Středozemního, nyní už zcela bez-žralokového moře a vzpomínám. Ještě před třiceti lety, kdy jsem s mojí první velkou láskou Iris tři měsíce putoval horem dolem Řeckem, se vody v každém malém přístavu každého malého i velkého ostrova hemžily rybami. Vzpomínám, jak ke mně, který na břehu zůstal u našich svršků, přiběhla místní babička a rukama nohama se mi pokoušela vysvětlit, abych okamžitě přivolal moji partnerku, jež se tou dobou jevila coby docela malá tečka v azuru moře, neboť jinak – a to jsme z jejího jinak nesrozumitelného brebentění pochopil – bude sežrána žralokem. Vzpomínám, jak jsme několikrát viděli delfíny, z našeho pomalého, staromódního trajektu či přímo ze břehu. Ryby se tenkrát ještě lovily a ne pěstovaly v mořských sádkách. A hlavně – téměř všude, kde nebylo příliš domorodých pravoslavných a tím i zahalených Řeků, jsme se koupali nazí. Takový malý návrat do ráje.

Od té doby ryby ubývají stejným tempem, s jakým roste délka nohavic pánských plavek. Nedávno, v sauně, kde dokonce i v Americe odmítám nosit plavky, jsem zachraňoval jakéhosi mládence, jenž se patrně za svůj chrám těla nesmírně styděl. I omotal kolem sebe pevně prostěradlo, které hodlal odložit až na úplně poslední okamžik před vstupem do chladicí kádě. Při balancování na malém žebříčku a odmotávání prostěradla ztratil rovnováhu a do kádě se zřítil po hlavě. A tak se ptám – máme ten svůj malý chrám opravdu rádi? Není naše touha po dokonalosti těla a zároveň zoufalství z nemožnosti naplnit tato naše očekávání jen pokusem o kompenzaci ztráty toho velkého chrámu? Neztratili jsme snad nebe nad hlavou? A pokud ano, lze ho získat zpět?

V mnoha mužských i smíšených seminářích se dotýkáme otázky, jak dál. Těch cest je několik. Jedna z podivných, mně osobně dost nebezpečně se jevících, je další pokračování ve směru, v jakém mašírujeme už staletí, možná tisíciletí. Cesta technologie, růstu a expanze, cesta umělé inteligence, jež se (ovšem jen zdánlivě) osvobozuje od nadvlády přírody. Pozor – neosvobozuje nás, neboť naše těla jsou organická a stárnou, jsou a stále budou závislá na přísunu biologických živin, vzduchu, vody. Počítač a ona umělá inteligence to nejsou – potřebují jen sít, elektřinu, program a případně i trochu hmoty pro tvoření nové, sofistikovanější struktury. V tom nám jsou vlastně velice podobné, až na to, že se vymykají biologickému růstu. Vytváří nový druh pestrosti, nové království boží, ve kterém my, lidé, figurujeme zpočátku jako tvůrci-bozi, kteří ovšem, tak jako naši dávní bozi, jednoho dne z toho nového světa mohou zcela zmizet.

Jiná, pro mě lákavější, ale nesmírně náročná a těžká cesta vězí v otočení směru růstu. Doposud jsme rostli směrem navenek. Dobývali jsme cizí kontinenty, podrobili si oceány i vzduch, razíme cestu do vesmíru. Možná, že je načase pochopit velikost onoho vnějšího chrámu a prokázat mu úctu. A obrátit pozornost na harmonii mezi vnitřkem a vnějškem, mezi tělem a přírodou. Začít obé nejen mít rád, ale i se k nim chovat, jako by to byly opravdové chrámy, ve kterých je našemu duchu dovoleno pobývat. Začít naslouchat, co potřebují. A co nám chtějí dát. Možná že je na čase, zastrčit meč, kterým máváme zběsile kolem sebe, neboť se stále ještě bojíme hadů, ještěrů, tygrů a žraloků, vlků, malinkých klíšťat a ještě menších mikrobů, ale především našich nepřátel, kteří vzývají jiné bohy. Je vtipné, že to dělají ve stejném chrámu jako my. Možná přišel čas, si sednout nad moře na úpatí Bílých hor (řecky Lefka Ori), a nad tou stříbrnou večerní krásu si párkrát zopakovat afirmaci, kterou jsem nedávno dostal na zmírnění mé alergie: „The world is safe and friendly. I am safe. I am at peace with life.“ Tedy: Svět je bezpečný a přátelský. Jsem v bezpečí. Jsem v míru s životem.

Ariadna na Naxu

A když dopluli na Naxos a ubytovali se v malém hotýlku, jehož majitele jako obvykle Theseus před tím zabil, promluvila Ariadna k Theseovi takto:

„Víš, můj milý, tady já končím. Asi to byla chyba, od začátku, ale já se do tebe prostě zamilovala. Když jsi přišel na Krétu, tak jsem si řekla – konečně chlap. Jak si se objevil v Minoi, v té naleštěné přilbici, tak jsem dostala takové to šimráni v podbřišku, prostě nádhera. Takový nový život. Oni ty krétský chlapi moc chlapi nebyli, víš? To asi tím, že tam tak dlouho vládly ženy. A to klubko jsem ti dala, abys tuhle starou, zamotanou věc konečně rozmotal. Aby jsi se nechal vést tím červeným vláknem do hloubky věcí a tam poznal, o co tu jde. A dopomohl nám k změně.

„Ale namísto toho ty zabiješ toho posvátného býka. Jako nějaký kretén. To jsem si ještě říkala, no, nějak mu to ujelo, něco nedal, dáme mu druhou šanci. Jenže, můj milý, ty máš sice opravdu velký kyj, ale docela ti chybí mozek. Vždyť ty umíš jen zabíjet. Sám jsi mi to vyprávěl, jak mi bylo blbě na lodi, z těch vln, abys mě rozveselil. Periftes v Epidauru. Ten byl asi tvůj první, že prý zlý lupič, no jo... Sínis, jehož dceru jsi následně oblažil, jak jsi to pojmenoval. Aby prý nebyla smutná. Pak ta divoká bachyně Faia, která byla zasvěcena Bohyni. Skyron, Kerkyron, Prokrustes. A to všechno jen na tvé první cestě do Atén.

„Vždyť vy Dórové kam přijdete, tam naděláte spoušť. A to ve jménu nějakých bohů, kteří jako by vám z oka vypadli. Samé války, vraždy, boje, násilí, jen aby jste pak mohli vyprávět za večerů po hospodách o svých hrdinských činech. Ale, můj milý, to není hrdinství. To je prostě blbost malých kluků. Kluků, kteří mají strach ze tmy, a tak si pořád pískají, vyprávějí hloupé vtipy o ženách, perou se a pak se opijí tak, že upadnou a ztratí vědomí. To aby se té vlastní tmy v jejich duších nelekli.

„A já, hloupá husa, na to skočím. Jasně, měla jsem zprvu pocit, že mě ochráníš, až to budu potřebovat. Až ti třeba budu rodit dítě. U těch našich chlapů jsem si nebyla jistá. Oni raději pásli kozy a počítali hvězdy, hulili trávu a byli – nějak moc milí. Spíš na domluvu než na ránu. Trochu jsem se tam nudila, přiznávám. Minoa, to byl takový úl. Královna a trubci. A spousta pilných včeliček, které stále dokola, už dva tisíce let, sbírají tentýž med. Takže se něco muselo změnit. A tu se – trará trará – objevil můj hrdina. S kyjem, ale bez mozku. A jako na potvoru, zemětřesení. Já si fakt myslela, že je to znamení od Bohyně, že se věci musí rozsypat, aby se znovu složily, jinak, správněji. A ono to možná tak bylo, ale to já teď tady, s tebou, nedohlížím. To asi bude na dlouho. A tak tě opouštím.

„Já vím, že to takhle nenecháš na sobě sedět. Nemůžeš. A tak se bude vyprávět, že ty jsi opustil mne, protože u vás to musíte být vždy vy muži, kteří jednají. To bys nedal, přiznat před svými kumpány, že jsem to byla já, která tě nechala, protože vy ze severu nás vidíte jako pasivní káčy, které umí jen brečet a rodit děti. Ale to mi je jedno. Jdu za Dionýsem. Je úplně jiný než ty. Nemá žádný obrovský kyj, občas holduje vínu a taky prý se už miloval s klukama. Ale, můj milý, je to bůh a myslí mu to. A cítí.
Cítí, že žena jako já – víš, bývala jsem princezna – nepotřebuje jen chlapa v posteli, ale taky partnera. Někoho, se kterým může mluvit a koukat do hvězd a chodit do divadla, kde on je schopný to, co se hraje, pochopit, a který nezmlátí toho herce, který hraje lotra. Který má radost z toho, že je to jeho žena, jež si vybírá muže a ne naopak, který není chorobně žárlivý a zároveň chorobně nevěrný.
Byly chvíle, kdy jsem tě opravdu měla ráda. Měli jsem krásné momenty. Za ty ti děkuji. A přeju ti… přeju ti, ať zmoudříš. Ať dospěješ a najdeš nějakou ženu, která ti ukáže cestu. Budiž ti Ona milosrdná. Pa.

A takto mluvíc k Theseovi, jenž si občas pochrupnul ze spánku, sbalila si Ariadna svůj malý kufřík, políbila Thesea na opocené čelo, snažíce se při tom nevdechovat jeho alkoholový odér, a vytratila se z pokoje. Na břehu jemně se vlnícího Egejského moře, jež tou dobou bylo ještě plné delfínů, ryb a chobotnic, pak udělala magické znamení a zmizela.

------------------------
Zdroje obrázků (images from):
Ariadna and Theseus, http://www.kellscraft.com/GoldenFleece/GoldenFleeceCh24.html
Theseus Defeats the Centaur by Antonio Canova (1804–1819), Kunsthistorisches Museum
Ariadne und Theseus by Johann Ulrich Kraus, 1690
Dionysos, his Satyr Maron and Ariadne Řecko-Románská mozaika 3. st. n.l
Bacchus and Ariadne, Jonas Åkerström (1759–1795)

Mnoho tváří lásky

Láska je jako gravitace. Nemá žádný opak – nenávist, zloba, strach a lhostejnost jsou emoce, které ji občas, především v období roztržek a rozchodů, překrývají. Ale když se po desetiletích bývalí partneři opět potkají, když vlny agrese a neporozumění opadnou, cítí, že se milovali. A tento pocit je opět – láska. Láska, která dvě bytosti přitahuje k sobě, zrovna tak jako to gravitace dělá s hmotou. S tím se setkáváme v rodinných konstelacích a to zažíváme naplno, když se dostaneme o trochu dál, když, možná že s blížící se smrtí, poznáme pomíjivost všeho negativního.

Již mnoho let pracuji s šamanským konceptem čtyř duší, který jsem původně převzal od holandského šamana Daana van Kampenhouta. O tomto způsobu vnímání vývoje v cyklickém čase jsem napsal mnoho článků a vedl mnoho přednášek. Pokud byste měli chuť se dozvědět víc, je zde celý koncept představen. Dnes ale bych chtěl popsat různé druhy lásky, tak, jak se mi jeví v průběhu našeho vývoje a v souladu se střídáním čtyř hlavních fází kruhu: Jaro (počátek), léto (expanze, vrchol), podzim (sklizeň, kontrakce) a zima (období klidu, fyzické ne-existence).

Začněme našim počátkem – početím. Z konstelací vím, že i když se rodiče dítěte v okamžiku jeho stvoření nemilují, dokonce i když je matka znásilněna otcem, má v sobě dítě onu „božskou jiskřičku“ lásky, která byla početí přítomna. Tato láska existuje na nejnižší, buněčné úrovni – když mužova spermie je přitahována a později splyne s ženiným vajíčkem. Proto říkám, že i ty děti, jejichž rodiče žili ve vědomém nesouladu, někdy i přímo v násilí, jsou děti lásky a mohou se na tento počáteční zázrak splynutí dvou buněk vztahovat.

Následuje růst plodu uvnitř matky, která, podle okolností, k dítěti cítí tu velkou, tu menší náklonnost. Důležité je si zde uvědomit, že v prvních letech po početí a porodu je dítě na rodičích (případně na jiných osobách, které se o ně starají) zcela závislé. Proto nazývám tento druh dětské lásky k rodičům „závislostní“. A když pak slyším od dospělých partnerů, že jeden bez druhého nemůže žít, vybaví se mi vždy obraz malého dítěte, které ví, že bez rodičů nepřežije. Zatímco u dětí je tato závislostní láska, kvůli které je dítě schopné zapřít své vlastní potřeby a naložit si nesplnitelné úkoly z rodinného systému opodstatněná, u dospělých stojí vědomému partnerství samozřejmě v cestě.

Jak dítě vyrůstá, blíží se jeho přechod z rodinné „duše“ (tedy z té části vývoje, která je determinovaná jeho „vrozením se“ do konkrétní rodiny) do další vývojové etapy, do tak zvané „kmenové duše“. Kolem tohoto přechodu se vyskytuje láska romantická. Jsem si jistý, že většině mých čtenářů nemusím tento druh lásky detailně popisovat. Jako vše, co je spojeno s přechody mezi oněmi čtyřmi kvadranty – narozením, pubertou, krizí a smrtí – je romantická láska intenzivní a hluboká. Koneckonců i období přechodu mezi rodinnou a kmenovou duší spadá přesně do nejromantičtějšího období roku – na první máj, na svátek Beltane.

Zatímco během vlahých májových nocí nám ještě stačí se držet s milovanou osobou za ruku a počítat hvězdy, na území kmenové duše už toužíme po něčem jiném. Chtěli bychom založit mini-kmen (tomu říkáme rodina), postavit dům, vybudovat firmu, prožít krásný a materiálně zabezpečený život. Proto je láska, který spojuje manžele či partnery, jež se nacházejí v této vývojové fázi, vždy orientovaná na jistý cíl. Tím nemusí být vždy výchova dětí, nýbrž třeba i perfektní uspokojení sexuálních tužeb. A právě toto očekávání, které hodně s „láskou za účelem“ souvisí, nás vede k neustálému pocitu, že „cosi chybí“. A k regresi do romantické lásky (milenec nebo milenka) případně do závislostní lásky (která nás pak drtí fyzicky). Je třeba poznamenat, že většina lidí zůstane až do vysokého věku chycena v této smyčce závislostní, romantické a účelové lásky. Je to především tím, že naše současná společnost dělá vše pro to, abychom zůstali v kmenové duši, neboť zde jsem snadno skrz různé ideologie kontrolovatelní.

Na přechodu mezi kmenovou a esenciální duší se objevuje někdy láska karmická. Děje se to tehdy, když se pomalu rozpomínáme na jednotlivé epizody našich minulých životů a spatřujeme v lidech, které potkáváme, ty, se kterými máme karmicky neuzavřené účty nebo se kterými jsme prožili intenzivní a často velice bolestné vztahy. Pokud si uvědomíme, o co šlo a pokud i náš partner je schopen toto vnímat, lze právě skrze takovou karmickou lásku dokončit a uzavřít to, co je otevřené. Lze se (nejlépe společně) vrátit k dotyčnému páru „tenkrát“ a v jistém slova smyslu „jim“ sdělit, že není všeho konec a že se ještě jednou (možná i mnohokrát) setkají. Takové sdělení skrze životy působí zázraky.

Tématem, jež prostupuje celou „esenciální“ duši je pak skutečně svobodná a nezávislá láska. Je to láska, která ačkoliv neneguje nejhlubší duchovní a tělesné spojení, nechává partnera nebo partnerku zcela svobodnými, bez našich očekávání a manipulací. Zde není žárlivost, neboť zde není žádné vlastnění. Pokud jde můj partner nebo partnerka s někým do divadla (nebo do postele) a dělá ji/mu to dobře, dělá to do jisté míry i mně dobře – protože mě těší, co ji/ho těší. Zní to fantasticky, nepravděpodobně, těžko představitelně, ale to jen kvůli tomu, že si lásku bez posesivity prostě neumíme představit.

Cíl esenciální duše je splynutí s bohem (bohyní). Pokud se tomuto cíli blížíme, začínáme vnímat „božskou“ lásku – lásku v jednotě a k jednotě. Jakousi ochutnávku této lásky jsem někdy schopni zažít během hluboké meditace, ve výjimečných okamžicích satori nebo jiného transformačního zážitku či pod vlivem jistých vědomí rozšiřujících látek. Tyto zážitky by nás měly připravit na po narození nejdůležitější okamžik našeho života – na smrt. Je to právě „božská láska“, která tvoří bránu smrti, skrz kterou se dostáváme do čtvrté fáze naší existence – do materiálního nebytí.