Poslední dobou se ale směr mé práce začal měnit. Je totiž poměrně snadné, dostat muže na jistou dobu do jeho síly. Vezmeme ho do mužského kolektivu, do "party", posadíme k ohni, konstelačně zařadíme mezi chlapské předky. Jenže tato silná energie, která se v něm probudí a která touží po výrazu navenek, mnohdy nevydrží. Buď ji my muži opět ztratíme, nebo ji egoisticky zneužijeme - někdy si dokonce ženy stěžovaly: "Cos mi to poslal domů za lidoopa."
Začínám chápat, že problém leží poněkud hlouběji. Po stoletích vnější expanze, po "dobytí" kontinentů, odkrytí a využití přírodních zdrojů, po prvních šlépějích mužů v prachu dříve bájné Luny, prostě nestačí, vrátit nás muže do síly. Ta je sice nutná a (ženám) imponující, sama o sobě však ještě neřeší náš největší problém. Tím je podle mne ztráta vnitřního prostoru v důsledku vnější expanze. Ztráta moudrých, s univerzem a přírodou propojených bohů v důsledku naší expanze do vědy, technologie a vnějších aktivit. Ztráta schopnosti vidět sebe jako součást celku v důsledku rozdrobení našeho zření na pouhé sledování mnoho malých (a stále menších) obrazovek televizí, počítačů či mobilů. Výměna našeho mytologicky vnímajícího srdce za logicky uvažující hlavu.
Rozhodl jsem se tedy po několika ročnících "kruhů mužů" nabídnout tentokrát setkání, ve kterých budeme společně formou konstelací, naslouchání a sdílení, za pomoci rituálů a meditací hledat mužskou moudrost a mužské poslání. Po nalezení a (doufejme) i pochopení "Cesty pravého muže", popsané v knize od Davida Deidy (Synergie Publishing, 2011), se chci spolu s účastníky vydat na "Cestu moudrého muže". Na cestu expanze a dobrodružného objevování nikoliv vně nás, ale dovnitř naší duše. Na cestu muže, který je skrze svoji duši spojen s duší celku, ženy, Země, hvězd a který těmto všem slouží.
A ještě malý dodatek, napsaný těsně před vypuknutím prvního setkání: Pozval jsem do "kruhu mužů" i několik žen. Nevím, zdali přijdou a nevím, zdali jejich přítomnost neodradí nás muže od toho, být otevření a upřímní. Je to experiment. Ale nějak cítím, že se na cestu moudrého muže nemůžeme vydat bez oné malé černé, "jinové" tečky v jinak bílém, "jangovém", mužském poli. Bez katalyzátoru skrze ženskou energii a přítomnost. I kdyby to měla být jen naše múza nebo inspirace.
Každý večer bude mít svůj tematický okruh.
Datum dalších večerů: 25.2., 26.3., 28.5., 17.6., 18.8., 9.9., 22. 10., 19.11. a 17.12.
Zde je přehled témat všech večerů
Na experiment se těší váš
Jan.
Milý Jane,
OdpovědětVymazatreaguji na mou zkušenost ze středečního setkání v Maitrea. Musím říct, že skupina ve mně hodně zarezonovala, jsem vzděláním ekolog a svého času jsem se hodně „hrabal“ v ekologické etice – což je vlastně místo, kam jsem se v našem mužsko-ženském kolečku dostali . Osobně jsem byl trochu v šoku z toho, jak pozvolna se prolínají středeční téze do společenského povědomí, protože to pro mne byly otázky& postoje 15 let staré.
Na první pohled to vypadá, že vztah člověka (ať muže či ženy) je problémem ekologickým, ale není tomu tak. Je to pohled environmentální (čili filozoficko-etický) nikoli ekologický ( biologický)- Na enviromentalistiku se nechá nahlížet jako na aplikovanou etiku. ( Kohák, Librová, Bělehradský atd.) Alan Watts napsal : http://makon.cz/pdf/PRIRODA.pdf
Když v klidu prozkoumáváme a promeditováváme náš vztah k přírodě (živ.prostředí) neustále narážíme na volbu, zda do ŽP nějak (často drasticky) zasáhnout a ochránit naše blízké a nás samé před ohrožením (potrava, teplo, léky…) či zda do něj nezasahovat. Už z naší biologické animální podstaty je jasné, jak budou naše volby probíhat! Přesto existuje tu nějaká rozumná míra, která by umožnila kompromis lavírování mezi oběma břehy? ( ….možná freudovsky bychom řekli, že jsme konfrontováni se strachem ze smrti…možná buddhisticky bychom řekli, že testujeme naše lpění, v tomto případě lpění na životě a blízkých a narážíme na připoutanost nevidouce prázdnotu jevů.)
Chlapi ze skupiny řešili problém, jak naučit vztahu k ŽP. Samozřejmě nám vyvstane na mysli škola. Bohužel jako učitel vím, že v těchto situacích narazím na to, zda a jak důsledně mohu předkládat studentům hodnotové postoje (samozřejmě environmentálně příznivé), protože jsou velmi často v rozporu s jejich osobním hodnotami a hlavně s hodnotami jejich rodičů. ( Konstalačně nemůže jít učitel proti rodičům, M.Franke-Gricksch)
Konečně se dostáváme k tomu, co jsem Ti chtěl sdělit. V diplomové práci jsem zkoumal zážitkové metody v ekologické výchově. Prožitek nás vztahuje k bytí zcela jinak než klasická výchova a vzdělávání. Zde byl i důvod, proč mne začala zajímat psychoterapie (studenti se dostávali do příliš hlubokých stavů, které jsem nebyl schopen zvládnout; vloni kamarádka absolvovala v GB: radical deep ecopsychology camp). Prožitek nás nutí být autentickými a prožitek v environmentální výchově otevírá studenta k uvědomění si sebe sama ve světě víc než cokoli jiného. Myslím, že roli průvodce v těchto stavech neměli na starosti učitelé, ale duchovní resp. šamani. Jsou-li navíc tyto prožitky ritualizovány, mají pevné ukotvení v životě jejich absolventa. Pomáhají mu se zorientovat v jeho pobytu na planetě atd. Sám o tom píšeš v knihách, protože tyto prožitky mohou mít formu přechodového rituálu.
Podle mne lze člověk lépe a šetrněji nastavit k ŽP a přírodě právě skrze průvodcovství silnými environmentálními prožitky. Pak totiž dojde k tomu, že on sám bude schopen pozměnit své hodnoty bez vnějšího nátlaku.
Před lety jsem s kamarády z holotropního dýchání zakládali skupinu: Občanku za holotropko. S radostí jsme si užívali společené vize, kdy do legislativní dospělosti vstupovali lidé se zkušeností přesahu, vědomi si svých hodnot.
Pokud jsi dočetl až sem, jsem potěšen a děkuji Ti za pozornost.
Měl jsem potřebu to zasdílet.
S pozdravem Venca