Malá úvaha o digitálnu

Před mnoha a mnoha lety (já byl ještě docela mladý :-) jsem byl zapleten do jedné téměř pěstí vedené diskuze o výhodách či nevýhodách cédéček, respektive hudby na nich. Tenkrát se zrovna začínal digitální záznam prosazovat oproti analogovému. Můj kamarád vinyl-freak (tenkrát se to ještě tak neříkalo), milovník klasické hudby, tvrdil, že i na over-over-over-samplingovaném cédéčku „něco“ chybí. K ránu, po jedné klatovské noci, prochlastané a střídavě proposlouchané praskajícími elpéčky a krystalicky čistými cédéčky, jsme se opile shodli na tom, že těm druhým chybí duch.

Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.

Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.

Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?

Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?

A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.

Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.

Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.

Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan