Článek ovšem neztratil nic ze své aktuálnosti...
Jeden z centrálních problémů, který v rodinách máme je, že jsme tam, kde bychom měli být malí (např. ve vztahu k našim rodičům a předkům) velcí a tam, kde je dobré být velkými (ve vztahu k našim dětem) nemáme na velikost sílu.To je nejlépe vidět v systemických konstelacích.
Představte si následující situaci. Do semináře rodinných konstelací přijde maminka „problémového“ dítěte a vypráví o trápení se synkem. Prý mu již byl diagnostikován syndrom hyperaktivního dítěte, ve škole neposlouchá, je těžko zvladatelný, zlobí a nikdo si s ním už neví rady. Postavíme tedy podle jejího vyprávění konstelaci se všemi, kdo s dítětem přicházejí do styku. Mámu a tátu (ten je prý ale často spíš v práci), učitelku a ředitele školy, školní psycholožku, stojí tam i mírně anarchistický strejde (toho jediného má malý ještě nějak v úctě) a babička.
Dítě jako projekční plátno skrytých konfliktů
Synek (říkejme mu Péťa) stojí uprostřed, všichni zúčastnění kolem něj, dívají se na něj a neví si rady. Snaží se po dobrém i po zlém, ale na kluka nic nepomáhá. Dívá se k zemi a tak nějak se smaží v ohnisku péče všech přítomných. Když se ho zeptám, jak se mu daří, říká (dospělý) zástupce za dítě: „Hrozně“.
Nyní vidíme, že problémy dětí mohou velice často pramenit v nevyjasněných vztazích dospělých kolem dítěte. Děti tak dokonale zrcadlí systém – rodinu nebo školu – ve kterém se nachází. Vzorce chování a nedostatky, které jsou ukryté v celém systému, u rodičů a dalších předků,nebo v systému školy a způsobu vyučování, vystupují u dětí na povrch ve vší zřetelnosti. Ať už jde o neuznávání autorit, o snahu na sebe upozornit stůj co stůj, nebo o neschopnost důvěřovat rodičům či učitelům, většina jejich problémů pramení z nejistoty, kdo je „větší“ a kdo „menší“. Což je problém, který nemohou vyřešit naše děti a často ani přivolaní odborníci, ale pouze naše vlastní uvědomení si toho, co děláme a jaký postoj máme my sami k těm, kteří jsou „větší“ pro nás. Zde je velice prospěšné otočit se o sto osmdesát stupňů a podívat se na vlastní vztah ke svým rodičům. Což může být docela nepohodlné.
Malí a velcí
Co to přesně znamená, být „menší“ nebo „větší“? Ve vztahu mezi rodiči a dětmi to lze vysvětlit následující, téměř matematickou rovnicí: Kdyby naši rodiče nebyli, nejsme tu ani my. Ale kdybychom zde nebyli my, existenci našich rodičů to neovlivní. Náš život je tedy závislý od jejich bytí, ale naopak to neplatí. Ať se nám to líbí nebo ne, jsou to právě naše rodiče, kteří nám umožnili vstup do života a tím se pro nás stali jednou pro vždy „většími“. Pokud je tedy kritizujeme, pokud se nad ně stavíme, soudíme je a vyčítáme jim, jak nás vychovávali, máme možná na čistě racionální úrovni pravdu, ale na hluboce archetypální úrovni, na které pracují konstelace a na které se odehrává cosi jako přirozená autorita, se proviňujeme proti řádu rodiny. Tento řád praví: Malí nemohou zachraňovat velké, nemohou jim ani účinně pomáhat (i když to velcí někdy chtějí), jsou prostě menší a na velkých do jisté míry závislí. Zato se mohou o velké opřít, mohou je akceptovat jako „veličiny“ a přijmout to, že onen dluh, který vznikl tím, že je rodiče stvořili, nikdy nemohou splatit. Právě tím, že uznají velké jako větší, se mohou dostat do své vlastní síly, která je „zezadu“, tedy od předků, neustále posilována.
To vše se lehčeji řekne, než udělá. My bychom totiž tento dluh vůči svým rodičům rádi splatili. Už nechceme být malými, bezmocnými a podřízenými, ale silnými a především nezávislými. A tak vyrůstáme a toužíme po tom, zmíněnou rovnici obrátit. Začneme proti rodičům protestovat nebo dokonce se o ně starat z pozice, že „to“ víme lépe. Nutno poznamenat, že v období puberty je jistý odpor a revolta vůči rodičům dokonce i nutná. Problém začíná, podržíme-li si tento odpor po zbytek života. Nebo, a to se stává ještě častěji, když už jako děti jsme okolnostmi donuceni, být „větší“ než rodiče. Například přebírat za ně nebo za jejich chování zodpovědnost. Takovému dítku se daří velice špatně. Ačkoliv působí navenek „dospěle“, nemá se o koho opřít. Pokud se staráme (ať už dobrovolně nebo z donucení) o to, co je větší než my, ztrácíme sílu, stabilitu a energii. Teprve když pochopíme, co jsem dlouhou dobu, někdy i celý život, dělali a předáme těm, kteří jsou větší, to, co za ně neseme, můžeme si odechnout. A s námi si odechnou i rodiče, nadřízení, učitelé – prostě všichni „velcí“.
Ztracený ráj
A nyní se podívejme na náš příklad „zlobivého“ (dneska se říká hyperaktivního) Petra. Možná, že se mnou nyní někteří pedagogové nebudou souhlasit, ale v rodinných konstelacích se opakovaně ukazuje, že v mnoha případech „zlobení“ se jedná o snahu dítěte, vyprovokovat rodiče k tomu, aby mu konečně dokázali, že jsou větší a že stojí při sově, alespoň ohledně dítěte. Tím, že je provokuje, se je snaží přimět, aby svoji autoritu prostě dokázali. Chce mít silné rodiče, o které se může opřít a ne rodiče, kteří sami neuznávají to, co je větší než oni. Je už jasné, že v tomto případě nepomůže žádná školní psycholožka ani bohužel se velice rozmáhající medikace dítěte?
Na začátku svého vývoje touží každé dítě po rodiče, na které se může spolehnout. Ty mu pak pomáhají, zvládnout vše to, co ho fascinuje, naplňuje úžasem a někdy i děsí a čemu nerozumí. Silní rodiče, kteří se před dítětem či o dítě nepřou, kteří mu signalizují, že ten druhý rodič, jeho táta nebo máma, jsou ti jediní správní, kteří ale ani nezametají své konflikty pod koberec, nýbrž jasně řeknou dítěti: „Tohle se tě netýká, to je naše věc, ty jsi naše společné dítě, a tak to zůstane navždy“, takoví rodiče můžou znamenat pro dítě skutečný ráj na zemi. Je ovšem jasné, že jejich „síla“ nespočívá v násilí – rodiče, kteří své dítě opětovně bijí tím jen dokazují svoji slabost a zoufalost – ale ve vnitřní síle a v tom, že se nenechají ovlivnit a vychýlit rozmary dítěte nebo okolí.
Svět byl, když jsem byli dětmi, plný nepochopitelných, podivuhodných zázraků, na které jsme se každodenně těšili a které jsme vstřebávali každičkou buňkou našeho (malého) těla. Někdy jsme se ovšem také setkávali s nebezpečím a nespravedlností. Děsila nás tma v noci, znepokojovala naše neschopnost se bránit, bolely nás zranění ze strany rodičů a učitelů. Místo pomoci jsme však příliš často slýchali: „Ty jsi ještě malý, to bys nepochopil“, „počkej si, až vyrosteš“ nebo „to nezvládneš“. Není tedy divu, že jsme se rychle chtěli stát dospělými, vyrůst a přestat být malým. Pro mnohé z nás to znamenalo, začít svět kolem nás kontrolovat. Tím jsme získali zdánlivou jistotu; někteří se stali úspěšnými a chytrými, někteří si udělali ze svého odporu a nedostatku, z toho velikého „ne“ ke světu, poměrně stabilní domeček.
V obou případech jsem rychle a násilně zpřetrhali pouta k onomu „božímu“, nevinnému a otevřenému dítěti uvnitř nás. Sílu a jistotu jsme tím ovšem nezískali; spíš jsme se dostali do ještě většího stresu a zápasu o naše postavení a kontrolu našeho okolí. A navíc jsme se tak zbavili přirozené kreativity dítěte a jeho schopnosti, vidět a vnímat svět srdcem. Až teprve později, poté, co pochopíme, jak důležité je naše nezraněné „vnitřní dítě“, můžeme skrze pochopení, prožitky a osobní rozvoj opět k němu nalézt cestu. Cestu do ztraceného ráje, tentokrát ale už ne jako bezmocné děti, nýbrž jako moudří a silní dospělí.
Hezké dny s dětmi (i bez nich) přeje
Jan.
