Abychom se stali báječným partnerem našich žen, musíme porozumět několika důležitým souvislostem a jevům v naší psychice. Především u tohoto vývojového stádia muže musíme pochopit, jak „fungují“ a co potřebují ženy. Na to není potřeba onen pověstný stotisícistránkový manuál, ani zvláštní talent. Stačí ochota připustit, že svět, tak jak ho vidí muž, je od světa žen mnohdy na hony vzdálen. A podívat se na své vlastní pocity, které v nás ženy vyvolávají, a to i tehdy, když zrovna nejsou ty nejpříjemnější.
Pokud kluk odejde zpoza křídel chránící matky-kvočny, když se vytrhne z jejího objetí a jde hledat otce, často ho přepadne pocit viny. Zdá se mu někdy, že mámu opustil, že ji zklamal a nechal samotnou. Bohužel jsou ženy-matky, které tento pocit ve svých synech posilují. „Táta nás nechal“, „tvůj otec je nezodpovědný alkoholik“ nebo „nikdy se nestaň takový, jako byl on“, jsou hlášky, které téměř znemožňují mladému klukovi přejít na tu „druhou“ stranu bez viny. Vina, především ta podvědomá a zapomenutá, je ovšem těžká zátěž. Tento pocit totiž nezůstane spojen jen s mámou, ale přenáší se na každou ženu, kterou takový muž později potká a speciálně na ty, jež mu říkají „zůstaň, nikam nechoď!“ Je to právě tato neuvědomělá vina, kvůli které nechávají někteří muži jejich vztah „vyhnít“ – tedy nejsou schopni ani odejít, ani skutečně zůstat. Setrvávají v neuspokojivém vztahu, berou si milenky, utíkají do práce nebo do alkoholu, ale problém neřeší. A jejich žena to vycítí a muže, podobně jako jeho máma, pevně drží.
To je tedy první velké nebezpečí na cestě k „milovníku“. Další úskalí tvoří přílišná dominance druhého mužského archetypu, jež se projevuje v podobě fanatického, krutého, agresivního a necitlivého bojovníka. Když se muž dostane na druhou stranu, k tátovi a k mužům, může se stát, že svůj pocit viny vůči mámě kompenzuje nenávistí vůči všemu ženskému nebo přinejmenším záměrným nepochopením a odmítáním druhého pohlaví. Takový chlap je pak přímo předurčen, stát se násilníkem, ať už ve skutečnosti, nebo ve virtuálním světě jeho fantazie. Proto je důležité, obrátit mladého adepta po jeho přechodu k mužům opět k ženám a skrze moudré muže-učitele mu ukázat, že nikdy neexistuje jen jedna pravda, jen jedno, a sice to mužské vnímání světa. Zde se mimochodem dopouštějí velká patriarchální náboženství skutečného zločinu – sugerují mladým bojovníkům, že bůh je jen jeden správný, totiž ten „náš“, a že je nadřazen bohyni, pokud tato v panteonu vůbec existuje.
Především je ovšem pro milovníka nutné pochopit zákon polarity. Jak už mnoho mužů ví, každý člověk se skládá z vlastností, které jsou spíš mužské – například schopnost se prosadit, racionalita, touha věci vysvětlit a strukturovat, výkonnost a soutěživost. Na druhé straně stojí vlastnosti, které přiřazujeme k ženské polaritě – empatie, proměnlivost, emocionalita, touha po harmonii, kooperace. Tyto dvě vnitřní části naší psýché nazýváme mužský a ženský princip.
Dnešní ženy se mezi oběma principy dovedou čile pohybovat. Pokud například potřebují dovézt děti do školky, sednou do auta a „zařídí“, pokud chtějí svého muže okouzlit, dovedou se udělat žensky krásnými. A ačkoliv si přejí opravdové a stabilní muže, na které je spoleh, už se nespokojí s chlapem, který je „jen“ chlap a není, tak jako ony, schopen čas od času přejít na onu ženskou stranu a být empatický. Zde se ukazuje rozdíl mezi bojovníkem a milovníkem. Zatímco chlap ve válce mnoho ženských vlastností nepotřebuje, snad kromě intuice, jak se vyhnout smrti, Amor, Lancelot, Romeo nebo Casanova bez nich neuspěje. Vcítění se do potřeb žen, jistá jemnost a tajemnost, nevyzpytatelnost, ovládnutí poezie, tance, hudby a jiných umění (například dovednosti vyseknout rapírem „Z“ na tváři padoucha) nebo třeba vnímání rozdílu mezi kytkou růží a tulipánů patří k jeho základní výbavě.
Ale pozor. Pokud se muž stane pouze jemným, pokud se ve svém objevování ztratí v ženské neurčitosti a mlze, jestliže tedy ztratí přístup ke svému vnitřnímu chlapu, nemůže jako milenec uspět. Zákon polarity totiž praví, že opačné póly se přitahují, zatímco mezi podobnými póly existuje možná porozumění, ale určitě to nebude jiskřit. Ideální milovník se tedy umí – zrovna tak jako mnoho dnešních žen – pohybovat mezi mužským a ženským pólem. To v praxi znamená, že se svých „soft skills“, jemných vlastností nebojí, že ženským principem neopovrhuje, a že je zároveň schopen se kdykoliv dostat do své mužské jasnosti a síly, že tedy zůstává sám sebou a nezrazuje svůj vlastní mužský princip.
Nebezpečí ztráty sebe sama se platí smrtí nebo jistým druhem šílenství, jak vidíme například na postavách Narcise, Romea či Tristana. Takový muž pak bloudí životem a je buď zahleděn sám do sebe (Narcis), nebo ho stihne tragický osud všech těch, kteří se stali na lásce příliš závislí. Pamatuji se na otřený případ muže, který přišel na jeden z mých mužských seminářů, tehdy ještě v Německu. Na pohled sympatický starší „vlk“ však celý mužský kruh nudil nekonečným sebeobviňováním. Mužům vyprávěl, jak si vyčítá, že ve svém životě ženy opouštěl, nechoval se k nim korektně, že neví, kam se má dát a co udělat a že chce zpytovat své (samozřejmě temné) svědomí. Prostě hrůza. Korunu tomu všemu nasadil u večerního rituálního ohně, do kterého měli muži vhodit ve formě malé otýpky vše to, co již nepotřebují. „Předávám ohni svoji divokost a agresivitu“ prohlásil s vážnou tváří a opravdu vhodil svoji „obětinku“ do plamenů. Téměř jsem se vrhnul do plamenů, abych jeho otýpku z ohně ještě vytáhnul a nechal ho to vše si ještě jednou dobře rozmyslet.
Nutnost vyváženosti obou složek – síly i jemnosti – pro úspěšnou kariéru milence i manžela ukazuje i fakt, že nejznámější bůh lásky, Éros (Římané ho přejmenovali na Amora) je dítě silného a často i agresivního boha války Árese (Mars) a velice ženské bohyně krásy, lásky i úrody Afrodíté (Venuše). Jak je vidět, je erotika prostě přitahování opačných pólů. A tak si musíme zvyknout na to, že ženám netřeba rozumět, abychom je mohli milovat. Pochopíme, že žena, podobně jako jitřenka či večernice, chce být zářivá hvězda, jež nás někdy uvádí do snů a jindy nás naopak z nich probouzí. A především nám dojde, že pokud ženu obdivujeme, uznáváme a dáváme ji alespoň hodinu denně celou naši pozornost, odmění se láskou, a my se můžeme zbývajících dvacet tři hodin věnovat čemukoliv jinému, aniž by nám naše Venuše dělala scény a házela po nás nikoliv obdivnými pohledy, ale nádobím.
A tady ještě jako dodatek „Stručná a přehledná :-))) mapa cesty muže“ z mé knížky "Kruh mužů - přechodové rituály pro muže":
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. Protože mám s dřívějším způsobem komentování špatné zkušenosti, musím Váš komentář nejdříve schválit, což může trvat i několik dní. Kometáře schvaluji, pokud se vztahují k příspěvku, neobsahují osobní výpady a pokud případná kritika v nich je věcná. Také přílišné odkazy na cizí stránky vedou k neschválení komentářů. Děkuji za pochopení. Jan Bílý, info@janbily.cz