Terorismus a suicidalita – současný svět systemickým pohledem

Kdykoliv se v poslední době odehraje ve světě nějaký teroristický útok, přepadne mě pocit, že následující diskuze postrádá několik z mého pohledu neobyčejně důležitých aspektů. Nevím, zdali si pouze namlouvám, že tyto aspekty vidím. Možná, že je to výsledek mého neustálého „dívání se na celek“, tedy na celý systém a jeho skryté souvislosti, které se stalo základem pro moji práci holistického poradce a „konsteláře“. Možná ovšem, že se zcela mýlím a to, co se domnívám vidět, je jen chiméra nebo zkreslený úsudek, který vede k mylným závěrům. Posuďte sami.

1. Teze: Terorismu se věnuje o řády větší pozornost, než jiným, podle mne stejně závažným událostem.

Řečeno s jistou nadsázkou – pokud chcete získat v druhém desetiletí jednadvacátého století pozornost medií, stačí kdekoliv v „západním světě“ vytáhnout na někoho nůž a křičet přitom „Allahu akbar“. Je téměř zaručeno, že se dostanete do hlavního vysílání televizních novin v polovině zemí Evropy. Kdysi dávno jsem na FaceBooku viděl animovanou grafiku, která pro USA vyčíslila počet vražd s teroristickou či islamistickou motivací a srovnávala je s „obyčejnými“ vraždami. Asi si dovedete představit, jak malý byl procentuální podíl terorismu. Ve Spojených státech bylo v roce 2013 zavražděno více než 12.253 lidí, v Brazílii 50.674 (rok 2014), v Rusku 13.681 a v České republice, která má jeden z nejnižších počtů vražd na tisíc obyvatel na světě, se jich 2014 událo 69. A jen tak na okraj – během jednoho roku zemře na následky dopravní nehody ve světě víc než jeden a půl milionu lidí.*

Proč nás tedy teroristické útoky tolik děsí? ? Proč se přítelkyně mého kamaráda bojí (v Praze!) jezdit metrem, neboť by zde „také mohli být nějací islamisti“? (V ČR je pravděpodobnost být zabit při teroristickém útoku ještě o mnoho menší, než být zabit bleskem!) Proč okupují zprávy o teroristech týdny po každém útoku naše masová media? Proč je ve Francii poprvé po druhé světové válce vyhlášen výjimečný stav a proč je tento okamžitě po právě spáchaném útoku (u kterého ještě není známo, zdali to nebyl čin jednotlivého pomatence, byť občana islámského Tunisu) prodloužen o tři měsíce? Je to vysvětlitelné pouze tím, že ohrožení a strach se „mocným“ tohoto světa výborně hodí? Ačkoliv bych na poslední otázku odpověděl: „Ano, také i proto“, nedomnívám se, že je to jediný důvod naší fascinace terorem.

Příčin bude jistě mnoho. Například náš pocit ohrožení v současnosti patrně nejagresivnějším náboženstvím, islámem. Na svých přednáškách a seminářích často hovořím o tom, že v naší postmoderní, jakoukoliv víru (kromě té ve "vědu") negující době nemá západní svět žádné „protilátky“ vůči fanatické víře islamistů. Právě protože jsme ztratili spojení s naší tak zvanou „mytologickou nohou“, tedy tou částí naší psýché, která právě NENÍ racionální, logická a „rozumná“, jsme podvědomě fascinováni a na vědomé úrovni hluboce znejistěni něčím, co onu náboženskou sílu (byť možná pouze na povrchu) ještě má. Ale to je určitě jen jedna z mnoha příčin. Pojďme se podívat na další, hlubší příčiny.

2. Teze: Terorismus představuje druh ohrožení, které nelze dostat pod kontrolu. A to naší kultuře, jež je přímo posedlá kontrolou všeho a všech, přináší pocit smrtelného nebezpečí.

S tím souvisí, že zatímco západní svět smrt ze společnosti úspěšně vytěsnil (umíráme neviditelní, „uklizeni“ kdesi na JIPce nebo přikryti plachtou při autonehodě, o stárnutí a smrti raději vůbec neuvažujeme), radikální Islám speciálně mučednickou smrt doslova zbožňuje. Ze systemických konstelací víme, že to, co nechceme vidět a přijmout, nás pokaždé dostihne v pokroucené, děsivé, pervertované podobě. Teroristické útoky také už dávno přestaly mířit na nějaké logické či ideologické nepřátele. Právě naprostá náhodnost příštího bombového útoku, nevypočitatelnost příštího masakru zcela nezúčastněných a nevinných lidí zvětšuje nereflektovanou fascinaci terorismu. Lidé jsou z čistě matematického hlediska zanedbatelným ohrožením (v ČR je o mnoho větší pravděpodobnost být zabit bleskem než teroristou) zcela pohlceni, televize, noviny a internet podprahově sugerují, že příště jsme možným cílem i my, cílem zákeřného a nepředvídatelného útoku, přičemž je ponecháno otevřené, kdy toto „příště“ přijde.

V této souvislosti je zajímavé, jak se obraz terorismu, který západní svět vnímá jako smrtelně ohrožující, a kvůli kterému je většina obyvatel vyspělých demokracií ochotna vzdát se základních občanských svobod, hodnot a práv, striktně omezuje na území západního světa. Jinak řečeno – vnímání teroristického útoku a jeho obětí je zcela odlišné, stane-li se tento útok ve Francii, nebo řekněme kdesi na východě. Kdo už má v paměti, že teprve 6. července tohoto roku přišlo v Bagdádu v důsledku odpálení nálože, ukryté v chladírenském autě o život na 250 obětí? Kdo se (ještě) pozastavuje nad úmrtí mnoha desítek, možná stovek tisíců civilistů v „teroristické“ válce v Sýrii? Zato několik zraněných po útoku muslimsky vypadajícího muže kdesi v Německu zaměstnává media dny až týdny. To ukazuje, že ve vnímání ohrožení nejde ani tak o objektivní nebezpečí, jako spíš o vpád vytěsněného a nekontrolovatelného do našeho vědomí, do onoho zdánlivě bezpečného domečku, který jsme si postavili.

Současný terorismus nás konfrontuje s něčím, co vězí podstatně hlouběji než skutečné ohrožení. Tím je také jisté, že ho nelze přemoci skrze stále se zvětšující počet policistů (a nyní již vojáků), kteří nás mají chránit, že není porazitelný skrze zpřísňování zákonů a odbourávání liberálních svobod. A už vůbec ne skrze uzavření hranic. Terorismus nás konfrontuje s námi samými a s oním posledním skutečným tabu našeho světa – se smrtí. A jakkoliv jsou resultáty této vnější konfrontace odsouzeníhodné, jakkoliv mám samozřejmě soucit s pozůstalými obětí, s mrtvými a zraněnými, jejichž jediná „vina“ byla, že se nacházeli ve špatný čas na špatném místě, domnívám se, že si na tento druh „náhodné smrti“ budeme muset zvyknout. A nejen to. Jsem přesvědčen, že jediná cesta přemožení terorismu, potažmo strachu z něho, je nikoliv uzavření se, ale otevření hranic - v první řadě našich vlastních, nacházejících se v našem (pod)vědomí. Hranic, které jsme postavili na obranu proti naší hrůze před neznámem, ne-kontrolovatelnou propastí jsoucna, jež jsme domněle ovládli skrze racionalitu a osvícenectví, skrze vypočitatelnost a vědu.

3. Teze: Současný terorismus používá islám jen jako nástroje/pláštíku. Ve skutečnosti je to výraz systemické suicidality (sebevražednosti) naší civilizace.

Žijeme v patrně nejvíce ohroženém světě od počátku existence člověka. Vynálezem technologie jsme jako lidstvo dostali do rukou moc, skrze kterou jsme schopni ovládnout téměř cokoliv. Píšu „téměř“, protože příroda, matka Země, nekontrolovatelný divoký život na této planetě nakonec vždy zvítězí. Příroda je totiž definitivně větší než my, neboť nás živí a my jsme její malou podmnožinou. My se ovšem tváříme jako pány tvorstva, potažmo právě přírody. Náš největší problém vězí v našem DNA, kterážto informace nás (tak jako všechny živé tvory) nutí k expanzi. Zatímco ale žabí populace, která se v rybníce přemnožila, se v důsledku nedostatku potravy velice rychle zredukuje na funkční a přirozený počet, dovoluje nám naše technologie se přírodě zcela „nepřirozeně“ bránit. To patrně budeme dělat tak dlouho, než zcela zničíme to, co nás živí. Všichni toto ohrožení tušíme, ačkoliv mnoho z nás by ho rádo ignorovalo. Pokud stále ještě máme (především skrze naše technologie) možnost se přímým důsledkům našeho sebevražedného počínání vyvarovat, je tato ignorace bez problémů možná.

Nyní si prosím všimněme, že jeden z hlavních problémů boje s terorismem je ochota teroristů při útoku zemřít. Dříve jsme si mysleli, že to dělají především z víry v islámské učení, jež praví, že se mučedníci dostanou okamžitě do nebe. Tam, jak víme, na ně čeká krom slávy i oněch 72 panen. Poslední dobou se ovšem ukazuje, že původci mnoha teroristických útoků nejsou až tak bigotně věřící. U mnohých islámské víra představuje pouze jakési latentní zmatení pojmů, hodnot a cílů. Co tedy žene většinou mladé muže do sebevražedného útoku, co je pohání v jejich nenávisti a dychtivosti, vzít co možná největší počet zcela nezúčastněných osob s sebou do smrti?

Mám velmi silné podezření, že je to jakási „lumíkovská“, neuvědomělá touha po kolektivní sebevraždě, která je důsledkem našeho celo-lidského, globálního vývoje do slepé uličky. Je docela možné, že vzrůstající počet sebevrahů, kteří nechtějí odejít ze světa sami, nýbrž touží po tom, vzít na poslední cestu pokud možno velký počet nezúčastněných a na jejich téměř vždy těžkém a tragickém životě se nepodílejících lidí, má cosi do činění se skrytou suicidalitou našeho bezvýchodně se tvářícího světa. Tak jako lumíci (prý) páchají kolektivní sebevraždu, pokud se jejich populace přemnoží, zrovna tak je možné, že narůstající počet sebevrahů, kteří jsou zároveň masovými vrahy, není ani nábožensky, ani politicky motivován, ale hlubinně-psychologicky.

Pokud tomu tak je, nezbývá nám, než se konfrontovat s naším vlastním stínem, postavit se tváří tvář naší vlastní bezmocnosti vůči (našemu) ničení životního prostředí a znásilňování velké matky Země. Nezbývá nám, než hledat a nakonec snad i nalézt cestu z naší expanzívnosti, z našeho vnitřního terorismu vůči přírodě. Nezbývá nám, než pochopit, že my, jakkoliv dospělí, jsem Její děti a nikoliv páni. Na této cestě nás bude doprovázet nejistota, strach a neschopnost kontrolovat náš stín – ať už rozpoznaný, či nerozpoznaný coby nás ohrožující terorismus. Zcela určitě nejde o to, onen „vnější“ terorismus přijmout jako něco neodvratitelného. Nejde o to, resignovat. Jde o to, pochopit, proč právě nás tak fascinuje a proč se ho tak hrozně bojíme.

--------------

*Zdroje Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_traffic-related_death_rate

--------------
A ještě můj vlastní komentář z FB, který jsem tam umístil pár dní po zveřejnění tohoto článku:

Už to u máme znova: mladý Afghánec (který přišel do Německa před půl rokem) napadl v bavorském příměstském vlaku spolucestující sekerou a nožem. Jednadvacet lidí zranil, dvě osoby jsou v kritickém stavu. A ano - v jeho pokoji se našla vlajka Islámského státu a "prý zvolal 'bůh je velký'". Byl zastřelen policií.

Na svém blogu (http://janbily.blogspot.cz/) tento scénář přesně popisuji, i když to - přiznávám - poněkud zlehčuji. Problém vězí v tom, že podobné exesy a útoky, které podle mne mají především PSYCHOLOGICKÝ motiv, nelze omezit skrze nábor většího počtu policistů, skrze vyhlašování výjimečného stavu a skrze uzavření hranic, i když to ona většina, která touží po jednoduchých a přímočarých řešeních bude znovu a znovu požadovat.

Svět se - zcela podle předpovědí lidí, kteří vidí nebo intuitivně tuší skryté souvislosti - dostává do přechodného, transformačního stádia. To může trvat desetiletí, někteří moudří říkají spíš staletí. Je to stádium, které je velice kritické a já nevím, zdali ho jako civilizace, jako lidstvo přežijeme. Ale je to stádium, které je (o tom jsem přesvědčen) absolutně nutné. Svět po této transformaci nebude už vypadat jako před ní. Ale přiznávám, že nevím, jak bude vypadat, a jsem přesvědčen, že to neví nikdo, neboť to, co přichází, je opravdu zcela nové.

Jak píši v nejdůležitějším odstavci onoho výše zmíněného článku o terorismu, asi nejdůležitější změna člověka bude ta, která se týká změny způsobu a směru expanze, jež je nám doposud jako každému živému organismu vlastní. Josef Šmajs (doporučuji!) to nazývá "predátorský vztah k okolí". Jiný, rozšířenější označení je "maximalizace zisku". :-)

Tak to jen taková malá poznámka dneska ráno. Hezký, slunečný, možná i trochu hloubavý den přeje Jan.