Krimyš a špek v pastičce

Zamyšlení nad Konferencí „KRItické MYŠlení a objektivita“
(28. 7. 20016, Praha)

Kritické myšlení je prima věc. Zbavuje nás bludů a učí nás v dobách přehršle informací rozlišovat mezi tím, co je zjevný nesmysl a co (snad) nikoliv. Nalákán na tento „špek v pastičce na KriMyši“ jsem ve čtvrtek 28. července zavítal na výše zmíněnou konferenci do plně obsazeného kina Lucerna. O mém částečném konferenčním zklamání a právě i o stále se opakujících pastích, do kterých se chytáme, je tento článek.

Hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že mluvíme-li v jednadvacátém století o kritickém myšlení, nevyhneme se pravděpodobně největšímu problému postmoderny – totiž otázce, co je to vlastně „objektivita“ a „pravda“. Vědecká éra, ze které pomalu, ale jistě vypadáváme, to v této otázce měla jednoduché. Pravda byla to, co se dalo matematicky, logicky a/nebo dvojím slepým pokusem dokázat. Co odpovídalo, abych se opřel o definici moudré Wikipedie, skutečnosti.

Asi není třeba se zabývat tou částí reality, na kterou lze tuto definici stále ještě s úspěchem použít. A nechci popírat, že tato část tvoří možná víc než 99% našeho každodenního života. Blížím-li se autem ke křižovatce a svítí-li červená, je pravda, že bych měl zastavit. Zpochybňování takovýchto pravd by mě velice rychle přivedlo ke korekci mého chování, byť bych byl sebevětší zastánce mnohačetné či subjektivní pravdy nebo „mlhavým esoterikem“. Pokud se nepletu, nazývá Darwin takto fungující korekci přirozeným výběrem.

Nedá se ovšem popřít, že existují jevy, procesy a celé oblastí poznání, kde s postupující složitostí a systémovou propojeností ztrácíme možnost, definovat pravdu sami. Zde se rodí naše závislost na definici jiných, tak zvaných expertů, případně na výběru více či méně „pravdivě“ vypadajícího zdroje informací. Ale nejen to. Jako člověk zabývající se poměrně často systémy – především tedy systémy tvořenými lidmi – vím, že například ve čtyřčlenné rodině (abychom vzali opravdu jednoduchý příklad) existují ohledně výkladu společně prožitých událostí nebo sporů hned čtyři pravdy, a je prakticky nemožné rozhodnout, kdo z táty, mámy, syna a dcery ji má, tu „pravdu“. V konstelacích to (dobrý) konstelář řeší tak, že se nepřikloní ani k jedné z nich, ale tomu či onomu členu rodiny ukáže prakticky vždy přítomný konflikt mezi nimi.

Dalo by se ovšem namítnout, že „pravdy“ rozkmotřených členů rodiny nejsou ve skutečnosti objektivní pravdy, ale pouze výklady subjektivně vnímané reality. Bohužel, náš skutečný život se mnohem častěji zabývá těmito vědecky neuchopitelnými výklady a nejen že je prohlašuje za pravdy, ale tak je i vnímá. Vzpomeňte si jen na vaši poslední hádku s partnerem/partnerkou, a vzpomeňte si na vaše přesvědčení o vlastní pravdě a nezvratné jistotě o nepravdě toho druhého.

Jiná námitka vůči mému zpochybňování „té jedné pravdy“ by mohla znít, že po jistém čase se pravda vytříbí a vyplave na povrch. Tak například byla až do konce středověku zcela neotřesitelná a všemi přijímaná pravda to, že Slunce krouží kolem Země. Čas ve spolupráci s Galileem, Koperníkem a dalšími však ukázal, že je tomu jinak. Nu dobrá, ale jak poznáme, že „čas té opravdové pravdy“ ještě nenadešel? Okolní svět nás neustále svádí věřit tomu, co nějaká důvěryhodná instance (dříve například církev, nyní je to pro mnohé věda) prohlásí za pravdu. A všimněte si prosím, že jaksi automaticky považujeme současný stav poznání (především vědy) za tu opravdu poslední a definitivní pravdu.

O tom všem ovšem na konferenci nepadlo mnoho slov. Celá konference se nesla v duchu teze: „Pečlivým zkoumáním faktů a kritickým zpochybňováním informací, se kterými se setkáváme, lze vyloučit bludy.“ Což je jistě – jak už jsem v úvodu napsal – pravda, pokud zůstaneme na poměrně „bazální“ úrovni myšlení (ať už kritického, kreativního či nějakého jinak osvíceného). Takto pojaté kritické myšlení lze opravdu učit na školách, kde by určitě prospělo rozvíjení sebereflexe učících se, když by byli konfrontováni s úskalími poznávání, selektivního, sebe-potvrzujícího výběru informací, s tím, že každý z nás považuje sebe sama za pravdivého (a tím i dobrého).

Jenže z mého pohledu by se konference o kritickém myšlení měla a mohla zabývat například i tím, proč se právě v současné době daří emotivním, hustě „nepravdivým“ lidem, zaujmout a fascinovat široké vrstvy spoluobčanů – z mnoha jmen lze uvést například Trumpa, Putina, Zemana a podobné, fakta ignorující populisty. Nebo otázkou, v čem vlastně vězí ona zjevná fascinace naprostými nesmysly, jež se ale šíří přes internet jako neštovice mezi Indiány? A proč tak mnoho současných demokratických rozhodování nebo voleb vytváří dva přibližně stejné tábory, které ale vyznávají poměrně nesmiřitelné, opačné „pravdy“? Případně jakým způsobem bychom měli komunikovat výsledky našeho kritického myšlení, abychom zůstali akceptovatelní (nebo alespoň dosažitelní) i pro ty, kteří se uzavřeli do gheta opačného názoru? To jsou jen některé otázky, které by z mého pohledu stálo za to kriticky prozkoumat.

Náznaky jakéhosi „kreativně-kritického“ myšlení v publiku, jež bylo tvořeno především mladšími lidmi (odhaduji průměrný věk na 30 let), byly. Nejvíce jsem je zaznamenal v reakcích na opravdu velmi podivné vystoupení Františka Koukolíka, který se podle mne zcela zmýlil ve stylu své přednášky. Ta byla nazvaná „esej o kritickém myšlení“, a hodila by se možná do auly nějaké univerzity, kde by mohla zapůsobit na pár nekriticky vnímajících, zato autoritou ohromených studentíků. Koukolík celebroval „nesporná fakta“ ve smršti dozajista pravdivých, avšak naprosto nedůvěryhodných výroků „ex katedra“. Což mi připomnělo, že důvěra nepotřebuje jen faktickou pravdivost, ale též srdce. Tedy jistou schopnost emočního vcítění se do publika a kontaktu s ním, čemuž bohužel nepomohl ani výčet odborných časopisů, jež přednášející na konci na svoji obranu přednesl.

Nejstarší referent konference, pan profesor Milan Hejný, se mi zdál nejen nejsrdečnější, ale i „nejhlubší“. Hned na začátku svého vystoupení o výuce matematiky na školách prohlásil: „Kritické myšlení není jen otázka kognitivního vnímání, kritické myšlení je o vnímání a odhalování souvislostí a kauzalit.“ Za toto připomenutí jsem mu byl vděčný. A jeho závěr o tom, že chceme-li vychovávat ke kritickému myšlení, je třeba především vychovávat k tomu, aby žáci měli radost z toho, když jiní mají radost, opravdu potěšil.

Co říci na konec? Konference byla, a měla být. Mohla být hlubší – prostě kritičtější. Publikum mělo snad ještě odvážněji reagovat v okamžicích, když referenti dělali právě opak toho, co konference chtěla osvětlit – totiž jak nemanipulovat s fakty. V tomto ohledu vynikla bohužel Ludmila Hamplová, která přednesla sice fakticky zcela určitě opodstatněný a také emotivně působící, ale bohužel naprosto jednostranný pohled na problematiku očkování dětí. Otázkou pro mne zůstalo, proč byl tento příspěvek do konference zařazen.

A nakonec bych i rád slyšel pár reakcí na moji otázku, kterou jsem měl možnost vznést: „Považujete za možné, že současné štěpení světa na „Trumpy“ a „Clintonové“ (nebo třeba „Brexity“ a „Remainy“) není až tak způsobeno chybějící výukou kritického myšlení na školách a univarzitách, ale naopak jednostranným preferováním kognitivního, racionálního přístupu ke světu a vytěsněním toho, co podle mne zrovna tak patří k lidské psýché – mytologického, magického, poetického myšlení?“ Na tuto otázku jsem – bohužel – nedostal odpověď. Sebekriticky přiznávám, že jsem ji položil poměrně dost sugestivně a že z ní moje osobní odpověď přímo kouká.
----------

A ještě malý dodatek – o pravdě (sice v businessu, ale i všeobecně) jsem mluvil například na „Fóru vědomého businessu“ – myslím, že video je stále aktuální. Odkaz: https://youtu.be/3hekNvVuvMU