Neodolatelná přitažlivost války

Je sedmého ledna a já jsem na své zasněžené, do hlubokého mrazu zachumlané zahradě. V kamínkách v mém zahradním domku praská oheň a já právě docvičil jógu. Venku se už setmělo. Zrovna usedám k čaji, když se zvenku, kdesi zpovzdálí, ozve kulometná palba. Po chvíli začne střílet dělostřelstvo. A co nevidět vzlétne k nebi rudá světlice, která zahájí útok. Především tedy útok na mé nervy.

Před sedmi dny byl Silvestr. Pro mě nejpitomější svátek vůbec. Kromě nutnosti zvyknout si na psaní nového data pro mne na Nový rok nic nového nezačíná, a tak vždy doufám v tento den nalézt na planetě místo, kde se přiopilé hordy nesnaží vyvolat dojem války. Ale už mnoho let si musím zvykat na to, že plašení zvěře a rušení ticha nekončí prvního ledna, ale až tehdy, když idiotům dojdou rachejtle a dělbuchy. A tak sedím v teple a myslím na vyděšené srnky a koroptve venku. A napadá mi, jak moc potřebujeme válku. Byť jen zdánlivou.

V kamnech žhne zbytek pátého dílu Zaklínače. Šestý jsem už spálil a ty čtyři první budou následovat. Nevěřili byste, jak dlouho taková kniha vydrží při patřičném přísunu vzduchu vydávat teplo. Knihy obyčejně nepálím, protože si jich vážím. Koneckonců sám nějaké píšu a asi bych byl poněkud roztrpčen, kdyby je kdosi pálil. Tak proč to proboha dělám?

Před několika dny jsem ležel ve vaně a četl právě již pátý díl. Prvním mě nakazila moje kamarádka, která se před měsícem udiveně zeptala: „Tys nečetl Zaklínače?“ tónem výslovného zděšení. A tak jsem zároveň s vypuknutím mých lektorských prázdnin přes svátky nejprve objednal a pak i začal hltat díl po dílu. Ve stejné době, maje zrovna bez partnerky a bez rodiny mnoho času, jsem se po nocích nechal unášet podobnou ságou, tentokrát ovšem nikoliv v knižní podobě – koupil jsem si prvních dvacet pokračování „Hry o trůny“. Pár prvních dílů této historicko-fantastické produkce HBO jsem zhlédl před roky, když jsme ještě vlastnil televizi, a v mých vzpomínkách to byl výjimečný, byť krvavý seriál. Také, myslím, dokonce jeden z nejúspěšnějších.

Můj čas mezi dvacátým prosincem a nyní, začátkem ledna, byl tedy docela vyplněný. Jenže u obojího – u knihy zrovna tak jako u seriálu – jsem došel do okamžiku jakéhosi zvratu. Při četbě a dívání se na nekonečné popisy války a ji provázející všemožné hrůzy, na neustálý krvavý boj, vraždy, znásilňování, vypalování vesnic a maření životů jsem si uvědomil, že to, co čtu a na co se koukám skrz obrazovku, je naše realita. Byť ve střední Evropě již dlouhá desetiletí nežitá. V mnohém se kapitoly knih a epizody seriálu ve své hloubce, v tom skrytém smyslu zabaleném do poutavého vyprávění, nelišily od toho, co se děje v Sýrii, Iráku, Jemenu, nebo v Africe, či s čím se setkávají obyvatelé řeckých a italských ostrovů, k jejichž pobřeží doplouvají utečenci. Z hodiny na hodinu jsem už "nějak nemohl". Zaklínač i Boj o trůny ztratil kouzlo. A zároveň ve mně vyvstala otázka, co nás na válce tak přitahuje.

Před mnoha lety, když jsem se nacházel ještě ve výcviku systemických konstelací a navštěvoval jednotlivé lektory, abych se seznámil s jejich způsobem práce, jsem v jakési konstelaci stál v podivné roli. Nikoliv jako tatínek, strýc či bratr, ale jako válka. Válka je prý „pouze pokračování politiky jinými prostředky“ – takto to formuloval pruský generál a stratég Carl von Clausewitz. Já ovšem v oné konstelaci cítil něco úplně jiného. Nebyl jsme žádné pokračování míru, ale ani jeho nepřítomnost – asi tak, jako je tma nepřítomnost světla. Představoval jsem sílu, které je třeba, když se svět vychýlí z rovnováhy. Cítil jsme se jako agens, jež je tehdy povolán, když ho cosi v hlubinách lidské psýché potřebuje, a který odchází, když se to, co bylo pokřivené, opět narovnalo. Věděl jsem, že poté, co odejdu, neboť moje funkce je splněna, přijde opět mír. Já však nezmizím ze světa, ale stáhnu se do pozadí duší, neboť – pro tuto chvíli a na jistou dobu – už nebudu zapotřebí. Byl to podivný, i když velice hluboký a nějak i povznášející pocit. A já pochopil, že jsou doby, kdy lidé válku chtějí.

A tak teď sedím ve svém zasněženém domečku a pálím Zaklínače. Jaksi rituálně, protože před pár dny, ve vaně, mi došlo, jak my všichni chceme válku. A naše každodenní chování, od odpalování petard až po fascinaci „Bojem o trůny“ či mnoha díly Zaklínače, naše vyvražďování desetitisíců drůbeže kvůli ptačí chřipce (které je jen předčasné, neboť stejně bychom je vyvraždili, pouze o pár dní později za účelem jejich konzumace), náš neustálý boj s přírodou, to vše je válka. Kterou, zdá se, potřebujeme. Která, jak to vypadá, nás neobyčejně fascinuje. Bez které, zjevně, nemůžeme žít.

V té mé horké, voňavé a léčivé vaně, ne nepodobné děloze mámy, jsem se rozhodl pro experiment. Je to pokus s naprosto mizivou šancí na úspěch. Ale přesně to je to, co na mužském principu mám rád. Takové převrácené hrdinství, kdy muž ví, že asi neuspějě, ale přesto to zkusí. Jde o to, přestat bojovat s vnějškem a postavit se především vnitřku. Našemu nutkání si na válku hrát. Té její všudypřítomné fascinaci. Ne, nehodlám se stát sluníčkářem. Pár mužských seminářů mám už za sebou a pár jsem jich dokonce vedl, takže vím, že agresivita, vrčení, boj, cenění zubů, nevzdávání se a dokonce i to uchvacování žen, které se nechají uchvátit, to vše k nám patří a je to naše důležitá součást. A kdyby se nyní, když tu sedím, objevil na mé zahradě onen odpalovač post-silvestrovské pyrotechniky, byl bych schopný, mu dát pěstí, i když asi jen tehdy, pokud by nebyl o dvě hlavy větší. Nejde mi tedy o to, vzdát se boje, ale oné neodolatelné přitažlivosti válkou.

Vzdát se této přitažlivosti znamená pochopit svoji závislost na ní. A kdykoliv jsme na něčem závislí, znamená to, že cosi hlubšího a důležitějšího v nás není v rovnováze. Jen tehdy nás pak přitahuje tabák, alkohol a pervitin, pouze tehdy se stáváme neodolatelně přitahováni našimi chytrými telefony, hracími automaty nebo i sexem, pokud tyto náhražky zakrývají to, co skutečně potřebujeme. Neuspokojení čehosi veledůležitého má za následek neodolatelnou fascinaci tím, co to nahrazuje. Co, tak jako válka, to vyrovnává. A cesta z každé závislosti je abstinence. Nebo aspoň takový „metadonový“ první krok. Dočasná substituce substitutu. Teprve tehdy může člověk pochopit, co je to, co mu jeho závislost zakrývá. Nyní je tedy můj metadon – pro někoho určitě nepochopitelný, pro jiného směšný – mé násilí na nevinných knížkách. Jsou to přeci jen písmenka, říká ten rozumný ve mně. Ne, odporuje moje mytologické já. Je to symbol.

Koukám do ohně, kde žhne Zaklínač. Kdesi v zimní krajině skončil útok a zavládlo ticho. A nad sněhem jiskří hvězdy z vesmírných hloubek. Někde tam určitě existuje civilizace, které překonaly to neodolatelné přitahování válkou. Protože jinak by nepřežily. Asi nám drží palce.