Islám, křesťanství, demokracie

Ach to bývaly časy – vzpomínám si, jak před deseti lety, když se ještě vážně uvažovalo o vstupu Turecka do EU, jsem četl optimisticky laděný článek, ve kterém autor jásal nad Tureckem coby jedinou islámskou zemí, ve které se daří demokracii. Nejpozději poté, co „taťka“ Erdoğan vyhlásí samovládu – tedy pardon, presidiální systém – se poslední islámská demokracie rozplyne ve vážný problém nejen pro Evropu, ale vzhledem k ještě-členství Turecka v Nato pro celý západní svět.* Ale nechme politiku stranou – v tomto článku bych se chtěl podívat na vztah monoteistických náboženství, speciálně oněch třech velkých, vzešlých z Blízkého východu, k demokracii.

Můj druidský učitel Anton - budiž mu pohanské nebe lehké – několikrát upozornil na to, že místo zrodu třech největších monoteistických náboženství, totiž judaismu, křesťanství a islámu byla poušť. Tvrdil, že na podvědomé, archetypální úrovni směřují tato náboženství k tomu, proměnit zelenou Zemi v poušť, jednoduše proto, neboť to odpovídá jejich skrytému poslání, jímž je jednota. V poušti totiž jednota vládne. Zrnko jako zrnko, žádná proměnlivá voda (ženský princip), žádné diverzita (ženský princip), žádné mlhy, kořínky, žížaly, humus (všechno, snad až na ty žížaly, opět ženský princip). Nic, co by bylo mnohačetné a nedokonalé – prostě co by žilo. Anton dovozoval, že cílem těchto náboženství je jasná a nesmlouvavá čistota jednoho boha, neposkvrněná čirost duše a absolutní jas.

Znalci kabaly, křesťanství i islámu na tomto místě možná namítnou, že to, co považuji za atributy těchto velkých patriarchálních náboženství je spíš negativní stránka jejich ortodoxních, možná dokonce fundamentalistických směrů, a že monoteismus jako takový znamená víru v boha, který je všude, nejen v zrnkách pouštního písku a spalujícím svitu slunce. Sám Ježíš, budou argumentovat, byl původně reformátor strnulé židovské víry, který se neustále obrací k životu, k přírodě, k matce a který učí lásku nejen k lidem, ale právě k veškeré existenci, ať už té „čisté“ či nikoliv. Nemám problém jim dát za pravdu. Problém je totiž jinde. Je docela možné, že zakladatelé monoteistických náboženství byli mystici, jež boha/bohyni spatřovali opravdu všude, a kteří milovali život, včetně jeho chaoticky-temné, „vlhké“ stránky. Potíž vězí nikoliv v původním, mystickém prožitku proroka, ale v tom, že následovatelé a žáci osvícených mistrů prakticky nikdy nedosahují jejich kvalit. A tak se z mystického prožitku Mojžíše, Ježíše či Mohameda stal vše ostatní vylučující patriarchální monoteismus, jehož učení se dá shrnout do výroku: „Není boha krom toho našeho“.

Tato jednoduchá věta, která stojí vepsána velkými písmeny na začátku každé ideologie nebo víry všech kmenových duší** se pro masy věřících, pracujících a někdy i vraždících následovníků každé víry dá přeložit do srozumitelného jazyka takto: „Naše pravda je lepší než vaše.“ Nebo dokonce: „Naše pravda je jediná možná“. A protože má své zakořenění ve víře a nikoliv v nějakých logických či jiných důkazech, nedá se s ní polemizovat. Ten, kdo nejde s námi, jde prostě proti nám. A toho, kdo s námi nesouhlasí, vyloučíme – z přátel na FB, ze zaměstnání, případně ze života.

Lidská mysl funguje povětšinou docela jednoduše. Jaksi „privátně“ si většina prostších lidí představuje boha do jisté míry antropomorfně, tedy „podle obrazu svého“. Pokud tedy je bůh jeden, musí být tak trochu jako já, jako ty, jako my všichni – tedy ti „my“, kteří nám jsou blízcí, a kteří k nám patří, jedině tak ho totiž lze přijmout a vzývat. Proto zastává jeden bůh také jednu pravdu, kterou projevuje ústy svého proroka a která je pak zaznamenána v nějaké základní listině, ať už se tato jmenuje Tóra, Starý a Nový zákon nebo Korán. Naši poněkud mlhavou a abstraktní víru v boha pak přenášíme na jednotlivá přikázání, na sutry, verše a výroky, a věříme v ně. Většinou opět doslovně. Stojí to tam přeci černé na bílém! A protože je jasné, že Bůh se nemění, nemůže se měnit ani význam takovýchto přikázání. Nikdy. Prosím o povšimnutí, jak monoteismus přitahuje absolutna.

Samozřejmě, i demokracie má svoji bibli, ta, jak známo, se jmenuje ústava. Problém demokracie ovšem vězí v tom, že k jejímu udržení není potřebná jen víra v ústavu, ale i aktivní tolerance jiného mínění, jiné ideologie, jiných „bohů“. Prostě diverzita společnosti, jež je všeobecně ctěna a uznávána. Bez této diverzity degeneruje každá, byť původně demokratická společnost na jakýsi vojenský útvar, mašírující stejným směrem a v šiku. Což je pro ty, kteří se děsí nejistoty, pochyb a tápání, dozajista lákavý obraz. Tento obraz ale vždy vede k válce – ať už té vnitřní, občanské, tedy k válce s těmi, kdo se zdráhají mašírovat s ostatními, nebo té s vnějšími nepřáteli.

Ve mnoha současných společnostech dochází právě nyní k rozdělování na dvě, často početně přibližně stejně silné skupiny. V jiných článcích jsem tyto dvě skupiny pojmenoval „neofilní“ a neofobní“. Neofilové doufají ve změny, zatímco neofobové se jich obávají. Nejde ovšem jen o změny, které na nás čekají. I již probíhající změny, nebo ty, jež jsou už nenávratně za námi, nás mohou děsit. Jedna z nejdůležitějších změn, která postihla západní civilizaci, byla ztráta boha. Nemluvím nyní o nějakém privátním, spirituálně-vnitřním božstvu postmoderních lidí. Mluvím o onom silném, patriarchálním Bohu, který se hněvá, který nestrpí odmluvy, který má vždy pravdu, a který se hodně podobá dřívějším otcům – ještě před nahlodáním instituce otcovství skrze sebe-pochyby a politickou korektnost. Dnešní otcové již (díkybohu, dá se poněkud ironicky poznamenat) netrestají svá neposlušná dítka, nebijí své odmlouvající manželky a v té naší společnosti jim už neprochází jejich autoritativní hřímání. Tedy, přesně řečeno jen u té části společnosti, která se vydala na cestu liberálního vysvobození ze zajetí kmenových duší. Ta druhá část, jež tuto změnu nikdy nepřijala, nyní hledá za zrušený patriarchát náhradu.

A tak demokracie, jejíž základní předpoklad je tolerance plurality, stojí a padá s poměrem sil mezi těmito dvěma skupinami lidí. Skupina neofobů potřebuje autority, vedení a silnou víru ve „správného“ boha nebo ideologii. Tato skupina je (ještě) zakotvena ve kmenové duši, v rozdělování na „my, kteří jsme ti dobří“ a na „zbytek světa“. A protože jedna z nejdůležitějších charakteristik kmenové duše je její sebe-potvrzující pravda, je nesmírně těžké, přesvědčit skrze jakékoliv argumenty tuto skupinu o tom, že se možná v ledasčem mýlí. Druhá skupina je tvořena lidmi, kteří „si nejsou až tak jisti“. A je jedno v čem – nejistota totiž není nic jiného, než schopnost vydržet ztrátu boha – opět mluvím o tom přikazujícím a jediném správném, autoritativně-otcovském obrazu boha.

V nejistých časech se tak společnost rozděluje na ty, kteří jsou nejistí (a působí docela ztracene) a ty, kteří vyhledávají onu původní víru v silného a neomylného boha. Kteří se instinktivně přimykají k společnostem, jež takové otcovsky vypadající bohy ještě vyznává. A pokud není bohů, hledají tito lidé vůdce. Autority. Diktátory-taťky-báťušky. Pro dnešní západní společnost je životně důležité rozpoznat, že tito bozi/vůdcové nikdy ani náznakem nebrali demokracii vážně. Že je nikdy nezajímala tolerance a láska. Že ve skutečnosti usilují o zavedení pouštní jednoty. Vše jiné, včetně úcty k ženskému principu mnohačetnosti (potažmo k ženám), úcty k životu, k pluralitě, k pestrosti světa totiž odporuje jejich bytostnému přesvědčení o jedné, totiž té jejich pravdě. Bytostně doufám, že tito bozi/vůdci se už nevrátí. Ale vím, že doufat nestačí.

-------
*Nedávno se v okruhu mých známých řešila tato vcelku vtipná otázka: Pokud Erdoğan napadne drzé Rakousko, neboť toto mu zakázalo jeho propagandistický výstup, budeme muset coby člen NATO bojovat na straně Turecka?
**Kmenová duše je výraz označující sílu, která drží pohromadě více-méně uzavřené skupiny lidí (kmeny, etniky, státy, náboženství, firmy, korporace atd.) a je přiřazena druhé vývojové fázi člověka. Viz „Koncept čtyř duší“ Jana Bílého, např. zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html