Tma

(Přináším opět jeden článek, který byl otištěn v "Joga dnes")

Jógu cvičím již přes třicet let, ale přiznám se, že donedávna hlavně tehdy, když se mně nedařilo moc dobře. Což zase nebylo až tak zřídka, v této transformační a náročné době. Mám takovou základní sestavičku přibližně na tři čtvrtě hodiny, kterou jsem kdysi ještě na začátku mé německé emigrace vylovil z nějakého esoterního časopisu a která mi plně vyhovuje. Pokaždé totiž, když cvičím, si říkám: „To je tak dobré, že bych měl cvičit víc a pravidelně“. Pak se můj stav zlepší a já zase na jógu chvíli zapomenu. Možná že to znáte.

Asi víte, že mojí doménou jsou rodinné a stále víc i byznysové, finanční, globální i jiné konstelace. Jenže ačkoliv na metodu nedám dopustit, přeci jen se u konstelací moc nezapotíte; tělo především stojí, někdy sedí na zemi, někdy leží (když hrajete někoho mrtvého a zapomenutého), takže všem mým studentům i klientům doporučuji ještě nějakou jinou, na tělo zaměřenou metodu vnitřního růstu na doplnění. Jóga je určitě prima volba, ale i tanec, bioenergie, Oshovy meditace nebo Reich...

Když jsem se rozhodl jít na deset dní do tmy a isolace, ani jsem nepomyslel na to, že by pro mne mohla být jóga pomocníkem, téměř zachráncem. Měl jsem trochu trému a nebojím se říci i strach – vím, jak jsem orientovaný na kontrolu, na optické vjemy a jak dovedu být občas netrpělivý. Deset dní v naprosté tmě a tichu, bez kontaktu s terapeutem (tak jsem si to vybral) – to nebude lehké. A měl jsem pravdu.

První den jsem relaxoval v nesmírně pohodlné vodní posteli, koukal jsem do tmy a užíval si nicnedělání a neustále se měnících fraktálních obrazců, které asi každý zná, když si mne oči nebo delší dobu zírá do temna. Abych se nenudil, začal jsem dvakrát denně cvičit moji sestavu a také dva tucty pozdravů Slunce, a říkal si, že to tak těžké zase nebude. Jídlo, které mi bylo kladeno v tašce a mezi dvojité dveře vždy na celý den (a v chytře nepravidelných intervalech, abych se nemohl časově moc orientovat) chutnalo ve tmě úžasně, můj rozum se zabýval pokusy vzpomenout si na jméno toho či onoho herce, egyptského boha či zážitek z dětství a den uběhl krásně. Noc s nádherným snem následovala.

Jenže pak, během dalších tří dnů, začalo jít do tuhého. Můj neustále cosi produkující rozum a především vizuálně rojící se miliardy obrazců, tvarů, přeludů a jemných vzorečků mě přestávaly bavit. Začínal jsem chápat, že mozek „vyšiluje“, když nemá, čeho by se chytil. A začalo mi svítat, odkud se ono téměř psychedelické pološílenství mého „mindu“, tedy rozumu a představivosti, bere. Z dob dítěte, kdy se malý Honzík bál všeho možného do té míry, že se začal učit, jak vnější realitu ovládat, „chápat“, vysvětlovat a tím kontrolovat. Možná dokonce, že se bál především tmy, a tak trval na světélku v ložnici. Ale nyní žádná uchopitelná vnější realita nebyla. Prostě jen tma, které se dospělý Jan sice nebál, ve které se ale jeho rozum (lze také říci „ego“) prostě ztrácelo. A to bylo docela děsící. br>
Připadal jsem si jako Buddha (čtenář promine ten bombastický příměr), jehož ďábel Mára pokouší: Zasypává ho démony, pokušeními, obrazy (nahé ženy sice chyběly, zato jsem neustále viděl kameny, lebky, ufony a tvary ze zaručeně jiných galaxií) a trvá na tom, aby Buddha přestal meditovat. I já měl tisíc chutí „toho“ nechat.

V tomto procesu se osvědčila jóga, moje druidské meditace s holí (viz www.konstelace.info/muzi-stocksitzen.html) a šamanské rituální vzývání Slunce, Luny a čtyř elementů, které jsem také dvakrát denně dělal, jako úžasná podpora. Nejpozději teď, ve tmě, přestala být jóga fitness-metodou, mající za cíl především lepší zdraví či sexy postavu, ale stala se spirituální pomocí. Cestou do třetího kvadrantu, do mé esenciální duše, mířící k onomu „kdo jsi, ve skutečnosti, opravdu?“ Nicméně bylo zajímavé pozorovat, jak se asány ve tmě korigovaly naprosto samy. Jak se tělo, pokud jsem ho nechal, dostalo zcela samovolně do pozice, kterou potřebovalo. Jak fyzická natažení, torze či kontrakce působila jako zklidnění myšlenek, které nadto bylo zcela „viditelné“, neboť rušivé optické vjemy ustaly. Neustále brebentící rozum, těch devět desetin mozku, které prý nevyužíváme, ale jejichž velká část – to jsem si jistý – produkuje v pozadí permanentní proud vizí, se na chvíli ztišil. A nastal klid. A ten je úžasný.

Párkrát ovšem nepomáhala ani jóga. Pak moje poslední zbraň bylo, se onomu „Márovi“, což samozřejmě není nikdo jiný, než náš vlastní, kontrolující mind, smát do obličeje: „A to je všechno, co dovedeš?“, „Vymysli toho dvakrát, třikrát víc!“ nebo: „Tak to mě budeš muset zabít, ale já se nepohnu ani o píď.“

Vždy jsem tvrdil, že nelze s ničím bojovat a vlastně, na jisté úrovni, nelze ani nic léčit. „Léčit“ zde myslím ve smyslu opravovat, korigovat. Věci, náš osud, vše to, co se nám přihodilo v dětství, a především to hrozné, bolestné, traumatizující, lze jen přijmout, akceptovat. Brát to jako dar, neboť bez toho bychom nebyli tam, kde jsme. Jak můj učitel Osho říkával: „The gras grows by itself, birds are flying and your help is not needed“. (Tráva roste sama, ptáci si létají a tvá pomoc netřeba.) Řekl bych, že se mě to za těch deset dní párkrát a na malou chvíli podařilo. Takže když se mě nyní někdo ptá, jaká byla „tma“, a já vidím, že chce jednoduchou odpověď (vyprávět by se dalo hodiny), tak říkám: „Taková Bardo Thödol, ale ještě zaživa“. Tedy Tibetská kniha mrtvých, která se čte zemřelým, aby se nebáli na ně dotírajících démonů a šli přímou cestou do osvícení, do jasného, zářivého světla.

Ne, osvícen jsme ve tmě nebyl. Zato se mi udělalo jasno, jak strašně ničíme naším spěchem, vzruchem, senzacemi, neustálým růstem, výklady, teoriemi, hlukem, reklamami, počítači a mobily nejen Matku Zemi, ale možná především nás samé. A jak vše jmenované a tisíce dalších věcí děláme jen a jen kvůli naší neustálé potřebě kontroly, jistoty. Tato jistota je ovšem jen iluze, neboť veškerá naše životní akumulace vědění (která samozřejmě není moudrost), kapitálu (jenž není štěstí) a vjemů (nevedoucích k uspokojení) je vždy korunována smrtí, tedy něčím, nad čím nezvítězíme. Někdy mě připadá, že smrt je to poslední, co se mocně vzpírá naší snaze o kontrolu. A ačkoliv jsme ji vyloučili z života, neboť umíráme na jipkách, pečlivě odděleni od světa živých, ačkoliv je smrt a eutanazie stále ještě tabu a nechat smrtelně nemocného zemřít třeba doma může být trestným činem, je smrt stále ještě mimo sféru naší moci. A i v budoucnu zůstane. A to je moc dobře, neboť tím aspoň něco zůstává větší než my, když už si naivně myslíme, že příroda to není, neboť jsme si ji podmanili.

Takže budete-li mít možnost si na týden (to je asi skutečně minimální doba) či na delší dobu zajít zacvičit jógu do tmy, posedět, naučit se v naprosté tmě chodit po „vězení“ a nebo si jen tak, zcela nevinně, posedět s vašimi démony, udělejte to. Když budete mít štěstí jako já, tak vyjdete do světa, ve kterém zrovna zapadá Slunce, večerní srpnový před-podzimní vánek vás pohladí po kůži a pročechrá vám vlasy (to vyváží jakoukoliv zběsilou jízdu luxusním kabrioletem) a vy si všimnete, jak úžasně nádherný je náš svět. Stromy, posečené pole, modré, mírně zaobláčkované nebe. Rudé jeřabiny mezi sytě zelenými listy. Ticho šumavského lesa. Voda ze studánky. Kdo by chtěl víc...

-----------
Kontakt na tmu, ve které jsem byl já: http://pobyt-ve-tme-terapie-budoucnosti.cz