Strach

Nedávno jsem vezl kamarádovu maminku z Tábora do Prahy. Během té asi hodinové jízdy jsem si vyslechl všechny její strachy. Takové ty obvyklé – uprchlíci, násilí, loupeže, požáry, povodně a zdraví. A především jeden největší. Že umře. Babičce je osmdesát dva, je sice čilá, ale už má za sebou jednu mrtvici. „Začala jsem vidět dvakrát a pak přišla taková zvláštní nevolnost spojená s únavou. A na víc si už nepamatuji. Ještě že u mě byl nebožtík manžel a hned zavolal záchranku.“

Kamarádovi je padesát a má dvacetiletého syna. A ten, pro změnu, dělá zdánlivě vše proto, aby umřel. Fascinuje ho cokoliv, co je hodně nebezpečné – třeba lezení po skále bez lana a jištění. „Mně to nějak dává obrovskou energii,“ říká, „takový kik, že vím, že žiju, i když může být každým okamžikem konec.“ A zubí se u toho od ucha k uchu.

A tak jsem v těch pár okamžicích, když babička zrovna nemluvila, přemýšlel nad tím, jak je svět zvrácený. Babička, která má život za sebou, která už prožila jednu mrtvici a – promiňte mi ten cynismus – nebylo to až tak zlé, má ze smrti strach, a kluk jeden ušatá, který má život před sebou a je v plné síle, z ní strach nemá. A umínil jsem si, že napíšu článek o strachu a především o tom ze smrti, protože smrt je jedno z posledních tabu našeho jinak tabu-prostého světa.

Osho, můj indický spirituální učitel, byl mnohokrát tázán, je-li život po smrti. A vždy se té otázce vyhýbal: „Neptej se,“ byla jeho častá odpověď, „na život po smrti, ale na život před smrtí. Protože žiješ-li tady a teď, naplno, v přítomnosti a z tvého úplného bytí, pak se tato otázka zcela ztratí. Prostě pochopíš, že je nesmyslná. Že je jen tehdy možná, když máš strach, když se tvoje ego bojí, že ve smrti ztratí tu kontrolu, kterou ke své existenci nutně potřebuje, a to zase znamená, že nežiješ úplně a docela.“

Jiný můj kamarád, který dělá do politiky, napsal na svůj Facebook, že je proti ozbrojování. Že nechce, aby se skrz nový zákon, prosazovaný ministrem vnitra, zvýšil počet zbraní mezi „normálními“ lidmi. Chce se zasadit za to, aby monopol na použití násilí, a tedy i na nošení zbraně, zůstal u státu – tedy u policie a vojska. Píše: „Dovolil jsem si vyslovit názor, že právo „nosit flintu“ není základní občanské právo a že nechci žit v džungli, kde rozhodují pistolníci a jsem rád, že žiju v Evropě. Reakce mnoha zastánců zbraní byla značně militantní, včetně výhrůžek fyzickým násilím.“

Z především mužských reakcí pod jeho příspěvkem mě zaujala jedna, kterou zde cituji:
„Na násilí nutno odpovědět větším násilím. Gándího principy v Evropě nikdy fungovat nebudou. Menší násilí, jako odpověď na násilí namířené proti mně, situaci neřeší. Stejné situaci prodlužuje. Větší situaci ukončuje.“
A na námitku někoho, že větší násilí přeci jen roztáčí kolo eskalace odpovídá:
„Aha, a kolikrát jsi už měl vyřazeny zuby od cikánů, nebo přeraženou čelist od ožralých Ukrajinců? Já mám tohle za sebou.“

Na argument s „vyřazenými zuby“ asi mnoho z nás nemá co říci. Ano, žijeme v poměrně mírumilovném státě, kde dokonce i hlavní město má jednu z nejmenších kriminalit světa. Přes naši kotlinku nevede žádná trasa muslimských migrantů, na ulicích nepotkáváme teroristy a dokonce i můj Žižkov, ve kterém bydlím, není po nocích rušen střelbou a houkáním policejních sirén, jak jsem to zažil v New Yorku a Frankfurtu, ale tu a tam jen hulákáním opilých (ale nenásilných) turistů. A přesto se zdá, že se český národ třese strachy. Televize, ta státní i privátní, kdykoliv v (západním) světě někde někdo na někoho vytáhne kudlu a začne křičet „Alláhu akbar“, věnuje incidentu celovečerní vysílání. A po dvanácti přijatých uprchlících (z nichž pár už prý zase uteklo) vyhlásil pan Chovanec, že v zájmu bezpečnosti sem nepustí už ani nohu.

A tak mě napadá, jestli se náhodou nestal strach nástrojem vládnutí. Jestli tato základní emoce, která je v jisté míře velice prospěšná, není uměle šířena, aby se z nás stali ...senilní babičky a dědečci, kteří se většinu svého času bojí. Kteří se třesou před možností ztratit něco, co je buď už z velké části za nimi, nebo co vůbec nezažili. Jestli náhodou pánové Chovanec, Zeman, Trump, Putin a jim podobní, kteří nás stále straší, z nás nechtějí udělat baby, vyděšené ovce, kterým se docela pohodlně vládne. A jestli jsme všichni těm údajně mocným neskočili na „propagandu strachu“ a nehltáme historky o nějakých teroristech, kteří nejsou nic jiného než pošuci, kteří se dávno předtím, než se stali hrdlořezy, dostali na stranu obětí. Protože oběti a pachatelé jsou pouze dvě strany jednoho světa, dva póly, které jsou navzájem nejen propojené, ale i na sobě závislé. Z jedněch se stávají druzí a po jisté chvíli opět nazpátek. Z cikánů a Ukrajinců pak náš pán s vyřazenými zuby dostane takový strach, že se ozbrojí a použije „větší násilí“, aby se stal pachatelem, načež se v příštím kole opět stává nevyhnutelně obětí. A tak dál, pořád dokola.

Jaký to rozdílný přístup od toho zenového mnicha kdesi v horách, jenž mi je tak sympatický. Vy tu historku neznáte? Je nádherná: V dávných dobách, nazývaných časem soupeřících říší (tedy vlastně dneska) žil v Číně slovutný zenový mnich, jehož sláva se dostala až k velkému císaři.
„Ať okamžitě přijde,“ nakázal svým ministrům. Ti se však vrátili s nepořízenou.
„Nechce,“ vysvětlovali, „a spoutat ho a přivléct by asi nepůsobilo moc dobře na lidi. Říkal, že od vás nic nechce, a pokud ho chcete navštívit, máte přijít k němu.“
Císař skřípal zuby, ale pak se přeci jen vydal s velkým doprovodem na cestu. Když se po mnoha dnech dostal až k domku mnicha, sám se vedral dovnitř a postavil se před starého muže, který zrovna jedl.
„Když jsi tak moudrý,“ zahřměl, „tak mi řekni, jak se dostanu do nebe. A jak se vyvaruji pekla.“
„To jsem netušil,“ na to mnich, „že se dneska může stát císařem takový idiot.“
To císaře rozzuřilo. Vytáhl meč a chystal se mnichovi useknout hlavu.
„Počkej chvilku,“ pravil mnich, „toto je peklo,“ a pokračoval v jídle.
Mnichův klid císaře zmátl. Zaváhal a zastrčil meč do pochvy.
„A toto,“ dodal mnich, „je nebe. A teď mi nech dojíst můj oběd.“

Tento rok mi bude šedesát tři. Takové magické číslo, které člověka upomíná na to, že už tu moc dlouho nebude. Když vezmu věk táty, mámy a obou dědů a babiček našeho rodu a zprůměruji ho, dostanu sedmdesát pět let. Vím sice, že průměr je blbost. Ale … kdo ví. A tak, když občas sedím na své zahradě, kde na každou žížalu čeká kdykoliv možný kos a na každého kosa kdykoliv možná kočka, říkám si, že život je krásný a může v jakémkoliv okamžiku skončit. Vlastně – smí. Vědomí se rozplyne a ego definitivně ztratí kontrolu nad (zdánlivou) jistotou své existence. Sedím na zahradě a dychtím po příštím okamžiku. Jsem prostě zvědav, co se stane. Možná, že mi opilý Ukrajinec zlomí čelist. Pravděpodobně ne, ale to nehraje žádnou roli. Ale strach nemám. A to přeji nejen pánům vládcům, ale i nám všem. A především těm, kteří se chtějí ozbrojit, pojistit, zabarikádovat a oplotit, kteří si staví hluboko v zemi bunkr proti konci světa a nakupují zásoby. Všem těm, kteří nesmí do lesa, neboť se bojí. Mohli by tam koneckonců chytit klíště. A umřít. To raději … umřít bez klíštěte?