Válka světů

Jak v době, jež je fascinována jednovětými tweety a do pár úderných titulků shrnutými zprávami popsat hlubokou podstatu současného globálního i tuzemského dění, aby se čtenář neodvrátil znuděně od záplavy písmenek? Možná že začnu takto: Žijeme v zcela novém a nikdy předtím nepoznaném konfliktu. Ve válce světů.

Nejsou to ovšem obří pavouci ani slizcí ufóni, kteří s námi vedou boj na život a na smrt. Jsme to my sami. Bitevní linie prochází nejen každou společností a každou větší skupinkou lidí. My sami, každý z nás je rozerván na části, které spolu vedou konflikt, takže ubývá těch, kteří jsou ještě jednolití a nezviklaní, kteří nejsou nahlodáni hlubokými pochyby. O to víc se pak přimykáme k názorům a přesvědčením, které zjednodušují svět a vylučují vše, co nezapadá do jejich směru. Ale to moc nepomáhá. Pouze tak oddalujeme okamžik, kdy se buďto změníme, nebo zemřeme. Případně obé.

O co vlastně jde? Poprvé v historii lidstva se ukazuje, že naše bojovná, predátorská tendence k expanzi, k ovládnutí okolí, k biblickému porobení si přírody a všech tvorů, jejichž pány jsme se stali, nám nyní už není ku prospěchu. V boji kultury s přírodou, v zápasu mezi civilizací a ji obklopující divočinou jsme se stali prostě příliš úspěšní. Naše vrozená agresivita, egoistická touha po prosazení „vlastního“ genomu na úkor cizích, nás přivedla nebezpečně blízko ke konečnému vítězství, které se ovšem velice podobá onomu „Endsiegu“ nacistického Německa. Představa a touha po jakémkoliv konečném vítězství znamená totiž vždy konec nejen poraženého, ale i vítěze. Z dynamické rovnováhy spolu soupeřících sil, z onoho nekončícího tance Šivy s Šaktí se stane poušť totality, ze které zmizí život. Stali jsme se kvasinkami, které se exponenciálně množí až do okamžiku zvratu, kdy se zalknou vlastními „odpady“ – jimi produkovaným kysličníkem uhličitým.

Všechny indicie současného světa signalizují, že se opravdu nacházíme v antropocénu – tedy v době, která je nejen člověkem utvářena, ale ve které člověk už není součástí celku, ale podobně jako rakovinová buňka se osamostatnil a hrozí právě onen celek, od kterého odvisí jeho existence, zničit. Ne náhodou se stala rakovina jednou z hlavních nemocí našeho věku. A ačkoliv objevujeme stále nové a nové technologie, odkrýváme další a další zdroje fosilní energie, ačkoliv frakujeme písky a těžíme břidlicový plyn, stavíme atomové elektrárny a jezdíme auty vybavenými katalyzátory, nějak podvědomě tušíme, že je nás prostě příliš moc a že tak, jak jsme to celou éru člověčenství doposud dělali, to už dál nepůjde.

Toto se ovšem u většiny lidí děje pouze v podvědomí. Hrozba konce světa, tak jako ho známe, je ovšem do té míry traumatizující, že naše vědomí dělá vše pro to, aby toto ohrožení vytěsnilo. A tak hlásáme, že změny klimatu neexistují, věříme v možnosti dalších, ještě neobjevených technologií nebo se přimykáme k spásu slibujícím ideologiím, které pak velmi agresivně obhajujeme. Chceme náš svět, který se nám zdá být ještě fungující oplotit, aby do něj nepronikaly žádné rušivé elementy. Voláme po uzavření hranic a zavedení ochranných cel. Projikujeme naše skryté pochyby navenek coby víru v silná slova a silné řešení. A jsme fascinováni násilím v médiích, oním „terorismem“, se který ovšem horlivě bojujeme, abychom se nemuseli zabývat naším vlastním terorismem, jenž každodenně pácháme na industriálně chovaných zvířatech, na živé přírodě, na oceánech, atmosféře, krajině.

Ve skutečnosti vedeme boj sami se sebou. Na jedné straně fronty stojí ta stará část nás samých, která je geneticky „udělána“ tak, jak to zcela jednoznačně formuluje Bible, totiž: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým…“ (Genesis 1.28). Je to právě tato část, která se ukazuje v Trumpech a Erdoğanech, v Putinech a Babiších a chce – jak jinak – vládnout a ovládat. A my jim to buď zazlíváme, nebo naopak do nich, do našich Velkých Vůdců promítáme naše naděje, že ANO, bude lépe. Nám lépe, neboť všichni tito vůdci rozdělují svět na „my“ a „oni“. Tak jako to dělá od nepaměti Bible, Korán, Talmud a nespočet dalších „kmenových“ ideologií.

Ta druhá část je zcela nově se probouzející poznání, že konfrontaci nutno doplnit minimálně stejnou dávkou kooperace. Někdy je opravdu nezbytné postavit „nás“ proti „nim“. To jsou obranné mechanismy, bez kterých se neobejde nic živého. Zdravá konfrontace je proto nutná a nemělo by na ni být zapomenuto. V jistých oblastech lidského bytí je ovšem konfrontace cestou do zkázy. Překvapivě to platí především pro ty případy, pokud máme moc. Tak jako my lidé nad přírodou, tak jako Amerika, Čína a Rusko, nebo tak, jako ji mají mocní „Vůdci“, které si volí stádo bez-mocných.

Ve mužských kruzích, které vedu, mluvím o největším poslání muže, o maximální výzvě, které čelíme. Jde o zvědomění naší chuti vítězit, expandovat, ovládat. Je to chuť, která je zakořeněná hluboko v našich genech, a tím ji nelze „vyoperovat“. Muž bez soutěživosti a bez chuti se porvat s okolnostmi by také nebyl muž. Nejde tedy o to, stát se něžným „sluníčkářem“, ale o to, tuto „přirozenou“ chuť doplnit o stejně přirozené vědomí celku. Zažít jednoduchost a krásu expanze „dovnitř“ a přestat s vnější agresí, jež startuje z pocitu ohrožení.

Všimněte si, že „mocní“ jsou často něčím nemocní. Psychologové to nazývají psychopatickou poruchou osobnosti. K této diagnose patří neustálý pocit ohrožení, z něhož pak rezultuje tendence vše a každého ovládat. U politiků či manažerů tomu pomalu začínáme rozumět. Ale psychopati jsme v jistém smyslu všichni. Kdesi hluboko v našem ještěrčím mozku máme zafixováno, že svět je nepřátelský a my se musíme stále a stále bránit. Dokud toto dědictví miliardy let vývoje nezpracujeme, dokud si ho neuvědomíme a nezačneme tuto naši část zcela vědomě doplňovat tolerancí a kooperací, do té doby povedeme válku světů. Navenek – s přírodou, jinými „kmeny“ i navzájem mezi sebou; soused se sousedem, úředník s klientem. A také uvnitř nás samých, ve formě rozervanosti a pochyb, deprese a útěku k jednoduchým, silovým řešením. Tato válka je nesmírně náročná, neboť spotřebovává velkou část naší energie. A to zrovna v době, kdy energie zdražuje, neboť nám chybí. Držme si tedy palce, aby naše poslední bitva světů, toho starého v ohrožení a toho nového v harmonii, skončila jakýmsi novým vestfálským mírem. Ne po třiceti letech války, ale po mnoha milionech.