Deprese ze systemického pohledu

„Deprese (z latinského deprimere, utlačovat, umlčovat) je pojem označující obecně pokles. V psychiatrii je to dlouhotrvající porucha psychiky projevující se pokleslou náladou.“ (Wikipedia.cz)
„Podle studií, které organizovala Světová zdravotnická organizace (WHO) budou za deset až patnáct let depresivní poruchy vůbec tou největší zátěží, se kterou se bude lidstvo potýkat.“ (Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., citováno z Aktuálně.cz)
Spotřeba antidepresiv se za posledních 10 let v ČR ztrojnásobila, v USA žije v současnosti 40 milionů dospělých s depresivní nebo úzkostnou poruchou (tj. 18% populace).

Hned na začátku bych chtěl připomenout, že tento článek není napsán odborníkem – nejsem tedy ani psychiatr, ani psychoterapeut, ale obyčejný „konstelář“, jehož zajímá více systémová podstata všech problémů a jehož názory nejsou nikterak terapeuticky směrodatné. Nicméně mi to nedá, abych neupozornil na některé širší souvislosti, které se mi zdají být pro pohled na tuto epidemicky se šířící poruchu významné. Text jsem rozdělil do čtyř částí.

1. Konec světa
Mnoho informací, které se k nám dostávají i tehdy, pokud se explicitně nezajímáme o dění ve světě, signalizuje, že současný svět se ubírá jakýmsi neudržitelným směrem. Primárně je jedno, zdali jsou tyto informace skutečně pravdivé, zveličené či zcela vymyšlené – náš život se stále víc zdá podobat onomu proslulému tanci na Titaniku, který buď na ledovec zrovna míří, nebo již nabírá vodu. A ačkoliv naše vědomá část psýchy informace o nemožnosti dalšího pokračování našeho ubíraání se dosavadním směrem vytěsňuje, ačkoliv si stále ještě užíváme šampaňského a příjemné hudby, naše podvědomí vnímá onu energii „konce jedné éry“. Změny klimatu, záplava plastů v oceánu, vymírání druhů, sucha a povodně, rozpad idejí demokracie a lidských práv pro všechny – to vše a mnohem víc se dostává do hlubin naší psýché, které nás pak, bohužel většinou nevědomě, ovládají.

V podivně depresivním (ale krásném) filmu „Melancholia“ dánského režiséra Larse von Treira je hlavní protagonistka filmu stižena depresí nejen v důsledku její opulentní společenské svatby (bere si totiž někoho, o kom si není jistá, zdali a v jakém smyslu ho vůbec miluje), ale i z podstatně závažnější příčiny – na Zemi se řítí obří planeta (Melancholia), jejíž srážka znamená kompletní konec našeho světa. Pokud vše, tak jako to známe, zítra (případně za deset let) zmizí – co zbývá, abychom nepropadli zoufalství či depresi? A je mnohaprocentní každoroční nárůst konzumace antidepresiv v „západním světě“ (a vodky ve světě na východ od nás) znamení, že se blížíme konci? Zkuste se vžít na chvilku do situace protagonistů v Melancholii a připustit, že je téměř jisté, že tato Země bude v srážce s mnohem větší planetou řekněme do roka zničena. Celá a kompletně. Co byste dělali? Jak vám asi bude?

Astronomové nás ujišťují, že po nějaké planetě, asteroidu či kometě, jež by znamenala pro život na Zemi finální katastrofu, není široko daleko ani stopy. „No to ale vůbec nic nemění na skutečnosti,“ namítnou ti pesimisté mezi mými čtenáři, „že netřeba žádného kosmického tělesa. Na onu katastrofu vystačíme my sami.“ Zdali se náš svět řítí nebo neřítí do nějaké katastrofy, nechám na každém z vás. (Já osobně jsem opatrný optimista.) Chtěl bych se spíš podívat na zásadní rozdíl mezi naší kulturou a dřívějšími globálními kulturami (a například tak bouřlivě diskutovaným současným islámem). My totiž, alespoň jako společnost, jsme nejen ztratili víru v cokoliv, co je nemateriální a nepočitatelné, ale (a to je to hlavní) jsme se dostali do pozice, ve které není nic (snad krom smrti), co je NAD námi. Pokud by se zhroutil náš materiální svět, nemáme kam se uchýlit. Obrazně řečeno se nám stalo to, čeho se tak děsil Asterix s Obelixem – zřítilo se nám nebe na hlavu.

Dobrá, ale co se vlastně stalo s naším „nebem“? Není to jen tím, že se nám hvězdy, Luna a planety v důsledku přezáření noční oblohy světelným smogem doslova ztrácejí z očí. Spolu s nimi jsme přišli o metafyzický smysl naší existence – metafyzický (tj. nad-tělesný*) ve smyslu spojení pozitivisticky racionální reality s její skrytou, nehmotnou esencí. Dřívější kultury se vyznačovaly jednou vlastností, která po nástupu racionalismu zcela zmizela. Mezi „vnitřní“ psychikou jednotlivce, kolektivní psychikou společnosti a materiálním světem – přírodou, elementy, větry, krajinou, rostlinami a živoucími bytostmi existovalo mnohem silnější propojení, než si dnešní člověk vůbec může představit. Jsme nejen první kultura, která se obejde bez božstev, ale i první společnost, která nehovoří s okolní přírodou, nýbrž ji ovládá. To se mnohým může jevit jako obrovská výhoda. Tak zaprvé máme pocit, že „poroučíme větru dešti“, za druhé jsme podstatně méně ohroženi „divočinou“ a za třetí nám církve už nevnucují jejich ideologicky a mocensky zabarvené náboženství. Po tisíci letech božích přikázání máme konečně od nich pokoj. Zavládla svoboda. Jen je to opět ona příslovečná svoboda od něčeho a nikoliv svoboda k něčemu, pro něco. Jsme jako děti, které vychovali antiautoritativní rodiče, jež jim řekli: „Smíte všechno“. Takové děti často končí jako otroci konzumu, v závislostech a na drogách.

2. Drogy
Jak mnohokrát v konstelacích potvrzeno, jsou jakékoliv závislosti náhražkou za něco, co jsme nedostali – ať už jako novorozenci, kojenci nebo v pozdějším věku, a to, ačkoliv jsme to pro náš (většinou duševní) růst nutně potřebovali. Ze všeho nejvíce se samozřejmě jednalo o lásku, přijetí a tělesnou blízkost (jednoduše „přivinutí na srdce“). Já sám, jako člověk, který měl to „štěstí“, že nebyl kojen ani „vzat“ (oba moje rodiče byli traumatizováni, i když každý trochu jinak), jsem v Indii závistivě obdivoval děti především těch nejchudších matek, které, sedíc kdesi v prachu cest, své malé potomky neustále masírovaly, hladily – prostě se jim tělesně láskyplně věnovaly. Kromě faktu, že v padesátých i šedesátých létech kojení nebylo moc v módě, se v nedostatku přivinutí setkáváme ještě s jednou příčinou, jež působí na vznik našich závislostí a stále ještě narůstajícího konzumu drog. Bude se to zdát absurdní, ale při veškeré inflaci erotiky, pornografie, po vymizení veškerých sexuálních tabu a nástupu kultu krásných těl, při vší naší orientaci na materiální svět vidím masivní odklon od tělesnosti, tedy od přirozeného vztahu k našemu tělu.

Je to možná tím, že těla (nejen to naše tělo, ale potažmo i všechny jiné bytosti) vnímáme pouze coby objekty, tedy něco, na co se díváme jaksi „zvenčí“. Tento pohled plně koresponduje s naším nezaujatým a nezvnitřněným pohledem na celou přírodu, která se pro nás též stala objektem, jenž je například nutno chránit. Jako ti, kteří se cítí být „nad přírodou“, si pak vybíráme její části, k nimž vyvíjíme emoční vazby, jako třeba naše domácí mazlíčky, medvídky panda v zoologických zahradách nebo afrického lva Cecila, jehož odstřelil nějaký zlý americký zubař. Na té druhé, mnohem větší straně pak zůstávají ty části živé přírody, jež jsou nám zcela lhostejné – například miliony „spotřebních“ kuřat, prasat a jiných, méně šťastných tvorů.

V tomto prostředí objektivizace našeho vnímání světa to pak pro mnoho lidí jsou právě drogy, které jako jediná brána umožňují otevření vědomí směrem dovnitř. Jsme-li na tripu, přestáváme být nuceně součástí objektivního, racionálního světa. Droga nás vede někam, kde se před námi otevírá vnitřní svět, a to nejen náš (například v opojném pocitu nepřemožitelnosti na speedu), ale i vnitřní svět věcí a bytostí v našem okolí. Na droze k nám najednou mluví stromy, motýli či pukliny ve zdi. Je to právě droga, jež nás jednoduchou, totiž konzumní a chemickou cestou spojuje s onou částí světa (potažmo přírody), kterou věda a okolní racionální společnost přezírá.

Pokud se chceme dopídit hluboké a velmi dobře skryté příčiny našeho onemocnění či závislosti, je tedy nutné nejprve symptomy, nemoc i onu „zlou“ drogu přijmout jako spojence a začít jim naslouchat. Je to totiž přesně to, co nám byť v zašifrované a zfalšované podobě ukazuje, čeho se nám nedostává, co přehlížíme, nebo co nechceme jako náš stín přijmout. Teprve když přijdeme na to, co nám ona mrcha nemoc či závislost vyvažuje, přesně řečeno co nám nahrazuje, můžeme se skutečně vyléčit.

3. Deprese
Zcela podobně nutno rozumět depresi. Ve světě, jehož hlavním proklamovaným cílem je růst, výkon a úspěch, představuje deprese (viz ona na začátku článku uvedená definice slova jako „pokles“) přesně to, co nám tento „pohyb směrem vzhůru“ znemožňuje. Deprese nás, podobně jako drogy a alkohol, drží „down“, tedy dole. Zatímco po infarktu nebo s rakovinou stále ještě můžete „fungovat“, s depresí (myslím s tou skutečnou, klinickou) to bez denní dávky antidepresiv nejde.

Jak jsme viděli v první části tohoto článku, je deprese vyvolána také (možná dokonce zejména) tím, že se nám začíná masivně nedostávat nějakého smyslu toho, co se děje a proč tu vlastně jsme. Změny ve světě jsou tak drastické a zásadní, že se ptáme, k čemu to všechno vlastně spěje. Výše uvedené globální problémy (klima, plastik, vymírání druhů atd.) tíží naše podvědomí a my to pak kompenzujeme ještě většími aktivitami: Angažujeme se v různých ekologických hnutích, třídíme odpad, zachraňujeme želvy kdesi na vzdálených plážích nebo podporujeme návrat vlků do našich hor. To vše jsou samozřejmě bohulibé aktivity a autor nemá v úmyslu je zpochybňovat. Pouze – a to si musíme přiznat, to vše děláme z jakési pozice ochrany a zodpovědnosti za přírodu, tedy z pozice, která není nepodobná pozici rodiče. V konstelacích tomu říkáme „pozice toho, kdo je větší“. Ten nebo to, co je větší, ovšem vždy poskytuje smysl tomu, co je menší. Ať už je to pečující rodič, který ukazuje svému dítěti, co je smyslem každodenního vstávání, mytí si rukou, školní docházky a možná i celého života, nebo nějaká instituce, církev či stát, který dává svým členům smysl jejich účasti například na bohoslužbě.

Pokud ovšem delší dobu setrváváme v pozici toho většího a nemáme se sami o koho se opřít, začne se nám dařit zle. Je to častý jev, se kterým se například setkávám u vrcholových manažerů nebo vlastníků firem. Když není nikdo „nad nimi“, dostavuje se vyčerpání. Toto vyčerpání z chybění jakési duchovní superpozice pak mnoho lidí kompenzuje materiálním konzumem, nákladnými cestami, konzumací drog nebo – upadají do deprese**.

V předchozím textu jsem již rozvedl, že objektivizací našeho přístupu k přírodě (potažmo k celému univerzu) jsme ztratili boha ve smyslu „toho, co je větší než my“. V starověkých, tak zvaných pohanských kulturách (až do nástupu oněch třech monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu) bylo vše, co bylo v přírodě, zároveň prostoupeno božskou, nad-přirozenou energií. Řeky měly své nymfy, planety byly ztělesněním bohů a bohyň, Slunce v podobě Hélia řídilo svůj vůz po nebeské klenbě a Měsíc v podobě stále se měnící bohyně Luny-Seleny se staral o odpočítávání dní. V každém stromu se skrýval jeho „spirit“, v rostlinách dlely neviditelné, ale každému přístupné léčivé síly, kopce, hory a propasti byly prostoupeny duchovními principy. Život v přírodě znamenal neustálý dialog mezi člověkem a vším, co ho obklopovalo. To se poprvé začalo měnit, když se z mnoha „menších“ božstev stal jeden velký Bůh, který se odstěhoval z přírodních entit kamsi do abstraktního (byť vše kontrolujícího) nebe. Dalo by se říci, že božský princip „éterizoval“ a stal se tak něčím, co už nebylo tak jednoduše „k mání“. Posvátné stromy a kameny byly prohlášeny za modly, povaleny a vykáceny, a modlit se k řece nebo k nějakému nebeskému tělesu se stalo nebezpečnou heresií.

Jeden jediný bůh na nebesích má určitě své výhody. Sjednocuje totiž, podobně jako charismatický diktátor sjednocuje národ. Vzpomeňme si například na Napoleona na začátku devatenáctého století nebo Hitlera během nástupu nacionálního socialismu. Pokud ovšem víra, jež se k tomuto „bohu-sjednotiteli“ vyčpí či upadne, pokud lid přestane být nadšen, zůstává po takových jednotlivcích zející prázdnota, právě protože na rozdíl od mnoha bohů, bohyní, najád, géniů a jiných spiritů jsou jediní. A právě to potkalo z pohledu velké většiny lidí křesťanského boha a jeho syna Ježíše v západním světě. Po jeho pádu nastalo období horečné materiální aktivity dvacátého století (konzum a budování) a nyní se dostáváme do – deprese. To je nemoc, která vlastně přesně vyjadřuje to, co se stalo poté, co jsme ztratili spojení „nahoru“, k bohu. Nemoc, která nás drží „dole“, v poklesu výkonnosti, konzumu a budování, skrz kterou padáme k zemi.

4. Východiska
Jak tedy s depresí nakládat? Pokud pochopíme její symbolický význam a pokud si uvědomíme, jak přesně vyjadřuje tato „porucha“ nejprve naše odtržení se od spirituální části přírody, přestěhování jejího přirozeného duchovního obsahu do abstraktní ideje všeobjímajícího jediného Boha, a jeho následného zbankrotování v západním světě, začne nám svítat, kde bychom měli hledat a posléze i nalézt to, čehož ztrátu deprese vyjadřuje.

Jedna z etap léčení deprese je zcela určitě nalezení Boha. To je ale z mého pohledu pouze jedna etapa k většímu cíli, neboť to znamená návrat zpět k ideologii, která možná pro mnoho z nás již nefunguje. Důslednější a hlubší krok by pro mne byl, kdybychom si opět, po staletích naší „nadvlády“ nad přírodou a s ní související současné hyperaktivity v materiálně-racionální oblasti uvědomili, čeho jsme součástí. Bez čeho bychom tu nebyli a co je to, co je opravdu větší než my. Jak dále rozvedu, je „nicnedělání“ v tomto směru klíčem.

Pro ty, jež žili ve starém Egyptě, vyvěral náš materiální, „hmatatelný“ svět z imateriálního světa, jež nazývali Duat, a který byl nejen světem bohů, ale který tvořil základ všeho. Do tohoto světa měl přístup každý – ať už za života skrz duchovní praxi a zasvěcení, nebo po smrti. To druhé bylo řešením pro prosté lidi, kteří nepatřili k duchovní elitě, a kterým chyběla ať už vůle nebo prostředky na to, věnovat se spirituálnímu rozvoji.

Je to právě tato touha po správném vkročení do spirituality Duatu, která vysvětluje ono zdánlivou posedlost Egypťanů záhrobním životem. Pro každého obyvatele této přes tři tisíce let přetrvávající říše byly všechny patrné jevy v „našem“ světě podmíněny jejich vyvěráváním z Duatu. Toto všeobecné cítění mělo za následek něco, co se nám dneska zdá zcela fantaskní – totiž propojení individuální, subjektivní psýché (například snů a emocí), změněných stavů vědomí (mystické zážitky, magie) a reálného, „objektivního“ světa. Možná takový malý příklad na vysvětlenou – představte si, že každý večer, když usnete, se napojíte na kolektivní svět ve kterém se vám nejen „zdají“ bozi, ale ve kterém se potkáváte a komunikujete s vašimi přáteli, s láskami či faraonem. A po probuzení se zpětně na této komunikaci shodnete! Nebylo by to nesmírně osvěžující? (Na druhé straně to také extrémně stmeluje společnost, protože se nic neutají).

Dnešní epidemie deprese tak z mého pohledu nesouvisí pouze se ztrátou smyslu existence a odcizením ve světě „objektů“, výkonu a konzumu, ale také právě v nemožnosti propojit naše individuální psychické stavy s prostředím, které by nám poskytovalo zázemí. V přelidněném světě se tak stáváme osamocenými dušemi, které zoufale hledají pochopení a lásku, nacházejí ale jen další a další „little boxes“, jak to zpívá Pete Seeger.

Proč tedy neobrátit svět vzhůru nohama a namísto potlačování deprese skrz polykání barevných pilulek se nevydat cestou zcela opačnou. Proč nezačít vědomě omezovat aktivity směrem k ovládnutí okolního světa ve prospěch naslouchání tomu, co nám mraky a Slunce, Měsíc a stromy, řeky, hory a zbývající divoká zvířata chtějí říci? Proč se nezastavit, nesednout si („pokles“), proč nezačít to, co nás deprese vlastně nutí dělat – totiž nedělat nic? To neznamená jí podlehnout a nevstávat z postele. Znamená to pouze jít ještě o krok dál, než kam nás vedl Erich Fromm. U něj to bylo „být namísto mít“. Já bych to prohloubil na „být namísto dělat“.

Je důležité si uvědomit, jak se náš svět stal hyperaktivním. Tato hyperaktivita znamená pro někoho správně vystudovat, být správně zaměstnán, vydělat opravdu velké peníze, mít úspěch. Totéž pro jiného může znamenat být neustále milován co nejvíce ženami (muži), mít úžasný sex, skvělé manželství, příkladné děti. Třetí zase zběsile cestuje po exotických zemích, kde hledá „venku“ to, co mu schází uvnitř. A čtvrtý, který se domnívá, že už unikl tlaku veškerého konzumu, se může snažit být spirituálně na výši, navštěvovat co nejvíc seminářů osobnostního rozvoje a od rána do večera „na sobě makat“. Všem čtyřem skupinám je společné, že aktivitu a úspěch prožívají jako drogu (viz druhou část mého článku).

Pokud tedy vezmeme to, co nám deprese říká, vážně – a jako „radu od spojence“, měli bychom vyhledat kousek přírody a sami nebo třeba s nějakými lidmi podobného vnímání začít nesmírně dobrodružnou (i když docela obtížnou) cestu nejen do vnitřku naší vlastní duše (to už dělá i psychoanalýza, jež je opět dalším pokusem o kontrolu a optimalizaci, tedy touhou po jakémsi „zlepšení“), ale do nitra okolních, zdánlivě od nás oddělených bytostí, objektů, jevů. Osho nám, svým „sanyasinům“ kdysi radil, abychom lásku, tedy naší schopnost někoho zcela a bez výhrad milovat, nejprve trénovali na vzdálených objektech – na hvězdách, planetách, Slunci, a teprve postupem času šli blíže k přírodním jevům, rostlinám, zvířatům a naposledy k lidem. Tak se vyhneme očekávání, že na oplátku budeme milováni i my. Jsem přesvědčen, že je to dobrý popis cesty k opětnému navázání kontaktu s tím, co je větší – a teď nemyslím onoho přívětivého muže s plnovousem, jak si někteří představují Boha, ale to, co je za viditelným vesmírem.

Krůček za krůčkem pak zjistíme, že i kdyby nás brzy měla nějaká Melancholie rozmetat na atomy, náš život nebyl marný. I kdyby totiž byl brzy toho viditelného, hmatatelného a voňavého světa konec, to, z čeho vše vyvěrá, je stále zde. Stačí se podívat někde mimo dosah světel velkoměsta na noční oblohu. Což je mnohem účinnější než Cipralex nebo Zoloft.

www.janbily.cz, www.konstelace.info

-----------
*Metafyzika – z řečtiny meta (za, mimo, nad) a fysis (příroda, viditelný svět)
** Jiný takový způsob kompenzace je (především u zmíněných manažerů) setkávání se s dominou, což je další pokus o nalezení „někoho většího“.

Důležitá poznámka po přečtení diskuze pod mým FB-upozorněním na tento článek:
Ten článek není míněný tak, že "deprese by měla být pro něco skvělá". Píšu, že pokud se podíváme na fenomén deprese, můžeme z toho vyčíst jisté souvislosti. Pokud už někdo trpí klinickou depresí, tak je samozřejmé, že bude následovat pokyny psychiatra a neřekne si: "Prima možnost jen tak být". To by taky mohlo být osudové (viz vysoká suizidalita).