Spasitel za deset miliard

„Tak nám prodali Spasitele,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Kterýho Spasitele, paní Müllerová?“, otázal se Švejk. „No přece toho mírně poškozenýho, trochu přemalovanýho, u kterého vůbec není jistý, že ho ten Leonardo nakreslil, i když, vašnosti, prý že asi jo, tak toho. Zrovinka u Christie’s, kde by taky Krista měli dražit, že ano. Jo, a ten původní majitel byl nějaký ruský miliardář, tak ten si asi docela vydělal. Ale víte, vono se neví, kdo ho koupil, toho Spasitele, asi nějaký princ vod Saudů. Voni jejich sousedi Emiráti tam zrovna otevřeli takový muzeum, a že si prý chtějí půjčit tu Lízu, tak by se jim, těm Saudům, ten Spasitel na sichr hodil. A mezi náma, pane Švejk, co už je 450 americkejch míčů pro takovýho jednoho prince, kterej si před dvěma lety, jen tak aby nelelkoval, koupí za půl miliardy dolárů jachtu ňákýho obchodníka s vodkou.“ „Jojo, paní Müllerová, ten svět je pořád divnější,“ odvětil Švejk a poněkud vyčerpán jejím dlouhým monologem se vydal sbírat psí hovínka.

Ach jo. Co by na to řekl asi Leonardo. A co Spasitel. Vymknutá z kloubů, doba šílí. Ale pardon , to je starý Will, ten se narodil sto let po Da Vincim, takže se nemohli potkat. Škoda vlastně, oba byli mystičtí moralisti a oba prý na kluky, jak to už u geniů bývá, takže by si asi rozuměli. Ještě 1958, to mi byly čtyři roky, se zdál být svět docela při smyslech, protože tento obraz byl vydražen za 45 liber. Nutno dodat, že byl připisován jednomu z Leonardových žáků. Pak zmizel, aby se teprve 2005 znovu objevil v USA. Naposled byl „k mání“ 2011, kdy ho koupil také „neznámý kupec“ pravděpodobně právě ruský miliardář Dimitrij Rybolovlev, jež si nynější dražbou přišel na bratru sedm miliard. Že nemáte na nájem? Že zdražilo před Vánocemi máslo? Děláte si prdel?

1958 (cena obrazu: 45 liber) jsem se proháněl se staršími kluky a síťkou na motýly po loukách naší chaty u Slapského jezera. Byli jsme první osadníci na „Hrdličce“, louky v okolí se ještě sekaly kosami (a ženci si k tomu zpívali!), svítilo se petrolejkou a kamarádi měli sbírky motýlů, které by jim dnes závidělo možná i Národní Muzeum. Protože motýlů, vos, včel, velkých chroustů a jiné havěti, to si pamatuji dobře, bylo přespočet. Pak se to nějak zvrhlo a 2017 (cena obrazu: 450 milionů dolarů) je peněz najednou víc než brouků a motýlů dohromady. Aspoň pro pár bohatých. Nebo že by hmyzu ubývalo?

A tak se zdá, že těch pár farizejů od času Spasitele zatraceně zbohatlo, ale jinak se nic moc nezměnilo. Chudých osmdesát procent se pere o kůrku a čas od času se pak srotí a pochodují na nějaký palác bohatých. Většinou je ale zrovna tento palác jen kulisa, kterou jim tam bohatí postavili. Kulisu pak „lid“ zapálí a tleská a tancuje kolem toho ohníčku a když to dohoří, tak se zase rozejdou, neboť je zima, a v televizi dávají Sex ve městě. Něco podobného jako Sex je pro ty dnešní farizeje pocit, že jim na stěně visí jejich obraz za deset miliard. Co je na něm, je až tak moc nezajímá. Koneckonců byl Salvátor Mundi prodán v rámci dražby moderního umění a to dneska vypadá jako svačinový papír Franty, ovšem zarámovaný a se zbytkem svačiny. Ale co miliardáři. My všichni přece kupujeme „značku“, předražený kus něčeho, o čem jsme kolektivně přesvědčeni, že nám to zvyšuje společenský status. Nejinak to nakonec bude i s naším privátně anonymním princem.

Pokud si ovšem vzpomínám, tak Kristus chodil po světě v naprosto obyčejných sandálech a zcela neznačkové košili. Hodinky neměl vůbec. Říkal lidem, aby se vykašlali na prestiž a závist a pracovní dobu od sedmi do pěti a především, aby se o to, co mají, podělili s těmi, co nemají. Ale protože je to už tak strašně dávno a protože dneska brouka a motýla už moc nevidíš, a nikdo si nezpívá, když kosí louku, tak jsme vymknutí z kloubů a docela šílíme. A to čím dál víc, protože se blíží Vánoce. Nebyl by, ještě než nám úplně rupne v bedně, k mání nějaký Spasitel? Nějaký, který by se nenechal koupit??