Konstelace jako divadlo

Vysvětlovat, co jsou konstelace, je asi jako pokoušet se objasnit kouzlo divadelního představení někomu, kdo ještě nikdy nebyl v divadle. Existuje totiž nepřeberné množství různých typů divadla, komedie, tragedie, máme moderní divadlo, taneční, autorské divadlo, operu... A k tomu ještě působí divadlo na různých úrovních – pro někoho je to zábava, pro někoho hluboký umělecký zážitek a někdo může odejít z divadla i docela „rozhozený“. Zrovna tak existuje i mnoho forem a způsobů vedení konstelací. Jsem ovšem přesvědčen, že všechny různé formy konstelací mají něco společného – totiž rituálně-teatrální charakter. V tomto článku bych se chtěl podívat na příbuznost, ale i na odlišnosti mezi konstelacemi a divadlem. Přitom vycházím z mého zcela osobního pojetí konstelační práce, která vypadá tak trochu jako antické řecké divadlo, ovšem spojené s aktivní diváckou spoluúčastí.

Pravidla (konstelačního) rituálu

Existují tři základní formy prostorového uspořádání divadla (případně „špektáklu“). Původní řecký způsob byl téměř půlkruhové hlediště (theatrón), shlížející na kruhovou hrací plochu (orchestra), za níž stála dřevěná a později i kamenná kulisa v podobě domu, jež se nazývala skené. V starověkém Římě se prosadil jiný typ – kruhovitý amfiteátr, někdy zvaný též circus, kde publikum již obklíčilo* hrací plochu, která sloužila především k předvádění zápasů gladiátorů mezi sebou nebo s divokými šelmami. Dnešní divadlo pak konfrontuje diváky (sedící v přítmí) s herci na jevišti. Tyto dva prostory jsou striktně odděleny (například v Národním divadle příkopem pro orchestr) a jsou postaveny přímo proti sobě. Konstelace pak pracují s rituálním prostorem, který je vymezen v kruhu sedícími účastníky.

Podobně jako v římském amfiteátru i na konstelacích jsou ti, kteří sedí v kruhu (a tím energeticky obkličují místo, kde se konstelace odehrávají), v jistém smyslu v bezpečí. Jsou to více-méně pasivní účastníci konstelačního rituálu, kteří ovšem, na rozdíl od dnešních diváků, na konstelace nepřišli většinou kvůli zábavě, ale protože chtějí prožít něco hlubokého a případně si tím vyřešit své osobní problémy. Po úvodu nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní náměty na hru – takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí. Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět. Někdy se stává, že klient chce postavit cizí systém, což není možné. Manželka například nemůže postavit původní systém manžela, neboť není jeho součástí. Manžel, kterého si vzala, je pouze součástí jejich společného současného rodinného systému (pokud mají děti) nebo vztahového systému (pokud žijí jako pár), nepatří ale k manželčině původní rodině. To má jeden malý důsledek – konstelací tak není možné "vyřešit partnera" (tj. ho nebo ji změnit), lze vyřešit pouze klientův vztah k tomu druhému.

Tak jako na divadle, i zde existuje režisér – konstelář, tedy ten, kdo konstelace vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti. Jinak řečeno se stará o „magičnost hry“, o to, aby hra/konstelace ukázala, co skryté má být vyjeveno, a aby aktéři uznali to, čemu uznání chybí. Konstelář tedy dbá na přítomnost toho, co je důležité, případně to přivádí do hry. Otevírá tak tomu, co se v rituálním prostoru děje, dveře k srdcím všech zúčastněných.

Klient, který staví konstelaci, rozdá „masky“. To znamená, že si zvolí hráče (konstelačně je nazýváme zástupci), kteří budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho systému. To dělá většinou v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak se stává, že konstelace není určena jen pro klienta, který konstelaci staví, ale i pro řadu ostatních lidí, kteří v konstelaci nehrají. Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace.

Hloubka hry

Čím důležitější je námět (zakázka), tím více může jít konstelace do hloubky . Hloubka i síla působení konstelace tedy nezávisí jen od jejího vedení, ale především od opravdovosti a naléhavosti zakázky. Konstelace, která chce vyřešit malichernou, nahodilou nebo mělkou zakázku se těžko může rozvinout do velké hloubky. Řečeno výrazy antického divadla: Velikost katastrophy (tedy původní ničivé či traumatizující události) určuje intenzitu prožití.

Po postavení zvolených zástupců do jejich rolí sleduje klient rozehrání své osobní situace. To důležité na jeho pohledu je, že tento pohled přichází během konstelace zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z pozice, ze které možná tuto svoji „hru“ ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem – prostě ze své pozice. Zároveň chápe, že to ale není ten jediný správný pohled. Každý člen systému se totiž dívá na realitu z jiného úhlu a každý má na ten svůj pohled, a tím i na své pocity, nezadatelné právo. Potíže nastávají, když někdo tento svůj pohled deklaruje jako jediný správný a začne ho v systému mocensky prosazovat. Suma všech dílčích pohledů na realitu tvoří cosi jako „celkovou pravdu“ systému. Konstelačně to nazýváme duší systému.

Ve hře, pokud je pravdivá a hluboká, prožijí všichni zúčastnění okamžiky mrazení a hlubokých emocí. V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou. Aristoteles například vyzdvihuje katharsis a připisuje jí blahodárný psychologický účinek. Tvrdí, že je to právě ona, co dělá z lidí lepší občany, neboť je na hluboké úrovni spojuje a tím v nich posiluje smysl pro věci obce (polis). I moje zkušenost v seminářích je taková, že jsem nezažil žádnou jinou formu skupinové práce, jež by spojovala různorodé lidi tak rychle, jako právě konstelace.

Léčení skrze setkání se s větším

Smysl divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu. Antické divadlo, jak víme, se vyvinulo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry mystů, zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií (případně umění v jeho magické definici) než například psychoanalytickému sezení.

Mysterium je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje – a právě o toto v konstelacích jde. Je to právě toto „nepochopitelné“, co sice cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá hlubokou zážitkovou věc a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím chtějí přiblížit pouze racionálně a vědecky. A je docela možné, že právě tato část konstelací je dělá tak populárními. Je totiž už jen málo věcí mezi nebem a zemí, které jsme ještě nesesadili z trůnu „většího“, které jsme nerozdrobili na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz.

Antická mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí s božstvem, mystové dosahovali pocitu jednoty skrz splynutí s božstvem, nikoliv skrz jeho pochopení.

A tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn, se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního kontaktu s tím, co je přesahuje, co je „větší“. Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká. Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme jít.

Dodatek: Mytologické vnímání**

Ve své knize „The Spell of The Sensuous“ se David Abram*** zabývá otázkou, co nás lidi odtrhlo do té míry od přírody, jejíž jsme nespornou součástí, že ji nyní ve velkém devastujeme a ničíme. Abram dochází k překvapivému závěru – totiž že je to především naše (na jednu stranu velice užitečná) schopnost abstrakce, tedy „odtržení“ řeči od konkrétního, smysly postižitelného světa zvířat, stromů, řek, kamenů, hvězd - prostě přírody v nejširším smyslu slova. Vynálezem písmen, tedy ne-konkrétních symbolů, které umožňují transkripci původně konkrétních „obrázků“ (hieroglyfy, písmo indiánů atd.) do abstraktní literatury a zároveň dovolují tomu, kdo je používá, se dívat na svá na papír zachycená slova a vést s nimi reflexivní diskurs, se lidstvo oddělilo od přímého, „magického“ prožívání skutečnosti.

To, co Abram říká, je podle mého mínění velice podobné mému konceptu mytologického vnímání reality. To je to, co se masivně děje v konstelacích (a samozřejmě nejen zde) a o čem píšu ve svých knihách a článcích jako o nezbytné, ale zanedbané součásti naší psýché. Je to ta část, která nás vede do kontaktu a prožitku našich hranic, našeho zařazení se do světa a tím i do harmonie s ním. Je to ona “levá noha“, jež ve spolupráci (a nikoliv v konkurenci) s naší „pravou nohou“ – tedy s racionálním a logickým poznáváním světa – nám umožní se dostat opět pár kroků dopředu.

---------------
* Německý filosof Wolfgang Giegerich tvrdí, že původně byl člověk neustále vystaven působení "většího", tj. nekontrolovatelného světa. Uvádí, že symbolem pro toto úděs způsobující "numinosum", tedy pro působení nevyzpytatelných Bohů, bylo právě antické divadlo. Skrz naší touhu po kontrole jsem později realitu "obklíčili" a začali ji tak říkajíc zkoumat v laboratoři či na pitevním stole. Giegerich používá pro toto obklíčení reality obraz římského Kolosea, kde diváci již nebyli přímo konfrontování s něčím nekontrolovatelným (jako se to ještě dělo v antických tragediích), ale seděli v bezpečí hlediště, které nyní obkličovalo realitu divokých šelem.
** Mytologické vnímání popisuji trochu detailněji zde: http://www.konstelace.info/doplnky-mytologicke-vnimani.html
*** Od tohoto autora vyšly v češtině dvě výborné knihy "Kouzlo smyslů" a "Procitnutí do živé země". Moji krátkou recenzi najdete zde: http://www.janbily.cz/knihy2.html