Dvě nevinné pohádkové konstelace

...které se udály na konci pětidenního letního bloku výcviku „Konstelace, rituál a drama 2018“ vedeného Janem Bílým.

1. O Koblížkovi
Účastník: „Já mám pohádku o Koblížkovi.“
Jan: „Tak nám ji krátce vyprávěj.“
Účastník: „No, dědeček chtěl koblížek. Tak babička vymetla celou kuchyni a všechny regály a spíž a troubu a tak, aby sebrala ještě zbyteček mouky. A z něho upekla dědečkovi koblížek. A nechala ho na okně vychladnout, jenže koblížek se skutálel dolů a jak se tak kutálí světem, tak potkává různá zvířátka, které ho chtějí sníst, ale on jim vždy zazpívá, jak utekl dědečkovi, i babičce a všem předchozím – a uteče i jim. Až nakonec potká lstivou lišku, a ta mu lichotí, jak dobře umí zpívat, ale protože nedoslýchá, měl by si koblížek sednout lišce přímo na čumáček. Což on udělá a liška ho sní. No a já nějak této pohádce nerozumím. Například proč babička neupeče dva koblížky, pro sebe i pro dědu. Proč vymetá kuchyň, jen aby udělala dědečkovi radost?“
Jan: „Tak to postavíme a možná se něco dozvíme. Vyber si zástupce za Babičku, za Dědečka, za Koblížek a za Lišku a postav je do konstelace.“ Což se také děje. Výchozí situace je znázorněná na prvním obrázku.

Dědeček na dotázání říká, že je docela spokojený, neboť „vše je v pořádku“. Hledí při tom do dálky a Babičku vidí jen periferně. Když mu dovolíme se otočit, zajímá ho nejvíc Liška.
Babičce se ale daří špatně. Podlamují se jí kolena a je na konci se silami. Hledí za Koblížkem a teprve, když Dědečka otočíme přímo na ni, tak se sice rozpláče, ale přestane se hroutit. Během toho jde Koblížek pryč. Nejprve i jeho zaujme Liška, ale nakonec ji mine a i ona přestane mít o kohokoliv zájem a prakticky vystoupí z konstelace. Velice pomalu se Dědeček a Babička (která se vyplakala) sblíží. V dálce se Koblížek otočí a oba staří manželé, nyní už v obětí, na něj láskyplně zamávají. Konečný obraz vidíme na druhé ilustraci.

Jan: „Tak protože máme výcvik, tak jsem zvědav, kdo je schopný podat nějaké hlubší vysvětlení téhle jednoduché pohádky.“
Účastníci: „Tak možná že se jedná o ztrátu syna. Nebo poslali Koblížka jako své dítě do světa. Nebo...“ Padají ještě různé další návrhy.
Jan: „Asi je všechno to, co v tom vidíte, také v konstelaci obsaženo. Ale hlavně jde o proces stárnutí. Přesně řečeno o přechod z toho červeného jižního kvadrantu kmenové duše* do toho dalšího, černého, západního, který nazýváme esenciální duší. A v tom mají ženy velikou výhodu, která je zároveň nevýhodou. U nich je totiž skrz fyziologický proces – skrz klimakterium, což je z řečtiny a znamená kritický bod v životě člověka – tento přechod jasně definován. Po „přechodu“ už žena nemůže mít dítě, a tak již spolu s mužem není schopná vyhovět tomu, co od ní kmenová duše chce – založit nebo ještě posílit kmen, tedy v tomto případě rodinu. To může být velice bolestivé, ale zároveň jí to dává možnost, jít dál, nezůstat „viset“ ve vizi, že vše je v pořádku, jak v konstelaci řekl na začátku dědeček.
Zatímco muž si může myslet, že žádná nutnost stárnutí neexistuje. Prostě si vezme mladou ženu (lišku) a vše se otočí ještě jednou dokola. Případně podstoupí, jako Kája Gottů, v sedmdesáti tajně nějaké ty liftingy, botoxy a lasery a udělá si takového malého koblížka. V té naší pohádce ale vidíme, že je to jen iluze. A moudrý muž to ví, nebo si to, jako Dědeček v konstelaci, nakonec uvědomí. Protože čím dříve pochopíme zákonitosti času a tím i fáze života, tím lépe je můžeme přijmout a pak se z nich i radovat.“

2. Císařovi nové šaty
Účastnice: „Já mám „Císařovi nové šaty“. V té pohádce přijdou do království dva tuláci, kteří vzbudí pozornost císařova poradce, jenž pro svého pána hledá nové, zcela nevídané šaty pro příští slavnostní parádu. Tuláci svým podivným vzezřením vyvolají dojem, že se řídí nějakou cizí, úžasnou módou a tak je poradce pověří ušít císaři nový šat. Oni si do jejich dílny nechají nanosit vše, čeho si hrdlo žádá, peníze, exotické látky a při první příležitosti prohlásí, že šaty jsou bohužel neviditelné pro ty, kteří nejsou způsobilí k výkonu své funkce. Nato poradce samozřejmě „neviditelné“ šaty vychválí a celá senzace se roznese po království. Na parádě potom promenuje císař ve svých úžasných šatech, které všichni chválí – až jedno dítko zvolá, že císař je nahý. No a mě by zajímalo mimo jiné i to, co se stalo pak – zdali císař přehlídku dokončil, zdali byli podvodníci potrestáni a co bylo s dítětem.“ Jan: „Uvidíme. Vyber si zástupce pro císaře, ty tuláky – tady stačí jen jeden zástupce, dále pro císařova poradce a pro to děcko. A snad ještě pro lid, který nadšeně provolává císaři slávu.“
Počáteční situaci vidíme na prvním obrázku.

Konstelace se vyvine neobyčejně jasně a vcelku rychle. Nejprve se Tulák vzdálí od Císaře a spojí se s Dítětem. Oba se dívají na Císaře na smějí se jak malé děti – vlastně velice nevinně a bez zlého úmyslu. Jenže jejich smích nikdo nesdílí. Lid je zaražen, ustoupí pár kroků, ale zachová „dekorum“. Rádce také ustupuje a říká, že Císaře opravdu miluje, a že mu vlastně nemůže radit, neboť je také bezradný. Dívá se na Císaře s nějakou oddaností, téměř neschopný vlastního úsudku, který možná ani nechce mít. Císař tak stojí zcela osamocen uprostřed prostoru, strnulý a vznešený, a říká, že se nemůže pohnout. Že nemůže nic dělat, jen tam stát, navzdory smíchu Dítěte a Tuláka, navzdory nepochopení Lidu, navzdory bezradnosti Rádce. Ale je na přehlídce a musí kráčet dál. I když se nemůže pohnout. Daleko před něj, do prostoru, jenž uvolnil Tulák, mu stavím Cíl. Je jasné, že je to Smrt, neboť Císařova pouť, tak jako pouť každého z nás, k Ní směřuje. A Císař se opravdu dá do pohybu. Kráčí sluncem ozářeným prostorem sálu, v němž konstelace stavíme, krok za krokem, velice pomalu a se skutečnou vznešeností toho, kdo míří ke svému konci. V sále nikdo ani nedutá, neboť jsme všichni naprosto unešeni tíhou a pravdivostí jeho odchodu. Už ani Dítě a Tulák se nesmějí. Konečně, po době, jež se zdála být celým dopolednem, stane před Smrtí. Ale ta se na něj nedívá. Císař stojí před Smrtí a říká: „Prosím“.
Ale Smrt neodpovídá.
Po několika minutách Smrti napovídám: „Podívej se na něj a řekni mu ‚vítej‘.“
Ale ani tehdy Smrt nic neříká. Jen stojí, nyní Císaři již hledí do očí, a mlčí.
Ještě jednou prosí Císař Smrt o slitování. Prosí, aby z něho sejmula tíhu jeho činů, tíhu provinění, tíhu arogance moci. Ale Smrt mlčí. V sále by bylo slyšet jehlu padající na zem jako úder zvonu.

Po minutách, jež se vlečou skrz ticho a zapadajícím sluncem ozářený prostor, Smrt řekne: „Ještě párkrát si to musíš zopakovat.“
A Císař, po chvíli a se slzami v očích, říká: „Já vím.“

A to je konec této konstelace a také i konec letního bloku konstelačního výcviku. Představitelé vystupují z rolí, loučíme se a odjíždíme domů. A já, v nedělní zácpě na hradecké dálnici, kdy se lidé vracejí z prázdnin, přemýšlím o tragédii moci, o všech těch Putinech a Trumpech, Erdoganech a Orbánech a také o našem premiérovi, kterému prý nějaká paní staví konstelace. A přeji té paní, aby mu postavila přesně tuto konstelaci, ale vím, že je to nemožné, neboť jednak nelze postavit stejnou konstelaci dvakrát, zadruhé ona paní určitě nemá tak citlivé a do hloubky věci jdoucí účastníky a za třetí by pan Babiš asi ničemu neporozuměl. Škoda.