Syn (nebo dcera), kolem čtyřicítky: „Tati, byl jsem na konstelacích, a tam jsem pochopil, že ... no, že já jsem menší a ty jsi velký a ... že jste mi s mámou dali život a že za to mohu být jen vděčný, protože ... no protože vám ho nemůžu vrátit, abychom si byli kvit. Tak bych vám chtěl říci, že – no že vás, tedy tebe a mámu ... ehm, ctím.“
Otec (nebo matka), kolem sedmdesátky: „Co to sakra zase meleš za pitomosti???“
Konstelace „řádí“ v naší kotlince již přes dvacet let. Jistou zásluhu na tom mám i já – od mého prvního výcvikového ročníku v roce 2004 mi prošlo „pod rukama“ víc než 500 studentů a přibližně desetkrát tolik účastníků seminářů. Porozumění rodinným zápletkám a systemickým zákonitostem se pomalu ale jistě dostávají do vědomí širší veřejnosti. Proto bych v tomto článku chtěl korigovat jisté – řekněme – iluze, na které stále a stále narážím. Jde o vztah mezi rodiči a dětmi. Tedy, neboť pracuji především s dospělými, hlavně o vztah k našim rodičům. Z konstelačního hlediska vidím tři základní „stupně“.
1. stupeň: Když jsme se „jim“ narodili (ať už tu byli oba dva, jen jeden – tedy většinou jen máma, nebo žádný, a my jsme se ocitli v baby-boxu), byli jsme zcela závislí na někom, kdo se o nás postaral. Lidské mládě je nejméně samostatné mládě mezi všemi tvory – to vděčíme jednak naší velké hlavě, jednak tím, že člověk běhá po dvou a tak je lidská pánev a s ní i ona brána do světa docela malá. Rodíme se tedy s poměrně nevyspělým tělíčkem a na rozdíl od třeba hříbátek se naučíme utíkat před nebezpečím až hodně pozdě.
Jakákoliv delší závislost má za následek dvě věci – přilnutí a odpor. Tady je nutné pochopit jednu základní poučku, na kterou stále a stále v konstelacích narážíme: Vědomá jednostrannost v nás vždy vytváří nevědomou (nebo skrytou) OPAČNOU jednostrannost. Tak například, pokud po rozvodu zůstanu u maminky a ona bude špatně mluvit o tatínkovi, asi jí na vědomé úrovni přitakám. Koneckonců jako dítě nemám jinou možnost. Mé nevědomí (přesněji řečeno mé vědomí celku) však způsobí, že budu dělat vše, abych se tatínkovi vyrovnal („on chlastal a opustil nás“). Nebo jiný příklad: Pokud se budu příliš snažit „jít onou správnou a světlou cestou“ – což je problém mnoha esoteriků, bude moje podvědomí produkovat temnou energii, ať už v mé fantasii, ve snech nebo skrze manipulaci, nemoc či sebepoškozování.
První stupeň našeho vztahu k rodičům je tedy bipolární - cítíme bezvýhradnou lásku a zároveň nějak i nenávist. A to i tehdy, pokud na vědomé úrovni žijeme jen jedno z toho. Častěji se ovšem plácáme někde mezi těmito dvěma extrémy: „Ano, mám ji (ho) moc rád(a), ale taky mě strašně štve.“ To, co nás „štve“ především, je fakt, že jsou „větší“ – tedy jak Hellinger říká, vždy se na nás dívají jako na „děti“. A těmi vůči jim také jsme, bez uvozovek.
2. stupeň: Do druhého stupně vztahu vstupujeme, když se například v konstelacích setkáme s hlubokým pochopením výše uvedené závislosti a především jakési „ontologické nerovnosti“ – my jim vděčíme za život, oni nám ne. Jistě, oni vděčí za jejich život svým rodičům, vůči nim jsou pak v pozici „menšího“ a ty zase jejich rodičům a tak dále. Ale my jsme tu z jejich (byť ne vždy vědomého) rozhodnutí.
Pokud se nám tento fakt podaří opravdu prožít (a nejen pochopit hlavou), udělali jsme ve vztahu k nim obrovský pokrok. Už se s nimi nemusíme hádat, nemusíme do nekonečna a marně bojovat za to, že „já jsem sakra už dospělá a tak mi prosímtě nekecej pořád do života“.
Pochopíme, že toto „přijetí“ rodičů NEZNAMENÁ se jim vydat všanc, podřídit se na život a na smrt a nechat jimi kazit naše děti. Zároveň ovšem prostě nemáme a nikdy nebudeme mít reálnou šanci jim VYSVĚTLIT, že pravdu máme my. Protože – ji samozřejmě máme jen z našeho pohledu a oni ví, bytostně to cítí, že jsme dětmi.
Toto naše pochopení šetří nervy v předtím nikdy netušené míře.
Záludnost a nebezpečí tohoto stupně vztahu k rodičům spočívá v tom, že nějak začneme doufat, že když je takto „systemicky“ přijmeme, tak si vzájemně porozumíme. Protože v to doufáme kdesi hluboko v naší duši od malička: Budeme kamarádi. Právě zde dělá mnoho konstelářů „mladistvou“ chybu a nějak v této víře klienty nechává. Vždyť je to tak hezké, mít maminku/tatínka za opravdového spojence, není-liž pravda?
3. stupeň: Třetí a řekněme prozatím nejvyšší stupeň vztahu k rodičům znamená smíření se s faktem, že oni jsou opravdu větší. Bydlí v paneláku NAD námi a my POD nimi, takže někdy slyšíme shora hlasy, kroky, někdy i křik či hrobové ticho, ale nikdy se na to jejich patro nedostaneme. I když to třeba často tak bude vypadat, protože jak stárneme (a třeba máme sami děti), začneme mnohé z toho, nad čím jsme dříve kroutili hlavou či lomili rukama, chápat. Možná dokonce, že se S NIMI budeme rozumět, ale nikdy nebudeme rozumět JIM. Tak, jako je nemožné porozumět bohům. Tak, jako mravenci nemohou rozumět nám.
Vím, že to, co teď píšu, v mnoha mých čtenářů/řek vyvolá nesouhlas o to větší, oč větší je jejich (tedy – vaše) potřeba harmonie. Jenomže pokud zůstaneme „vězet“ u druhého stupně, tedy u onoho jako rovný vztah tvářícího se přátelství s rodiči, tak si sami budujeme na naší spirituální cestě velkou překážku. Existují vertikální struktury a existují horizontální struktury. Obě mají své výhody i nevýhody. Skutečná, pravá komunikace může probíhat ovšem jen v horizontální struktuře (tedy v síti), neboť ve vertikálním systému se „dole“ dívá vždy na „nahoře“ skrze filtr, který tvoří ona nedosažitelnost.
Speciálně my Češi máme vrozený despekt vůči těm „nahoře“, ať už to jsou rodiče, nadřízení, politici, Císařpán nebo Bůh. To je mimochodem i důvod, proč jsme největší ateisti, ale proč zároveň cítíme obrovskou, mystickou spiritualitu. Pokud totiž neuznáváme konkrétního krále a konkrétního boha, nezbývá nám než si vytvořit vlastní panteon či privátní víru. Věříme pak jen naší FB-bublině a na fakta „shůry“, tj. od autorit či od nějakých medií pak kašleme. Vesele a anarchisticky „fuckujeme“ všechny vertikální struktury. Naše podvědomí by na tuto „kamarádskou“ úroveň rádo stáhlo i rodiče. Jenže tím nám hrozí, že zůstaneme neustále dětmi.
Pokud totiž chceme vyrůst, nezbývá nám, než uznat, že jsou věci, které nás přesahují. A není to jen Univerzum, nebo nějaký Guru v daleké Indii. Na jisté úrovni, o které zde píšu, to jsou i rodiče. A to, že jsou „větší“ znamená, že „k nim“ nikdy nedojdeme. Tím zůstáváme sami, v jistém smyslu. I když ne úplně, neboť oni jsou jako hvězda, která na nás z nočního nebe mrká. Tam se taky, většinou před námi, odeberou. Ale hovořit s nimi se tedy ve skutečnosti nedá. maximálně hovořit k nim. A i to málo. Protože, jak krásně pravil Hellinger, v komunikaci s tím, co je větší, nám z celého slovníku zbývají jen tři slova: „Prosím“, „Děkuji“ a „Ano.“
---------------
(Zájem o konstelační výcvik? www.konstelace.info/vycvik - již teď se můžete přihlásit.)
Pro mě alfa a omega mého života milý Jene, téma děti versus rodiče. Díky Vám za ně. Nádherně vysvětlené a mnou odžité...ad. 1,2. i 3. "Prosím. Děkuji.Ano." Vděčná D.
OdpovědětVymazat