Po kovidu. Dubnový článek od Jana.

 Ano, schválně jsem v názvu tohoto dubnového článku použil českou transkripci – protože budu psát o těch několika lidech, které znám a kteří mají onemocnění covid-19 za sebou. A o naději na změny, které nám pandemie (snad) přinese. Nebo už přinesla. Po roce lock-downů a omezení, boji, obavám a šíření strachu, po velké únavě a nemalé vlně deprese, kterou pandemie vyvolala, to bude článek o tom, co je (nebo by mohl být) SMYSL celé té lapálie.

Článek, který někteří možná budou považovat za naivní, esoterický, fantasmagorní či zlehčující. Ale možná i článek důležitý, neboť se staví proti „moři běd“, abych to řekl s Hamletem. Již jsme si totiž až příliš zvykli na neustálé zhoršování, růst hororových čísel a ukazatelů, zpřísňování opatření, pesimismus. Nedávno jsem napsal, že pokud si kvalitu našeho života nevezmeme nazpět, nedočkáme se toho, že „oni“, tj. politici, experti, média nám to tak říkajíc „shůry“ navrátí.

Nejprve to důležité. Znám několik lidí, kteří covid prodělali. Já sám pravděpodobně také, již před rokem, v první vlně. Není jich moc, neboť ačkoliv mám mnoho známých, bývalých účastníků seminářů, přátel na FB atd., překvapivě málo z nich onemocnělo. Moc by mě zajímalo, zdali pozitivní, a především duchovní přístup k životu, jistá vyrovnanost s osudem náhodou nepřispívá k odolnosti a imunitě. Pan doktor Hnízdil (ke knize o něm jsem právě napsal kratičkou předmluvu) by mi asi přitakal.

Tito mí přátelé mi po covidu líčili různé zážitky. Někteří měli opravdu obtížný průběh. Ale za všemi těmi pohledy a vyprávěním jsem viděl (aspoň jsem to tak vnímal) jakési zvláštní prosvětlení. Protože jsem „starý Oshovec“ (tj. bývalý sannyasin, tedy „žák“ indického mystika Osha Rajneeshe), řekl bych, že je covid posunul blíže k osvícení. Já vím, že se nyní usmíváte. A tak definuji, co pro mne osvícení znamená.

Osho vždy zdůrazňoval, že osvícení není nic, čeho lze „dosáhnout“. Je nutné naopak pouze zanechat toho, co nám v něm brání. Co nám znemožňuje, se probudit. Z čeho? Snad ze snu, že máme (a musíme mít) vše pod kontrolou. Otázkou pak je, co jsou ty překážky, kterých musíme zanechat. Nikoliv je přemoci, neboť to bychom už zase byli u snahy něčeho dosáhnout.  Podle mne to je především ulpívání, boj a touha (touhu prosím nezaměňovat s láskou!) a hlavně strach. Nebo lépe řečeno obavy.

Zdá se, jakoby nám virus dával poměrně drasticky najevo, že se máme zase víc naučit plynout s děním. Dýchat a především – vydechnout. Zpomalit. Nechat dít se, co se má stát. Uvědomit si, co je větší než my sami, než naše zuby-nehty-držení se představy, že vše se dá odvrátit. Že vyzrajeme nad smrtí. Nevyzrajeme, protože smrt je životu imanentní, život a smrt jsou neustále prostoupeny, tak jako nádech a výdech. To jedno vyplývá z druhého a naopak. 

Když vidím obrázky, nyní tak časté, jak zdravotníci bojují o život pacienta, který se zcela ztrácí pod hromadou přístrojů, techniky, intubací, monitorů a změtí hadiček, je mi líto obou. Jak zdravotníků (kterých si skutečně vážím), tak i ztraceného a od bližních odříznutého pacienta. Již dávno jsem se rozhodl, jednou (ať už to bude za třicet let nebo za týden) takto za žádnou cenu neodcházet.

Ti ovšem, kteří nemoc prodělali, mi připadají (znovu zdůrazňuji, že se můžu mýlit), jako kdyby z nich spadla nějaká zátěž. Nebo jako kdyby byli do něčeho zvláštního iniciováni. Mimochodem – budu rád, když se mi někteří čtenáři tohoto článku ozvou, a moji teorii o „jejich koroně“ potvrdí, vyvrátí nebo upřesní. Snad nejlépe to vyjádřil jeden blízký přítel: „Přestal jsem být závislý.“

Toto „vydechnutí“ je ovšem v příkrém rozporu ke globální strategii „boje“. Samozřejmě, že tento boj chápu, který politik už může říci lidu: Každý třicátý z vás (číslo je zcela náhodné) prostě umře. Zrovna tak je těžko představitelný politik, který svému národu sdělí, že již desetiletí žije naprosto nad fyzické možnosti této planety, a tudíž se musí drasticky omezit. A to tak hodně, že někteří toto omezení možná nepřežijí. Politici a vlastně i většina elity národa tedy jsou k boji takříkajíc odsouzeni. Je prý válka. A na podzim, až pandemie ustoupí (na to vezměte jed, že jednou ustoupí), se politici budou bít v prsa a tvrdit, že je to jejich vítězství.

My však, kteří jsme nějak ztratili z „korony“ strach, víme, že není. Možná dokonce že naopak, že skrze jejich úporný boj nakonec zůstane na bitevním poli těch mrtvých mnohem víc. To se v historii stává často. Mužský princip ovšem bitvy potřebuje, neboť – po bitvě může být každý generál a který chlap by jím už nechtěl být. Nekonečné bitevní diskuze o koroně třeba na Twitteru to dokazují.

Vypuklo jaro, a to i když v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, hustě chumelí. Můj naprosto jemný, mírový a velmi dlouhosrstý pes mi leží u nohou a píská střídavě na tři pískací hračky. Od okamžiku, kdy Lenka a já jsme ji (je to psí holka, Esme) přivezli odkudsi od česko-německých hranic, mě hustě inspiruje.

Například k tomu, žít opravdu tady a teď. V přítomném okamžiku. A i když má i Esme čas od času strach, například před velkými buldoky nebo před kluzkou podlahou, nemá strach z toho, co bude. Což je nesmírná výhoda všech tvorů s výjimkou člověka. Ten spadl, s nabytím rozumu, do pekla obav, ze kterého se dá dostat asi jen osvícením. Viz návod výše.

Přeji vám krásné jaro.
Jan Bílý