Jednoduchý život

Dneska ráno tady na jihu Kréty prší. Poprvé za tři měsíce. Těžko popsat, jak se vše raduje. Listy, uschlá tráva, zmoklí psi. Aqua, voda, nebo tady v Řecku „neró“ padá jako zázračná mana z nebe a tvoří kaluže. Kaluže! Na vyprahlé řecké půdě! Jaká to nádhera. Už tak fascinující hněď uschlých bodlákových kopečků (přesně řečeno se jedná o astividii trnitou, poterium spinosum) je o nečekaný odstín sytější. Všudypřítomné olivy si zeleně mnou ruce. Tedy spíš své protáhlé lístečky. A najednou chápu, že podzim nemusí znamenat vždy začátek konce, ale také začátek začátku. Podzimní osvícení v Agios Ioanis. Poly kaló.

Když první příval deště ustane, jdu se koupat do ještě teplého moře. To valí vlny, které si se mnou hrají a plácají mnou o písčité dno pláže. Plavu kam až mám odvahu (jsou ve Středozemním moři ještě žraloci??) a houpu se na vlnách jako korek na vlasci Univerza. Pak začnou padat shůry další kapky. Turisti na břehu se běží někam schovat a já obdivuji pleskající kapky sladké vody, jež padají do vody slané, a lituji topící se hmyz, který, na rozdíl ode mne, to tak nějak nedává.

Po hodině vylezu ven, pláž je liduprázdná a moře hučí. Z pěny by se zrovna teď mohla vyloupnout nějaká Venuše ve velké mušli (hřebenatka svatojakubská, pectean jacobeus) tažené tritony. Nebo ufóny, což asi vyjde nastejno. Jenže namísto Venuše vyplaví ze řetězu utrhlé moře jen pár chaluh a oranžovou bójku, kterou kdesi v dáli ukradlo nějakému rybáři.  

 

Večer se dešťové mraky stáhnou kamsi na sever, za bílé hory, které se tak i jmenují (Levka Ori) a můj předposlední den na Krétě končí západem slunce, který, kdyby byl někým takhle namalovaný, by vypadal jako neuvěřitelný kýč. In natura je krásný.

 

Jdu se projít a potkávám stáda šneků, kteří tuší, že začíná ta pro ně přívětivá část roku. Myslím na to, že už pozítří touto dobou budu v pražské Maitrei mezi několika kolegy-psychology obhajovat můj ne-terapeutický přístup ke své práci a přijde mi to absurdní. Není snad zjevně všechno tak, jak má být? A i kdyby ty šneky, nebo mě právě přejelo auto, není to z pohledu vesmíru úplně v pořádku?

 

Večer sedím na balkóně mého apartmánu, moře hučí (bory nejsou slyšet) a na stole zkouší brouk, který zde přistál, vzlétnout. Protože je už skoro tma (jen na západě jsou ještě červenofialové zbytky dne), nedaří se mu to. Vyleze na něco, co se mu zdá vhodná startovací základna (například na víko mého mini-laptopu), roztáhne krovky, ale iritován světlem lampy, uletí jen malý oblouk a praští sebou zase o stůl. Dělá totéž, co my všichni. A tak startuje pořád znova.

 

A vida. Když už by to našinec vzdal, najednou se mu start povede a on odfrčí někam do tmy. Vykašlal se na světlo, na mámivé lákání lampy a zvolil nejistou, vlhkou černou řeckou tmu plnou sov, netopýrů, grázlů a já-nevím-čeho-všeho. Nevím, nejsem brouk, ale hádám, že ta noc není pro brouky jeho typu dostatečně bezpečná. Přežije? Najde něco k snědku, potká nějakou samičku na rozmnožení? Zažije svůj spokojený brouččí podzim života na jihu Kréty, tak jako němečtí důchodci? Kdo ví. Moře hučí a kdesi vzadu za horami se párkrát zableskne.

 

A já přemýšlím o tom, co všechno potřebuje člověk k životu. Ba ke štěstí. Jak je toho málo a jak je to zcela odlišné od toho, co našinec obyčejně shání, po čem touží, a co mu také okolní svět neustále sugeruje, že se bez toho neobejde. Skrze internet a wifinu ke mě občas dolehnou nějaké zprávy o chystaných či již probíhajících demonstracích, o sporech a půtkách studentů s policií, o neutuchající korupci. Ze světa, ve kterém, zdá se, tak trochu „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ Jenže to napsal už Shakespeare o tom svém světě, tedy před celými třemi sty lety. Takže nic nového pod sluncem, vymknutá doba kdesi v dáli stále ještě šílí a asi bude šílet i nadále – s tím, zdá se, už nic nenaděláme.

 

Zatímco zde, krátce před půlnocí, nakonec vyšli hvězdy. Takže snad se můj brouk nakonec ještě povznesl nad vymknutou dobu plnou sovího nebezpečí a doletěl až do vesmíru. Nasedl do Velkého vozu, zapřáhl Pegasa a společně s Labutí odfrčel kamsi do jiné dimenze. Já zítra odfrčím do Prahy, za pomoci méně poetického, nicméně o to víc spolehlivého Airbusu. A až do jara se zase budu v mnoha seminářích starat o své klienty, aby se jejich život zjednodušil a my všichni jsem se trochu víc posunuli k té harmonii (a možná i štěstí), která se dostaví, když se dostaneme tak, kde je naše místo. A když se staneme těmi, kterými už jsme.   

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)