Víra, přesvědčení, příběh a - vina

Vánoční esej od Jana Bílého

Když jsem před dvaceti lety přišel do Česka – tedy vrátil se z emi­grace, všiml jsem si, že mnoho účastníků seminářů, která jsem začal nabízet, touží po víře v zázraky. Možná, že by to takhle nenazvali – jsme koneckonců „rozumní“ a zázraky se nekonají. Nicméně v nás všech jsou dvě složky naší psýché (tedy ve skutečnosti je tam těch „duší“ vícero, ale dvě jsou ty hlavní).

Je to jednak ona racionální, vědecká, logická část a pak ta druhá, kterou náš civilizační vývoj v posledních dvou nebo třech století stále víc potlačoval. V mých článcích, knihách a na seminářích ji nazývám „mytologickou duší“. Tato v poslední době zneuznaná půlka našeho já miluje pohádky, sny, je ve spojení s hlubokými po­city, s intuicí a magií. Je nesmírně důležitá pro naši energetickou obranu a pro náš pocit smysluplnosti a štěstí – a tím i pro naši tělesnou imunitu

S touto částí souvisí nejen nebývalý rozmach esoteriky posledních dvaceti let, ale také historická hnutí, která se nám z dnešního pohledu zdají být fanatické a zhoubné. Nástup fašismu v Německu třicátých let k tomu patří zrovna tak, jako budovatelské nadšení v Česku v letech padesátých. Zdá se, že vždy po jistém čase se vynoří vize, přesvěd­čení, narativ nebo ideál, jehož magické síle podlehne většina lidí, a který je pak jásavě přijat a téměř mytologicky oslavován.

Je ovšem na podiv, že tento narativ nikdy neovládne všechny. Vždy se najde skupina lidí, krajina či národ, který mu nepodlehne. Proto muselo celou dobu křesťanství bojovat s pohany, kacíři a reformátory, Hitlerovo Německo našlo své nepřátele ve spojenecké Alianci a komunismus v disentu. A tak, jakko­liv jsou tyto periody nového, a tím i silného a fanaticky vystupu­jícího narativu vždy také obdobím boje, válek a utrpení, nakonec vždy zvítězí jakési „rozumné vystřízlivění“.

Pokud tuto „věřící“ část naší duše pochopíme, pokud porozumíme touze po hlubokém, existencialisticky zabarveném příběhu, můžeme v pří­padě, že disponujeme vlivem a prostředky, do jisté míry určovat, jak bude nově se rodící přesvědčení či narativ vypadat. Můžeme ovlivňovat jeho směr i detaily, a tak profitovat z táto velké vlny. Této možnosti si všechny mocenské a zájmové skupiny, které jsou hodny takového označení, vědomy. Ne vždy se však podaří, takovýto proces svévolně spustit – masová společnost musí být na změnu narativu náležitě při­pravena.

Již téměř dva roky jsme svědky jedné takové velké a patrně i nez­vratné změny příběhu. Paul Kingsnorth to ve svá eseji „Moment očko­vaní“ nazývá přechodem z příběhu POKROKU do narativu MORU. Chtěl bych se zde pokusit o další krůček k pochopení toho, co se kolem nás děje a zamyslet se nad tím, proč je optimistický příběh POKROKU (yes, we can!) vystřídán něčím, co vzbuzuje úzkost, strach, co vyvolává až panickou snahu kontrolovat vše a všechny. Proč jsme se z přesvědčení, že „ano, bude líp!“ přesmykli do stavu společnosti, kdy pořádáme hony na ty, kteří, jak věříme, nás a naše blízké ohrožují. Proč nejsme dalek, neočkované zavírat do internačních tábo­rů.

Po dlouhé periodě víry v boha jsme se posledních několik století upsali víře v pokrok. Spasení skrze bohabojný život vystřídalo spa­sení skrze vědu. Věčný život PO smrti jsme nahradili odsunutím okamžiku smrti skrze moderní medicínu a jeho zatemněním za pomoci umírání v izolaci a na JIPkách. Ráj na onom světě už přestal být v ohnisku našeho zájmu – my toužíme a věříme v ráj na TOMTO světě, ještě než se setkáme se smrtí, neboť tato se stala největším tabu.

Za posledních dvě stě let jsme vykonali obrovský přesun ze srdce – or­gánu vnímání mýtů – do hlavy, která slovo „mýtus“ používá k označení něčeho nepravdivého, nevědeckého. Tímto přesunem jsme se ovšem defi­nitivně odstřihli od pocitu, že jsme DĚTI přírody a získali jsme přesvědčení, že jsme nyní dospělí, kteří mají vše pod kontrolou. Je to právě toto naše přesvědčení – ono „poručíme větru dešti“, které nás přivedlo, na okraj nejen enviromentální propasti. Je to naše víra, že jsme VĚTŠÍ než příroda, která nás vede k ničení všeho živého kromě nás samých, a tím ke finálnímu zničení především nás samých. V řeckých mýtech pro toto přesvědčení, pro tento smrtelný omyl existuje slovo HYBRIS.

Nuže – zde je moje domněnka, proč se nyní media, ale i mnoho střízlivě uvažujících lidí přímo předhání ve vykreslování katastrofických scé­nářů, proč nás zachvátil globální strach před stále normálněji vypa­dající, byť v některých případech smrtelné nemoci, proč, jak se zdá, většina lékařů zapomněla, že nemoc se definuje skrze příznaky onemocnění a nikoliv skrze pochybný test. Proč si už téměř dva roky vzájemně vykládáme příběh o moru, o ukrutném viru, ve jménu kterého jsme ochotni obětovat vše, v co jsme dosud věřili – od práva na individuální svobodu až po nedotknutelnost tělesné integrity.

Domnívám se, že to děláme proto, neboť v hloubi našich duší cítíme obrovskou VINU.

V řeckých mýtech stihne každého, kdo se staví nad bohy, kdo se jim vysmívá a považuje se za většího či mocnějšího, strašlivý trest. Bozi však již nejsou, nejpozději od dob, kdy jsme je s Friedrichem Nietzschem prohlásili za mrtvé. Kdo tedy než my bychom měli sami sebe po­trestat? Kdo jiný, než my sami bychom měli učinit náš život peklem, přinutit skrývat úsměvy za masku zvanou omluvně respirátor, jež ničí naši přiro­zenou imunitu ve jménu ochrany před něčím, čemu se stejně nevyhneme? Kdo jiný, než my sami by nám mohl zakázat objímání, líbání, divadlo, zpěv, družné posezení s přáteli?

V současném pandemickém šílenství mne zaráží, že jsou to právě a pře­devším lidé intelektu, často muži-vědci, novináři, lékaři a jiní vzdě­laní odborníci, kteří nejvíce propadají obavám a šíří strach. Divím se, jak vcelku světaznalí a inteligentní lidé mohou akceptovat tolik očividných nesmyslů a bludů, a ještě vyčítat těm, kteří je zpochybňují, jakési desinformace a slepou víru v konspirace.

Při hlub­ším pohledu jsou to ovšem právě tito, kteří se vzdálili oné úctě před tím, co je větší. Kteří chtějí jít cestou absolutní kontroly, neboť se děsí přiznat, že jejich kontrola selhává. Kteří upadli do pasti zdánlivé vlastní omnipotence. A tak je docela možné, že svět Stroje, jak o něm píše již citovaný Kingsnorth, onen neudržitelný svět od přírody oddělené techniky, začíná požírat své nejhorlivější stou­pence.

Možná že to vůbec není náhoda, že se virus, který odolává všem po­kusům o jeho eliminování, o jeho kontrolu, objevuje v době, kdy se stává stále zřetelnější, že jiné a podstatně větší globální hrozby – od vymírání druhů až po klimatickou změnu – nezastavíme. Na to jsme jednak příliš malí, jednak je příliš pozdě, a především jsme stále ještě ve stádiu vývoje, kdy sami sebe považujeme za nadřazené všemu ostatnímu. Tato část našeho vědomí, která chce poručit větru, dešti a virům, mé však ještě jinou, odvrácenou, temnou a od té vědomé a světlé části neoddělitelnou složku, která o naší vině ví.

Vinu lze alespoň v konstelacích řešit dvěma způsoby. Ten první spo­čívá v tom, stát se malým. Přijmout to, co je větší (tedy příroda) jako to, co nejen že já nemohu kontrolovat, nýbrž jako to, co kontroluje, to zna­mená i definuje moji vlastní existenci. V praxi tento postup znamená do jisté míry se okolnostem „vydat na pospas“. Přiznat, že s tím nic neuděláme.

Druhá možnost, jak se s vinou vypořádat, leží v tom, dospět. Pochopit a uznat, že vinu prostě máme. A položit si jednoduchou, ale nepohodlnou otázku: Pokud tedy připustím, že jsem vinen, k čemu mě to vede? Co může být cíl mé existence s vinou? Proč tu jsem?

Zde mi napadá jediná odpověď: To, že nás příroda dovedla tam, kde nyní stojíme, to, že nám dovolila vyvinout rozum, intelekt a fanta­zii, že jsme se s jejím benevolentním svolením stali „pány tvorstva“ znamená jeden jediný závazek a jeden cíl: Dostat se dál. Hlouběji do sebe, dál do vesmíru a do vědomí. Je to pobídka, učinit ten krok, kterému Osho říkal Quantum leap.

Takže – vina zavazuje, namísto aby nás svazovala. Nutí nás vpřed. 
A to může být vlastně docela dobrý smysl celého covidu.