pátek 30. května 2014

Láska, vztah, boj - a záchrana muže?

Toto je poslední díl volné trilogie poněkud kontroverzně napsaných článků o vztazích mezi muži a ženami. Je mi zcela jasné, že s některými tvrzeními zde nebude mnoho lidí souhlasit. To je ovšem přímo můj záměr – neboť jak to často opakuji na svých přednáškách a v seminářích, stále více věřím, že na jisté otázky (dosud?) neexistují „správné“ odpovědi. A ačkoliv po odpovědích coby návodech na to, „co tedy dělat?“ toužíme, nezbude nám, než neexistenci návodů přijmout a zůstat u otázky. Vydržet se ptát, aniž bychom dostávali odpověď. To je pro mne v současné době vlastně ten největší motor na naší cestě za rozvojem a uvědoměním si, o co jde. Každým okamžikem.

Poslední, druhý článek jsem uzavřel pesimistickým tvrzením, že my muži onen „boj“ s ženami prohráváme. Co jsem tím myslel? A pokud by tomu tak skutečně bylo, dá se tento vývoj zvrátit – třeba ve smyslu těch několika úžasných globálních konstelací, které jsem v poslední době vedl a ve kterých se muži, byť po jistých peripetiích a intenzivního hledání svého místa dostali například z agrese do síly?

Pokud například stojíte před Maitreou (pražským centrem osobního rozvoje) a zrovna končí nějaký ten ženský večer, ženský seminář či podobná „ženy-pro-ženy“ akce, budete mít jako muž patrně následující dva dojmy:
1. Ven proudící ženy jsou nádherné a (nebo také „ale“)
2. vás jako muže zrovna moc nepotřebují.
Druhý dojem může být zmírněn skutečností, že zrovna čekáte na tu „vaši“ ženu, která je do vás neskutečně zamilovaná a která chce ostatním ženám ukázat, jak je šťastná. Nicméně trochu víc nezávislý pozorovatel bude pravděpodobně mít dojem, že současné pokročilé ženy jsou na mužích (byť také pokročilých) více nezávislé, než tito na nich.

Nyní ovšem mnoho žen namítne, že jsou to právě ony, které jsou závislé na (mnohdy chybějících) mužích, že hledají ty muže, kteří vydrží (u nich) a vydrží (s nimi) cestu do hloubky vztahu. Jistě, pokud žena chce mít děti, potřebuje muže, který je po jistou dobu ochoten „hlídat jeskyni“, venku, v dešti a nepohodě. A muže, který je dobrým lovcem mamutů. Jenže to není ta závislost, kterou mám na mysli. Zatímco muži venku před jeskyní jsou většinou sami (maximálně jdou s několika kolegy na fotbal či do hospody), naučily se ženy uvnitř jeskyně (dovolte mi zůstat v těchto barvitých obrazech) nejen rodit, ale i praktikovat jógu-mohendžodáro, společně vařit, hádat si z ruky či sdílet vzájemné masáže. Mají, tvrdím, energeticky navrch.

V mnohém to připomíná v předchozím článku zmíněnou situaci přibližně před třemi a půl tisíci lety – vzpomínáte si? Tehdy se rozpadala Minoa a s ní poslední žensky dominovaná kultura v evropském prostoru. A tehdy to byli muži, kteří, podobně jako dnes ženy, „přicházeli“, jejichž pospolitost sílila, a to nejen onou zmíněnou homosexualitou (pederastií), která ženám signalizovala „my vás nepotřebujeme“, ale i mužskými spolky, válkami, hrdinstvím, nástupem filosofie, výkonnostním sportu, nebo exaktně zaznamenávaných historických událostí. A aby svůj nárok na moc dovršili, převzali muži od žen ve spirituální oblasti jejich symboly (kalich) a oblečení (např. do dneška nošené tradiční „sukně“ a sutany kněží).

V mužských seminářích (ale nejen tam) se dnes a denně setkávám s utlumenou mužskou energií, a to hned z několika důvodů:
1. Nedůvěra k otcům a mužským předkům,
2. nedůvěra až naštvání kvůli všudypřítomné dominanci mužské energie v politice, byznysu, vědě a celé „vnější“ společnosti,
3. jakýsi podprahový pocit viny, že za ničení životního prostředí, devastování matky Země a drancování jejího bohatství může (mužská) expanze,
4. a v neposlední řadě také kvůli sebevědomí žen coby (zcela nepochybně legitimní) odpovědi na dřívější znevýhodnění až útlak ze strany mužů.
Jak to nedávno řekl jeden muž na večerním kruhu: „Když já na ni půjdu s nožem, tak jdu sedět, zatímco když ona na mě vytáhla nůž, tak to bylo v jejím spravedlivém hněvu na všechno to násilí, které se jí a jejím předkyním přihodilo“.

Ještě než mi začnete vyčítat, že muže líčím jako chudáky-oběti kvetoucí ženskosti, chtěl bych sám přibrzdit a přiznat, že to, co píšu je pouze jeden aspekt veliké mozaiky žensko-mužských vztahů. Nicméně, pokud si neuvědomíme, co se děje a proč se to děje, bude se to dít čím dál víc. A tak mi dovolte, navrhnout několik „protiopatření“. Nebo spíš „pro-opatření“, totiž kroků, jak se nevzdávat mužské síly a energie ale nespadat do agrese nebo rezignace. Tady je pár z nich:

1. Návrat k otcům a mužským předkům, aniž bychom ale pžehlíželi jejich chyby a omyly. Prostě je musíme vzít takové, jací byli (neuměli to lépe), uctít je, a pokračovat dál na cestě mužského vývoje.
2. Plné přijetí naší „vnitřní ženy“ a uznání její důležitosti – tak například v poslední globální konstelaci (obrázek závěrečné scény je na mém FB) se muž dostal „k sobě“ (a tím změnil svoji agresi v sílu) tím, že se spojil se (svojí vnitřní) bohyní.
3. Zároveň si ale musíme uvědomit, že emoce, intuici, kolísavost, cit a soucit nemůžeme praktikovat bez mužské pevnosti a jasnosti. Tedy – obě nohy, ta jangově mužská i ta jinově ženská jsou zapotřebí, abychom stáli pevně. Je to v jistém slova smyslu pochud po ostří meče.
4. Zatímco ženy rozkvétají před očima a přitom šíří vůni parfémů, přivádějí stromy k rozpuku a nás k šílenství, je úloha nás „nových“ mužů být, nikoliv řešit. Zatímco Šeherezáda tančí, Sultán sedí na trůnu a láskyplně (ale nikoliv závislostně) ji pozoruje. Ženy se mění, muži JSOU.
5. Čím víc ženy víří ve svých kruzích, tím více se my muži musíme zbavovat vrozené nedůvěry až podezíravosti vůči spolu-mužům. To se děje do jisté míry v mužských kruzích, ale u separace to nesmí zůstat. To bychom se opět vraceli tam, odkud jsme vyšli. Největší krása totiž vypukne při (opatrném) propojení ženského a mužského kruhu. A tím i jinu a jangu.

Tak ať se vám daří...
Jan.