Volné pokračování předchozího článku "Láska a vztah". Toto je druhá část třídílného (a kontroverzně pojatého) zamyšlení nad současnými (a dávno minulými) vztahy a také jakési pokračování (pro pokročilé:-) mé právě vyšlé knížky "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni".
Proč jsou dnes vztahy mezi muži a ženami tak důležité a zároveň nám všem připravují takové problémy? Protože se v partnerských vztazích úplně nejvíc snoubí přitahování (sex, láska, závislost) a boj (konflikt, nedorozumění, zranění, zrada). Zatímco pokud někoho nemáme rádi a máme s ním konflikt, lze tento konflikt rychle ukončit (například jeho zabitím ve válce), jsme s partnerem nebo partnerkou právě kvůli pozitivní vazbě na něj/ni nuceni jít do poněkud hlubších a pracnějších řešení.
Vzhledem k intenzitě a četnosti partnerských konfliktů a nedorozumění se tedy zdá, že Univerzum by rádo, abychom konečně vyřešili jeden ze základních lidských problémů – konflikt mezi jin a jang, mezi muži a ženami – a pokročili tak do další, byť za současného stavu věcí stále ještě utopicky vypadající etapy. K tomu nám příroda otevřela jedinečné okno příležitosti – darovala nám na čas energetickou hojnost. Tím, že lidstvu nadělila možnost využít miliony let nahromaděných zásob levné fosilní energie, dovolila „Matka Země“ prakticky každému z nás na chvíli* žít v takové jistotě a komfortu, že se plně můžeme věnovat otázkám, které nesouvisí s obživou a bojem o přežití – například tedy řešit konflikty v partnerkém vztahu.
Co je tedy onen pra-problém mezi muži a ženami, potažmo celého lidstva? Podle jednoho z mých tří hlavních učitelů, Osha, je to „mind“, tedy ta naše složka inteligence, která nežije „tady a teď“ ale neustále „vymýšlí“ strategie přežití a ovládnutí okolí. Rozum, jak se mind překládá nepříliš dobře do češtiny, (spíš je to něco mezi intelektem, záměrem a míněním), je to, co nám brání v osvícení, totiž v uvědomění si vlastní jednoty se světem při plném zachování individuální esence a svobody. Mind neustále bojuje o to, zachovat sám sebe. Proto se tak urputně brání sebe-rozpuštění v nirváně. Ale to není vše, co má na starosti. Je také bytostně spjatý s mocí, s ovládnutím toho druhého, našeho okolí či celé přírody.
A zde se dostáváme k boji pohlaví. Po stovkách vztahových problémů, s nimiž jsem se u sebe a ve své konstelační praxi setkal, si odvážím tvrdit, že na dně prakticky všech partnerských rozporů, hádek a rozvratů leží prastará otázka, která zní: „Kdo z koho?“ Nebo také: Kdo koho ovládá, kdo plní čí očekávání, kdo má „navrch“, kdo definuje, jak má vypadat partnerství. Je ovšem velice těžké se k této prvotní otázce dostat, neboť je většinou zakryta vrstvou sentimentů, očekávání, nároků, zranění, dětských traumat a dalšími nánosy našeho „mínění“ o tom, jak má vztah vypadat. Nicméně si trvám na docela neromantickém tvrzení, že vztah je (samozřejmě krom lásky, vzájemné podpory a možnosti růstu) v jádru boj o moc. Ostatně si myslím, že tomuto tvrzení přitaká mnoho manželů a manželek, kteří již ztratili své zamilované představy o společném soužití.
Podívejme se teď na věc poněkud jinudy. Kdy vůbec začal mind? Poměrně neznámá americká spisovatelky Judy Grahn ve své knize „Blood, bread and Roses** v souladu s mnoha antropology říká, že na prvopočátku lidského vědomí stálo oddělení pojmů „já“, „my“ a „to“, které umožnilo sebereflexi. V dalším tvrdí poměrně odvážně, že onen most k překročení propasti mezi zvířecím spontánním bytím „tady a teď“ a lidskou sebe-reflexí vytvořilo uvědomění žen, že menstruují v časovém souladu s Lunou a s druhými ženami. Právě pochopením spojitosti mezi těmito třemi synchronními jevy, totiž světlem Luny (to), jinými ženami (my) a vlastní menstruací (já) se ženy dostaly přes hranici, kterou nutno překročit, abychom vnímali věci, jevy či okolnosti z pozice externího pozorovatele. Grahn toto tvrzení rozvání v první třetině knihy velice dopodrobna (a vcelku vědecky fundovaně), nebudu se tedy zde snažit o totéž. Pro účely tohoto textu stačí, že to byly ženy, které, skrze menstruační rituály, začaly ještě před pojmenováním věcí a jevů oddělovat světlo od tmy, zemi od vod a chaos od řádu. Zrodil se onen první ze dvou časů – ženský, cyklický. (K tomuto tématu viz moji knížku „Živoucí kruh“).
Tím ovšem na sebe ženy strhly moc. Neboť – moc má ten, kdo dává jména, kdo pojmenovává svět. To je staré, všeobecně známé magické pravidlo. Ne náhodou se dává v mnoha tradicích dětem nebo zasvěcencům „tajné“ jméno, které nesmí být prozrazeno, neboť jinak by získal ten, kdo ho zná, nad jeho nositelem moc. A moc má také ten, kdo učí druhé, ať už jde o menstruační rituály, spojené se separací (oddělením) menstruující ženy od okolí a od světla (základ mnoha dodnes dochovaných ritů po celém světě), nebo je učí úplně novému, reflektujícímu způsobu vnímání světa. Výsledek této moci se před statisíci lety objevil v rituálním uctívání žen-bohyň, které najdeme ve všech prvotních kulturách.
Svoji moc a s ní i prioritu ženského principu si bohyně podržely po celou tu epochu vývoje lidstva, ve které vládl cyklický čas, tedy až do nástupu patriarchálních kultur. Jeden takový přechod mezi matriarchální, cyklickou kulturou a patriarchálním, lineárním vnímáním světa jsem popsal v poslední kapitole „Růžích pro Plúta“ (vyšlo 2011). Na základě mých snových vzpomínek, pokradmých indicií, nesystematických znalostí archeologie a snad i mé práce konsteláře, který se neustále zabývá hlubšímy a skrytými souvislostmi, jsem v knize vylíčil, jak nutně potřebovali muži na konci minojské říše skoncovat s neustále se opakující cykličností a začít žít nový, expandující, racionální a dopředný čas. Muži tenkrát odstartovali rebelii proti vládnoucí cyklické společnosti dominované ženami a založené na neustálém opakování téhož (tj. cyklu). V takové společnosti se změna děje v rámci kruhu a pro mužský princip, pro po objevování nového, po růstu, hromadění a dobývání, tedy po naplnění mužského principu zde nebylo mnoho prostoru. Muži v tomto systému měli poněkud nudnou funkci ne nepodobnou trubcům, sloužícím ženám-královnám.
To přibližně tři a půl tisíc let nazpátek začalo mužům vadit. Tou dobou už vývoj civilizace coby „množství pojmenovaných věcí“ a tím samozřejmě i růst ega a moci jednotlivce přesáhl hranici, pod kterou muži byli ještě ochotni držet se prastarého, ženského řádu. Začali hledat cestu, jak vzít ženám magickou moc pojmenovávání světa z rukou. Jednou takovou cestou byl sex. Ačkoliv v každé, i přírodní společnosti se vyskytuje jisté procento homosexuálních jedinců, rozšířila se mužská homosexualita jako výraz sexuální nezávislosti na ženách. Vlastně to byl logický důsledek toho, že muži začali žít v mužských skupinách – ať už během nekonečných válečných tažení, nebo během přípravy na kariéru bojovníka či filosofa v gymnasionech***. Vrchol tohoto trendu můžeme pozorovat v první středomořské kultuře po pádu minojské říše – u starověkých Řeků.
Homosexualitou (případně pederastií) signalizovali muži ženám, že je vlastně nepotřebují.
Druhá možnost převzetí vlády od žen se stalo preferování přímého, lineárního a exaktního času, zosobněného mužským bohem Chrónem. Objevilo se zaznanamenávání historie a jako prostředek k tomu bylo vynalezeno písmo. Muži mohli nyní dokázat ženám, že jejich emoční, cyklické vzpomínky („Nikdy jsem tě nemilovala!“) jsou z mužského pohledu objektivně falešné („Ne, drahoušku, milovala, podívej, zde máme o tom záznam!“).
Boj mezi ženami (cyklický čas a emocionální přístup ke světu) a muži (lineární čas a racionální přístup) se rozhořel naplno. Pověsti typu „Dívčí válka“ představují vzdálené vzpomínky na tyto doby. Muži začali vyhrávat – dařilo se jim totiž, především díky písemným záznamům, pojmenovávat (tj. definovat) stále více věcí, jevů a dějů. A tento proces trvá do dneška, i když se v posledních desetiletích opět dostáváme do přelomu. Tentokrát se ovšem kyvadlo pohybuje opačným směrem. Po tisíciletích nadvlády mužského principu se ženy s jejich emočně-cyklickým vnímáním dostávají opět do popředí.
Zajímavé je, že se v současných pokročilých vztazích mezi muži a ženami začínají ukazovat podobné konflikty, jaké doprovázely přelom matriarchátu v patriarchální uspořádání před tisíciletími. Jde opět o moc, o sex, o určování hodnotových preferencí ve vztahu a o potřebnost či nepotřebnost mužů. A my, moderní a „pokročilí“ muži, tento boj pomalu ale jistě prohráváme. Proč se tak děje a co proti tomu lze dělat bude téma třetí části seriálu.
--------
*Přibližně sto let energetického „boomu“ je z hlediska historie života na zemi pouhým momentem.
** Krev, chléb a růže, česky nevyšlo, v američtině online zde: bailiwick.lib.uiowa.edu/wstudies/grahn/
*** Gymnasion (starořecky: γυμνάσιον, ze základu gymnós = „nahý“) byla původně starořecká instituce, ve které se neodění jinoši a muži zdokonalovali v nejrůznějších tělesných cvičeních lehké atletiky a připravovali se na četné starověké sportovní hry včetně olympijských. Později zde přednášeli filozofové a stále více se prosazovala myšlenka kalokagathie - dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot. (Wikipedie.cz)
Komentáře, kritiku, pochvaly :-) a poznámky ke článku prosím na mém FB (Jan Bílý) nebo mailem na info(uzenáč)janbily.cz
