Možná že jedna z nejdůležitějších příčin nedorozumění, vzájemných zranění a vůbec většiny problémů mezi partnery leží v nepochopení rozdílu mezi láskou a vztahem. Tyto dva pojmy často spojujeme, jsme přesvědčeni, že jeden bez druhého, především tedy vztah bez lásky není možný, ale nevšímáme si, jak velice se odlišují.
Láska, jak už jsem ve své poslední knížce rozvedl, se podobá gravitaci. Přitahuje nás k sobě, poutá nás, abychom neuletěli do mrazivých hlubin vesmíru, ale především nemá žádný opak, neexistuje žádná anti-láska. Nenávist není její protiklad, neboť nenávist je pocit, což láska není. Možná, že to někoho překvapí, ale já mám za to, že láska je všeobecná vlastnost, nesmírně rozšířená v Univerzu, která neustále trvá, a která nepodléhá přechodným změnám nálad. Na začátku nádherného filmu „Love actually“ (česky „Láska nebeská“) se praví, že „Love is everywhere“ (Láska je všude) a tak tomu skutečně je.
Naše schopnost vnímat a vyzařovat lásku záleží jen a pouze na stupni otevření srdeční čakry; pokud je tato zcela otevřená, jsme schopni milovat úplně všechny a vše, pokud je zavřená, nebudeme milovat ani sebe. Srdeční čakra se otevírá pomalu a to hlavní, co ji v tom brání, jsou naše zranění* – především ta z dětství a mnohdy i z minulých životů. Potkáme-li někoho, kdo tato zranění poněkud mírní (například muže nebo ženu, ale i dítě, psa, atd.), neboť nám dodává opak toho, co toto zranění způsobilo, pootevře se naše srdeční čakra a my pocítíme „více“ lásky. To ale neznamená, že bychom lásku vytvořili, že by najednou v nás nebo v tom druhém vznikla – pouze jí více vnímáme, neboť naše zablokování se, často pouze na jistý čas, zmenšilo. To zná každý – jsme-li zamilovaní, milujeme celý svět a on nás. Šedivé mraky zrůžoví, krajina zkrásní a tramvaje se naplní překvapivě sympatickými lidmi.
Láska je tedy, coby síla, která vše prostupuje, bezpodmínečná. Nezná očekávání, požadavky ani oprávněné nároky. Tyto se nám ovšem v každém partnerském vztahu začnou velice rychle objevovat a s nimi přichází zcela logicky a automaticky zklamání. Cítíme se nemilováni, což ovšem s láskou nemá nic společného. Psychologicky viděno je proces, který vede k závislosti**, velice jednoduchý – právě ten partner, který v nás otevírá schopnost vnímat lásku je, jak už jsem řekl, ten, který „tak trochu“ zmírňuje, alespoň zpočátku vztahu, naše zranění. Protože ale toto zranění pochází z minulosti, není žádný současný partner schopen, ho trvale vyléčit. A tak má takový partner/partnerka podobnou funkci, jako inzulín v „léčbě“ cukrovky – dodává stále a stále to, co chybí a běda, když s tím přestane.
Vztah je oproti lásce postaven na vzájemném vyrovnání dávání a braní. V češtině slyšíme v tomto slově „tah“, a opravdu, ve vztahu se partneři jakoby přetahují (byť, doufejme, láskyplně :) o to, kdo zrovna dává a kdo bere. Pokud je vztah zdravý, každý z partnerů dává rád (a mnohdy raději, než bere), pokud vztah churaví a chřadne, je relace mezi dáváním a braním trvale nevyrovnaná. To se mimochodem často děje v případě, kdy jsme si už od malička zvykli, si lásku rodičů „kupovat“. Z předchozího vyplívá, že i tehdy jsme se mýlili – to, co jsme si kupovali, nebyla láska, ale pozornost, uznání, nebo třeba jen absenci trestu.
Ten opravdu důležitý rozdíl mezi láskou a vztahem je v tom, že na lásku se kdekoliv, kdykoliv a především sami můžeme napojit. Lásku tedy můžeme praktikovat (spíše tedy vnímat a šířit), aniž bychom byli tím druhým „živeni“, aniž by ji nám oplácel/a. Naproti tomu ke vztahu jsou nejen nezbytní oba dva (popřípadě vícero subjektů), ale především a hlavně jejich oboustranná ochota, do vztahu jít a dbát na vzájemné vyrovnání. Vztah tedy potřebuje aktivní spoluúčast, angažovanost, a také v neposlední řadě jakýsi bilanční vhled, zatímco láska je „zdarma“, dovolíte-li mi tento trochu podivný obraz.
Partnerský vztah je přirozeně na lásce postaven, takže se bez ní neobejde, byť by tvořila jen malý podíl vedle převažující závislosti. Co ale vztah potřebuje především, je schopnost dělat kompromisy, ochotu naslouchat tomu druhému a pak také odvahu, podívat se zblízka právě na to, co negativního ve mně partner vzbuzuje a ustát to. Všechny tyto problémy u lásky (pokud se jí otevřeme a pokud ji nezaměňujeme se závislostí) odpadají. Pokud tedy partner/ka tomu druhému vytýká: „nemiluješ mě“, mýlí se. Velice často tím myslí: „Necítím se milována“, což ale není záležitost lásky, nýbrž souvisí s mnoha jinými jevy a okolnostmi, především tedy s našimi nároky, potřebami a představami.
O nárocích ve vztahu a jejich opodstatnění či zbytečnosti by se dala napsat tlustá kniha – zde na to samozřejmě není prostor. Nicméně bych chtěl tento malý článek uzavřít aspoň jednou jedinou „radou“, která je ovšem pouze mnou vypozorovaný a patrně ne pro každého možný krok. Pokud se ve vztahu objeví nerovnováha, nároky, či se vztah vůbec nedaří nastartovat, pokud trpíme a cítíme, že bychom chtěli víc (lásky:-), pokud nás vztah děsí, omezuje nebo nutí dělat cokoliv, co dělat nechceme, pokud začínají s přibývající hloubkou a intimitou vylézat strašidla, je můj návod docela prostý: Udělat ve vztahu malý krůček zpět a stáhnout se opět více na lásku. Na tu skutečnou, zářící a všudypřítomnou, na tu, která proudí každou řekou a tyčí se do oblak každou horou, která nechává stromy růst a kvést a včely bzučet, na lásku, která přichází od hvězd, Slunce a Luny, na laskání větru a dešťových kapek, i na lásku cesty ke krajině, kterou vede. Možná, že se pak našim problémům ve vztahu masivně uleví.
Hezký den plný lásky přeje
Jan.
*Případně panický strach se jich dotýkat.
** Opět se často a nepřesně říká „závislostní láska“, což je ovšem totéž, jako říci „mokrý oheň“.
