Toto je moje řeč, přednesená na konferenci "Leadership for life" která se konala 4.6.2014 v Břevnovském klášteře v Praze.
Vážené dámy, vážení pánové,
nejprve mi dovolte poděkovat organizaci „Leadership for life“ za pozvání. Ve své práci jako holistický a systemický poradce nemám často tak skvělou příležitost, přednášet mé poněkud nezvyklé teze a sdílet mé mnohdy podivné poznatky před tolika lídry. Jsem především vděčný tandemu Martina Dokoupila a Barbory Krásné, že mi nadělili i docela geniální název mého příspěvku – Krize záměru. Především Martin zná moji práci, a tak když jsem od něho obdržel tento výstižně krátký titulek, jsem měl pocit, že už k tomu vlastně nic nemusím dodávat. Řekl jsem si – prima, sedneme si na chvíli do ticha a necháme tato dvě slova na nás působit. Krize záměru. Pak ale zvítězil můj vnitřní konsultant a tak se pokusím přeci jen k těmto dvěma slovům něco dodat.
Tak například krize. Mnoho z nás se tohoto slova bojí, neboť jsme se naučili tvářit se, že všechno je a bude stále lepší. Já nikoliv. Krize je pro mě cosi jako podzim a zima, která periodicky následuje po euforii jara a léta (ekonomové tomu říkají konjunktura). Bez krize mrazu by na jaře nevyrašily sněženky a v létě by nám nechutnaly jahody. Takže krize patří k životním cyklům jako noc ke dni. To, že dneska už lze koupit jahody v lednu, považuji za veliký omyl, za ztrátu smyslu pro nutné a vše oživující cykly. Totéž by se dalo říci pro naši horečnou snahu se krizím vyhnout. Je to jako s dovozem jahod v zimě – leden se jahodám vysmívá a ty nám pak nějak nechutnají.
S krizí se to má docela zajímavě. V jedné ze svých knih líčím medvěda, který, podobně jako my lidé, se snaží vyhnout krizi podzimu. Běhá po lese, měří na různých místech klesající teplotu a svolává porady lesních zvířat, na kterých se hlasuje o protikrizových opatřeních. Je jasné, že takový medvěd by nepřežil zimu. Namísto toho se každý pořádný medvěd v létě dosyta nažere malin, borůvek a na Slovensku prý i turistů a na podzim se těší na zimní spánek. Podzimní krizi aktivity chápe jako konjunkturu spánku. Takže vidíme, že každá krize je zároveň konjunkturou něčeho jiného.
To druhé slovo v názvu mého malého příspěvku je „záměr“. Tady bych rád prodlel trochu déle. Mám dobrou kamarádku, která je matkou autistického syna. Když o něm mluví, když vypráví o naprosto převratném způsobu práce s ním, mám slzy v očích. A o jednu takovou příhodu s tím malým andílkem se s vámi chci podělit. Jednoho dne s ním zašla do poradny, kam vždy po jisté době zajdou. A paní v poradně si kluka vzala na klín a vedena touhou mu pomoci se s láskou chopila jeho ručiček a povídá: „Tak a teď namalujeme panáčka“. Jenomže anděl se na ní naprosto udiveně podíval, utekl z jejího sevření a na důkaz své nevole vysypal krabici s hračkami. A ačkoliv záměr té hodné paní byl pomoci, byl to špatný záměr, neboť ten jeho směr, směr jejího záměru šel od ní k dítěti. To ona chtěla namalovat panáčka.
Moje kamarádka a další pomocníci pracují s malým chlapcem pomocí jedné neobvyklé metody, která se nazývá Sun Rice, úplně opačně. „To nejdůležitější“, říká, „je dívat se mu do očí. Prostě aby viděl, že se na něj díváš a že se chceš dovtípit toho, co on tobě ukazuje. Že jsi tady pro něj, ať si dělá, co chce. Že bereš to, co chce nebo nechce, ať už je to cokoliv, jako to, co je správné, na co má právo. A teprve potom, po dlouhé době, co jsi ho vnímal, můžeš navrhnout něco, co tě napadne, co byste společně třeba mohli udělat. Ale vždy musí být to, co uděláš, v souladu s ním.“
Když mi tohle vyprávěla, byl jsem šťastný, protože jsem pochopil, že je to přesně to, co zde chci říci. On je totiž záměr a záměr. Ten první druh záměru, ten neobyčejně rozšířený, obvyklý, je můj záměr. Já a cíl jsme rozdílní, často je mezi námi velká vzdálenost. Mířím, tedy zaměřuji se na něco, co je mimo mne – asi tak jako lovec míří kopím na mamuta. Pro tento druh záměru potřebuji moc a prostředky, asertivitu, často i schopnost manipulace, musím být velký, silný a schopný a vědět, jak svůj záměr prosadím. Někteří mě budou uctívat (například mí spolu-lovci) a jiní nenávidět (v mém příkladu všichni mamuti) a nakonec, budu-li úspěšný, se mě všichni budou tak trochu bát. Já tomu říkám lídr prvního stupně. Typickým mytologickým příkladem je hrdina z pohádek a mýtů nebo svatý Jiří, který přemůže draka.
Ten druhý záměr je strhnout. I to je „můj“ záměr, ale už trochu pokročilý. Je to druh záměru, který učí úžasní kouči a úspěšní star-spíkři a který byl posledních dvacet, třicet let docela v módě. Lídr druhého, tedy tohoto stupně, je uznávaný a mnohdy dokonce oblíbený. Je hvězdou. Oslňuje tak, že vedle něho přestávají zářit menší hvězdy, o ztraceném kouzlu mléčné dráhy ani nemluvě. Je to lídr, který říká: „Vím, a tak mě následujte!“
Tento lídr má přívržence a následovníky. A právě zde se objevuje jistá nevýhoda i tohoto, pokročilejšího druhu záměru. Následovníci totiž mají tendenci, stávat se kopiemi (ale pouze kopiemi) toho, koho následují. Neboť je strhává, oni ho obdivují a chtějí se mu vyrovnat. Pokud se ovšem chci stát něčí kopií, přestávám být sám sebou. Zanedbávám tím svoji individuální, esenciální duši ve prospěch kmenové duše. A ta se už postará, abych nevybočoval z šiku, abych nebyl kmenu nevěrný tím, že budu příliš „svůj“. Z mé práce v seminářích a workshopech mám ovšem velice silný dojem, že éra mocných kmenů a s ní i éra tohoto typu lídrů se pomalu dostává za svůj zenit. Nám všem totiž začíná svítat, že kmeny spolu nakonec téměř vždy válčí – o území, o ženy, o mamuty, o zdroje nebo, stále častěji, o tu „svoji“ pravdu, o kmenovou ideologii. A samozřejmě o úspěch a o zisk. V každé válce však jedni vítězí a druzí umírají a něco v hloubi naší duše se nás ptá, zdali je to, co chceme... A tady se dostáváme k záměru a lídrům třetího stupně.
Lídr třetího stupně jedná, jako kdyby tady nebyl. To je mimochodem stará konfuciánská vlastnost „osvíceného císaře“ – že totiž panuje tak, že si toho nikdo nevšimne. To samozřejmě nepasuje tak docela do naší individualistické, kariéristické doby. Tento lídr postupuje přesně tak, jako moje drahá kamarádka se svým synem: Dlouho se dívá, neboť se chce dopídit toho, co to vlastně před ním je. Co se od něj žádá, co může udělat pro toho druhého nebo pro svět, co ho jeho okolí učí. Nevlastní žádnou PRAVDU, která by byla všeobecná a která by platila pro všechny, ale zajímají ho všechny ty malé, dílčí pravdy lidí, zvířat a věcí v jeho okolí a nachází se v permanentním údivu a úžasu nad jejich rozmanitostí. A po dlouhé době pozorování, dívání se do očí těm druhým, udělá svůj krok. A okamžitě se stáhne, aby zjistil, zdali se tento jeho malý záměr setká s přijetím ze strany Univerza. Jestli svět kolem něho řekne: „Děkuju“.
Pokud se tento jeho malý záměr setká s přijetím, považuje to za milost.
Jak vidíte, používám mnoho pojmů ze slovníku náboženství. To není tím, že bych byl křesťan nebo buddhista nebo muslim. Je to tím, že naše velké, nafouknuté, individualistické a často egoistické záměry jsou už delší dobu v krizi, neboť se odtrhly od toho, co je větší. Ale co je větší? Co je to, co nás všechny přesahuje a co by mělo vést naše kroky, určovat naše záměry a poskytovat nám nejen zisk a slávu, peníze a moc, ale také pocit, že jsme v souladu, sami se sebou a také se Zemí, na které a ze které všichni žijeme? Na tuto, možná nejdůležitější otázku vám nedám žádnou odpověď, neboť je to otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám. Já jen vím, že naše zaměření na optimalizaci a efektivitu, na zisk a expanzi mě osobně už neuspokojuje. Tyto naše záměry jsou, aspoň pro mne, skutečně v krizi. Možná, že přijde někdy zase jejich čas a oni vyraší jako sněženky. Ale po dvaceti letech práce s lidmi jsem přesvědčen, že záměry, které nyní, na podzim a v zimě potřebujeme, nejsou jahody v lednu a fialky v únoru, jak tomu bylo v té známé pohádce o dvanácti měsíčkách. Nejsou a nemůžou to být záměry, které znásilňují přírodu, vysmívají se ročním obdobím, ignorují přirozené cykly světa a ani ty, které řídí a podrobují si naše spolulidi, zaměstnance, klienty. Jedním z nejdůležitějších záměrů, které v krizi NEJSOU, je naslouchání druhým a schopnost se ptát. A dívat se při tom hezky, ale s pokorou do očí všem těm, od kterých se můžeme učit. Nikoliv skrze jejich moudra a už vůbec ne skrze jejich záměr nás učit, ale skrze jejich naprosto úžasné a mnohdy nepochopitelné bytí.
Děkuji za pozornost.
-------------
A zde ještě dva dodatky z diskuze, která se rozproudila poté:
1. Ačkoliv ideální král/lídr moc není vidět, přeci jen svoji "říši" reprezentuje. Tj., není nepřítomný, pouze se neplete do toho, co mohou vykonat jeho „rytíři“. Královna/She-leader by měla zářit, být jako Luna na nočním nebi (může se také zrovna tak stále proměňovat). Nemusí se tedy skrývat, být nenápadná, ale může plně využít svůj ženský princip, který chce být viděn a obdivován...
2. Pokud je lídr omezován nevhodnými či nesmyslnými direktivami shora, smí se proti nim ohradit za pomoci tzv. „Láskyplné neposlušnosti“. Ta se liší od v Česku velice rozšířené „naštvané neposlušnosti“ především pokorou, úctou a pozitivní energií, se kterou se neposlušnost praktikuje.
