Fake znamená česky podvod, ovšem takový jemnější. Fake je spíš „vylepšení reality falšováním“. O tom jsem se nedávno bavil s Alešem na FB. Pod videem, na kterém byly noční a zrychlené záběry Říma (krásné), ale s uměle přidělanou hvězdnou oblohou (také krásná), jsem lakonicky a v pozdních nočních hodinách (a samozřejmě vysedávajíc před počítačem) napsal:
„Bohužel trik. Ty hvězdy na noční obloze jsou tam přimontovány, nikde už v našich velkoměstech takto nejsou vidět a už vůbec ne tak nízko nad obzorem. Ale toho si generace, která noci prožívá před počítačem, už nevšimne. Takže sice hezký, ale fake.“
Příští ráno jsem se dočkal odpovědi:
„Jane, a krásně nalíčená mladá žena od vizážisty není podvod? A jak můžete házet do jednoho pytle celou jednu generaci? Proč jste tak zapšklý?“
A mám to. Jsem zapšklý dědek, který jen kritizuje vše, co je krásné?
No, ne tak úplně. Ano, vizážisty a -tky moc nemusím. Zato miluji nenalíčené ženy, ty krásné i ty, jež jsou podle našich podivných, billboardových kritérií údajně méně krásné. Ty jsou o to osobitější... No dobře, slevím, snad trochu rtěnky, jemně růže na ty delikátní prohlubně pod lícními kostmi a malinko kajál na očíčka nebude na škodu. Ale víc být opravdu nemusí, sorry, mé drahé ženy.
Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem jednou tak rozplakal moji (tehdejší)* krásnou Řekyni z Freiburgu, když jsem ji poslal do koupelny, aby se řádně umyla. Chtěli jsme jít do lesa dělat rituál podzimní rovnodennosti a ona se objevila nejen hustě nalíčená, ale i politá nějakým určitě drahým, leč zcela umělým parfémem: „Takhle se tě lesní bytosti leknou, drahoušku!“ To bylo na ni moc, zamkla se plačíc v koupelně a bylo po rituálu.
A to je ten důvod, proč nemám rád svatby. Nebo, proč většinu z nich prostě nechápu. Na jeden den se i docela hezká žena promění v naprosto umělou a umělohmotnou věc, narvanou do zcela mimoňské róby (kterou pak už na sebe nikdy nevezme), skryta pod půlcentimetrovou vrstvou jakési mému nosu páchnoucí pasty, jež se tváří jako přírodně broskvová pleť pětiletého děcka, a s účesem, který je tak synteticky strojený, že s „nezkrotnými kadeřemi, pádící jako stádo divokých koní po tvých ramenou, ó má půvabná krásko“, jak praví básník, nemá pranic společného.
Nechápu muže, který si v nejdůležitější den svého vztahu bere raději něco zcela odlišného, jakousi plastovou figurínu, než s čím / s kým pak stráví zbytek manželství. Nechápu ženu, která se během svého nejdůležitějšího dne raději schová za masku někoho úplně jiného. Ale zcela chápu průmysl, který na tom dobře vydělá.
Takže jsem mému ještě-příteli Alešovi hned zrána napsal pod jeho vzkaz takovým mišmašem z češtiny a mé chatrné angličtiny:
„Mám rád real starry nights, not the faked. Positive thinking is only as far good as it doesn't fake the real world. Takže, Aleši, proč jste tak na povrchu věcí?“
Ale záhy, co jsem kliknul na „Přidat komentář“, jsem pochopil, že zrovna tak, jako se ženy rády líčí do něčeho, co nejsou, přesně tak já používám angličtinu, kousky nasbíraných či dokonce ukradených vědomostí, citáty (u kterých si bohužel díky mé chatrné paměti nepamatuji autora) a podobný, tentokrát mužský make-up. Ach jo.
A poučný závěr tohoto malého článku? Nelíčit se? Nesnažit se být hezčí, chytřejší, vzdělanější? Bylo by to upřímné, bylo by to krásné, ale asi se to příčí našemu naturelu. Takže snad – všeho s mírou. Rozpoznat naši tak rozšířenou touhu po vylepšování skutečna, po údajně hezkém povrchu, zakrývajícím náš velice nesmyslný, leč reálný pocit, že reálno není krásné. Je. A pokud se mnou půjdete do lesíčka, mé krásné, úžasné, přirozené ženy, please :-), bez make-upu.
Hezký přírodní den, možná dokonce bez zbytečných anglicismů, vám přeje
Jan.
-------
* To 'tehdejší' se vztahuje na 'moji', nikoliv na 'krásnou'.
