Když jsem byl čtyři dny před premiérou pozván, abych se podíval do Strašnického divadla na zkoušku, musel jsem na onu kardinální otázku „Tak co?“ po víc než hodině „dívání se“ začít: „No, zajímavé…“ Což bylo kvitováno poznámkou jednoho člena skupiny: „Tak tohle říkám vždy, když se mi to nelíbí…“ Přiznám se, že jsem se cítil tak trochu odhalen – z tohoto „rituálně-tanečního divadla“ jsem byl v úterý opravdu na rozpacích. Jenže mezitím, jako obvykle, se na poslední chvíli ještě „máklo“, a v pátek při premiéře bylo vše jinak. Ta věc funguje!
VYSTUP Z PŘÍBĚHU je cosi mezi tancem pěti rytmů, divadlem, bojovým uměním, rituální podívanou a v neposlední řadě pokusem o zatažení diváků do „nepříběhu“. Pokus byl úspěšný – téměř všech padesát pozvaných návštěvníků spontánně a ještě hodinu po „konci“ tancovalo jak zběsilí. Ale vezměme to popořadě.
„Já už nemám chuť inscenovat příběhy“, říká Eva Bergerová (dříve ředitelka Strašnického divadla a nyní jednou nohou v Divadle Komedie a druhou v Holandsku). Tomu rozumím. I já jsem se za poslední dva roky setkal s několika divadelními projekty, které všechny spojovala nechuť na klasický „špektákl“, kde herci cosi předvádějí a diváci totéž s větším či menším nadšením konzumují. Dřívější, tedy hooodně dřívější divadlo bylo vždy spojeno s třemi, pro naší psyché nesmírně důležitými pojmy: S mystériem, katarzí a metanoiou, tedy se změnou smýšlení skrze hluboký, empatický vhled. Prožitek těchto třech stavů nejen že léčí psýchu a tělo, ale také, aspoň podle Aristotela, je nesmírně společensky důležitý, neboť propojuje diváky s tím, co je větší. Tím se v polis (obci) koriguje přílišná individualita a nedostatek pocitu odpovědnosti za věci veřejné, tedy za celek. Přesně totéž se děje v systemických konstelacích.
Jenže divadlo není seminář osobního rozvoje a tak na cestě k účinnému rituálu na prknech znamenajících svět existuje pár překážek.
Ta první z nich vězí v pasivitě diváků. Zdá se, že pokud „štyk“ nepracuje od začátku na průběžném propojování diváků a herců, už není možné ke konci „představení“ diváky do dění zatáhnout tak, aby se udál společný rituál. Vždyť jsme to viděli v našem projektu „Škoda 1981“, kde jsme po hodině divadla chtěli, vcelku logicky, divadelně neřešitelné otázky vyřešit pomocí rituálu konstelačního. Ten však narazil na nesmírnou pohodlnost a zdrženlivost většiny dnešních diváků. „Normální“ člověk, pokud je mu umožněno vklouznout v přítmí hlediště do pasivity, už z ní nerad vychází. Je sice „korektní“ – nehází rajčaty po hercích, nepíská a nebučí a vlastně se snaží plnit očekávání herců a pěkně jim na konci zatleskat, ale na účast v rituálu není, až na výjimky, připraven. Ukazuje se, že je nutné ho od začátku jemně sice, nicméně promyšleně a důsledně zatahovat do rituálního prostoru jeviště, a to tak, že se nevyleká. Což určitě není lehké.
Druhý obtíž „rituálního divadla“ spočívá v tom, že každý rituál musí mít účel. Tento, jak je lehce pochopitelné, nemůže spočívat jen v zábavě, neboť pak se nám nepodaří spojit se s tím, co za rituálem stojí a k čemu rituál promlouvá – a tím je „to větší“. Z toho vyplývá, že rituál nikdy nemůže být samoúčelem, „l’art pour l’art“, a dokonce, že ani pochopení čehosi nemůže být jeho jediným cílem. To větší se totiž právě našemu pochopení vzpírá. V rituálním divadle je tedy mindfuck, abych zde použil výraz mého indického spirituálního mistra, zcela mimo.
Tento problém vyřešil tým kolem Evy elegantně – až na tři (důležité a hluboké!) textíky se vše odehrávalo nonverbálně. Po páteční premiéře pro mě ovšem zůstává otázkou, zdali je možné spojit tucty malých rituálů do jednoho „vystoupení z příběhu“. Je na uváženou, zdali jistá roztříštěnost celku, tedy jednoho mega-rituálu, na řadu mini-rituálů netorpeduje deklarovaný záměr zatažení diváků do dění. Jinak řečeno: Do kterého z těch malých příběhů má být divák zatažen? V této souvislosti by večeru možná prospěla i větší choreografická koncentrovanost na jedno místo v jednom okamžiku. Mé rituální srdce si v těch dlouhých chvílích, kdy se všech šest protagonistů pohybovalo současně (ale ne synchronně), usilovně přálo, aby tento pohyb, pokud se vůbec děje, podporoval centrum dění. A totéž platí o stále neměnném světle. I s ním lze rituálně pracovat.
Třetí kámen úrazu v podobných projektech bývá jakási ikonoklastická, tedy destruktivní tendence autorů, rozbít nenáviděnou „story“. K tomu mi vždy v mysli vytane můj profesor výtvarného umění Georg Baselitz, u něhož jsem měl možnost čtyři semestry studovat. „Nenávidím příběh v obraze,“ vykládal nám, „neboť pozorovatel je jím uchvácen a odvlečen do jeho výkladu, tedy pryč od obrazu samého. Na druhé straně,“ pokračoval, „nemá abstrakce typu Pollocka žádnou přirozenou strukturu. Ta je samozřejmě důležitá, protože svět není rozplizlý, bez struktury. Tvary jsou specifické tvary a to nikoliv libovolné.“ Jeho „geniální“ řešení tohoto dilematu spočívalo v tom, že maloval figurálně, ale vzhůru nohama. Jenže výsledkem bylo, že na jeho výstavě se lidé na jeho obrazy… dívali tak, že kroutili hlavu, až je viděli „správně“.
Tím chci říci, že výstup z příběhu, jeho de-strukturování, se může podařit jen do určité míry. Naše mysl se chce orientovat dokonce i na cestě do mystéria. A kontroly se chceme vzdávat kontrolovaně, jinak nám hrozí psychospirituální krize nebo, v lepším případě, projevíme nezájem. Je-li totiž nepochopitelna příliš mnoho, začne se nedostávat pocitové identifikace. Mezi rozbitím příběhu a jeho (nutnou) srozumitelností je třeba zachovat velice křehkou rovnováhu. Zde se myslím povedl Evě a spol. malý zázrak. Zatímco první třetina působila ještě poněkud „esotericky-protancovaně“, s pokračujícím časem nabýval večer spádu a smyslnosti, a závěrečná taneční oslava života a radosti, celebrovaná téměř všemi přítomnými, dokazovala, že experiment zůstal srozumitelný.
Je až s podivem, do jak zajímavých končin se dostane šest lidí, z nichž jen dvě ženy (Eva Bergerová a Lada Jelínková) jsou na divadelních prknech profesionálky, když si umanou, že půjdou jinými cestami, než dnešní, na zábavu koncentrované divadlo. Moje úplně propocené tričko, bušící, šťastné srdce a krásně prázdná hlava toho v pátek byly důkazem. A premiérové publikum? Včera jsem si uvědomil, že rituály lze nejlépe dělat s diváky, kteří jsou ochotni cítit, kteří se nebojí se ukázat, vystavit se a se kterými je potěšení, jít až na (nebo dokonce za?) hranu. Klobouk dolů!
Hezké dny přeje
Jan.
---------
VYSTUP Z PŘÍBĚHU. STOP OUR STORIES. Strašnické divadlo 4. 7., velký sál v 19:30. S Evou Bergerovou, Kačkou Kemelovou, Ladou Jelínkovou, Mildou Peškem, Caseym Mahonym, Láďou Vávrou, Paulinou Dobosz a Saryem van Lakerveldem. Plánovaná další představení na podzim 2014. Fotky: Jan