Závislost a lpění

Každý jsme na něčem závislí, což je bezesporu také zcela v pořádku. I v dobách šířícího se bretheriánství (tedy nezávislosti na potravě) stále ještě musíme dýchat, jsme také závislí na přísunu tekutin, gravitace nás nutí zůstat minimálně jednou nohou na zemi (jak v doslovném, tak i v přeneseném slova smyslu) a i beze světla bychom těžko vyšli. Mluvíme-li o závislostech, máme většinou na mysli touhu po jisté látce, ať už je to alkohol, nikotin, kofein či něco horšího. Z pozice jogína, ale i z mého pohledu konsteláře jsme však závislí na něčem, co se může stát zdrojem bolesti a trablů možná dokonce větších, než je ona jedna obligatorní lahvička vínečka u alkoholiků. Je to závislost na ulpívání. Pod tím si asi nedovedete nic konkrétního představit – pokusím se tedy v tomto článku na několika příkladech popsat, jak nám právě tento druh závislosti podle jógy stojí v cestě k rozvoji spirituality.

„Potkal jsem ji před několika měsíci“, vypráví s pláčem na krajíčku klient v semináři, „a nedovedu si představit, jak bych mohl bez ní žít. Je pro mě prostě ‚ta jediná‘.“ Z jeho slov je cítit, že obrat „ta jediná“ by měl být vysázen cicerem, dvoucicerem či jakýmkoliv typografickým šílenstvím, aby si svět všimnul, že to opravdu tak cítí. Bohužel, jak v dalším rozhovoru vyjde najevo, on pro ni zdaleka není „ten jediný“, ale muž s nějakým pořadovým číslem. A to opravdu bolí. Je jasné, že ta hromádka neštěstí, které budeme říkat Pepa, je závislá na Marušce, podobně jako jsou lidé závislí na pervitinu, jen s tím rozdílem, že perník lze koupit v poměrně neomezeném množství, Marušku ne. Kdybychom se zrovna mohli kouknout do Marušky, zjistili bychom, že je také závislá – pro změnu na své představě o ideální váze, takže i ona se trápí. Krom toho je závislá na svém sice již nominálně dospělém, ale na počítači závislém synovi z rozvedeného manželství, který je pro ni „všechno“. A tak dále.

Možná, že na čtenáře dýchá z předchozího odstavce jistá ironie. To může být tím, že i autor těchto řádků zápasí čas od času s oněmi příšernými bolestmi, jež závislosti vytváří, a které zná každý. Tak například mu po krásné přednášce o výhodách nezávislosti ve vztazích zmizí partnerka na dva měsíce kamsi do Indie a on, údajně téměř-osvícený, si pouští audiozáznam a poslouchá se, co že to vlastně pro tento případ radil. A jeho závislostní bolest je umocněna bezmezným sebe-vztekem, že i po letech spirituálního růstu stále ještě není povznesen nad svými emocemi. Ale pojďme raději ještě trochu hlouběji do příčin našeho strádání.

Pokud si na závislostní téma postavíme konstelaci, ukáže se, že objekt (tedy to, na čem jsem závislí) nemá s řešením situace pranic společného. Marušku tedy Pepova závislost nemusí nikterak trápit, není totiž ani její příčinou, ani jejím řešením. To, že si Pepa myslí a cítí, že se bez Marušky neobejde, je prostě jeho omyl. Je to přesně onen sen, o kterém jóga tvrdí, že ho sníme i během naší tak zvané bdělosti. Ve velice dobré knize (bohužel jako většina dobrých knih rozebrané) na toto téma, v „Tibetské józe snu a spánku“ píše Tenzin Wangyal o výhodách zabývání se spánkem takto: „Obvykle je sen považován za ‚neskutečný‘ v protikladu ke ‚skutečnému‘ životu, který žijeme, když nespíme. Neexistuje však nic skutečnějšího , než sen. Tento výrok dává smysl až v okamžiku, kdy pochopíme, že normální bdělý život je stejně neskutečný jako sen.“

To je pro naši společnost, která pevně věří v opravdovost skutečnosti, docela – dovolte mi tento výraz – hard-core postoj. Co tím Wangyal chce říci? Samozřejmě ani on v dalším pokračování knihy nepopírá fakt, že vyskočíme-li v reálném světě z okna, nezačneme létat (jako třeba ve snu), ale rozplácneme se na chodníku. Reálná svět se vyznačuje fyzikálními zákony, které nelze obejít. Ale jeho realita tvoří jen malý kousek našeho vnímání. Mnohem větší část toho, o čem jsme přesvědčeni, že to tak skutečně je, jsou pouze naše výklady reality a pak to, co bych nazval důsledky ulpívání nebo, konstelačně, důsledky naší závislosti a zapletení se do života druhých. Zatímco sen je sen, to víme. Ale právě to je důvod, proč Wangyal nazývá sen nejskutečnějším – zde totiž víme, že je neskutečný, zatímco o realitě jsme přesvědčeni, že je taková, jakou ji vnímáme.

Pepa byl jako malé dítě nepříliš milován svojí maminkou. A tátu prý „neměl“, což je samozřejmě nesmysl, neboť každý má tátu, ale on to tak vnímal, neboť táta odešel od rodiny když Pepovi bylo šest měsíců. Za to dávala maminka tak trochu vinu Pepovi („neměla jsem otěhotnět, pak by partner neutekl“) a i když to svému synovi nikdy neřekla, ten její odmítání přirozeně cítil. Z jejích odmítavých pocitů a ze své bolesti si udělal v průběhu dalšího života jakýsi domeček. Koneckonců neměl žádný jiný stavební materiál – ve vztahu k ženám (maminka byla ta první) se prostě nedostávalo mnoho pozitivních pocitů a tak použil pro vytvoření „reality“ ty negativní. Od té doby je, aniž by to tušil, závislý na odmítání. Což je také forma ulpívání, neboť podle tibetské tradice nelpíme jen na tom, co chceme, ale i na tom, co nám není příjemné.

Jaké má Pepa možnosti, se ze svého nezáviděníhodného stavu dostat? Tak především musí přestat vinit Marušku, že tu pro něj není. Musí si uvědomit, že příčina toho, že právě ona je pro něj ta jediná, vězí v někom, kdo byl skutečně „ten jediný“ – v jeho mámě, která mu chyběla a v jeho stejně nepřítomném otci. Chceme-li být drasticky upřímní, můžeme mu dokonce sdělit, že si Marušku vybral právě proto, že jeho podvědomí tušilo, že ani ona tu pro něj nebude. Stáhne-li svá očekávání a nároky na ni, může se dokonce stát, že nakonec přijde sama. Nic totiž nezabíjí partnerství tak rychle a dokonale, jako pocit viny, který jeden partner vzbuzuje v druhém.

Ale Pepa může jít dál. Může zkusit jedno prastaré tibetské cvičení – neustále si vybavovat pocit, že realita, tak jak ji vnímá, je jen sen. Toto cvičení je velice mocné, neboť umožňuje, aspoň na chvíli neulpívat. Bude-li se déle a soustavněji dívat na svůj pocit chybění Marušky jako na sen (případně tento pocit postaví vedle sebe v konstelaci), zjistí, že jeho sen/pocit nemá s Maruškou žádnou spojitost, že patří jen a jen k němu samému. Maruška je tedy pro jeho sen pouze projekční plátno. Z konstelací víme, že v okamžiku tohoto zjištění se uleví nejen Pepovi, ale i Marušce. Spadne z ní totiž tíha odpovědnosti za realizaci cizích představ, zmizí Pepovo ulpívání na ni, což ji (možná) přivede k poznatku, že sama ulpívá. Například na tom, nevázat se, utíkat a mizet. A mít při tom špatný pocit.

Nakonec zbývá otázka, jestli tedy vůbec můžeme mít jako tibetští jogíni či osvíceně zkonstelovaní evropané fungující vztah – bez ulpívání. Jsem přesvědčen, že ano. Ve své poslední knížce, která nese název „Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni“ popisuji pár předpokladů pro nezávislý, ale hluboký vztah. A i když se mě samotnému takový „vztah třetího stupně“ nedaří pořád, těch pár okamžiků bezpodmínečné lásky spojené se svobodou, které jsem (tak jako mnozí) už zažil, stojí za to. A kromě toho mi nedávno z Indie navrátivší se partnerka prozradila, že její jogínský mistr na otázku o ulpívání s úsměvem a pod fousy pravil: „Ono trošku ulpívání neuškodí“.

PS.: „Pepa“ a „Maruška“ samozřejmě nejsou nikdo jiný, než tak trochu my všichni.

******************
(Tento můj článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2015)