Jak ovšem víme, jsem my Češi jeden z nejméně zbožných národů v Evropě. A ačkoliv ochotně věříme v chemtrails, Reptiliány nebo třeba záplavu uprchlíků valících se českými luhy a háji, v Boha přílišnou důvěru nechováme. Možná že právě to je ten pravý důvod, proč patří ČR k těm zemím v Evropě, které mají nejvyšší procento rozvodů*. Možná že ne. Jedno je jisté – rozcházíme a rozvádíme se o sto šest. A často také „jen“ prcháme, bereme nohy na ramena, upalujeme, až se za námi práší. Do hospod a esoterních seminářů, do sportu či na ryby, na internet nebo do matrošských snů. Některým z nás se dokonce povede útěk i „do dětí“.
A přitom to kdysi bývávalo tak krásné. Muž a žena se v poměrně útlém věku zasnoubili, aby se záhy vzali. Soudilo se, že žena by tou dobou měla být panna, zatímco mužovi slušelo, když již měl několik zkušeností za sebou, byť s pochybnými slečnami. O nich se ovšem nemluvilo. Shoda však panovala o nutnosti patřičného věna, o příchodu několika dětí (ty sloužily dříve jako důchodové zabezpečení, než tuto roli převzal všeobjímající stát) a také o striktním rozdělení světa: Peníze, moc, vzdělání a zaměstnání náleželo muži, krása, harmonie, domácnost a péče o děti zase ženě. Rozvody prakticky neexistovaly, neboť – a to je možná to nejdůležitější – ačkoliv se manželé většinou pravidelně vídali (ložnice bývala jen jedna), vlastně spolu neměli moc do činění. To až dnes máme na toho druhého požadavek, aby nám zastal(a) (chybějící) rodiče, terapeuta, milence/milenku, kamaráda, pohovku, baviče, sparing-partnera, spirituálního gurua, hromosvod, prvotřídní restauraci, tantrickou masérku, spolu-stopaře Galaxií a tak dále. Nelze se tedy divit, když to potom s tím vztahem někdo „nedá“.
Abychom se mohli dobře sejít, je potřeba se nejprve správně rozejít. A abychom se mohli rozejít, je nutné si uvědomit nejen naše závislosti, ulpívání a zraněné (dětské) pocity, ale i to, že láska nemá žádný opak. Láska je jako gravitace – prostě je a setrvává, ať už chceme nebo ne. Proto se nikdy nerozejdeme tak, jak to je nahoře na mém prvním „konstelačním“ obrázku. Pro dokončený rozchod se musíme k sobě otočit (tj. přiznat si nejen bolest a zranění, ale i naši lásku) a uvědomit si, že ten druhý „zůstane v našem srdci“. Pokud máme děti, můžeme k tomu přidat ještě krásnou větu: „V našich dětech se setkávám s tím, co mezi námi bylo krásné“.
Pro děti je nesmírně důležité uslyšet od rozcházejících se rodičů, že „Já jsme váš táta (vaše máma), a tím navždy zůstanu. A vaše máma (váš táta) je jediný správný táta (pro vás). To, co je mezi námi (tj. například rozchod, neshody atd.), to se vás netýká.“ A možná se pokusit, to dětem nejen říci, ale to i tak cítit.
Častým jeven je také tak zvané „tango adicctione“ (závislostní tango). Jeho jednotlivé fáze (často donekonečna se opakující) jsou zachycené na druhém obrázku. Zde si navzájem a střídavě partneři utíkají, stahují se a „nechtějí“ se, což u toho druhého vyvolává pocit, že si bez něj (ní) zrovna nemůže svůj život představit. Po čase se ovšem zase vše obrátí – ten, kdo utíkal, „dohání“ a ten, kdo byl závislý, začne utíkat. Znám páry, kteří si "dependentní" a "co-dependentní" role vyměňují již po páté.
Asi to vůbec nejdůležitější nejen pro rozchody, ale i pro pokročilá „partnerství třetího stupně“** je pochopit, že láska nepochází od partnera/partnerky, byť nám připadá sebezamilovanější, ale prochází skrz něho/ni. A samozřejmě i recipročně – já svou lásku nikterak „nevyrábím“, nýbrž se jí pouze otevírám tak, že skrze mne může (většinou ovšem nejprve k omezenému počtu jedinců) proudit. Jak už jsem psal, je láska síla, která je univerzální nebo také – božská. My coby fyzické osoby vytváříme jakousi shodou některých okolností – to, jak vypadáme, jak se chováme, koho tím připomínáme atd. – pouze nádobu či nástroj pro lásku. Nikdo si přeci nemyslí, že otočíme-li ráno kohoutkem u vodovodu, začne armatura vodu vyrábět, abychom se mohli úspěšně umýt. Pokud nás ale někdo „přestane“ milovat (nebo pokud někoho přestaneme milovat my), máme pocit, že musíme umřít žízní. Kvůli naší závislosti na tomto jednom kohoutku si nevšímáme oné obrovské a všudypřítomné řeky.
Pokud se tedy budete rozcházet, neberte si to příliš osobně. A nedávejte ani tomu druhému přílišnou vinu. Někde se ucpalo vodovodní potrubí – to se občas stane. Nehrajte si také na instalatéry a nesnažte se tento jeden vodovodní kohoutek mermomocí prošťouchnout. Většinou zničíte celou krásnou koupelnu, vytopíte sousedy, nebo na vás vychrstne takové to usazené bahýnko z trubek. Jak říká klasik – Love is all around, láska je prostě všude. I když se nám to občas, za pošmourného depkoidního únorového dne třeba nezdá.
-------------
* V počtu rozvedených manželství na uzavřená.
** Partnerství třetího stupně popisuji ve své knížce "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni", vydala Synergie v roce 2014
Tíživá bolestně prožívaná současnost mě přivedla až na Vaše stránky, díky za ně. Roky jsem utíkala..sama před sebou, byla pohovkou, terapeutkou atd. Momentálně jsem schopna alespoň si uvědomovat souvislosti o kterých píšete. „V našich dětech se setkávám s tím, co mezi námi bylo krásné“. Jak prosté a velmi pravdivé. Love is all around. D.
OdpovědětVymazat