Rozdělený svět

Pokud si budete chtít udělat představu o našem světě, doporučuji se nejprve pohodlně usadit v křesle. Následující metoda předpokládá, že máte přístup k internetu a že váš počítač je schopný kvalitně (basy!) reprodukovat hudbu. A pak si to dejte: Na YouTube je kanál s 189 hymnami téměř všech států světa. Za nějakých pět hodin to máte odposlechnuté. Fakt žrádlo.

„Rozděl a panuj“ vymyslel již César a před ním určitě nějaký neandrtálec. V současné době jsme také i my Češi (plus Moraváci a Slezané) krásně rozděleni na přibližně dvě stejné půlky. A pokud se již pár let divíte, jak všechny ty volby ve světě dopadají tak podivně půl-na-půl, vězte, že právě to je ten nejlepší způsob, jak zničit cokoliv, co by mělo držet pospolu. Protože dělení na ještě menší skupinky by umožňovalo vytváření koalicí, neřkuli přímo spojenectví (nepřítel mého nepřítele je můj přítel...). Ale tomu, kdo chce vládnout vůbec nezáleží na nějakých ideologiích a pravdách, na tom, zdali je jedna skupina pro setrvání v EU a druhá proti, nebo zdali vyhraje Trump nebo Clintonová. Tomu, kdo dělí, jde o nedůvěru a zášť vůči „těm jiným“. A to se tady, v srdci pokojné Evropy, daří skvěle.

Nyní se možná ptáte, jak souvisí oněch v úvodu zmíněných 189 bombastických hymen s dělením. Na to ovšem musím vysvětlit pojem „kmenová duše“. To je ta část naší psýché, jež se někdy kolem puberty otočí do světa a začne si hledat – často jako protiváhu k našem rodinnému systému – kmen. Tedy spojence, soudruhy, kolegy (kteří pracují ve stejné korporaci), přívržence stejného fotbalového nebo zahrádkářského klubu, nebo také spoluvěřící na jakéhosi boha včetně jeho údajných přikázání. Ti radikálnější si pak hledají spoluvlastence či spolusluníčkáře, spolulesby a spoluvegany. Abychom si dobře rozuměli – naprosto nechci žádnou skupinu (a jsou jich miliony) urážet či ostrakizovat. Protože bez kmenové duše bychom se ještě mlátili (individuálně) kyji po hlavách. Jde mi jen o to, abychom chápali kmen a vše, co k němu patří, jako určitou vývojovou etapu, nutnou sice, ale plnou sporů, bitev a válek, které se vedou ve jménu jedné pravdy proti druhé. Je to jen vývojový úsek, po němž by měla následovat tak zvaná esenciální část našeho života i společnosti, ve které se dostaneme k sobě, k tomu, co opravdu jsme, bez praporů, hymen a ideologií. K moudrosti. Ale tak daleko zjevně ještě nejsme.

Takový kmen, jak víme, potřebuje vůdce. Na tom by nebylo nic špatného. Potíž je v tom, že má-li někdo ukrutnou touhu být vůdcem, potřebuje nutně kmen. Takže bude dělat úplně všechno, aby mu lidé do nějaké té esenciální moudrosti neutekli. Dříve ovšem stačilo, podporovat tu „vlastní“, národní kmenovou duši, dát lidu krásně bombastickou hymnu, pár rituálů spojených s vlajkou, armádu, jejíž hlavní úkol vězel především v pochodování v nablýskaných uniformách a s nasazenými bajonety za letního počasí po vyzdobených bulvárech. Ne náhodou dobře osmdesát procent všech hymen tuto představu evokuje, neboť většina těchto hrdých skladeb vznikala během minulých dvou století. Tehdy se války ještě vedly na skutečném bitevním poli a nikoliv, jako dnes, od počítačů. V současné postmoderní době jsou krásné hymny ovšem jaksi málo. A tak je národ nutno rozdělit.

Abychom my „ovečky“ zůstali v kmenové duši, potřebují nás dnešní psychopati, kteří nám vládnou, uvést ve starost a bázeň. A protože v dnešní společnosti relativní hojnosti a bezpečí by mnohému mohlo dojít, že nutnost shlukování se do kmenů už jaksi pominula, je zcela nezbytné nás rozkolísat. Vytvořit strach a obavu. Vyvolat rozhořčení a odpor. Nalézt nepřítele – islamistu, muslimáka, teroristu. A zároveň vytvořit uvnitř národa tu druhou půlku – havloidního vítače. Spojit někoho uvnitř s tím vnějším nepřítelem: Stop imigrantům a Drahošovi. Takto oslovený ještě nepolarizovaný človíček se samozřejmě bude bránit a nařkne svého protivníka buranstvím, nevzdělaností, zabedněností. Najednou tu máme dvě přibližně stejné půlky, což je ideální pro neustálou válku. Svět a s ním i naše duše se rozpůlila na onu "naši" část, o které si myslíme, že ji dobře známe, a na tu druhou část, již sice také všichni máme v sobě, ale kterou tak krásně promítáme na „ty druhé“.

Sedím ve svém pohodlném křesle a poslouchám oněch sto osmdesát devět hymen. Jak by to mohlo být krásné – kdybychom uznali naši rozdílnost a zároveň se nedělili na ty správné a ty žijící v omylu, ty „na druhé straně“. Jak krásné by bylo, kdybychom mohli spojit síly na to, tento svět přenést přes ta skutečná rizika a nebezpečí. Přes následky našeho neustálého hladu po „víc“, naší zpupnosti vůči přírodě. Ale to by smrtelně ohrožovalo ty, kteří zoufale touží být vůdci. A tak se dělíme a v rozděleném světě si ani nevšimneme, že rozděleni na dva tábory zůstáváme v té „kmenové“ duši v důsledku čehož nemůžeme zmoudřet. Což mi připadá být docela škoda, nemyslíte?

PS.: Stejně je ta naše hymna nejkrásnější. ;-)