Na konci večera se objevilo od jedné účastnice přání „postavit Babiše“. Nejprve jsem to odmítl – stavit konstelace se dá jen na systémy, jejímiž jsme členové, do kterých „patříme“. Pak jsem si ovšem řekl – koneckonců patříme všichni do systému „Český stát“ a Babiš je zrovna jeho předseda vlády, tak proč ne. Jen jsem podotkl, že je v té konstelaci půjde spíš o postoj té účastnice, než právě o Babiše a spol. Navrhl jsem, že postavíme čtyři zástupce – Babiše, Zemana (coby čelní představitele státu), Stát a Klientku (=účastnici). Tak se stalo a konstelaci vidíte na prvním obrázku.
V konstelaci byli Babiš, Zeman a Stát více-méně v klidu, jen Klientka hlásila: „Mě to úplně táhne od toho dozadu. Je to hnus!“ a odstupovala, kam se až dalo. Jenže já měl celou dobu pocit, že něco nebo někdo stojí za tou trojicí. Že především Babiš a Zeman jsou pouze jakési projekční plochy, na které si Klientka (a s ní polovina národa) promítá svůj odpor. Nakonec jsem za tu „hradbu“, tvořenou onou trojicí skutečně někoho postavil, v průběhu večera jsme ale už neměli čas, to prozkoumat.
Přitom se již roky snažím dopídit toho, proč si my Češi (včetně Moravanů a Slezanů) neustále volíme přesně ty představitele, na které pak můžeme nadávat, byť možná vcelku právem. Proč nejsme jako Finové, kteří (alespoň se to zdá) mají výborné školství, dobře fungující státní správu a nyní si zvolili za premiérku mladou dynamickou ženu. Nebo aspoň jako Němci, kteří mají už poněkolikáté v řadě úctyhodného presidenta, jenž národ nerozděluje, nýbrž svou autoritou a umírněností spojuje. Proč v uznání a přijetí Evropské Unie figurujeme na chvostu všech jejích členů. A proč nám nevadí premiér, který bere stát jako svou privátní firmu. Co je to, co stojí za našimi politiky, co je podstatou naší státnosti? Co je tak význačným rysem našeho jinak skvělého národa, že si tento neustále sám hází klacky pod nohy? Nesamozřejmost – jak tvrdí Bělohradský? Zloba, závist a svár, jak zpívala Kubišová? Lež a zlodějna, před kterou varoval Masaryk?
A pak mě, dneska ráno ve vaně (kam chodím meditovat), napadlo pokračování té konstelace. Jakési podivné rozuzlení, které vám zde nabízím, ale s kterým samozřejmě nemusíte souhlasit. Před mým „duchovním konstelačním okem“ se sestavila následující konstelace:
Z psychologie i konstelací známe neblahý trojúhelník „Pachatel-Oběť-Zachránce“. Představuje nevědomou souhru tří „účastníků hry“, kteří jsou na sobě vzájemně závislí. Není oběti bez pachatele a naopak a oba potřebují zdánlivě nezávislého pomahače, který se postaví na stranu oběti a tím rozhodne, kdo ve hře je „ten dobrý“ a kdo „ten špatný“, aniž by si povšimnul, že roli toho „nejvíc dobrého“ vzal na sebe. Každý z nich může v této hře získat pro sebe body – Pachatel se cítí v právu, neboť druhá strana je v přesile, Oběť se cítí v právu, neboť jí bylo ublíženo a Zachránce, jak už jsme řekli, je ten nejvyšší Dobrý, který nezištně pomáhá.
To zajímavé na mé „duchovní“ konstelaci ve vaně je fakt, že u Občana dochází k rozdvojení na „já“ a „my“. „Já“ je ten dotyčný člověk v roli jakéhosi mimo stojícího pozorovatele. Dění v oblasti „my“ pouze komentuje (například v hospodě nebo na sociálních sítích, popřípadě na demonstracích). Stát (ono „my“) vnímá v roli oběti (ať už oběť Rakouska-Uherska, Němců, Rusů, Evropské unie, nebo třeba „hnusných politiků“), nicméně se s ním neidentifikuje. Proto nazývám Občana v této konstelaci Kecalem. Nechápe, že stát je tvořen množinou „já“. To je třeba důvod, proč je schopno se sejít víc než čtvrt milionu protestujících na Letné, ale do politiky se nikomu nechce. (Abych byl upřímný, v tomto ohledu jsem také Občanem)
Zdá se, že my nutně potřebujeme do role oběti ono „my“ (Evropská unie není pro „nás“ výhodná, vnucuje „nám“ svou vůli), zároveň ale stavíme „já“ jaksi mimo hru („já s tím ale nic neudělám“). Politici, kteří toto rozdělení podporují, tedy ti, kteří onomu „já“ v nás sugerují obraz „my = oběť“, a zároveň umí svést svoji neschopnost na vhodného „pachatele“, požívají vysoké popularity. Zároveň toto nastavení omlouvá každého „já“ před případným obviněním z pasivity – „mě“ se to totiž v této konstelaci vlastně netýká. „Já“ jsem pouze arbitr, soudce, kdo je zde dobrý a kdo špatný.
O konsekvencích z této konstelace by se dalo asi ještě hodně říci. Záměrně nechávám tuto konstelaci-analýzu ve stádiu konceptu a těším se na vaše připomínky, názory a další myšlenky k tomu, co se skrývá za naší „národní“ schopností/talentem/vlastností volit si do čela ty, na které se půlka národa zlobí jako na pachatele, které ovšem druhá půlka národa vnímá jako ty, kteří na „skutečné“ pachatele ukazují.
Vůbec mě to nepřekvapuje.
OdpovědětVymazat