Místo (naší) duše

(Večer v pražské Maitrei, říjen 2019)
-------------
„Tam, kde jsme, a tím, kým jsme, nejsme náhodou. Zaujmeme-li toto místo zcela vědomě, dostaneme se do zvláštního stavu klidu a vyrovnanosti, který někteří nazývají osvícením.“

Co je to vlastně „duše“?

Když jsem byl malý, zabíjel a kuchal dědeček (který výborně vařil) na Vánoce kapra a ukazoval mi jeho jednu a půl duše. Byl jsem jako u vytržení, hlavně když jsem pak mohl vyschlou kapří duši „bouchnout“ – tedy na ní dupnout. Od té doby se mi tento nepříliš esoterický obraz vynoří vždy, když přijde řeč na duši. Někdo jiný zase používá slovo duše ve smyslu jakési vyšší instance, která sice k nám patří, ale jejíž vůle je nám občas zahalena tajemstvím. Jiní říkají, že je to princip života (duše je od duch/dech), což je trochu divné, protože se zároveň věří, že duše je nesmrtelná. A třetí zase tvrdí, že duše je pouze jiné slovo pro „psýché“, tedy pro naše psychicko-spirituálně-emoční procesy.

„Systemická“ duše

Coby zapřisáhlý „konstelář“ nabízím jinou definici. Duše je naše spojení s tím, čehož jsme součástí a co je větší. Konstelačně řečeno s nějakým systémem, jehož se staneme členy. Takových systémů zažijeme během našeho života vícero. Tak nejprve se narodíme do zcela specifické rodiny – té „naší“. A i když třeba není zrovna kompletní (například v ní může od začátku chybět otec), tak z konstelací víme, že nám ji doživotně nikdo neodpáře. Že rodiče a celý ten zástup předků, který stojí za nimi, k nám bude patřit „nafurt“.

Později, s dospíváním a stárnutím, k této prvotní „duši“ přibudou ještě další – tak zvané kmenové duše. Začíná to partou kluků nebo holek na základce, pokračuje „mým“ fotbalovým klubem nebo kroužkem baletu, jde to přes politiku, firmu, členstvím v různých organizacích až po nejmenší možnou kmenovou duši – partnerství a manželství. A posléze se dostaneme ke třetí a nejindividuálnější „duši“ – ke své esenci. To je to, čím opravdu jsme. I zde jsme vedení něčím větším. Někteří tomu říkají bůh, jiní prozřetelnost a třetí zase „vyšší já“. Naší smrtí pak přecházíme do čtvrté duše, sídlící podle šamanské tradice na severu – rozpouštíme se ve velké duši.

Ale co znamená „místo“?

Bill Plotkin v knize Soulcraft – síla duše (Maitrea 2012) vnímá duši nejen v této „šamanských“ dimenzi jako určité vývojové stádium, ale jako zasazení do místa; nejen geograficky, ale i ve smyslu nalezení „našeho“ místa v Univerzu. To dává smysl, neboť vždy, když jsme součástí něčeho většího, tak se nám dostává vedení „shůry“, které nám pomůže být tam, kde máme být.

Geograficky je místo určováno skrze dvě souřadnice. (GPS). V prostoru potřebujeme už tři. Pokud vycházíme z výše zmíněného konceptu čtyř duší, tak naše „psychické“ místo, tedy to, kde jsme a co jsme, je určováno ještě dalšími souřadnicemi, nebo lépe řečeno stavy. Tři z nich se nacházejí v reálném, prostorovém, tělesném světě a čtvrtý stav je nehmotný, univerzální, transcendentální. Jak už bylo řečeno, ty tři první jsou rodina, kmen (přesněji různé kmeny) a moje vlastní „esence“. Ta čtvrtá je to, z čeho se rodíme a v čem se po smrti opět rozpouštíme – chcete-li Bůh, Univerzum, Akáša.

Růst těla

Tyto dodatečné stavy, tedy ony šamanské „čtyři duše“ nejsou od narození pevně dané, nýbrž se vyvíjejí a proměňují s věkem. Nejprve se tedy rodíme do materiálního, tělesného světa, kde naše základní potřeby jsou poměrně jednoduché: Vzduch, teplo, výživa, bezpečí, emoce. Hlavní atribut tohoto prvního stádia – rodinné duše – je závislost. Jsme závislí na tom, že se o nás někdo postará. Mimochodem, kdykoliv se ve vašem životě objeví problém se závislostí, leží jeho řešení v této životní periodě, tedy především v dětství. Na cyklickém šamanském kruhu je „rodinná duše“ symbolizována východem a žlutým kvadrantem.

Dále zde existuje několik dalších zvláštností, se kterými pracují m.j. rodinné konstelace. Jedna veledůležitá věc je, že zde nabýváme těla, inkarnujeme se. Rosteme materiálně, nejprve v bříšku mámy, později samostatně. Materie (od mater = matka) se na nás „nabaluje“ vstřebáváním živin. Posléze dosáhneme optimální velikosti (v přírodě neexistuje neomezený trvalý růst!) a vejdeme do puberty, což je jakési osamostatnění se od rodiny. Rodinou duši tím samozřejmě neopouštíme, pouze jdeme dál.

Růst ega

Mnoho esoterních škol usiluje o rozpuštění, destrukci ega. Ovšem například Osho říká, že ego a jeho upevnění je veledůležitá etapa v duchovním růstu, neboť teprve dobře fungující, tedy uspokojené ego může člověk transcendovat, tj. jít za něj. O jeho zničení, rozpuštění nebo jiném „vymazání“ nemluví. V druhém kvadrantu, ve kmenové duši se zabýváme nejen růstem ega, ale i upevňováním naší pozemské existence, kariérou, růstem „do šíře“ (což se může projevit tloustnutí, nebo třeba založením rodiny a snahou o zalidnění České či jiné kotlinky). Bohatneme a především vyvíjíme „tu naší“ tj. kmenovou pravdu, které často fanaticky věříme. I zde existují atributy spojené s kmenovou duší, kterým nutno rozumět. Především je to pocit „my“ versus „ti druzí“, „oni“. Výsledkem jsou války, nesmiřitelné konflikty, rozvodová dramata a mnoho dalších bojů.

Krize a oběť

Téma oběti je v současné době jedno z nejméně pochopených témat našeho světa. Proč bychom se proboha měli něčeho vzdávat? Naopak – současná společnost se vyznačuje především nároky. Jen zkuste někomu říci (jak to kdysi udělali místní Zelení) že by měl omezit létání letadlem, když na to má. My přeci máme nárok na luxus (nebo alespoň na víc čehokoliv), nárok na podporu státem, nárok na slevy na jízdném, na nejlepší lékařskou péči, na otěhotnění, na domácího mazlíčka a na dalších deset tisíc věcí. A zároveň chápeme, že pokud by současných sedm miliard lidí uplatnilo „náš“ nárok, příští den by tato planeta zkolabovala.

Jenže – jako společnost se pomalu, ale jistě dostáváme na samou hranici materiálního růstu. Tím jsme zároveň na hranici kmenové duše. Na kruhu života následuje přechod, který se nazývá „krize“, podobně jako mezi rodinnou a kmenovou duší leží „puberta“. Protože nás jakákoliv krize straší, tomuto přechodu se zuby nehty bráníme.

Aby se tento přechod zdařil, potřebujeme se vzdát veškerého balastu. To samozřejmě neznamená, že je nutné opustit manželku a děti, podpálit vilku a zkrachovat svou firmu. Jen musíme přestat ulpívat. A také si musíme naklonit bohy. Od toho je oběť. Na jednom z diagramů čtyř duší nazývám první fázi „černého“ sektoru, tedy té esenciální duše, „Orfeovou cestou“. Je to cesta do podsvětí a podvědomí, cesta dolů. Teprve nyní, po vybudování světské části naší existence a po vykonání oběti (vzdání se), se stáváme duchovními.

Soulad a mír

Pokud překonáme tuto propast mezi kmenovou a esenciální fází našeho vývoje, nalezneme zde bezvýhradné přitakání tomu, jací jsme. Ale nejen to. Teprve zde lze vyřešit nejpalčivější problém současnosti – připuštění a toleranci „jiného“. Teprve zde porozumíme naprosto a do hloubky tomu největšímu paradoxu – současné existenci „mnohačetné pravdy“ a „jediné pravdy“. A především zde pochopíme nevyhnutelnosti rodiny, kmene a s těmito dvěma dušemi spojeného utrpení. V tom je síla podzimu, stáří a této, esenciální duše.

Pokud čtyři duše chápeme jako čtyři druhy spojení s tím, co je větší než my, tak je esenciální duše spojení s odleskem boha v nás. V jistém smyslu je to osvícení nebo to, co kabalistická mystika nazývá Šechina – „místo“, kde je odhaleno vyšší světlo. Teprve nyní můžeme spokojeně a v klidu zemřít, nebo také projít cyklickou zimou, spojením s nemateriální říší předků, archetypů a mýtů. Můžeme se rozpustit, abychom se na jaře (přesně řečeno na Imbolc) coby jiskřička života opět „počali“ a nastoupili další cestu nekonečnou spirálou vývoje.

A ještě malý společensky relevantní dodatek. V současných západních společnostech je nápadné, jak se téměř každá dělí na (většinou dva přibližně stejně velké) nesmiřitelné tábory. To má určitě mnoho příčin. Jedna z nich, která souvisí s tím, co bylo řečeno, je možná to, že část společnosti jde dál, a jiná část se této další cesty, která je spojená s radikálními změnami ve vnímání širších souvislostí, bojí. V konceptu čtyř duší by to znamenalo, že se společensky viděno nacházíme na kritickém přechodu mezi kmenovou duší (jakési období navzájem rivalizujících skupin) a esenciální duší, tedy globálním vědomím a zodpovědností za budoucnost ve větším časovém horizontu, než je jedno nebo dvě volební období. Doufejme jen, že onen strach "mlčící většiny" nás nevezme zpátky do fáze silné hierarchie, nacionalismu a s tím spojené diktatury. (Rusko, Čína, Turecko a další podobně se vyvíjející státy.)