Středověk a strach ze změny

Aneb: Co se děje ve společnosti, která se nalézá ve fázi přechodu?

„Znásilněná a ukamenována: Osud kurdské političky se stal symbolem krutosti tureckého tažení...“ (1)

(Hevrin Chalaf, 35 let, zemřela 13. 10. 2019)

Již několikrát jsem psal o změně, kterou, jak jsem přesvědčen, prochází náš svět. Je to přechod z jedné vývojové fáze do druhé – z období, které nazývám „kmenovým“ (fáze „my proti těm druhým“) do doby tak zvané esenciální, nebo individuální duše (fáze nalézání mé individuální podstaty, toho, co jsem „opravdu“ já).(2)

Kdykoliv jdeme dál, kdykoliv jedinec či skupina lidí dělá závažný krok kupředu, objeví se strach. To je naprosto normální proces spojený s „územím nikoho“, tedy s fází nestability. Je to okamžik, kdy se člověk už nenachází tam, kde delší dobu pobýval, ale ani ještě není v tom novém, tedy tam, kam směřuje. Mnoho tak zvaných přechodových rituálů je speciálně vytvořených tak, aby tento strach buď pomáhaly zvládat, nebo aby jej dokonce vyvolaly; to právě z důvodu, aby si ten, kdo přechod podstupuje, uvědomil závažnost svého kroku.

Pokud se v „přechodu“ nachází celá společnost, má tento strach ze změny zvláštní podobu. Pocit, že se něco zásadního mění, je sice v každém jednotlivci, společnost se ovšem začne dělit na ty, kteří jsou vůči změnám otevření, a na ty, kteří na sebe vezmou roli odmítačů změny.

Tomuto nutno porozumět. Člověk totiž těžko může žít s permanentním rozporem v duši. To pak často vede k závažnému onemocnění. A tak se vnitřně přikloní k jedné své části a druhou „vyexpeduje“ ve formě odmítnutí. V praxi to pak znamená, že takový člověk bude hledat spojence pro posílení té jedné části a zároveň si najde nepřátele, kteří zosobní tu jeho druhou část, kterou ale on sám nechce vidět.

Na společenské úrovni je přesně toto důvod vytváření sociálních, facebookových a podobných „bublin“, které posilují sebe sama a zároveň potřebují ke své existenci „ty odlišné“, ty druhé, ty bytostně „cizí“. V naší společnosti jsou to například zemanovci, kteří potřebují tak zvanou „pražskou kavárnu“ a naopak. Jakákoliv domluva zde není z výše uvedeného psychologického důvodu možná – protože se nejedná o logický dialog, ale o psychologicky hluboko v podvědomí zakořeněný proces obrany a ochrany.

Co ale, když se tento proces změny děje ve velkém měřítku, co když se neudržitelnost stávajícího a nutnost proměny stane (globálním) podvědomím? Jak bude reagovat náš velice nesourodý svět, ve kterém žijí různě „vyvinuté“(3) společnosti? Jak budou na nutnost hluboké transformace myšlení reagovat tak různé národy, jako jimi jsou například Norové a Turci potažmo post-křesťanská a islámská společnost?

Kdykoliv se objeví brutalita podobná té, kterou uvádím na začátku článku, uvědomíme si nejen rozdílnost kultur, ale i nesmírnou obtížnost jakéhokoliv mezikulturního dialogu, který je právě ještě ztížen současnou „nestabilní“, tedy v přechodu a změně se nacházející dobou. Vynoří se pocit, že „ti žijí ještě v úplném středověku“, spojený s velmi silným rozhořčením a mnohdy i nenávistí. Zároveň začne u mnohých fungovat onen vnitřní cenzor, který nám káže toleranci a pochopení pro odlišné. A celý proces vnitřního rozpolcení se rozjede nanovo.

O co jednodušší to mají právě lidé a kultury, jež ještě zcela vězí v oné kmenové duši: „My jsme ti (jediní) správní, všichni nepřátelé ať zhynou (bídnou) smrtí.“ Mimochodem právě toto je jádro jakéhokoliv populismu, nikoliv nějaké lhaní, ale apel na to z nás, co má ze změn hrůzu. Populismus pracuje s hrůzou před nemožností rozlišit mezi „námi – těmi dobrými“ a „nepřáteli“.

Právě tato nemožnost projekce navenek je jednou z charakteristik oné „esenciální duše“, kam snad jako lidstvo míříme. V esenciální duši si totiž uvědomíme, že naši nepřátelé nejsou ti druzí, ti „venku“, ale to, co se nachází uvnitř každého z nás, co nechceme vidět, co jsme odštěpili, na co jsme zuřivě a nenávistně naštvaní. Stačí si jen představit, jak bychom zacházeli s těmi, kdo znásilnili a pak brutálně ukamenovali sympatickou kurdskou političku – kdybychom měli „volnou ruku“, kdyby nás chránila nějaká „kmenová duše spravedlivých“.

Je docela možné, že se velké části společností, které ještě nejsou rozmělněny individualismem a „západní“ jemností, navrátí do „brutálního“ středověku. Tento návrat se děje ze strachu z velkých změn, které na nás, na každého z nás a na celý svět, nevyhnutelně čekají. Vědomí o těchto změnách se dnes šíří skrze masmedia a internet skutečně globálně a zasahuje i společnosti, které ještě plně vězí ve fázi kmenové duše. Pro tyto společnosti je pevná až fanatická víra a přesvědčení o vlastní pravdě charakteristické. Právě tyto společnosti budou mít v nastávajícím chaosu ten nejtěžší úkol a možná i úděl. Malou útěchou je, že pokrok (ve smyslu cyklického vývoje) nezastaví nikdo. Ani brutální turecká armáda.

---------------------
(1) Zdroj zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/znasilnena-a-ukamenovana-osud-kurdske-politicky-se-stal-symbolem-krutosti-tureckeho-tazeni-40299762
(2) Viz například zde: https://janbily.blogspot.com/2018/07/o-kmenove-dusi.html nebo zde: https://www.konstelace.info/experiment/koncept-ctyr-dusi/
(3) Slovo „vyvinuté“ zde samozřejmě nepoužívám v hodnotícím smyslu.