O kmenové duši

„Kmenová duše“ je pojem, který v souvislosti s konstelacemi poprvé používal jeden z mých učitelů, holandský šaman Daan van Kampenhout, a jehož hluboké pochopení má, jak jsem přesvědčen, opravdu zásadní význam pro dnešní svět. Jak každý může lehce pozorovat, „kmenová duše“ a s ní spojené cítění „my (správní) versus oni (špatní)“ v dnešní době opět sílí. Děje se to po desetiletích, možná dokonce po staletích narůstajícího individualismu a liberalismu, jako odpověď na globalizaci, je to samozřejmě i reakce na myšlenku multikulturalismu, kterou nyní většina v důsledku nestability a migrace pociťuje jako ohrožení. Především ale, jak se v tomto zamyšlení pokusím ukázat, se tak děje ze strachu před oním velkým krokem, který po vývojovém stádiu „kmenové duše“ musí nevyhnutelně následovat – totiž před skutečným dospěním a převzetím zodpovědnosti za své činy.

Podle šamanského učení prožíváme skrz naše reinkarnace vždy čtyři stádia – tři z nich v našem těle a jedno mimotělně. Toto čtvrté, nemateriální stádium nazýváme „velkou duší“. Je to onen duchovní bez-časový ne-prostor, ze kterého se na tento svět rodíme a do kterého se po naší smrti opět rozpouštíme. Tato čtvrtá fáze vývoje zůstává mysteriem, neboť ačkoliv existuje mnoho teorií a popisů zasvěcených, co se zde děje, jako fyzické bytosti si ve většině případů prostě bezčasovost a netělesnost nedovedeme představit.

Naším narozením (popřípadě již početím) se z tohoto mysteriózního ne-prostoru dostáváme do konkrétní fyzické existence a tím i do genetického pole naší (původní) rodiny. Jinak řečeno – stáváme se dětmi našich rodičů a potomky našich předků. Zde pak více či méně úspěšně vyrůstáme coby děti a adolescenti. Přebíráme nejen genetickou výbavu našich příbuzných, ale i jejich zvyklosti, přesvědčení a mnohdy i jejich nedokončená, neuzavřená traumata. A samozřejmě prožíváme i své vlastní radostné, bolestné či dokonce traumatické zkušenosti. Tuto vývojovou fázi nazýváme „rodinnou duší“ a především o ní jsou rodinné konstelace v užším smyslu. O mechanismech této rodinné duše bylo napsáno (především skrz dílo Berta Hellingera) mnoho užitečných knih. Základním problémem je zde přijetí našich rodičů a starších předků – přijetí do jistého stupně bezpodmínečné, neboť oni jsou „velcí“ (bez nich bychom tu my „malí“ nebyli) a zůstávají „tací, jací jsou“.

Již během dospívání dítěte, ale především po pubertě se v nás vytváří další kotva, která působí mnohdy jako protiklad prvotní rodinné duše. Hledáme si skupinu, ke které chceme patřit, na rozdíl od rodiny, do které, i když nechceme, tak prostě patříme. Často také do této nové, „naší“ skupiny utíkáme, neboť potřebujeme protiváhu k nevyřešeným záležitostem a přebraným zátěžím naší původní rodiny. Budujeme si příslušnost ke „kmeni“, tedy ke skupině (nebo v krajním případě, jak uvidíme, i k jednomu člověku), která nám dá pocit sounáležitosti, identity a doufejme i jistého bezpečí. Přecházíme tak do fáze „kmenové duše“, a to samozřejmě aniž bychom ztráceli příslušnost k našim předkům, tedy k oné rodinné duši.

Naším „kmenem“ může být parta kamarádů, mohou to být spolužáci nebo studijní spolek (krásným příklad je zde pověstný Skull and bones), může to být náboženská či spirituální skupina, církev, politická strana, spolek chovatelů drobného zvířectva, motorkářský gang, firma, které jsem tak trochu poskytli naší duši, může to být etnická skupina či národ. Někteří se stanou členem skupiny lidí, kteří nejsou nikde členem. A nejmenší kmenová duše vzniká, když si nalezneme partnera nebo partnerku, především pokud cítíme, že s ním nebo s ní chceme založit rodinu – náš vlastní „kmínek“.

Možná že se ptáte, co znamená ono slovo „duše“ v obou pojmech – v rodinně i v této nové, kmenové skupině. Kromě toho, že jde o tradiční překlad z angličtiny a němčiny, to opravdu vypadá, jako by měla každá rodina či kmen cosi jako společnou duši – tedy jakousi nematerielní sílu, která se snaží držet skupinu pohromadě, která jí dává sílu a stará se o pocit příslušnosti. Pokud jednáme v souladu s touto silou, pociťujeme blaho, pokud jsme s ní v rozporu, máme výčitky svědomí, obavy, cítíme se osamělými.

Protože se ale do rodiny narodíme a až do naší smrti (případně in memoriam i poté) ji už nemůžeme opustit, jsou některé zákonitosti a mechanismy rodinné duše odlišné od těch, jež používá duše kmenová. Především jde o příslušnost. O tu se rodinná duše prostě nemusí obávat. Jak již jsem řekl, otec, matka a naši předci nám prostě zůstanou, ať se nám to líbí, nebo ne. U kmenové duše je to ovšem jinak. My se sice členy jistého kmene stát můžeme, ale také z něho můžeme odejít. Proto ona síla, která se snaží udržet kmenovou skupinu lidí pohromadě, je nucena používat podstatně silnější nástroje, aby nás udržela. Těmito nástroji jsou pocit nadřazenosti (nebo, jinak řečeno, pocit správnosti), vytváření skupinové či kmenoví ideologie, a pro ty, kdo by skupinu chtěli opustit, hrozba, že se stanou zrádci. Což je z pohledu kmenové duše horší, než být nepřítel.

Podobně jako v rodině, i v kmenové duši vzniká tlak na její příslušníky, chovat se v souladu s potřebami (případně s „přikázáními“) skupiny. Pokud toto člověk dělá, posiluje tak svůj pocit sounáležitosti a od skupiny je odměňován, například beztrestností. Uvedu příklad: Zatímco zabíjení jiných lidí je všeobecně bráno jako zločin, zabíjení „těch druhých“, tedy nepřátel ve (kmenové) válce je hrdinský čin. A čím více semknutá je skupina (kmen), tím více se bude snažit eliminovat, popřípadě exemplárně potrestat své „zrádce“, tedy ty, kteří ji opustili a přeběhli k „nim“. Jak vidíme, vytváří kmenová duše podstatně silnější pocit „my versus oni“, než je tomu u rodiny. Typickým heslem je zde ono Gottwaldovské „Kdo není s námi, je proti nám“. Veškeré války se vedly, vedou a budou vést pod vlajkou „nás správných“ proti nim – pohanům, bezvěrcům, kapitalistům, komunistům, kolonialistům, židům, arabům, sparťanům, slávistům, sluníčkářům atd.

Proč to ale kmenová duše dělá? Už z říše zvířat víme, že smečka, hejno, roj, stádo nebo tlupa své členy chrání a dává jim podstatně větší možnosti, než jaké by měli jako jednotlivci-samotáři. Bez kmenové duše bychom zůstali na úrovni drobných hlodavců, kteří mohou spoléhat jedině na své (individuální) rychlé nohy. A je to právě kmenová duše, která umožnila vybudování civilizací, kultur a blahobytu. Nemá tedy smysl kmenovou duši, ono „stádní chování“ zatracovat. Je ale nutné ji pochopit.

Tak například existuje velice zajímavý případ, kdy se nejmenší myslitelná kmenová duše – partnerství nebo manželství – hroutí a rozděluje. Zatímco u velkých kmenů (vezměme například fotbalový gang) je v případě odchodu („zrady“) jednoho člena poměr sil naprosto jednoznačný ve prospěch gangu, u manželství je to 50-50. To ale znamená, že oba partneři budou přesvědčeni, že chyba (tj. „zrada“) leží u toho druhého. A kmenová duše zařídí, že každý z nich bude pro tu svou verzi mít neochvějné „důkazy“. Budou se také snažit přetáhnout případné děti jako spojence na jejich stranu – nikoliv ze zlého úmyslu, ale jednoduše proto, neboť jsou přesvědčeni, že oni mají pravdu. Budou se snažit, nejprve po dobrém, poté za pomoci příbuzných, právníků a soudu vysvětlit tomu druhému, že je to on (ona), kdo se mýlí. To ovšem jejich děti nikdy nemohou pochopit, neboť pro ně jsou rodiče nikoliv hroutícím se kmenem, ale rodinnou duší, jejíchž členy samozřejmě zůstávají navždy.

Ačkoliv je tedy kmenová duše důležitým vývojovým stádiem, není to poslední etapa cesty naším životem, a to i přes to, že do této poslední „pozemské“ etapy se většina lidí dostane až na poslední chvíli, krátce před smrtí. Touto třetí etapou je skutečná spirituální dospělost, kterou nazýváme „esenciální duše“. Zatímco během dětství jsme na rodičích a příbuzných závislí a v etapě kmenové duše jsme závislí na pocitu sounáležitosti a skupinové identity, ve třetí etapě přestáváme být závislí na vnějších okolnostech zcela. Stáváme se skutečně tím, kdo jsme, my a jen my sami, zcela svobodní.

Skutečně nezávislí jedinci se však nedají ovládat, neboť nepodléhají ani rodinnému svědomí, ani žádné skupinové ideologii. Proto se téměř každá kmenová duše snaží, své členy od přestupu do esenciální duše odradit. Rigidnější „kmeny“ to dělají skrze zákazy a ostrakizaci „podivínů“, kteří nikam nepatří, méně rigidní, ale v naší době právě tím úspěšnější kmeny, skrz přísliby a pobídky, za pomoci neustálého zvyšování nabídky konzumu, skrz pojištění, důchody a další výhody pro své členy.

Ale nejen to. Tak jako je puberta poměrně obtížný přechod do dětství do (relativní) dospělosti, tak je i přechod z kmenové duše do té esenciální spojen s mnohdy těžkou a namáhavou krizí. Ten, který opouští kmenovou duši se totiž musí vzdát ulpívání na všech výhodách, jež tato nabízí – lpění na postavení, majetku, jistotě, vlastní firmě, „podařených dětech“, na té „mé“ manželce „mém“ manželu, na domku, zlatém retrieveru či jachtě. Nemusí samozřejmě toto všechno odvrhnout, podpálit barák, zruinovat firmu, opustit partnera. Ale musí je přestat „držet“. A to je velice, velice těžké.

Nakonec ještě pár slov k tomu, co bylo naznačeno na začátku tohoto článku – ke společenské situaci. Jsem pevně přesvědčen, že alespoň ona „západní“ kultura, k níž přes všechny pochybnosti stále ještě počítám i moji vlast, se pomalu ale jistě blíží jako celek k přechodu z kmenové do esenciální duše. Stav naší planety je na pováženou. Z velké části je to tím, že lidstvo (a především právě ona západní kultura) jako „kmen“, tedy ten „náš“ druh homo sapiens occidentalis, je neobyčejně úspěšný a to na úkor všech ostatních kultur a především i jiných živočišných a rostlinných druhů. Skrz vynález a překotný rozvoj technologie se nacházíme ve stavu, onu větev, na které sedíme, totiž přírodu, zdecimovat a podříznout. Jak už český filosof Josef Šmajz konstatoval, zde nepomůže žádná ochrana životního prostředí (příroda je totiž„větší“ než my a tím ji nemůžeme chránit), třídění odpadků či zákaz plastikových tašek.

To jedniné, co nás může z této krize vyvést, je radikální změna vědomí, přerod od kmenového myšlení k integrálnímu, planetárnímu vědomí, v němž si uvědomíme jak naši individualitu, onu „božskou“ jiskru v každém z nás, tak i naši zodpovědnost za celek – za planetu/organismus, který nazýváme Gaiou. Všichni tento hluboký přerod cítíme, ale většina z nás se ho bojí. Přechod do esenciální duše je totiž vždy spojen s nejistotou, s odevzdáním kontroly nad tím, co ve skutečnosti nemůžeme kontrolovat, s uvědoměním si dočasnosti života a jeho neustálých proměn. Toto většinu lidí děsí, byť si toho nejsou zcela vědomi. Podle mého názoru je to právě tento podvědomí děs, který v současnosti žene velké skupiny lidí do náruče těch, kteří slibují posílení kmene, ať už jsou to „silní vůdci“ typu Trumpa, Putina, Erdogana, Orbána a podobní, nebo různé sekty, spolky a virtuální komunity sociálních sítí.

Právě z důvodů oslabení starých kmenů – národů, etnik a církví – vznikají nové kmeny, jež vytvářejí své vlastní výklady reality, své často zcela nereálné „pravdy“. Divíme-li se oné lehkosti, se kterou přejímají naši přátelé a spoluobčané naprosté nesmysly jako pravdivou skutečnost, musíme si uvědomit, že v období přechodu se ti, kteří jsou vývojem znejistěni, ochotně chytají každé „silné“ ideologie či možná jen silně vypadajícího tvrzení, které jim dává, byť mnohdy pouze na krátký čas, pocit sounáležitosti a jistoty. Hledáme jednoduché, jasné, lehce uchopitelné kmenové duše, abychom mohli ještě chvilku pobýt v té jistotě, kterou náš kmen poskytuje. Hledáme souznění, protože se děsíme stát se dospělými. A hledáme ideologie a návody přicházející „zvenčí“, neboť je pro nás velice těžké, stát se sami sebou.

Děkuji za hodnocení i komentáře.
J. Bílý