Začalo to mojí první velkou láskou (v Německu), Iris. Po půl roce krásného vztahu mi jednoho rána povídá: „Pojedu navštívit Hanse“.
Což u mne způsobilo takový ten komický pocit kdesi kolem třetí čakry, jemuž boxeři říkají rána na solar. Protože Hans byl její ex.
„A kde ... ehm ... tam budeš bydlet?“
„No u něj. Tedy u nich, on bydlí s lidmi na statku.“
„A kde ... ehm ... budeš spát?“ (To už Iris mírně zbystřila.)
„Nevím. Proč?“
„No jestli ... co jako spolu máte?“
Tu se na mě Iris podívala, velice velice láskyplně. A zcela klidně, zpříma a bez oklik pravila: „Milý Jane, s Hansem jsem před tebou byla čtyři roky. A rozešli jsme se hezky a máme se doteď rádi. S tebou mám úžasný vztah, ale jestli si myslíš, že kvůli tobě přestanu vídat lidi, které mám ráda, tak to se mýlíš. Pokud jsi žárlivý, tak se prosím podívej na to, odkud to pochází. Se mnou to totiž nemá co dělat.“ A odjela.
V indické filosofii a především v józe znamená aparigraha „neulpívání“ Původně myšleno jako ne-vlastnění, ne-toužení a ne-závislost patří aparigráha mezi ty vlastnosti (jogínsky řečeno „ctnosti“), které já osobně v posledních letech víc a víc považuji za klíčové k našemu dalšímu rozvoji. Tenkrát, před mnoha a mnoha lety, zasadila Iris svojí přímostí a zároveň laskavostí první seménko k tomu, co sice do dneška řeším, ale v čem, jak doufám, už patřím k těm mírně pokročilým.
Osho, můj první „guru“, nám opakoval stále dokola: Spiritualita není ani o dogmatech, ani o přikázáních, není o dodržování příkazů a zákazů, není o disciplíně. Spiritualita, kterou vás učím, je o svobodě. Jenže my, jeho sannyasíni (tedy „žáci“, nebo, slovy jiného mistra, Ježíše, „učedlníci“), jsme zpočátku jeho slova chápali jako především vlastní, idnividuální osvobození se od všech těch ze společnosti a její morálky pramenících omezení. Svoboda, o které Osho ovšem mluvil, byla o něčem zcela jiném. Měl totiž na mysli radikální neulpívání, nejen na „pozemských statcích“ (těch většina z nás opravdu neměla mnoho) ale především na našich představách, že něco má být tak, jak bychom to rádi měli. O neulpívání na „naší“ pravdě a „naší“ lásce, na „našem“ spirituálním pokroku.
Známá je historka o jednom zenovém mnichovi, který celý šťastný svému mistrovi hlásil, že kdykoliv se v poslední době dostane do opravdu hluboké meditace, zjevuje se mu zářící Buddha.
„Hm, tak přidej k meditaci taky dechové cvičení, a ono to za pár dní přejde,“ odpověděl mu učitel.
Když se tak dívám, co se děje v spirituální scéně kolem mne (kde zrovna frčí „žába štěstí“), často si na tuto historku vzpomenu. Jenže – neulpívat na spirituálním pokroku je pořád ještě snazší, než neulpívat na někom, koho milujeme. Ať už je to partner, manželka, milenec nebo naše děti. A asi to nejtěžší je neulpívat na tom svém pohledu na svět. Tím nemyslím nějaký názor, který si rádi necháme vyvrátit, neboť přeci patříme k té inteligentní, učenlivé půlce světa. Myslím tím naše vnitřní a hluboké přesvědčení, že my jsme ti na té „dobré“ straně, že zelená je zelená a ne červená a ráno moudřejší večera.
Když mého úžasného mistra „postihlo“ osvícení, spadl ze švestky. Nebo z nějakého jiného stromu, to podle různých pramenů. A já mám občas neobyčejně silný pocit, že se některým z nás právě děje totéž – že padáme ze švestky našich přesvědčení a padáme a padáme, a že během toho pádu si uvědomujeme, často s hrůzou, že opravdu není nic, čeho bychom se mohli držet. A že jediná možnost, jak tohle přežít, aniž bychom se zbláznili nebo se nakonec chytili něčeho, co nám okolní svět neustále nabízí – něčeho docela mociplného, nějakého přesvědčení, ideologie nebo třeba jen naší sociální bubliny na FaceBooku – je právě výše zmíněná aparigraha. Totální a naprosté neulpívání. If you love somebody, set them free. S trochou obměny: Pokud opravu miluješ, sebe, jeho, ji, nebo nějaké „to“, tak to prostě pusť.
Jeden jiný mistr zenu pravil na otázku, jaké má člověk, který dělá spoustu dobra, zásluhy: Žádné.“ A na doplňující otázku, co tedy je smysl zbožného života poznamenal: „Prázdné nebe, žádná zbožnost.“
Žádné komentáře:
Okomentovat