Na stole se přede mnou vrší salát (choriatiki), ledová napěněná káva (frapé me ghala) a nezbytná rakije a sotva pět metrů za nimi si vlnka s vlnkou hraje. Jsem opět v Řecku – přesně řečeno na jednom z oněch malých ostrůvku s restaurací přímo u písečné pláže, je konec října, slunce pálí a moře je ještě teplé a já tu jsem úplně sám. Takže docela vhodná situace k meditaci nad tím, co se mění a co zůstává, co je efemérní a co opravdu důležité, ačkoliv se to v mém českém prostředí, odkud jsem na tento opuštěný středomořský ostrov krátce před volbami prchnul, možná jeví úplně naopak.
Tak například je důležitá Mléčná dráha. Tak zvaná „Naše galaxie“, přičemž to „naše“ zní, jako by nám už patřila. V průběhu této úvahy vyplyne, že je tomu spíš naopak. Kolem deváté večer, kdy už je úplná tma, vytváří galaktické centrum, tedy shluk největšího počtu hvězd, na jihozápadě jakýsi téměř kulový oblak, který se promítá do souhvězdí Střelce. Mléčná dráha se tímto směrem rozdvojuje a padá do mediteránních vod a ačkoliv panuje naprosté ticho (i cikády umlkly), je slyšet jakýsi velice jemný, jiskřivý zvuk – to jak se každá z těch více než dvou set miliard hvězd, které ji tvoří, postupně dotýká mořské hladiny. Goethe prý slyšel tón Slunce a Luny – tak proč bych já nemohl slyšet jiskření hvězd Galaxie.
Další důležitý fakt je, že navzdory různým krizím, katastrofám a epidemiím se Řecko, potažmo tyto malé ostrůvky vůbec nemění. Vlastně ano i ne – jistě, jezdí sem čím dál víc turistů, kteří se o „tajném tipu“ dozvěděli třeba od přátel nebo z bedekrů, které neustále posílají hordy tam, kde to bývalo krásné. Přibývá hotelů stejnou rychlostí, jako ubývá delfínů. Ale ona substance zůstává – hvězdy nad hlavou, průzračné (byť už vylovené) moře, bílé hory. Bylo to tady, kde před mnoha tisíciletími vystoupila z mořských pěn Afrodíté, bohyně lásky a tudíž nahá, neboť zahalování, závist a nenávist jdou ruku v ruce.
Důležité je také, že v tomto absolutním kontaktu s přírodou se to, co se neustále mění – Okeános a Měsíc (Seléné), vítr (Zefyros, Euros, Notos a Boreas), barva nebe (Iris, Inó a Éós) a moje s prodlužujícím se pobytem zvolna ubývající finance (ten řecký bůh, který byl za finance zodpovědný, se jmenoval Plútos) – to vše se stává natolik součást mého nitra, chcete-li mé duše, že během pár hodin od přistání zapomenu na onen „tekutý hněv“, který nás doma všechny drží v šachu. Tento pojem pochází od Václava Bělohradského, asi nejznámějšího současného českého filosofa a neúspěšného kandidáta ČSSD do senátu za Prahu 6. Václava si velmi vážím kvůli jeho moudrosti, a tak jsem mu ten neúspěch v politice ze srdce přál. Ve stručnosti – Bělohradský tvrdí, že dřívější cílený hněv, například utlačovaných na vládnoucí třídu či proletariátu na kapitalisty, se proměnil v hněv, který se bezcílně přelévá skrz společnost – jsme nespokojení či dokonce hluboce naštvaní, ale každý na něco jiného, neboť velké společenské cíle ztratily pod hrozbami ekologických a morálních nebezpečí svá opodstatnění. Hněv se rozložil do individuálního, neúčinného rozhořčení, které je mocným k smíchu.
Tekutý hněv je vytvářen – nyní se pouštím do zcela odvážných úvah – především tekutou dobou. A tekutou dobu tvoříme my všichni, ale především ti, kteří se do počítačů, smartfonů a tabletů dívají podstatně déle, než na nebe a na hru mořských vlnek. (Ovšem i vlnky na Vltavě by posloužily.) Tekutou dobu vytvářejí digitální a technologičtí nadšenci, kteří tvrdí, že zanedlouho budeme všichni propojeni a očipováni a sdílení společného virtuálního prostoru nás povznese do nějaké mně nepochopitelné úrovně vědomí, takže se vlastně ničeho nemusíme bát. A nakonec nás spasí sice ne už naše vlastní inteligence, ale ta umělá. Tekutá doba znamená, že se vše mění tak rychle, že se nám to rozplývá před očima a my se nemáme čeho chytit. V této rychlostní šmouze (speed blur) se pozvolna ztratila všechna náboženství a všechny ideologie, a tím i s nimi spřažené morálky a desatera. Na jejich místo se dostala ona poslední a nejúpornější ideologie – ta našeho ega. A bující sociální sítě, jmenovitě ta nejúspěšnější, Kniha Tváří, se staly pouhou ozvěnou našeho já, zoufale volajícího do Kosmu: Toto jsem měl k večeři. Já. Já. Já.
Historie řeckého slova κόσμος (kósmos) je ovšem docela zajímavá. Původem z indogermánského kmene „kems“ s významem „ustanovit řád“ se nejprve ve Starořečtině, tedy u Homéra, používal ve významu „ozdoba“ – tedy to, co je hezké, co zkrášluje. Možná, že to bylo myšleno takto: Tak jako ženu šperk, podobně dělají hvězdy a další „kosmická“ tělesa kósmos krásným. To abychom častěji za nocích zvedali hlavy a obdivovali kosmické diadémy. Později, když filosofie a myšlení začalo být mužskou obsesí, se z „kósmu“ stal řádně uspořádaný svět, jehož opakem je „chaós“. A tak se z ženské „krásy“ vyloupl mužský „pořádek“ a lidstvo se dostalo ze stavu okouzlení (enthousiasmós) do stavu školního zasedacího pořádku. Jenomže se nám ten pořádek v poslední době, kterou nazýváme post-moderní, nějak rozpadá pod rukama. Kósmos se vrací do tekutého stavu.
Sedím stále ještě na břehu moře, salát jsem dojedl, kafe vypil, zbývá tekutý oheň rakije. Dívám se na hladinu moře a napadá mně variace na prastarý zenový koán, tedy neřešitelnou paradoxní hádanku, která měla napomoci adeptům k osvícení: „Zvláštní, jak všechny ty rozdílné vlnky čeří JEDEN oceán.“ Doufám, že alespoň polovina čtenářstva nyní prožila své satori. Ale zpátky k moři. Možná že je to vliv rakije na mé gangliony, ale najednou vidím, jak vše do sebe zapadá. To, co je pevné a to, co je tekuté, se navzájem nachází vždy v rovnováze, neboť je to jakýsi nejvyšší božský princip: jin a jang, mužský a ženský princip, prostor a čas, matérie a duch. A pokud je něco příliš pevné, například naše lpění na egu, na kontrole a vlastnění, na konzumu, pokroku, rychlosti, informacích, a nakonec i na slovu (logos), doráží to tekuté, onen ženský (krásný a nekontrolovatelný) aspekt na to mužsky pevné tak dlouho, až to obměkčí. Nebo někdy i zničí. Nejnázornější příklad toho je zkáza atomové elektrárny ve Fukušimě přivozená vlnou tsunami.
A tak si na „tekutou dobu“ připíjím ještě druhou rakijí. Slunce (Hélios) se pomalu kutálí k západu a nechává mi vzkaz jako ze starého Egypta: Každý večer polyká bohyně Nut (ta představuje cosi jako onen prastarý, ženský, hvězdami ozdobený kósmos) boha Ra (tedy Slunce) aby se tento mohl každé ráno opět z ní narodit. Což tady v Řecku, na mém zapomenutém ostrově, lze prožít velice názorně. V mezičase je možno se nechat ohromit Mléčnou dráhou a uvědomit si takto, pod hvězdným nebem, jak tvoříme její galaktický, mikroskopicky malý prášek. Jak ve skutečnosti nic nevlastníme, naopak jak jsme vlastněni tím, co je větší. Tady, v mém drahém Řecku, jsou ještě bozi a bohyně docela přítomní a hvězdy na dosah. A když do toho šplouchají vlnky u nohou, tak se člověk najednou cítí doma. Doma, kde volby nevolby, sociální sítě nesítě, doba tekutá či pevná, není vůbec ničeho se bát.