sobota 24. září 2016

Věda versus esoterika – jedno velké nedorozumění

Když mi bylo osm, začal jsem se zajímat o astronomii. Ve třinácti už každý z mého okolí věřil, že se ze mne stane trochu mimoňský matfyzák, který bude do konce života zkoumat daleké galaxie a pátrat po jakýchsi černých dírách. V šestnácti jsem se ovšem zbláznil do umění a nakonec končím v šedesáti jako „esoterik“. Což samozřejmě odmítám, neboť mě tato nálepka děsí. Nicméně bych ještě dneska dokázal vysvětlit teorii relativity a onu „vědeckou nohu“, jak říkám té racionální části mého já, jsem si s hrdostí ponechal. Snad právě kvůli mému „sešívanému“ charakteru jsem schopen nejen čas od času vysvětlit konstelace i firemním bossům, ale i ukázat nesmyslnost konfliktu mezi vědou a duchovní dimenzí našeho života, a to jak doufám srozumitelně pro oba tábory, tedy pro tu vědecky myslící část lidí, ale i pro onu esotericky naladěnou. To jedno zaměření nejen že to druhé nevylučuje, ale obě „nohy“ se výtečně hodí například k pohybu vpřed, o uběhnutí životního maratónu ani nemluvě.

Z mého pohledu spočívá problém mezi vědou a jakoukoliv „pavědeckou“ (výraz nadužívaný pseudo-vědeckým spolkem Sysifos) metodou ve víře, že existuje jen jediná pravda. Pro většinu lidí je to ta racionální, dokazatelná dvojím slepým pokusem, opakovatelná. Že jde skutečně o víru, podobnou náboženství či jinému nezvratnému přesvědčení, dokládají téměř panické reakce jejích nejpevnějších stoupenců. Zkuste takového skalního racionalistu například pozvat na nějaký ten „bludný“ seminář, ať se o té „pavědě“ přesvědčí na vlastní oči. Většinou nepřijde. Pokud se ovšem dostaví a seance nebude vysloveně šarlatánská – zde je nutno přiznat, že množství šarlatánů v esoterice se vyrovná množství bludných a omylných vědců – pokud tedy jeho vědecká nátura nebudou mít jednoduchou možnost to celé okamžitě odsoudit, může se stát, že prožije hluboký psychický otřes. Je totiž vždy docela ohrožující zažít něco, co protiřečí naší víře.

Jenže „TA JEDNA PRAVDA“ bohužel – není. A to ani tehdy ne, když jsme o její existenci skálopevně přesvědčeni, ať už jako vědci, nebo jako esoterici. Víra v (tu naši) pravdu je poznávacím znamením setrvávání v té části našeho vývoje, kterou nazýváme kmenovou duší. A samozřejmě kmenových duší je mnoho – všechna náboženství, ideologie, spolky, strany, státy, národy, korporace, ale koneckonců i náš současný „mini-kmen“, tedy manžel(ka) a děti patří do této části šamanského „kruhu čtyř duší“ (více v mé knížce „Živoucí kruh“) a všechna obhajují svoji pravdu před ne-pravdou těch druhých. Zatímco ale takového sparťana či slávistu lze jako příslušníka toho kterého kmene lehce identifikovat, jsou kmeny, které jsou tak veliké, že jen velmi těžko poznáme, že k nim patříme. Jejich ideologie je do té míry všeobecně přijímána, že ji lze jen těžko rozpoznat. Mezi tato jako samozřejmá se tvářící kmenová přesvědčení patří i současný racionálně-logický přístup ke světu.

Nikdo ovšem neupírá racionalitě její po zásluze obrovské místo v našem životě. Bez všeobecně platných pravidel, zákonitostí nebo třeba i dohod bychom jen těžko přežili. Svým esoterickým studentům zdůrazňuji, že pokud všeobecně přijímané racionální poznání zpochybním, pokud se například budu blížit křižovatce mumlajíc: „Jaké to krásné červené světlo! Symbol lásky a činu!“ a nezastavím, nedoj(e)du s mojí „jinou“ pravdou moc daleko. Problém ale vězí v tom, že logika a především závazná opakovatelnost a spolehlivost čehokoliv „dokázaného“ není celá pravda. Nejen že kompletní psýché by z tohoto logického pohledu byla postavená na vodě, ale veškeré mýty, emoce, intuice, předtuchy, mystické zážitky a leckterá reklama se zakládjí na něčem, co se racionálně nedá definovat a tudíž by musely být prohlášeny za nesmysl. Jejich existence (mnohdy velice úspěšná) dokazuje, že naše vnímání světa a tím definice jiných pravd nesestává pouze z racionální logiky a vědeckého pozitivismu, ale i z hlubokého, emočně-spirituálního přístupu, který je pro naplněný, smysluplný život nesmírně důležitý. Já tuto „druhou nohu“, na které se v životě pohybujeme, nazývám mytologické (nebo chcete-li meta-logické) vnímání.

Ovšem tendenci vše vědecky vysvětlovat nenajdeme jen u racionalistů. Mnohdy se o to snaží i samotní esoterici. Jako kdyby racionální objasnění, na jakém principu konstelace, reiki, tradiční čínská medicína nebo třeba i jóga fungují, dodalo nejen uživatelům, ale především těm, kteří tyto metody nabízejí, jakýsi velký klid v duši. Je to klid, který pramení ze souladu s oním zmíněným racionálně-logickým paradigmatem naší doby, který to, co je dokazatelné, opakovatelné a vysvětlitelné, hodnotí jako „správné“, vše ostatní jako nespolehlivé, nejisté a mnohdy i bludné. Právě poslední přídomek by měl být zastáncům vědy podezřelý – nebyli to zrovna ti průkopníci nového, vědeckého myšlení Bruno, Galileo či Kepler, jejichž poznatky byly církví coby držitelkou do té doby té jediné pravdy označeny jako bludy?

A tak registruji s jistým pobavením vědecky se tvářící studie mých německých konstelačních kolegů, jenž se snaží mechanismus konstelací postavit na racionální základ. A je mi úzko u srdce, když se setkávám se snahou psychologické obce povolit vykonávání jistých metod pouze „certifikovaným“ lidem, kteří se to naučili na vědecky potvrzených univerzitách. V uších mi totiž zní slova výtečného holandského šamana Daana van Kampenhouta, který o magii, šamanských a rituálních metodách, ale i o konstelacích pronesl racionálně nekorektní větu: „Pokud pracuji s duší, to jediné, co mě certifikuje, je moje vlastní duše.“ To neznamená, že by ti, jenž pracují s esoterickými metodami, neměli mít skutečně fundované studium, že by se mohli vymknout jakékoliv kritice, že by snad směli pracovat neeticky, dovolávajíc se pouze „své duše“. Pouze připomínám jak pravou, tak i levou nohu, které, aspoň u normálně inteligentních lidí, nezápasí o to, která z nich má pravdu.

Přibližně ve třiceti – to už jsme žil v Německu – jsem začal nejdříve vypočítávat, později i vykládat horoskopy. Na začátku bylo přání jednoho z mých kamarádů, zdali bych mu mohl spočítat jeho ascendent, tedy určit, které znamení zvířetníku v okamžiku, kdy spatřil světlo porodního sálu, na východě zrovna vycházelo. Pro dřívějšího astronoma to byl lehoučký úkol. Z místní knihovny jsem si vypůjčil tlustou knihu efemerid (tabulek pohybu planet) a za pár dní jsem už předával hotový horoskop. „Hezké“, poděkoval můj přítel, „a co to znamená?“ To jsem samozřejmě nevěděl, a tak jsem se ze zvědavosti pustil do studia astrologie. Živě si vzpomínám na svůj první veliký otřes, asi rok poté. Ten přišel, když jsem cosi hodně nepravděpodobného u jednoho klienta „uhádl“. Šok byl v tom, že ona vyvěštěná okolnost souvisela s poslední planetou našeho slunečního systému, s Plutem. Jako astronom jsem věděl, že Pluto je tak nepatrný prášek kdesi mezi hvězdami, že je naprosto vyloučeno, aby toto zrníčko vzdálené hmoty zde na Zemi cokoliv a jakkoliv ovlivňovalo. Ale na novopečeného astrologa z horoskopu koukala čirá, racionálně-logická nemožnost.

Od té doby jsem se naučil, s mými dvěma nohami se nejen docela obstojně pohybovat, ale je navzájem seznámit a naučit je, jedna druhou akceptovat a především ctít. Nazývám to „koexistence“ a je to nejen v mnohém prospěšné, ale i život usnadňující. Člověk prostě nemusí za tu „svoji“ pravdu bojovat – lze si ji „jen“ užívat.

--------------------
Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Jóga Dnes
Jan Bílý, www.konstelace.info

čtvrtek 15. září 2016

Proč „zlobí“ děti?

Toto je opět text, který jsem na základě skutečné konstelace napsal před mnoha lety. Ale jak se zdá, ze své aktuálnosti mnoho neztratil...

Otázka: Ráda bych se dozvěděla, zda se dají řešit také problémy mého syna. Poslední rok má problémy ve škole, protestuje, což je v jeho věku normální, ale co mě trápí, začaly se nám ztrácet peníze. Kdykoliv s ním o tom mluvíme, pláče a slíbí, že už to nikdy neudělá, ale pak se to třeba za 2 měsíce stane zase. Nikde na konstelacích jsem neviděla možnost přijít na skupinový seminář také s dítětem.

Odpověď: Rodinné konstelace by se nejmenovaly rodinné, kdyby jejich působení bylo omezeno pouze na dospělé. Otázka je pouze, kde se kořeny problémů vašeho syna nalézají. Představme si situaci, kde dítě začne být ve škole i doma „problémové“. Všichni se na něj kriticky dívají - situace by se dala konstelačně znázornit skrze přiložený obrázek.


Jak je vidět, všichni kolem syna, který vytváří problém, jsou jím jakoby fascinováni. Pokud chtěl váš syn pozornost, nyní ji zaručeně má. Pozornost v našem mediálním světě získávají ti, kteří dělají něco „šokujícího“, neobvyklého. Přitom nerozhoduje, zdali je to špatné, nebo správné, dobré nebo méně dobré. První závěr by mohl být ten, že váš syn chce a potřebuje pozornost, lépe řečeno jistý specifický druh pozornosti, například v jeho věku nesmírně důležité uznání svého otce, kterého se mu nedostává. A tak si bere pozornost jak umí. Konstelace ovšem může jít ještě o něco hlouběji.

Na obrázku vidíme konstruovaný příklad „obklíčení“ dítěte. Vzpomínám si ovšem na jednu velice podobnou konstelaci. I v ní stálo dítě v ohnisku pozornosti. Po dotázání zástupce, jak se mu daří, jsem dostali také „horkou“ odpověď: „Smažím se tu.“ A tak jsem dítě z kruhu vyndal a postavil ho stranou. Nyní se ukázalo, že dítě bylo pro celý systém velice pohodlné a do jisté míry i užitečné. Rodina a škola, tvořící dva mimochodem často znepřátelené systémy dítěte, se tak vůbec nemusely zabývat vztahy mezi sebou. Najednou se vyhrnulo mnoho otázek. Jak je to například mezi otcem a matkou? Mají naplněný vztah, takže se oba cítí ve své síle a mohou být pro syna „většími“? Z konstelací víme, že děti často zlobí, aby si ověřily, zdali rodiče jsou ještě „většími“. Dělají to tehdy, když necítí jejich převahu a sílu a jejich zlobení, hyperaktivita a někdy i horší činy mají za účel vyprovokovat rodiče, aby ukázalli, že jsou silnější. To pak ovšem rodiče ukazují na zcela pochybený způsob - sahají po násilí. A jak víme, násilí je projevem slabosti.

Ale u rodičů otázky nekoncí: Jak je to mezi školou a rodinou? Uznávají se navzájem nebo si konkurují ve smyslu, že každý z nich se považuje za povolanějšího ve výchově syna? A jak je to ve škole samé? Uznává učitelka autoritu ředitele nebo ji sabotuje? A jaký prospěch z toho všeho má psycholog? Pracuje v zájmu rodičů, nebo pro dítě?

Jak vidíme, je docela možné, že se v konstelaci ukáže, že váš syn vyjadřuje svým chováním pouze něco, co pochází ze systémů kolem něj. V tomto případě je marné, očekávat jeho změnu bez změny vztahů v jeho okolí. A v tomto případě by asi bylo málo platné, ho brát s sebou na konstelace, aby se jeho stav konečně zlepšil. Co ve skutečnosti vězí za chováním vašeho syna, se samozřejmě může ukázat až při skutečné konstelaci, můj příklad zde je pouhá konstrukce. Je ovšem i možné, syna na konstelaci vzít. Ale přitom je zásada, neřešit jeho problém, ale ten váš. A je také možné, udělat konstelace přímo pro děti a učitele ve škole. Ale o tom až někdy jindy.

V tomto ohledu bych chtěl upozornit na knihu o konstelacích pro děti, učitele a rodiče, která se jmenuje „Patříš k nám“ (Vydala Maitrea 2006) německé lektorky konstelací a pedagožky Marianne Franke. Objednat ji lze zde: http://www.maitrea.cz/vydavatelstvi/patris-k-nam

Váš Jan Bílý
www.konstelace.info

úterý 13. září 2016

Magie pomalosti (a dřiny)

Mám zahradu. Zdědil jsem ji po rodičích, ti ji v sedmdesátých letech koupili od člověka, který byl v první republice letcem a na zahradě, jež měla kolem 13.000 čtverečních metrů, vysadil prakticky každou odrůdu ovoce, která v té době byla k mání. Už ke konci života táty některé stromy, jimž bylo tou dobou kolem sedmdesáti, přestávaly rodit. V současnosti mám snad už jen hrušky a jedno „jedlé“ jablko, ostatní stromy jsou příliš staré a/nebo zplaněné, ale většina z nich stojí a jsou majestátně krásné.

Když jsem půlku této zahrady dostal do vlastnictví, byl to prales. Začal jsem v dolní části, která je ze silnice prakticky „neviditelná“, mýtit a udělal jsem tam nejprve rituální místo pro mé „pohanské“ ohně během osmi ročních svátků. Některé ovocné stromy jsem musel porazit, také jeden hlohový keř, vědom si toho, že je to posvátný strom. Z nařezaných větví a kmenů pak zapaluji ohně, ať už sváteční, nebo jen tak na buřty, a to, co nespálím, skladuji na pozdější časy.

Minulý podzim jsem procházel kolem kostela Svaté Ludmily, kde nějaká zahradnická firma řezala velkou část bezového keře, který roste vpravo od portálu. Do „Ludmily“ jsem chodíval se svojí babičkou, a tak jsem si o asi metrový kus kmene řekl. Dělníci mi ho bez problémů vydali a ani jsem jim nemusel dávat na pivo. Kmínek jsem uskladnil taktéž na zahradě.

Jsou tomu tři měsíce, co jsem dostal nápad, z tohoto pro mě zcela výjimečného dřeva vyrobit první kouli. Vlastně to bylo spíš nutkání, prostě mi to nedalo jinak. Nejprve jsem motorovou pilou vyřezal hrubou formu, tu pak ruční bruskou obrousil do přibližně kulovitého tvaru a pak už v mnoha hodinách ruční práce brousil a brousil a brousil.... Výsledek je na prvním obrázku.


Od té doby jsem vyrobil pět koulí, jedno vajíčko (právě z hlohového, nádherně „panenského“ dřeva) a jednu hruškovou pyramidu. A v těch mnoha hodinách sezení kdesi na zahradě nebo na mém balkónu jsem pochopil, co děláme špatně. Mnohdy. Totiž že spěcháme, a naše vnějškově-výrobní, ale i vnitřně-vývojové procesy chceme efektivně, instantně, dokonale a hlavně pod kritériem maximalizace (ať už zisku, výsledku či úspěchu) uspíšit. Všimněte si, že „úspěch“ a „uspíšit“ zní podobně.


Jenomže taková obyčejná koule, která by se dala vyrobit za pomocí dřevo-soustruhu za čtvrt hodiny, dostane mnohahodinovým broušením kvalitu, kterou lze přímo nahmatat. Zaprvé není dokonalá. I když můj poslední pokus, asi deseticentimetrová koule ze starého, temně červeného hruškového dřeva (příšerně tvrdé!) už vypadá tak, že ona „ruční“ nepravidelnost téměř není poznat, stále tam je.


Kdysi jsem slyšel, že výrobci úžasných ručně tkaných perských koberců (kde jim je dnes asi konec) záměrně vetkávali do vzorků malé chybičky, neboť „jen bůh je dokonalý“. To se mi moc líbí. Protože právě v nemožnosti vybrousit dokonalou kouli, vězí to kouzlo onoho předmětu, který pak držíte v ruce.


A zadruhé – jedině takto může vzniknout předmět síly. Při broušení mi definitivně došlo, že kultické předměty člověk nemůže kupovat v esoterickém obchůdku. A pokud už operuji s mým zamilovaným pojmem „mytologické vnímání světa“, změna, která se týká této části naší psýché nemůže proběhnout ani rychle, ani bezbolestně. Pokud máte zánět slepého střeva, lze ho vyoperovat, zcela logicky v narkóze, ve které „někdo“ udělá něco s vaším tělem bez vašeho vědomí.


Pokud ale chcete změnit staré vzorce a přesvědčení, pokud se chcete dostat na vyšší úroveň vědomí, napravit něco pokřiveného, nepomůže žádný instantní výlet do peruánského pralesa, žádná „jedna rodinná konstelace“, nic „zázračného“. Je nutné projít celou cestou, sám a pomalu. A vzít si na to potřebný čas. A tak, během (velmi pomalého) odcházení mé maminky, zavítám čas od času na svoji zahradu, kde na mě čekají ještě desítky v obyčejných špalcích z mých ovocných a bůh-ví-jakých stromů magické koule či jiná pythagorovská tělesa. Když budete porážet nějakou významnou nebo vzácnou dřevinu, myslete na mě. Vyměním třeba za jabloň, švestku či kus bezu. ;-)

pátek 9. září 2016

Přelom: Pokus vysvětlit současné dění ve světě skrze koncept čtyř duší a cyklický čas.

Shrnutí: V tomto článku podávám náhled na některé současné společenské fenomény, jako jimi jsou nárůst terorismu, uprchlická krize, nástup populistů typu Trumpa, Orbána či Zemana, štěpení společnosti na dva přibližně stejné, ale vysoce antagonistické tábory a pod. Tyto jevy kladu do souvislosti s přechodem mezi dvěma fázemi cyklického vývoje (jak jednotlivců, tak i celých komunit a společností) a sice tak zvané kmenové fáze (kam patří státy, církve, sekty, spolky, korporace a víra v ideologie) a ji následující fáze esenciálního, individuálního bytí, kterou nazývám „fázi esenciální duše“. Část vyspělých západních společností s vysokým podílem lidí, kteří jsou již více-méně nasyceni materiální a kariérní expanzí, se nalézá na tomto přechodu, nebo těsně před ním. Tento přechod, jako každá paradigmatická změna, je doprovázen krizovými jevy, strachem z neznáma, ztrátou kontroly a podobnými psychologickými a skupinově-psychologickými jevy. Jiná část společnosti (potažmo i jiné kultury – například kultury islámu) se této změně brání a vykazuje tendence návratu k o to přísnějším, rigorózním a ortodoxním kmenovým zásadám. Tyto dvě skupiny uvnitř jedné společnosti nebo i dvě v tomto ohledu rozdílné kultury pak budou svádět nelítostný boj o tu „svoji“pravdu nebo vnímání reality.

*********

Moje práce jako holistický poradce a „konstelář“ vychází z několika málo důležitých premis. První z nich, která pravděpodobně nejvíce ovlivnila zcela nové vnímání a chápání okolních fenoménů, je objev „duše“ systémů. Pokusím se tento někomu možná záhadně a okultisticky vypadající termín stručně vysvětlit. Komplikované, živé systémy se zpětnou vazbou, jako jimi jsou rodina, firma, nadnárodní korporace, etnická skupina, stát, církev a mnoho dalších systémů, vytvářejí cosi jako „duši“, která dotyčný systém řídí, a která se stará o dodržení několika pro přežití systému důležitých zákonitostí. V podstatě se tato duše systému podobá schopnosti živých organismů si zachovat celistvost a funkčnost v nestálém, proměnlivém prostředí. Duše řídí systém tak, aby za každou cenu přežil a nadto i uspěl, tedy se rozšiřoval a reprodukoval. Pokud pochopíme do hloubky zákonitosti a mechanismy, jimiž tato „duše systému“ působí (především na jednotlivce – členy systému), neobyčejně nám to ulehčí vhled do mnoha jinak záhadných jevů – ať už v úzkém rodinném prostředí, nebo v kontextu větších skupin, například národů. Toto pochopení se například děje a vyvíjí skrze systemické konstelace, především při opakovaném vystavení se jejich působení nebo během konstelačního výcviku, ale samozřejmě i mimo konstelační prostředí skrze systémový přístup, moderní formy terapie, filosofii a podobné metody zkoumání souvislostí na pozadí systémů/celků.

Pokud bych tedy moji první premisu měl shrnout do jedné věty, řekl bych, že systémy, složené z živých částí nebo vědomých členů se chovají jako inteligentní celek.

Druhá premisa je z trochu jiného soudku. Opírá se o tisícileté učení šamanů, přírodních národů, vysoce vyvinutých předchozích kultur a jednotlivých učitelů, kteří získali vhled do běhu života a celého vesmíru a kteří pochopili, že vše se vyvíjí v cyklech. Tak jako den, měsíc (lunace) a rok se odvíjí v kruhu (případně ve spirále), tak i lidská psýché, život člověka, ale i firmy, státy a celé říše podléhají tomu, čemu staří Řekové říkali „Kairos“, čas příhodného okamžiku, nebo také „cyklický čas“. Z denního putování Slunce a z kruhu čtyř ročních dob vyvinuli severoameričtí Indiáni koncept tak zvaného léčivého kruhu (medicine wheel), v němž figurovaly čtyři světové strany, čtyři elementy a většinou i čtyři silová nebo totemová zvířata.


Tento kruh pak byl používán nejen k rituálům, ale i k léčení člověka, jež se nacházel jako „pátý element“ v jeho středu a byl tak v ideálním případě v harmonii všech působících sil. Právě přírodní národy, jež přebývaly většinu času pod širým nebem a byly obklopeny nezastavěnou, nezindustrializovanou krajinou, pochopily důležitost „místa“1, na němž se člověk nachází a pro naše přežití zcela nezbytnou komunikaci s okolními silami – rostlinami, stromy, zvířaty, ale i s rozličnými spirituálními bytostmi či již nežijícími předky. K tomuto pochopení a znovuobjevení tohoto způsobu vnímání světa, jehož jsme částí, se dnes opět (bohužel velice pomalu) vracíme.

Koncept čtyř duší

Sloučením první a druhé teze začal před několika desetiletími vznikat tak zvaný koncept čtyř duší, na jehož rozvoji se podílel holandský šaman a můj učitel Daan van Kampenhout, který čerpal nejen ze svého šamanského výcviku, ale i z poznatků zakladatele systemických konstelací Berta Hellingera a mnoha dalších učitelů. V ČR jsem tento systém rozvíjel a na firemní procesy aplikoval nejprve já, později i absolventi mých výcviků a kurzů. Cyklický koncept čtyř duší – čtyř vývojových stádií, jež se periodicky opakují – vysvětluje nejen mnoho rodinných a vztahových problémů a pomáhá nám pochopit konflikty například při rozvodu, kdy z jedné „kmenové duše“ vznikají dvě znepřátelené, ale, podle mého přesvědčení, osvětluje i hluboké pozadí současných globálních konfliktů a štěpení společnosti na většinou dva2 antagonistické tábory.


Mluvíme-li o konceptu čtyř duší, máme na mysli čtyři na sebe navazující fáze (cyklického) vývoje, které jsou odděleny kritickými a krizovými přechody. Je nutné zdůraznit, že mluvíme-li o „přechodech“, neznamená to, že ta fáze, kterou opouštíme, přestává působit. Spíš si vývoj můžeme představit jako růst stromu, kde letokruhy vyznačují předchozí stádia a zůstávají „uvnitř“ stromu. Abych zde v krátkosti koncept čtyř duší představil, použiji jako příklad jednoho takového kruhu/cyklu lidský život. Během něho rozeznáváme několik kvalitativně odlišných fází:

1. Fáze početí, porodu, růstu a vazby na rodiče. Této fázi říkáme rodinná duše. Přechod do další fáze nazýváme pubertou či dospěním, ve které dochází k osamostatnění jedince a vytvoření jeho reprodukčních (tj. i expanzních) schopností.

2. Fáze budování partnerské, materiální a kariérní expanze. Také fáze příslušnosti ke skupinám, které poskytují ideologickou či materiální podporu, zabezpečení a které fungují jako rozšířená rodina. Tuto fázi nazýváme kmenovou duší. Přechod do další fáze se děje buď skrze vědomé vzdání se lpění na dosaženém, nebo životní krizí (midlife-krize).

3. Fáze stárnutí a stažení se z bojů o pozici, pravdu, majetek, kterou nazýváme esenciální nebo také individuální duše. Je spojena s moudrostí, nalezení své bytostné podstaty, svého „nezaměnitelného já“, a přechod do další fáze je fyzická smrt.

4. Fáze materiální neexistence. Tato fáze je charakterizována „odpočinkem od bytí, od života“, a je, podle toho, jakému spirituálnímu směru dáváme přednost, buď přípravou na další kolo života, splynutím s Bohem, nebo pouhou negací existence. Protože tuto fázi nelze vědecky prozkoumat ani verifikovat, neboť je zahalena mystériem smrti, její vnímání záleží zcela na tom, na co dotyčná osoba věří. Tuto „duchovní“ fázi nazýváme velkou duší.


V tomto článku se budu zabývat především velmi kritickým přechodem mezi kmenovou a esenciální duší; pokud se chcete detailněji seznámit s konceptem čtyř duší, doporučuji moji knížku „Živoucí kruh“ nebo webové stránky www.konstelace.info/doplnky-4duse.html.

Přechod mezi kmenovou a esenciální duší

Podívejme se tedy nejprve na charakteristiku druhé vývojové etapy, kmenové duše. Připomínám, že to, co platí pro jednotlivého člověka, platí stejně i pro jiné systémy – firmy, národy nebo i celé kultury. Zatímco do rodiny se rodíme a zůstáváme s ní geneticky spjati celý život, kmenem rozumíme více či méně dobrovolné sdružení lidí stejného či podobného záměru, stejného původu, jazyka, rasy či vyznání, ke kterému se od jistého věku hlásíme. Duše každého kmene kreslí velice výrazně dělicí čáru mezi těmi, kdo patří k „nám“ a těmi, kteří jsou cizí. Proto je také příslušnost ke každému jednotlivému kmenu svázána s jistým stupněm uniformity, poslušnosti, podrobení se a uznání kmenových pravidel (ideologie, zákony). Za toto podřízení se jsou členové odměněni posilujícím pocitem sounáležitosti, materiálními či mocenskými výhodami, ochranou (např. skrze kmenové instituce, jako jimi jsou policie, soudy, armáda...) a podobnými benefity.

Za jeden z největších přečinů považuje kmenová duše zradu, tj. opuštění jednoho kmene a přechod k jinému. Na zrádce je hleděno hůře, než na protivníky – tedy na příslušníky jiného kmene, se kterým se vede spor či válka. To je proto, neboť na rozdíl od rodiny, do které se rodíme jednou provždy, a kterou tedy v jistém smyslu slova nikdy nemůžeme negovat, kmen můžeme opustit – právě proto, protože jsme se pro příslušnost více-méně dobrovolně rozhodli. Kmenová duše tedy vyvíjí značné úsilí, zabránit opuštění kmene či dokonce přestupu do jiného, konkurujícího kmene. Jiný takový nástroj, který používá kmenová duše na udržení „svých oveček“ je neustálé poskytování důkazů, že „pravda je na naší straně“. To se neděje jen skrze propagandu, ale i za pomocí daleko subtilnějších ovlivňovacích mechanismů, jako jimi jsou reklama, kmenový, tj. společenský konsens, vědecký výzkum, morálka, „zdravý“ rozum, estetická kritéria atd..

Protože se sektor kmenové duše nachází na vrcholu fyzické existence (viz ilustrace „Životní cyklus“), existuje právě zde největší koncentrace na zajištění materiální základny, na ovládnutí patřičného území, na (vy)čerpání přírodních zdrojů, a všeobecně i na materiální bohatství jak jednotlivce, tak i skupiny. Přežití kmene v této fázi se děje téměř vždy na úkor cizích kmenů, i když to ne vždy musí znamenat otevřený konflikt, ale třeba i strategie (dočasných) oboustranných výhod, například skrze obchod. To ale platí samozřejmě jen v případě, že nedojde k nějakému ohrožení vlastního přežití kmene. Téměř všechny nynější státy, národnostní skupiny, církve, ale i většina korporací současnosti jsou klasickým příkladem kmenových duší a jejich, mnohdy globálně velice negativně se projevujících, vlastností.

Jak jsem už naznačil, vývojovému cyklu čtyř etap (vznik – expanze – kontrakce – zánik) podléhá prakticky všechno ve vesmíru. Především ale člověk jako individuum a zcela určitě i jím tvořené systémy, jako jimi jsou již zmíněné firmy, korporace, spolky, státy a kultury-civilizace. Mnoho jednotlivých lidí se však jen těžko dostává přes hranici mezi kmenovou a individuální duši. Tuto hranici bychom měli přejít přibližně okolo padesáti – tehdy, když jsou už naše děti samostatné a my máme za námi jisté životní výsledky. Úkol, před kterým stojí takový člověk na rozhraní, je zbavit se lpění na tom, čeho dosáhl během této fáze, tedy právě úspěchů v materiální oblasti, vychování dětí, vybudování kariéry, případně založení firmy, postavení domu atd. Pokud se nyní chceme dostat dál, pokud pochopíme nezbytnost přechodu přes onu „krizovou“ propast, dělící kmenovou a esenciální duši, není samozřejmě nutné nechat svoji firmu zkrachovat, zapálit svůj dům a odejít od své/ho partnera/partnerky. Je ale nutné se zbavit závislosti, právě již zmíněného lpění. Tento proces „odchodu“ je důležitý ve všech mystických a spirituálních hnutích; v józe se například nazývá aparigraha, tj. volně přeloženo neshromažďování, nehrabivost.

V naší na materiální oblast koncentrované kultuře je ovšem vzdání se dosažených materiálních statků jen velice obtížné a člověk musí těžce bojovat proti trendu celé společnosti a samozřejmě i svého blízkého okolí. To je pochopitelné – právě společnost, která je ze své definice založena na kmenové duši nerada vidí odchod (tedy „zradu“) svých členů někam do temného lesa či poustevny. Tak tomu nebylo vždy – společnosti, jež jsou méně materialistické, vždy podporovaly přechod jisté své části (většinou již starších lidí) do třetí fáze vývoje, neboť si vážily jejich tímto přechodem nabyté moudrosti a dalších, pro společnost potřebných schopností. Ve dnešní, západní společnosti se ovšem mnoho těch, kteří se blíží k hranici mezi kmenovou a esenciální duší, setkává s krizí, jež přichází zdánlivě zvenku a která útočí právě na jejich ulpívání. Tato krize může mít formu nemoci, krachu vlastního podnikání, rozvratu manželství, hluboké deprese, desorientace, sexuálních poruch, a mnoha jiných, velmi negativně vnímaných procesů a jevů. Je logické, že každý, kdo nepochopí nutnost „aparigrahy“, se těmto jevům bude snažit vyhnout. Lze pozorovat i jakési odražení se od hranice mezi oběma fázemi, od oné „propasti vzdání se“, jež nás děsí. U takového člověka pak následuje návrat do kmenové duše a ještě větší lpění. Jako příklad pro toto jednání lze uvést stárnoucí muže, kteří si vedle své rodiny „pořídí“ ještě milenku, se kterou pak případně zplodí další „várku“ dětí.

Situace ve světě na začátku třetího tisíciletí

Přechod mezi kmenovou duší (vnímání ve vzorci „my-oni“) a mezi esenciální duší (vnímání „já jako unikátní součást všeho“) je tedy často drastický; je provázen mnoha konflikty a strádáním, a není jednoduché se přes něj dostat. Tvrdím, že právě na takovémto přechodu se nachází část našeho světa, tj. jisté procento na Zemi žijících lidí, ale i některé společenství a státy, které se nacházejí již za vrcholem „stmelující“ síly kmenové fáze. Jiná část lidí a tím i světa vězí ještě hluboko v kmenové duši. Tato část se pak všemi prostředky (a především podvědomě) brání jakémukoliv pohybu směrem k esenciální duši, neboť hluboké změny, které jsou s tímto přerodem spojeny, je děsí. Děsí je především ztráta kontroly, jež je příznačná pro přechodovou krizi. Děsí je i rozpad dřívějších jistot a do jisté míry i hodnot, které byly definovány kmenem (společenstvím), k němuž se člověk přihlásil. Společnosti se tak dělí na jistou část neofilů (tj. těch, kteří jsou novému a nejistému otevřeni) a neofóbů, kteří změny („to nové“) odmítají.

Z již řečeného vyplývá, že neofily je třeba hledat především ve těch vrstvách obyvatel a potažmo i ve státech, jež mají poměrně vysoký standard materiálního uspokojení, zatímco neofoby budeme nacházet mezi těmi, kteří jsou na tom materiálně hůře a ještě nemají, co se týká úspěchu jejich kmenové duše, tak říkajíc splněno. Poznamenávám, že toto dělení je pouze orientační a určitě bude existovat mnoho výjimek. V tomto ohledu je nutné zmínit fakt, že současná konzumní společnost v nás všech stále budí pocit nenasycení a nedostatku a tak nás – celkem logicky – udržuje v oné kmenové duši dychtící po expanzi a dalšímu materiálnímu růstu. Zároveň nám všem neustále slibuje něco „nového“ – nový mobil a „spotřební“ elektroniku, nové hry (pane et circenses – chléb a hry), nikdy nevídanou zábavu, televizní show, exotické cestování atd. Toto „nové“ ale slouží konzervaci starého, slouží udržení většiny lidí ve fázi kmenové duše, neboť zde jsme ovladatelní.

Zde se dostáváme k otázce: „Ovladatelní kým?“ Nejsem přívržencem konspiračních teorií a nevěřím na Ilumináty (leda na ty, k nimž se sám počítám). Jsem celkem skeptický vůči tvrzením, že za vším stojí světové židovstvo nebo mimozemská inteligence z Plejád. Podle mého přesvědčení je tlak na setrvání v kontrolovaném, ideologiím a kmenové duši se podřizujícím stavu způsoben námi samými. Cítíme totiž, že kmenová duše má oproti esenciální jednu obrovskou psychologickou výhodu – kromě té zjevné, materiální, která nám může (ale nemusí) zajistit blahobyt. Je to možnost odsunout vinu za to, co se mi děje, na druhé, především na někoho mimo můj kmen (soused, konkurence, fanatik jiného náboženství, kapitalista, komunista, pražská kavárna atd.).

Lidská psýché má jednu zajímavou a již mnohokrát popsanou vlastnost – je sama-sebe-ospravedlňující. V jádru to znamená, že neustále hledáme (a nacházíme) nejen logické zdůvodnění, ale i ospravedlnění toho, co děláme3. Podíváme-li se na problematiku viny a vyvinění se pohledem někoho, kdo pracuje s v úvodu zmíněnými dvěma premisami (tedy systemickým konstelačním přístupem a cyklem čtyř duší), uhodí nás do očí zajímavá souvislost. Na jednu stranu neustále přebíráme vinu za naše rodinné příslušníky. Mechanismus převzaté viny a touhy po vyvinění se, po tom, být „nevinný“ – což znamená, dělat to, co od nás systém vyžaduje – je sice příznačný pro obě dvě, jak rodinnou, tak i kmenovou duši. Nicméně právě rodinné svazky jsou charakterizovány nevědomým, automatickým přebíráním zátěže (viny) za naše blízké, především za naše předky. S tímto fenoménem se setkáváme a pracujeme v každém semináři rodinných konstelací. Podle mého pozorování se právě ti, kteří mají ze svého rodinného systému „naloženo“, stávají nejhorlivějšími příslušníky kmenových duší4. Na druhé straně nám kmenová duše nabízí právě nejen již zmíněnou nevinnost (smíš beztrestně zabíjet naše protivníky, například jako voják ve válce), ale i „upgradovanou“ možnost ospravedlňovat to, co člověk dělá, kmenovou ideologií. Příklady takových vnitřních ospravedlnění se jsou výroky jako: „‚Oni‘ způsobili, že ‚my‘ jsme byli v nevýhodě a tak jsme museli…“, „Já dělám jen to, co každý…“, případně: „Dělali jsme to pro dobro celku“, atd.

Tyto všechny výhody a benefity, zajišťované kmenovou duší, se po překonání propasti (krize) na jejím konci rozpustí v nic. Následuje opravdová, vnitřní svoboda jakéhosi „staříka, který vylezl z okna a zmizel“, svoboda, pro niž Němci mají krásný výraz „Narrenfreiheit“ – svoboda bláznů. (V Angličtině „jester’s licence“). To je ona fáze vývoje, které se děsí každý diktátor, ajatolláh, papež (možná s výjimkou toho současného), vlastně i každý státník a většina manažerů. Neboť zde již není možné členy kmene kontrolovat. Kmen zde zaniká. Což ovšem nemusí být zcela pravda. Kmen nemusí zaniknout, pouze přestane být důležitý a dominantní. Jako by ho esenciální duše (láskyplně) pohltila – obrostla dalšími letokruhy. Utopie?

Výhled (snad) do budoucnosti

K této snad možné utopii – smíření kmenové a esenciální duše, bych se chtěl dostat v poslední části mého článku. Přeskočím tak detailní líčení průvodních jevů ve společnosti, která se štěpí na ty, kteří by do této nové a nevyzkoušené fáze chtěli, a na ty, kteří volají po starém pořádku. Čím blíže se nacházíme zmíněnému přelomu, tím silnější je vzájemné neporozumění těchto dvou částí a tím i neochota, možná dokonce nemožnost spolu komunikovat. Přeskočím i líčení konfrontace naší, k esenciální duši již poměrně tíhnoucí společnosti s jinými kulturami, které ještě majoritně vyznávají silnou kmenovou duši – již jsem v této souvislosti zmínil kulturu islámu. Tyto konflikty a boje jsou v kontextu toho, co bylo již řečeno, vcelku lehce pochopitelné.

Chtěl bych se totiž ještě krátce věnovat otázce, zdali je tento přechod společensky zrovna tak možný a nutný, jako je nutný a neodvratný v biologickém životě jednotlivce. Neboť i pokud se jedinci podaří až do doby před samou smrtí „utéci“ před fází esenciální duše, v procesu umírání ho tato fáze, tedy vzdání se lpění, dožene. Viz zkušenosti s umírajícími a jejich, byť na samém konci procesu stojícím, „srozumění“. Otázkou tedy je, zdali i naše společnost se dostane z fáze „bojujících říší“, z fáze kmenových duší, z nichž má každá tu svoji, zaručenou pravdu, do fáze poznání esenciálních potřeb, do porozumění přijetí nejen ideologie „našeho“ kmene, nejen potřeb druhu homo sapiens, ale do harmonie s okolím, s tím, co nás živí – s přírodou. Do fáze, kdy každý z nás, a tím i naše společenství se stane tím, čím jaksi opravdu, esenciálně je, a nalezne, abych to vyjádřil poeticky jazykem mých seminářů, „místo své, esenciální duše“, svůj přirozený „topos“.

Na první pohled se zdá, že kmenová a esenciální duše stojí zcela antagonisticky, nesmiřitelně proti sobě. To, co je „dobré“ pro kmenovou duši, tedy kolektivní soudržnost, přizpůsobení vlastní individuality potřebám komunity, kontrola, hierarchie, expanze atd. je zcela protichůdné zájmům esenciální duše a naopak – její vnitřní nezničitelná svoboda, individualismus, spojení se srdcem, které přehlušuje chladně racionální vypočítavost, nezájem o kariérní, materiální a mocenské oblasti rozvrací každý kmen. Jak už jsem ale psal, jednotlivé fáze vývoje, i když se zdají být protichůdné, se daleko víc podobají letokruhům stromu. Vnější, větší, v čase následující letokruh neneguje ten dřívější, ale obroste ho. Strom, tak jako každý živý organismus, tak v sobě ukládá svoji minulost, proměňuje to, co přichází zvenčí (světlo, živiny, informace a především čas) v pevné a podporující jádro. Jak se toto může podařit ve společnosti, záleží ovšem na mnoha faktorech.

Tak především záleží na vyspělosti té které společnosti a na výši a úrovni společenského diskursu, který se v této společnosti odehrává. Jak již jsem uvedl, existují společnosti, ve kterých neofóbové tvoří silnou majoritu. To mohou být společnosti, které se ještě „expanzně“ viděno nenasytily. Mohou to být ale i společnosti, které mají malé sebevědomí. Záleží tedy nejen na poměru neofilů a neofóbů, ale i na intenzitě, s jakou se neofilové nebojí vystoupit se svými postoji na veřejnosti. Pokud ale ve společnosti převládají natolik neofóbové, že strach je určující agens společenského diskursu, je tímto celá společnost držena v (zdánlivě bezpečném) lpění na starém. Toto se například zdá být případ naší, české společnosti (viz pojem „nesebevědomá společnost“, používaný např. Václavem Bělohradským). Do obou skupin – jak nenasycených, tak i nesebevědomých – pak patří samozřejmě i mnoho států a společností třetího světa.

V neposlední řadě pak záleží i na postoji, který má společnost ke stáří – tedy právě k oné fázi vývoje, jež není charakterizována expanzí, případně oním pověstným „růstem (materiálního) růstu“. V tomto ohledu je důležitá i de-tabuizace smrti, neboť právě smrt a setkání s ní nás učí, že ne nade vším máme kontrolu. Je nutné přijmout a setkat se se smrtí, abychom přestali lpět (a o to více a intenzivněji žili v přítomném okamžiku). Koneckonců je každý přechod jakousi „malou smrtí“, rozpuštěním důležitosti předešlého a objevením nečekaného. Jsem pevně přesvědčen, že i společensky viděno je přechod do třetího, esenciálního kvadrantu možný. Jistě – zdá se nám to nyní jako utopie. Ne-hierarchicky spravovaná společnost, která využívá výhody kmenových duší, aniž by trvala na jejich pravdách, na ideologii nebo na „hlídání si hranic“. Společnost skutečně svobodných individuí, jejichž kmenová soudržnost se neobrací proti jiným (kmenům), ale je zaměřena na optimalizaci (což je zcela něco jiného než maximalizace) celku. Ale mám zcela mimořádně silný argument, že se, dříve nebo později, tento společenský vývoj musí podařit. Je totiž čím dál tím jasnější, že fáze kmenové duše, po vyčerpání ressourcí, po zabrání posledního „volného“ kousku této planety, po dobytí přírody, vede, pokud se nepromění, ke sebe-zničení. Je tedy alespoň z mého pohledu systemického „konsteláře“ zcela jasné, že tak jako každý z nás musí dospět a poté i zmoudřet, i naše společnost dospěje do fáze nalezení podstaty sebe sama. Pokud ne pomalou, vývojovou cestou, tak se to stane krátce, možná v posledních pár vteřinách, před jejím koncem. Nevyhnutelně.

---------
Poznámky k textu

1 Místem zde není míněna pouze geografická poloha, ale i to, co bývá někdy označováno jako „topos“, tedy jakési zvykové stanoviště, které se nachází ve vzájemném souzvuku s tím nebo s těmi, kteří se zde nacházejí. Místo, tak jak ho definuji, je tedy soubor geografických, morfologických, biologických a spirituálních vazeb mezi člověkem a jeho pozicí ve světě.
2 V této souvislosti je zajímavé, jak v posledních letech vznikají v demokratických volbách, ale i v mocenských sporech patové situace, neboť dochází k téměř exaktnímu (a z hlediska probability vysoce nepravděpodobnému) rozdělení na dvě přibližně stejně silné skupiny.
3 Autor se mezi tisíci svých klientů jen velmi zřídka setkal s někým, kdo by byl schopen přiznat objektivní vinu. Téměř každý úplatný politik, téměř každý zločinec se ještě během, nebo nanejvýš brzy po činu sám sebe přesvědčí, že je/byl v právu. Naproti tomu subjektivní sebe-obviňování („jsem špatná matka“) je velice rozšířené, nespadá ale do zmíněné kategorie.
4 To nemusí vždy znamenat úžasnou kariéru u Microsoftu, vstup do teroristické organizace, nebo to, že se takto zatížený člověk stane fanatickým fanouškem nějakého fotbalového klubu. Kmenová duše může například znamenat i „členství“ ve spolku užívačů drog.