V ČR se přibližně každé druhé manželství rozvádí. Průměrně spolu lidé vydrží 13 let, nejčastěji se partneři rozcházejí po třech až pěti letech společného života. O rozchodech bez uzavření manželství ani nemluvě. Umění rozejít se by se tedy mělo učit již při sňatku. Ale kdo by na to v obřadní síni chtěl pomýšlet...
Stavíme-li konstelace již rozešlého nebo právě se rozcházejícího páru, většinou to vypadá jako na následujícím obrázku. (Obr. 1)
Rozcházející se pár se dívá každý do „své“ budoucnosti, většinou stojí zády k sobě, protože „to s tím druhým už prostě nemohou vydržet“. Pokud mají děti, tak tyto stojí kdesi uprostřed, zapletené do toho, co se mezi partnery děje nebo dělo. (Obr. 2).
Mnohý z nás poznal tuto situaci sám jako dítě - a může si ještě vzpomenout, jaké to bylo. Děti vyvinou veliké úsilí rodiče opět spojit, a když se toto úsilí nesetká s úspěchem, dostanou se skoro vždy do jakéhosi spojenectví s jedním z rodičů. Takový rozvod není a nemůže být zdařilým rozchodem. Mezi partnery totiž existuje něco, co je stále spojuje, a co je i nadále bude spojovat, a tuto sílu je nutno uznat a vyvodit z ní důsledky především během rozchodových situací. Tato síla se jmenuje láska.
Možná, že se teď ptáte, jaká že to je láska, která spojuje partnery, kde muž bije svoji ženu, kde je žena opakovaně nevěrná svému muži. Co je to za lásku, která vede k těm mnoha případům neutěšených rozchodů, jejichž příběhy, když je od postižených slyšíme, v nás vyvolávají „oprávněné“ pocity hněvu – téměř vždy vůči tomu nepřítomnému. Láska je ovšem něco, co na rozdíl od všeobecného mínění není vrtkavé. Spíše bych ji připodobnil ke gravitaci. Pokud jsme s někým strávili krásné chvíle a dosáhli jisté vztahové hloubky, pokud s někým máme děti, existuje energetické pouto či pocit, který je tichý, nenápadný, a který trvá věčnost a působí i na velikou vzdálenost. Příběh staré babičky, která vypráví s láskou o svých několika mužích – včetně těch, kteří ji opustili – je důkazem toho, že láska přetrvává nenávist, zlobu, zoufalství nebo i agresi. Skoro bych pateticky napsal „láska vítězí“, kdyby to nebylo tak otřelé. Toto se ukazuje v konstelacích vždy a všude.
Jak tedy na rozvod? Předně si musíme uvědomit, proč se většina z nás rozchází. Je to proto, že ty první roky vztahu většinou žijeme s někým, kdo není skutečný. Žijeme s představou, díváme se nikoliv na partnera, jaký (nebo jaká) ve skutečnosti je, ale jakého bychom ho/ji chtěli mít. Je to náš film, který projikujeme na plátno našeho skutečného partnera, jehož ale skrz náš příběh, naše touhy, představy o štěstí a jiné projekce moc nevnímáme. V průběhu vztahu dojde k vystřízlivění, film dostane trhliny a my se rozčarovaně díváme na plátno. Tento vývoj je normální a děje se téměř v každém partnerství. Některá partnerství rozčarování promění v něco stabilnějšího, jiná se rozejdou.
Pokud si toto začínáme uvědomovat, začínáme se otáčet zpátky k partnerovi – a to je jediná pozice, ve které je skutečný rozchod možný . Partneři tedy stojí proti sobě a jeden začne:
„Viděl jsem v tobě někoho jiného“.
„I já jsem v tobě viděla někoho jiného.“
„Škoda.“
„Ano, to byla škoda, ale stane se to.“
„Za to, co mezi námi bylo, beru za svůj díl zodpovědnost.“
„I já“.
„Chtěl(a) jsem víc.“
„To je mi líto, ale já ti to nemohl(a) dát.“
„Škoda.“
Tak nebo podobně probíhá uznání toho, co je. A cesta jde ještě dál. (Obr. 3)
„Zůstaneš v mém srdci“. Toto je klíčová věta rozchodů. Vyjadřuje onu výše zmíněnou lásku, kterou budeme cítit, až budeme staří a až si budeme vzpomínat na ni nebo na něho, až nebude tato tichá a „malá“ láska přikryta akutní nesnášenlivostí, zraněními, únavou. Umožňuje, že se partneři skutečně rozejdou, že jejich nároky, hněv, zranění a jiné podobné fenomény nyní mohou zmizet. Když ne hned, tak po jisté době.
A pokud jsou v našem rodinném systému děti, musíme přidat ještě něco.
„Já jsem vaše máma a toto je váš táta (nebo naopak). Jediný správný. Jediná správná. My zůstaneme vaše rodiče. Navždy. To, co je mezi námi, nechte nám. Do toho se nepleťte.“
Pokud si rozcházející se pár uvědomí, že bude-li zatahovat jakákoliv strana děti do svých rozporů s druhým partnerem, bude mít v budoucnu právě s takovýmito údajnými spojenci veliké problémy, pochopí, jak důležité je vynechat děti z tohoto procesu. A děti si mohou oddechnout. Tak, jak jsme mnozí z nás po tom toužili – tenkrát, když jsme za rodiče museli řešit neřešitelné. (Obr. 4)
5 komentářů:
Moc pěkně napsané. Děkuji:-)
Dekuji, krasne napsano.
To jsem si měla přečíst před rozvodem.
Zajímalo by mě, jak řešit s dítětem situaci, kdy druhý partner - momentálně se cítící jako uražený, poražený - druhého partnera osočuje a shazuje před dětmi...Je snižována autorita, přijímání u dítěte, u druhého rodiče vzniká totální pocit viny..
Odpověď na "Anonymní" ... Zajímalo by mě...
Ano, právě toto se stává často (alespoň se já ve své konstelační praxi s tím často setkávám:)) - jeden z partnerů se chce podívat na věc systemově, zajímá ho konstelační vhled, je "rozumný", ale stěžuje si, že druhý partner nespolupracuje a například dítě "soustavně kazí", nebo toho prvního shazuje před dětmi.
Moje odpověď zní: Jakkoliv je to těžké, je zásadně důležité, nenechat se jednáním druhého partnera/rodiče dostat do pocitu nepřátelství, boje, odvety. Protože to je cesta, která opravdu nikam nevede, krom do nekonečného přilévání oleje do ohně. Zkuste se prostě podívat na vaše pocity, na vaše reakce a byť na chvilku uznat, že jste si takového partnera/partnerku jednou prostě zvolil/a za otce/matku svých dětí. Na chvíli přiměte odpovědnost za vaši volbu. Děti to ustojí podstatně lépe, když (alespoň vy) nebudete bojovat. Když ona "palba" bude jen z jedné strany, bez toho, aby se druhá strana dostala do role oběti nebo stejně agresivního "válečníka." Tak asi takhle.
Okomentovat