Ne-Strana?

„Nejsme jako politici. Makáme.“ S tímto sloganem vyhrál Andrej Babiš volby. A dá se říci, že skrz toto marketingově geniální vymezení se je stále ještě vyhrává. I my, já a mnoho mých přátel, se ovšem necítíme jako politici. Jen trochu … jinak než on.

Zastupitelská demokracie je postavena na principu, že možná ne každá, ale mnoho společenských skupin mají své zastupitele. Jenže my (a vy pravděpodobně také) se necítíme být nikým zastoupeni. A to je nějak špatně.

Mnoho z nás proto neví, koho mají volit – a to ačkoliv si jinak mezi sebou skvěle rozumíme. Děláme spolu byznys. Dalo by se říci, že spolu makáme. Chodíme do stejných restaurací, na vínko, pivo či kofolu, jezdíme spolu na kolech, inlajnech nebo na přehradu a máme se docela rádi. Vychováváme děti (nebo alespoň se je snažíme vychovat) tak, aby i oni měli budoucnost, která se bude zakládat na našich hodnotách: Na vzájemné úctě, na nerozdělování ale spojování, na toleranci, svobodě, na partnerském a nikoliv predátorském vztahu k přírodě. Vím, zní to trochu sluníčkovsky, ale je to tak.

Jen nemáme nikoho, komu bychom v politice drželi palce. Nikoho, kdo by byl tak trochu „náš“. A tak, když přijde řeč na politiku, si přestáváme rozumět. Protože politika se odvíjí někde, kde nejsme. Možná, že tam už nejsme, i když to může někomu připadat elitářsky a arogantně. Možná, že tam ani být nechceme. Politika, říkají mnozí z nás, je mimo. Tam nechci.

Jedna z možností je mávnout nad tím rukou, přestat se o politiku zajímat, užívat si přátel, života a skutečnosti, že je tu krásně. Ne vždycky, ale často.

Jenže politika určuje pořád ještě naše osudy. Naše daně. Naše svobody a nesvobody. To, jestli zůstaneme demokratickou zemí, nebo jestli svobodu být viděn, slyšen a akceptován zase jednou ztratíme. Proto jsme se rozhodli založit Ne-Stranu. Protože nás pořád ještě baví, být kreativní. Inspirovat. A při tom všem mít, jak říkají Němci, špás.

Takže - tady návrh principů Ne-Strany, jakéhosi "Klubu Angažovaných Ne-straníku II":
1. Netoužíme po moci, ale chceme být zastoupeni. A chceme být vidět a slyšet.
2. Netoužíme po penězích (i proto, že je ve většině případů máme), ale po u-plat-nění.
3. Netoužíme po maximalizaci (zisku, vlivu, dosahu), ale po optimalizaci.
4. Nechceme vyhrávat, ale být hraví. Síla je fajn, násilí je mimo.
5. Nechceme kvóty, ale rovnováhu ženského principu (intuice, emoce) a mužského principu (vědění, rozum).
6. Namísto hierarchie preferujeme síť.
7. Víme, že není jedna jediná pravda, ale že každý má tu svojí pravdu, a že jen skrze sdílení a toleranci najdeme tu „pravdu“, která nás v daném okamžiku vede dál.
8. Nemáme problém přiznat, že spoustu věcí nevíme. A neděsí nás to.
9. Jsou nám k smíchu alfa-samci-lídři, milujeme totiž tým.
10. Jsme si vědomi, že jsme malinkou a vcelku bezvýznamnou součástí obrovského, stále se měnícího Univerza, a tak se nedržíme zuby-nehty svého Ega, aniž bychom ho ovšem zalhávali.