Praotec, dnešní muži a velký táta stát?

Byl to krásný a hluboký, tento rok už pátý mužský kruh v Maitrei. Kromě obligatorního sdílení jsme se společně podívali na takové „malé a nevinné“ téma: Otcové. Protože k tomu, aby muž přešel do esenciální duše*, musí splnit jeden závazek vůči kmenové duši – stát se otcem. To samozřejmě neznamená, že se musí stát biologickým otcem (i když to pro většinu mužů stále ještě je jedna z cest), stačí, když se stane otcem ve smyslu zakladatelem firmy, autorem uměleckého díla, učitelem, guruem :-) nebo terapeutem...

Stavěli jsem dvě velice komplexní a složité konstelace. Ta první, globální**, byla s Praotcem Čechem a Českou Zemí, se současnými Otci a současnými Matkami a do třetice se Svobodnými (tj. bezdětnými) Muži a Svobodnými Ženami. Později do konstelace přišla ještě Pramáti Češka a Děti. Bylo vidět, jak Praotec je patriarchou se vším všudy. To, co se mu zdálo správné, to také chtěl prosadit, a to velice energeticky. Pramáti stála vedle něho a „nechala ho rozhodovat“, alespoň zdánlivě. S tímto patriarchálním Praotcem ovšem měla velký problém současná Matka. Téměř ji děsil. Přesto ale hledala ochranu docela tradičně u svého muže, současného Otce.

Nejdrastičtější pohled byl na Svobodného Muže a Svobodnou Ženu. Muž v panice prchal jak jen mohl a naprosto odmítal byť jen zvážit, že by se mohl přidat na stranu Praotce a Otce. Ale především se děsil Svobodné Ženy, která na něho měla chvílemi nárok („já ale potřebuji chlapa!“), chvílemi ji svou nepřítomností a útěkem ze zodpovědnosti vytáčel až k nepříčetnosti. V tomto svém zoufalství nad nepřítomností Svobodného Muže dokonce házela očko na Praotce. Do jisté míry měli tyto dvě „nejmladší“ postavy v konstelaci prohozené role – každopádně byla Svobodná Žena spíš v mužské energii. Nejstabilnější byla Česká Zem. Stála uprostřed a lidé ji moc nezajímali. Chtěla do konstelace Děti (tedy, než jsme je tam postavili, považovala za dítě mladého Muže). Závěrečný obraz konstelace je na prvním obrázku.

Z poznámek a pocitů postav vyplynul tento (můj) závěr: Praotec byl zvyklý rozhodovat a Pramatka mlčet. A ačkoliv byl tím velice ve své mužské roli (mimochodem právě tím přitahoval Svobodnou Ženu), nastolili tím zároveň na dva tisíce let „režim“, jehož se dnešní matky děsí, neboť chtějí žít v partnerství. To nachází, poté co přijde dítě, ve vztahu ke svým mužům. Zemi se to velice líbí – má „své“ děti. Problém je u mladých (svobodných) žen a mužů, neboť ženy jsou zřetelně dominantnější, což muže děsí. Možná je to ovšem také tím, že si nyní, poprvé po tisíciletích, mohou dovolit nejen artikulovat nespokojenost a v jistém smyslu i vztek na předchozí dominanci patriarchálních mužů, ale i jisté pohrdání slabšími muži (například těmi, kteří se poněkud ztratí v sebezkoumání a sebe-hledání). Je ale nesmírně důležité, v této komplexní konstelaci nepřiřazovat nikomu jednostrannou vinu – každý pocit a každý postoj jsou důsledkem celkové situace a historického vývoje.

Druhá konstelace se vyvinula z diskuze, ve které jsme konstatovali, že roli otce již dlouho zastává stát: Vyučuje děti, pečuje o ně (především, když otec zmizí), seznamuje je se společenskými zvyky a pravidly. To vše byla dříve nejen úloha, ale též privilej otce. Ale jak na tento vlom státu do domény otců reagovat? Při hledání odpovědi jsme postavili existující systém jednoho z účastníků večera, který má manželku a dvě dospělé děti – dceru a syna. V jistém smyslu to tedy byla obdoba předchozí konstelace: Stáli zde Otec, Matka, svobodný mladý muž (Syn) a svobodná mladá žena (Dcera). A samozřejmě, že jsme do konstelace postavili též Stát. Počáteční obraz je na druhé ilustraci.

Nejprve si prosím všimněte pohybu Otce, jemuž Stát vpravo za jeho zády velice vadil. Ovšem tím, že se postavil přímo před něj (neboť se snažil chránit svoji rodinu před jeho přílišným vlivem) pouze způsobil, že Stát nyní stál na pozici jeho vlastního otce (potažmo předků)***. Vznikla tím tedy paradoxní situace, která však přesně popisuje současný stav – že totiž Otec zároveň stát neuznává a s ním bojuje, zároveň ho ale tímto bojem staví (zástupně) do pozice svého vlastního otce (i s ním pak má nevyřízený účet). Druhý pohyb v konstelaci byl docela jednoduchý - jednalo se o revoltu Syna, který přešel na druhou stranu, protože ho naštvalo, kam byl svým Otcem postaven. Dceři byly tyto „hry“ víceméně jedno: Stát ji moc nezajímal; pokud vůbec, tak jen jako přispěvatel pro případ, že zůstane svobodnou matkou.

Nyní jsem do konstelace postavili otce klienta (Děd). Ten chvíli váhal a hledal své místo, ale pak se postavil mezi Stát a Otce (tj. jeho vlastního syna). Stát přitom neuhnul ani o centimetr: „Toto je moje místo a zde zůstanu!“ Do třetice jsme ještě přidali Praděda (otec otce otce), který se také vklínil mezi Stát a svého syna. Protože Stát se odmítal pohnout, musela se celá řada mužů mírně posunout vpřed a udělat tak předkům místo. A najednou začalo být všem dobře. (Tuto situaci vidíte na třetí ilustraci). Nejen Otec se cítil komfortně, ale i jeho Syn začal být najednou přitahován řadou mužů se Státem na konci. Matka společně s Dcerou mírně poodstoupili, neboť ačkoliv se ulevilo i jim, toto, jak už bylo řečeno, nebyla „jejich hra“.

Co s toho plyne za ponaučení?
Tak zaprvé nám to otevírá radikálně jiný pohled na stát: Nemusí to být vždy jen nepřítel, nýbrž výraz konstituující síly předků.
Zadruhé to znamená, že pokud se státem bojujeme (například skrz revoluce atd.) oslabujeme tím zároveň roli otců. Revoluce vede lid, jenž se vnímá jako "bratři" proti státu, ve kterém spatřuje jakéhosi nad-otce. To samozřejmě neznamená, že by stát měl nahrazovat otce, ale je nutno jej (stát) uznat a vidět v něm dílo našich (především mužských) předků.
Zatřetí konstelace ukazuje, že problém ze státem mají především muži – neboť se cítí být jím okradeni o roli přímého vychovatele svých dětí (především synů) a nenávidí jeho vměšování do rodinných záležitostí.
To tedy znamená (začtvrté), že stát by měl mít pouze jakousi archetypální roli, jež by se dala nejlépe vyjádřit jako „To, co vytvořili naši předci a co jsem od nich a skrze ně zdědili“. A jako naši předci by nás, ať už otce nebo ne-otce, matky nebo svobodné ženy, měl podporovat pouze z dálky, a nikoliv tím, že nahradí ať už přísného nebo vychovávajícího otce.

Což byl pro většinu přítomných mužů docela hluboký poznatek. Takže se těšíme na další pokračování mužského kruhu 27. listopadu. Přijďte se podívat! Informace na www.konstelace.info, přihlášky přímo přes Maitreu.

----------------
Všeobecná poznámka k přepisu konstelací: Pokud mluvím o tom, co postavy v konstelacích dělaly nebo řekly, používám u nich velké začáteční písmeno (Otec). Pokud mám na mysli například skutečné otce, používám malé písmeno (otec).
* O konceptu čtyř duší viz zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html
** Globální konstelace jsou konstelace na všeobecné téma, které nemají jednoho zadavatele (klienta), ale které řeší společný pohled celého semináře (kruhu) na dané téma.
*** Pozice rodičů či předků je v konstelacích vždy přímo za zády dotyčného.

Osho, Hellinger a Bodhidharma v konstelacích.

Paní: „Vy už ale vůbec neděláte rodinné konstelace!?“
Já: „Ne.“

Což samozřejmě takto není pravda. Rodinné konstelace pořád ještě dělám, čas od času dokonce vypíši speciál "pouze rodinných konstelací" a pak je učím především ve svých výcvicích, když ukazuji studentům, že mají začínat takříkajíc od píky. Což samozřejmě znamená, naučit se dobře pracovat s původním rodinným systémem, neboť zde je nezbytné se proklubat třemi haldami problémů a těžkostí, které byly vytvořeny ignorováním těch pra-základních zákonitostí, které řídí každý systém: Příslušností, posloupností a vyrovnaným dáváním a braním. Hellingerovská klasika, patřící do každého basic-kurzu.

Jenomže – koho by to bavilo, vrtat se pořád a stále v nepřijetí rodičů, řešit vyloučení dědečků alkoholiků, zneužití prababiček, neuctění padlých či odmítání pachatelů. Vrhat se po hlavě do traumat, které se najdou v hojné míře v každém systému; nutno jen malinko poodhrnout závoj zapomenutí. S tímto typem „katarzních“ konstelací je to jako s Oshovou dynamičkou: Člověk si zvykne na „emotional release“, na (téměř) každodenní pročištění, na onen dozajista osvobozující pocit, jež se dostaví po projití hlubokou regresí a následným zjištěním, že jsme to všechno přežili. Nic proti tomu. Ale to je právě ten bod zlomu v mé práci.

Minulost je totiž za námi a my ji už nezměníme. Co v konstelacích měníme, je náš obraz o ni, naše hodnocení a onen sebe-devastující pocit, že to, co jsme prožili (případně co nám způsobili ostatní, karma, těžký osud či převzatá zátěž) nám nyní brání v rozletu. Samozřejmě vím, že když v konstelaci rozpoznáme a především zažijeme, že náš táta nás nemiloval nikoliv proto, protože jsme se mu nějak nepovedli, ale protože prožil válku v lágru a v dalekém Rajchu zůstal kus jeho duše, tak nám to pomůže. To vůbec nechci zpochybňovat. Jenže pak můžeme pokračovat s maminkou, dědečkem, pratetou, polovičním synovcem tátovi třetí sestry a tak dál. Konstelářova peněženka si mne ruce (dá se to tak říci?), neboť klient se pomalu ale jistě stal závislý na katarzi. Tak jako klasická psychoanalýza, i „zkonstelování“ celého systému může trvat desetiletí.

Po mém útěku z normalizačního Československa jsem na několik let zabrousil ke studiu zenu. Pak jsem především skrze pár opravdu blbých učitelů toho sice opět nechal, ale když jsem na konci osmdesátých let přišel k Oshovi, rychle jsem pochopil, že učí především zen. Láskyplně nám každý večer v darshanu (večerní přednášce) vysvětloval, že to podstatné nevězí v těch mnoha slovech, které plynou z jeho ofousených úst, nýbrž v oněch mezerách ticha mezi nimi. Že být tady a teď, se vším, co právě teď jsem, včetně mých nedokonalostí, problémů, mind-fucku a právě i těch „příšerných příbuzných“ je právě to, co mě může probudit. „You can get enlightend even on bicycle on MG-Road“ (přibližně: Osvícení můžeš chytit i v průvanu na Václaváku).

Již roky pozoruji, jak konstelace mění lidi – v první řadě samozřejmě mě samého. Nejprve člověka chytnou a pročistí ony hluboké emoce. Pak přijde fáze, kdy začnete vidět souvislosti, docela všude, což nemusí být vždy příjemné. Je to takový „Kasandřin symptom“ – člověk začne chápat „to zatím“, ale ostatní mu nevěří (mírný stupeň), smějí se mu (střední stupeň), nebo se s ním přímo rozejdou (hard-core). No a nakonec, může-li vůbec nějaký konec být, nahlédne do obýváku, ložnice, pracovny nebo kde se zrovna nacházíš, taková podivná postava, napůl Osho, napůl Hellinger a napůl Bodhidharma a praví: Je to tak, jak to je. A bude, jak bude.

Od této chvíle to prvotní nadšení z rodinných konstelací terapeutického ražení nějak zmizí. Začnete dělat konstelační vylomeniny (pohádky a mýty, globální konstelace, finanční přesvědčení, vnitřní dítě, osobní mýtus), začnete pracovat na různých silných místech s geniem loci, vést konstelační espressa a ristretta, ale především směřuje vaše práce na to výše zmíněné tady a teď. Může se vám sice stát, že uslyšíte nechtěně a nepozorován rozhovor o vás: „U Bílýho si člověk pořádně už nezabrečí“, ale nějak je vám to jedno (i když se pak hned v té příští konstelaci snažíte tam trochu té katarze dostat).

A tak ohlašuji, veřejně a bez pokání, že už rodinné konstelace nedělám, byť připouštím pár výjimek. A přemýšlím, zdali to, co dělám, lze nazvat ještě konstelacemi. Ale ano, jen s jakýmsi přívlastkem. Možná transpersonální konstelace – kdy jde o to, co je zřetelně větší než my. Například o smrt, ale ne tu individuální, ale tu opravdu „velkou“. Cosi jako Pratchettův Smrťák. Příkladem by mohla být druhá konstelace v mém článku „Dvě nevinné konstelace pohádek“*. Možná že by se to mohlo jmenovat zenové konstelace – neboť se v mnohých krásně ukazuje jakýsi konstelační koan, tedy neřešitelná paradoxní hádanka. Například když se v konstelaci jedné velké firmy zjeví jako jediné řešení: Nedělejte nic! Případně to začnu nazývat symbolické konstelace, protože to, co se na „place“ děje, má nespočet symbolických rovin, které se nám rozevírají a nabízejí jako klín bohyně lásky.

A tak jsem zvědavý, zdali to lidi ještě bude bavit. Mě tedy ano, čím dál víc. Protože vidím, jak každého z nás tento způsob vnímání toho, co jsme, našeho světa, oněch úžasných zamotanin, ve kterých se plácáme jako kapr v předvánoční kádi, posouvá k tomu velkému přijetí všeho. Nakonec snad i toho Zemana. Tak ať se daří a noste něco na hlavě. Bude to fičák. Ne – je to fičák.

*Zde na mém blogu