pondělí 28. října 2019

Místo (naší) duše

(Večer v pražské Maitrei, říjen 2019)
-------------
„Tam, kde jsme, a tím, kým jsme, nejsme náhodou. Zaujmeme-li toto místo zcela vědomě, dostaneme se do zvláštního stavu klidu a vyrovnanosti, který někteří nazývají osvícením.“

Co je to vlastně „duše“?

Když jsem byl malý, zabíjel a kuchal dědeček (který výborně vařil) na Vánoce kapra a ukazoval mi jeho jednu a půl duše. Byl jsem jako u vytržení, hlavně když jsem pak mohl vyschlou kapří duši „bouchnout“ – tedy na ní dupnout. Od té doby se mi tento nepříliš esoterický obraz vynoří vždy, když přijde řeč na duši. Někdo jiný zase používá slovo duše ve smyslu jakési vyšší instance, která sice k nám patří, ale jejíž vůle je nám občas zahalena tajemstvím. Jiní říkají, že je to princip života (duše je od duch/dech), což je trochu divné, protože se zároveň věří, že duše je nesmrtelná. A třetí zase tvrdí, že duše je pouze jiné slovo pro „psýché“, tedy pro naše psychicko-spirituálně-emoční procesy.

„Systemická“ duše

Coby zapřisáhlý „konstelář“ nabízím jinou definici. Duše je naše spojení s tím, čehož jsme součástí a co je větší. Konstelačně řečeno s nějakým systémem, jehož se staneme členy. Takových systémů zažijeme během našeho života vícero. Tak nejprve se narodíme do zcela specifické rodiny – té „naší“. A i když třeba není zrovna kompletní (například v ní může od začátku chybět otec), tak z konstelací víme, že nám ji doživotně nikdo neodpáře. Že rodiče a celý ten zástup předků, který stojí za nimi, k nám bude patřit „nafurt“.

Později, s dospíváním a stárnutím, k této prvotní „duši“ přibudou ještě další – tak zvané kmenové duše. Začíná to partou kluků nebo holek na základce, pokračuje „mým“ fotbalovým klubem nebo kroužkem baletu, jde to přes politiku, firmu, členstvím v různých organizacích až po nejmenší možnou kmenovou duši – partnerství a manželství. A posléze se dostaneme ke třetí a nejindividuálnější „duši“ – ke své esenci. To je to, čím opravdu jsme. I zde jsme vedení něčím větším. Někteří tomu říkají bůh, jiní prozřetelnost a třetí zase „vyšší já“. Naší smrtí pak přecházíme do čtvrté duše, sídlící podle šamanské tradice na severu – rozpouštíme se ve velké duši.

Ale co znamená „místo“?

Bill Plotkin v knize Soulcraft – síla duše (Maitrea 2012) vnímá duši nejen v této „šamanských“ dimenzi jako určité vývojové stádium, ale jako zasazení do místa; nejen geograficky, ale i ve smyslu nalezení „našeho“ místa v Univerzu. To dává smysl, neboť vždy, když jsme součástí něčeho většího, tak se nám dostává vedení „shůry“, které nám pomůže být tam, kde máme být.

Geograficky je místo určováno skrze dvě souřadnice. (GPS). V prostoru potřebujeme už tři. Pokud vycházíme z výše zmíněného konceptu čtyř duší, tak naše „psychické“ místo, tedy to, kde jsme a co jsme, je určováno ještě dalšími souřadnicemi, nebo lépe řečeno stavy. Tři z nich se nacházejí v reálném, prostorovém, tělesném světě a čtvrtý stav je nehmotný, univerzální, transcendentální. Jak už bylo řečeno, ty tři první jsou rodina, kmen (přesněji různé kmeny) a moje vlastní „esence“. Ta čtvrtá je to, z čeho se rodíme a v čem se po smrti opět rozpouštíme – chcete-li Bůh, Univerzum, Akáša.

Růst těla

Tyto dodatečné stavy, tedy ony šamanské „čtyři duše“ nejsou od narození pevně dané, nýbrž se vyvíjejí a proměňují s věkem. Nejprve se tedy rodíme do materiálního, tělesného světa, kde naše základní potřeby jsou poměrně jednoduché: Vzduch, teplo, výživa, bezpečí, emoce. Hlavní atribut tohoto prvního stádia – rodinné duše – je závislost. Jsme závislí na tom, že se o nás někdo postará. Mimochodem, kdykoliv se ve vašem životě objeví problém se závislostí, leží jeho řešení v této životní periodě, tedy především v dětství. Na cyklickém šamanském kruhu je „rodinná duše“ symbolizována východem a žlutým kvadrantem.

Dále zde existuje několik dalších zvláštností, se kterými pracují m.j. rodinné konstelace. Jedna veledůležitá věc je, že zde nabýváme těla, inkarnujeme se. Rosteme materiálně, nejprve v bříšku mámy, později samostatně. Materie (od mater = matka) se na nás „nabaluje“ vstřebáváním živin. Posléze dosáhneme optimální velikosti (v přírodě neexistuje neomezený trvalý růst!) a vejdeme do puberty, což je jakési osamostatnění se od rodiny. Rodinou duši tím samozřejmě neopouštíme, pouze jdeme dál.

Růst ega

Mnoho esoterních škol usiluje o rozpuštění, destrukci ega. Ovšem například Osho říká, že ego a jeho upevnění je veledůležitá etapa v duchovním růstu, neboť teprve dobře fungující, tedy uspokojené ego může člověk transcendovat, tj. jít za něj. O jeho zničení, rozpuštění nebo jiném „vymazání“ nemluví. V druhém kvadrantu, ve kmenové duši se zabýváme nejen růstem ega, ale i upevňováním naší pozemské existence, kariérou, růstem „do šíře“ (což se může projevit tloustnutí, nebo třeba založením rodiny a snahou o zalidnění České či jiné kotlinky). Bohatneme a především vyvíjíme „tu naší“ tj. kmenovou pravdu, které často fanaticky věříme. I zde existují atributy spojené s kmenovou duší, kterým nutno rozumět. Především je to pocit „my“ versus „ti druzí“, „oni“. Výsledkem jsou války, nesmiřitelné konflikty, rozvodová dramata a mnoho dalších bojů.

Krize a oběť

Téma oběti je v současné době jedno z nejméně pochopených témat našeho světa. Proč bychom se proboha měli něčeho vzdávat? Naopak – současná společnost se vyznačuje především nároky. Jen zkuste někomu říci (jak to kdysi udělali místní Zelení) že by měl omezit létání letadlem, když na to má. My přeci máme nárok na luxus (nebo alespoň na víc čehokoliv), nárok na podporu státem, nárok na slevy na jízdném, na nejlepší lékařskou péči, na otěhotnění, na domácího mazlíčka a na dalších deset tisíc věcí. A zároveň chápeme, že pokud by současných sedm miliard lidí uplatnilo „náš“ nárok, příští den by tato planeta zkolabovala.

Jenže – jako společnost se pomalu, ale jistě dostáváme na samou hranici materiálního růstu. Tím jsme zároveň na hranici kmenové duše. Na kruhu života následuje přechod, který se nazývá „krize“, podobně jako mezi rodinnou a kmenovou duší leží „puberta“. Protože nás jakákoliv krize straší, tomuto přechodu se zuby nehty bráníme.

Aby se tento přechod zdařil, potřebujeme se vzdát veškerého balastu. To samozřejmě neznamená, že je nutné opustit manželku a děti, podpálit vilku a zkrachovat svou firmu. Jen musíme přestat ulpívat. A také si musíme naklonit bohy. Od toho je oběť. Na jednom z diagramů čtyř duší nazývám první fázi „černého“ sektoru, tedy té esenciální duše, „Orfeovou cestou“. Je to cesta do podsvětí a podvědomí, cesta dolů. Teprve nyní, po vybudování světské části naší existence a po vykonání oběti (vzdání se), se stáváme duchovními.

Soulad a mír

Pokud překonáme tuto propast mezi kmenovou a esenciální fází našeho vývoje, nalezneme zde bezvýhradné přitakání tomu, jací jsme. Ale nejen to. Teprve zde lze vyřešit nejpalčivější problém současnosti – připuštění a toleranci „jiného“. Teprve zde porozumíme naprosto a do hloubky tomu největšímu paradoxu – současné existenci „mnohačetné pravdy“ a „jediné pravdy“. A především zde pochopíme nevyhnutelnosti rodiny, kmene a s těmito dvěma dušemi spojeného utrpení. V tom je síla podzimu, stáří a této, esenciální duše.

Pokud čtyři duše chápeme jako čtyři druhy spojení s tím, co je větší než my, tak je esenciální duše spojení s odleskem boha v nás. V jistém smyslu je to osvícení nebo to, co kabalistická mystika nazývá Šechina – „místo“, kde je odhaleno vyšší světlo. Teprve nyní můžeme spokojeně a v klidu zemřít, nebo také projít cyklickou zimou, spojením s nemateriální říší předků, archetypů a mýtů. Můžeme se rozpustit, abychom se na jaře (přesně řečeno na Imbolc) coby jiskřička života opět „počali“ a nastoupili další cestu nekonečnou spirálou vývoje.

A ještě malý společensky relevantní dodatek. V současných západních společnostech je nápadné, jak se téměř každá dělí na (většinou dva přibližně stejně velké) nesmiřitelné tábory. To má určitě mnoho příčin. Jedna z nich, která souvisí s tím, co bylo řečeno, je možná to, že část společnosti jde dál, a jiná část se této další cesty, která je spojená s radikálními změnami ve vnímání širších souvislostí, bojí. V konceptu čtyř duší by to znamenalo, že se společensky viděno nacházíme na kritickém přechodu mezi kmenovou duší (jakési období navzájem rivalizujících skupin) a esenciální duší, tedy globálním vědomím a zodpovědností za budoucnost ve větším časovém horizontu, než je jedno nebo dvě volební období. Doufejme jen, že onen strach "mlčící většiny" nás nevezme zpátky do fáze silné hierarchie, nacionalismu a s tím spojené diktatury. (Rusko, Čína, Turecko a další podobně se vyvíjející státy.)

středa 16. října 2019

Středověk a strach ze změny

Aneb: Co se děje ve společnosti, která se nalézá ve fázi přechodu?

„Znásilněná a ukamenována: Osud kurdské političky se stal symbolem krutosti tureckého tažení...“ (1)

(Hevrin Chalaf, 35 let, zemřela 13. 10. 2019)


Již několikrát jsem psal o změně, kterou, jak jsem přesvědčen, prochází náš svět. Je to přechod z jedné vývojové fáze do druhé – z období, které nazývám „kmenovým“ (fáze „my proti těm druhým“) do doby tak zvané esenciální, nebo individuální duše (fáze nalézání mé individuální podstaty, toho, co jsem „opravdu“ já).(2)

Kdykoliv jdeme dál, kdykoliv jedinec či skupina lidí dělá závažný krok kupředu, objeví se strach. To je naprosto normální proces spojený s „územím nikoho“, tedy s fází nestability. Je to okamžik, kdy se člověk už nenachází tam, kde delší dobu pobýval, ale ani ještě není v tom novém, tedy tam, kam směřuje. Mnoho tak zvaných přechodových rituálů je speciálně vytvořených tak, aby tento strach buď pomáhaly zvládat, nebo aby jej dokonce vyvolaly; to právě z důvodu, aby si ten, kdo přechod podstupuje, uvědomil závažnost svého kroku.

Pokud se v „přechodu“ nachází celá společnost, má tento strach ze změny zvláštní podobu. Pocit, že se něco zásadního mění, je sice v každém jednotlivci, společnost se ovšem začne dělit na ty, kteří jsou vůči změnám otevření, a na ty, kteří na sebe vezmou roli odmítačů změny.

Tomuto nutno porozumět. Člověk totiž těžko může žít s permanentním rozporem v duši. To pak často vede k závažnému onemocnění. A tak se vnitřně přikloní k jedné své části a druhou „vyexpeduje“ ve formě odmítnutí. V praxi to pak znamená, že takový člověk bude hledat spojence pro posílení té jedné části a zároveň si najde nepřátele, kteří zosobní tu jeho druhou část, kterou ale on sám nechce vidět.

Na společenské úrovni je přesně toto důvod vytváření sociálních, facebookových a podobných „bublin“, které posilují sebe sama a zároveň potřebují ke své existenci „ty odlišné“, ty druhé, ty bytostně „cizí“. V naší společnosti jsou to například zemanovci, kteří potřebují tak zvanou „pražskou kavárnu“ a naopak. Jakákoliv domluva zde není z výše uvedeného psychologického důvodu možná – protože se nejedná o logický dialog, ale o psychologicky hluboko v podvědomí zakořeněný proces obrany a ochrany.

Co ale, když se tento proces změny děje ve velkém měřítku, co když se neudržitelnost stávajícího a nutnost proměny stane (globálním) podvědomím? Jak bude reagovat náš velice nesourodý svět, ve kterém žijí různě „vyvinuté“(3) společnosti? Jak budou na nutnost hluboké transformace myšlení reagovat tak různé národy, jako jimi jsou například Norové a Turci potažmo post-křesťanská a islámská společnost?

Kdykoliv se objeví brutalita podobná té, kterou uvádím na začátku článku, uvědomíme si nejen rozdílnost kultur, ale i nesmírnou obtížnost jakéhokoliv mezikulturního dialogu, který je právě ještě ztížen současnou „nestabilní“, tedy v přechodu a změně se nacházející dobou. Vynoří se pocit, že „ti žijí ještě v úplném středověku“, spojený s velmi silným rozhořčením a mnohdy i nenávistí. Zároveň začne u mnohých fungovat onen vnitřní cenzor, který nám káže toleranci a pochopení pro odlišné. A celý proces vnitřního rozpolcení se rozjede nanovo.

O co jednodušší to mají právě lidé a kultury, jež ještě zcela vězí v oné kmenové duši: „My jsme ti (jediní) správní, všichni nepřátelé ať zhynou (bídnou) smrtí.“ Mimochodem právě toto je jádro jakéhokoliv populismu, nikoliv nějaké lhaní, ale apel na to z nás, co má ze změn hrůzu. Populismus pracuje s hrůzou před nemožností rozlišit mezi „námi – těmi dobrými“ a „nepřáteli“.

Právě tato nemožnost projekce navenek je jednou z charakteristik oné „esenciální duše“, kam snad jako lidstvo míříme. V esenciální duši si totiž uvědomíme, že naši nepřátelé nejsou ti druzí, ti „venku“, ale to, co se nachází uvnitř každého z nás, co nechceme vidět, co jsme odštěpili, na co jsme zuřivě a nenávistně naštvaní. Stačí si jen představit, jak bychom zacházeli s těmi, kdo znásilnili a pak brutálně ukamenovali sympatickou kurdskou političku – kdybychom měli „volnou ruku“, kdyby nás chránila nějaká „kmenová duše spravedlivých“.

Je docela možné, že se velké části společností, které ještě nejsou rozmělněny individualismem a „západní“ jemností, navrátí do „brutálního“ středověku. Tento návrat se děje ze strachu z velkých změn, které na nás, na každého z nás a na celý svět, nevyhnutelně čekají. Vědomí o těchto změnách se dnes šíří skrze masmedia a internet skutečně globálně a zasahuje i společnosti, které ještě plně vězí ve fázi kmenové duše. Pro tyto společnosti je pevná až fanatická víra a přesvědčení o vlastní pravdě charakteristické. Právě tyto společnosti budou mít v nastávajícím chaosu ten nejtěžší úkol a možná i úděl. Malou útěchou je, že pokrok (ve smyslu cyklického vývoje) nezastaví nikdo. Ani brutální turecká armáda.

---------------------
(1) Zdroj zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/znasilnena-a-ukamenovana-osud-kurdske-politicky-se-stal-symbolem-krutosti-tureckeho-tazeni-40299762
(2) Viz například zde: https://janbily.blogspot.com/2018/07/o-kmenove-dusi.html nebo zde: https://www.konstelace.info/experiment/koncept-ctyr-dusi/
(3) Slovo „vyvinuté“ zde samozřejmě nepoužívám v hodnotícím smyslu.

čtvrtek 10. října 2019

O schopnosti vystavit se

„A kvůli tomuhle jsem dvacet let nenáviděl svého tátu???“ (Věta z tak zvaných „ristretto-konstelací“.)

Ristretta dělám už dva roky, dělám je moc rád, vlastně je přímo miluji, ale ... moc lidí je nechápe. Takže zkusím o tomto způsobu mé práce něco napsat.

Funguje to asi takto: Přijdu do firmy. Pozval mě pan ředitel, který kdysi byl na konstelačním semináři, kde si „vyřešil“ manželku a slyšel, že konstelacemi se dá řešit ledacos. Firma je už trochu při letech, takže je v té legrační fázi, které se říká „stagnace na vysoké úrovni“, což ve skutečnosti znamená zbytnění byrokracie, plánování, excelových grafů a ztrátu vitality. Mimochodem – tím se podobá naší západní společnosti.

Konstelace je krátká a ukazuje (ústy zástupce za firmu): „Přestaňte usilovat. Přijměte to a nechte věci plynout“. Z toho je samozřejmě jak pan ředitel, tak i jeho board trochu perplex: „Jak jako přestat? To máme zastavit výrobu?“ Na to odpovídám: „Ne. Zastavit něco je dělání. Ta konstelace chce po vás přestat cokoliv řídit. Především přestat usilovat o řešení. Prostě se tomu vystavte.

To je ovšem tů mač. Nejen pro ředitele – celý board potřebuje a dožaduje se vysvětlení. Něco uviděli, dokonce bych dal ruku do ohně, že to na ně docela zapůsobilo. Vypadají otřeseně. Ale nepojímají to, co viděli, rozumem. Ne-rozum-í tomu. A tak stojím před dilematem. Buď začnu konstelaci vysvětlovat a tím rozmělním to, co zažili, nebo využiji svého postavení jako „guru“ a shodně s panem Hellingerem pravím: „Ne, o tom nesmíme mluvit. Je to posvátné.“ A rychle zmizím. Zaplaceno mám předem.

„Vystavení se“ je nejen základní pojem fenomenologie, ale i důležitý pilíř religionistiky. A klíč k spirituálnímu růstu, možná dokonce k onomu stavu, který Osho a před ním zenoví mistři a mystici nazývali osvícením. Neboli definitivní ztrátou existenciálního strachu. Neboli nalezením jednoty s Universem. Ale je to těžké. Protože, jak Tomáš Halík píše: „Kdo z nás má odvahu vystavit se Bohu, který ustavičně překračuje představy, které jsme si o něm udělali, a tím nás nutí znovu a znovu přehodnocovat i naše mínění o světě a o sobě samých?“

Problém tkví v tom, že v dobách informace, racionalizace (pochází od „ratio“ = rozum) a digitalizace všeho se už jen velmi těžko umíme něčemu „vystavit“. A jen tak to nechat být. Nesouhlasit ani neodporovat a především nehodnotit to. Ne náhodou je digitální metoda zpracování informací (tedy ano či ne, jednička nebo nula) typický pro mužský princip hodnoty. Buď a nebo – rozhodni se, najdi to jediné správné řešení problému, přitakej, nebo to zavrhni. Promysli si to a pochop to. Ale kde pak zůstane prožití a přijetí? A kde zůstává hravost?

Bert Hellinger kdysi řekl, že jsme-li vystaveni něčemu, co je větší než my, z celého slovníku zbudou jen tři použitelná slova: Prosím, děkuji a ano. Jenže my své problémy příliš milujeme, než abychom je tak rychle „odbyli“. A především jim chceme porozumět. Takže se hodiny, týdny a roky rýpeme v minulosti a milujeme, když nám někdo vysvětlí, proč nás tatínek nemiloval. A proč ho za to nenávidíme. Jenže – přijmeme ho pak jako takového, jakým je? Jako někoho, kdo nám (spolu s mámou) dal život a basta?

V konstelačních ristrettech se učíme to, čemu jsme vystaveni, přijmout. To neznamená s tím souhlasit, nebo nesouhlasit. Jen – nechat to působit. A to je docela mazec. Takový, že jsem se rozhodl, této metodě věnovat celý víkendový seminář. Z jednoduchého důvodu – na posledních takových krátkých konstelacích v pražské Maitrei jsem viděl, jak hluboce mohou zapůsobit. A pouštět lidi po večerním vystavení se do ulic plných přiožralých turistů se mi moc nechtělo. Přeci jen, je to něco, na co nejsme zvyklí. Takže je lepší, když si zvykáme pomalu, když trochu toho vysvětlení dostaneme, a když přitom něco nosíme na hlavě.*

-----------------
*„A nos něco na hlavě!“ pochází od mé maminky a znamená cosi jako „Opatruj se.“
Ps.: Informace o semináři "Konstelační ristretta s Janem" jsou zde.