Nemaje nic na práci (mé semináře jsem zodpovědně pozastavil a mou příští knihu dopsal) pročítám FB, Twitter a podobné posty a reakce na ně - nyní pochopitelně z 90% o koroně. A docela mě děsí, jak se většina z nich dělí na dvě poměrně extrémní pozice. Ve stručnosti jsou to buď „AB a vláda jsou skuteční lídři, zavřít hranice je OK, boj s virem je důležitější než demokracie, Češi jsou nezodpovědní a proto jim nutno nařizovat a zakazovat...“. Tu druhou skupinu tvoří opačný extrém: „Pandemie je panika, testy nic nedokazují, AB likviduje nepohodlné skupiny (např. divadla nebo pražskou kavárnu), vláda jen zakrývá své selhání...“. A tyto dvě skupiny, tak jako vždy, vedou mezi sebou částečně urážející a osočující boj. Je přitom jasné, že každá z těchto dvou stran (zapomněl jsem ještě na třetí – konspiračně teoretickou skupinu) nacházejí pro svá přesvědčení dostatek „faktů“ – internet je totiž, jako vždy, plný částečně hrubě si odporujících leč odborně se tvářících článků.
A tak si vzpomínám na jeden nedávný večer ještě před „koronou“, kdy jsem v pražském centru osobnostního rozvoje, v Maitrei vedl konstelace na téma „Proč pořád musíme s něčím/někým bojovat“. Jo, proč vlastně? Proč je to tak těžké, především na té argumentativní, politické, vědecké či vojenské úrovni říci: „Já (my) prostě nevím/nevíme, možná že máš/máte pravdu, možná také že ne, ale se to ukáže až někdy v budoucnosti, do té doby pojďme uzavřít mír, pojďme si sednou dohromady a SPOJIT síly.“ Ten večer jsem přišel k závěru, že je to především kvůli tomu, že jsme se dostali strašně do hlavy a nějak zapomínáme na srdce. Nebo, když si uvědomím ten výčet úrovní, na kterých bojujeme, že jsme prostě příliš v MUŽSKÉM principu a málo v ŽENSKÉM. Většina těch lidí, co se spolu hádají a někdy i perou, jsou taky muži.
A zatím nám příroda (do které patříme nejen my, ale i „zlý“ korona-virus) ukazuje, co znamená NE-JISTOTA. A vrhá nás, kteří jsme zhýčkaní civilizací a zdravotním pojištěním, kteří jsme již sedmdesát let neprožili válku a jsme přesvědčeni, že máme NÁROK na to se dožít požehnaného věku, náhle a bez varování, rovnýma nohama do NE-BEZPEČÍ. Náhle to vypadá, že nejen že nejsme pány (!) situace, ale že jsme jaksi pozapomněli, že nejsme ani vládci tvorstva. Že za to, co přírodě děláme, také někdy musíme zaplatit, i když jsme měli z nějakého rozmaru odročené splátky.
Ne, nejsem fatalista a nevítám virus jako „boží trest“. Jen, alespoň co se mne samotného týká, se nějak nedovedu nadchnout pro tu nyní naplno propuknuvší snahou o super-akce. Jsem přesvědčen, že omezením svobod a uzavřením hranic (nota bene pro ty, kteří chtějí VYCESTOVAT!) se koronu nepodaří zkrotit. Možná, že Merkelová má pravdu v tom, že pandemie pomine, až sedmdesát procent lidí projde (ve většině případů doufejme lehkou) nákazou. Výjimečný stav, zákaz vycházení, drakonické tresty – to vše jsme už zažili a ještě nikdy to moc neprospělo, dokonce ani těm vládnoucím, kteří skrze podobné nařízení chtěli něčemu zabránit, nebo něco jiné (možná potajmu) prosadit. Jsem prostě fanda UMÍRNĚNOSTI. Lidskosti a zdravého, táta říkal „selského rozumu“.
Ve svých konstelacích se setkávám s neduhy, nemocemi a někdy i vážnými ohroženími. Vždy se ukazuje být důležité, se symptomem na chvíli přestat válčit, přestat se zuřivě bránit nebo se nechat spláchnout panickým strachem, a PODÍVAT se na to, co nám to které ohrožení vlastně ukazuje. Teprve potom můžeme rozpoznat, proč nás to či ono potkalo. Protože jinak se budeme potácet stále od zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého a nic, absolutně nic nepochopíme. Nějaký expert (!) napsal před dvěma týdny, že COVID prostě nepřemůžeme. Že se s ním (nebo je to snad „ona“?:) prostě budeme muset naučit žít. Dodal bych – tak jako se vším. Jen, a v tom částečně souhlasím s těmi, kdo nyní bojují, na to potřebujeme čas. A ten přeji nám všem.
pátek 13. března 2020
pondělí 9. března 2020
Muž, žena, dítě, zvíře a bůh
Minulou sobotu a neděli jsem vedl zbrusu nový konstelační seminář, nazvaný „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“*. V tomto článku bych se chtěl podělit o několik jak doufám zajímavých vhledů, které jsme během workshopu získali.
Jak už název napovídá, jednalo se o konstelační, systemickou práci, která se zabývala našimi vnitřními archetypy, „pra-vzory“, nebo také vnitřními hlasy, které se tak často v nás sváří. Hned zpočátku jsme postavili tak zvanou globální konstelaci (tj. konstelaci, která nemá individuální zakázku jednoho klienta, nýbrž pracuje s moudrostí celého kruhu), ve které hrálo svou roli těchto pět archetypů a jako dodatečný element jsme ještě přidali „svět“. Zde stál Muž nejprve víceméně bez zájmu („Dívám se na to všechno jako na televizi“), Žena byla aktivnější, ale protože se moc nezajímala o Dítě, tak toto vyrostlo a přesahovalo (a také ovládalo) všechny ostatní. (Dítě: „Když jsem zjistil, že ani Muž ani Žena se o mě moc nezajímají, tak jsem vstal a vidím, že irituji Svět, což mě moc baví. Baví mě, že můžu mít vliv, když jsem řekl, tak Žena ke mě téměř přišla. A teď, když se to, že jsem velký, nelíbí Bohu, tak mi to přijde jako skvělá hra.“) Teprve až se Muž přiblížil ke Zvířeti (tj nalezl svoji dlouho opomíjenou sílu), mohl se dostat až k Ženě, která jím přestala opovrhovat.
Seminář vesele pokračoval dál a protože to byl experimentální seminář, dostávali jsme se teprve v jeho průběhu k tomu, co vlastně je specifikum této formy konstelací. Již po půl dni ovšem bylo patrné, že možná nedůležitější archetyp – a zároveň ten, od něhož jsme se jako současní lidé nejvíce vzdálili – je Zvíře. Zástupci za něj v konstelacích často vůbec nebyli schopni mluvit, tedy srozumitelně a racionálně popsat, jak se jim daří. Vlastně bylo Zvíře němé, případně bychom mohli také říci, že mu v dnešním světě chybí hlas. A přesto to bylo právě Zvíře, které často pomáhalo konstelacím se posunout dál. Mnohdy zosobňovalo onu základní sílu první čakry, ze které se ostatní archetypy teprve odvíjejí (snad s výjimkou Boha).
To hlavní a nejdůležitější se mi ovšem zdá být jev, který provázel téměř všechny konstelace. Pokud se postaví do konstelací těch pět archetypů a k tomu ještě jeden zástupce za klienta, jenž představuje cosi jako „generálního ředitele“, má tento často tendenci vše pozorovat a nechat se jednotlivé „hlasy“ mezi sebou hádat. V praxi to znamená, že namísto abychom jednotlivé hlasy používali, necháváme se jimi ovládat. Ono je to také docela těžké je používat – k tomu potřebujeme poměrně pokročilé vědomí. Je nutné si nejen uvědomit jednotlivé v různých situacích se vynořující části naší psýché, ale i se naučit s nimi zacházet a nenechat se jimi opanovat.
S tímto jevem souvisí pak další věc, která se v konstelacích začala masivně ukazovat, když jsme pochopili, co vlastně tyto vnitřní archetypy mohou pro nás znamenat. V okamžiku, kdy si nejsem vědom té které části (například svého vnitřního dítěte), začnu tuto svou neuvědomělou a mnohdy i nežitou energii externalizovat – prostě si najdu někoho, ke komu se mohu jako k dítěti chovat. Jinak řečeno, pokud neintegruji do své psýché nějaký důležitý archetyp (hlas), začnu ho hledat VNĚ mě. Naleznu dítě (děti) a začnu být na něj (na ně) řvát a štěkat, neboť jak mé vlastní Dítě, tak i mé vlastní Zvíře neznám, potlačuji či odmítám integrovat do vlastní psýché. Začnu věřit v externího boha, neboť můj vlastní vnitřní Bůh je vytěsněný, nepřijatý nebo odmítnutý. Hledám (marně) Ženu v mé ženě a mám s ní neustále konflikty, neboť to, co nacházím, nikdy nemůže vyhovovat mým představám, neboť tyto se týkají mé vnitřní Ženy.**
Po dvou dnech semináře jsem pochopil, že tento druh práce je opravdovou alternativou k „normálním“ konstelacím (pokud vůbec něco takového existuje). Stavíme-li takto vnitřní části naší psýché, pak vůbec nepátráme po příčinách klientova problému v minulosti, ale důsledně pracujeme „tady a teď“. Klient má možnost nejen spatřit a prožít vnitřní konflikty mezi jednotlivými částmi, ale i naučit se je používat tam, kde je to pro něho (a vyřešení jeho problému) výhodné. Jeho pozornost se tak možná přepne z pozornosti na to, co je venku, co zdánlivě zapříčiňuje jeho problém, na to, nad čím může získat kontrolu – na jeho vnitřní aspekty. Uvědomí si, že to není manželka, která způsobuje neustálé hádky, ale jeho vlastní projekce, očekávání a nároky na ni.
-------------
* „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“ - Konstelace pěti důležitých částí naší psýché podle Artho Wittemanna a Voice Dialogue manželů Stoneových. 7. a 8. března 2020 v Praze.
**Byť je naše vnitřní Žena je často vytvářena na pozadí obrazu matky.
Jak už název napovídá, jednalo se o konstelační, systemickou práci, která se zabývala našimi vnitřními archetypy, „pra-vzory“, nebo také vnitřními hlasy, které se tak často v nás sváří. Hned zpočátku jsme postavili tak zvanou globální konstelaci (tj. konstelaci, která nemá individuální zakázku jednoho klienta, nýbrž pracuje s moudrostí celého kruhu), ve které hrálo svou roli těchto pět archetypů a jako dodatečný element jsme ještě přidali „svět“. Zde stál Muž nejprve víceméně bez zájmu („Dívám se na to všechno jako na televizi“), Žena byla aktivnější, ale protože se moc nezajímala o Dítě, tak toto vyrostlo a přesahovalo (a také ovládalo) všechny ostatní. (Dítě: „Když jsem zjistil, že ani Muž ani Žena se o mě moc nezajímají, tak jsem vstal a vidím, že irituji Svět, což mě moc baví. Baví mě, že můžu mít vliv, když jsem řekl, tak Žena ke mě téměř přišla. A teď, když se to, že jsem velký, nelíbí Bohu, tak mi to přijde jako skvělá hra.“) Teprve až se Muž přiblížil ke Zvířeti (tj nalezl svoji dlouho opomíjenou sílu), mohl se dostat až k Ženě, která jím přestala opovrhovat.
Seminář vesele pokračoval dál a protože to byl experimentální seminář, dostávali jsme se teprve v jeho průběhu k tomu, co vlastně je specifikum této formy konstelací. Již po půl dni ovšem bylo patrné, že možná nedůležitější archetyp – a zároveň ten, od něhož jsme se jako současní lidé nejvíce vzdálili – je Zvíře. Zástupci za něj v konstelacích často vůbec nebyli schopni mluvit, tedy srozumitelně a racionálně popsat, jak se jim daří. Vlastně bylo Zvíře němé, případně bychom mohli také říci, že mu v dnešním světě chybí hlas. A přesto to bylo právě Zvíře, které často pomáhalo konstelacím se posunout dál. Mnohdy zosobňovalo onu základní sílu první čakry, ze které se ostatní archetypy teprve odvíjejí (snad s výjimkou Boha).
To hlavní a nejdůležitější se mi ovšem zdá být jev, který provázel téměř všechny konstelace. Pokud se postaví do konstelací těch pět archetypů a k tomu ještě jeden zástupce za klienta, jenž představuje cosi jako „generálního ředitele“, má tento často tendenci vše pozorovat a nechat se jednotlivé „hlasy“ mezi sebou hádat. V praxi to znamená, že namísto abychom jednotlivé hlasy používali, necháváme se jimi ovládat. Ono je to také docela těžké je používat – k tomu potřebujeme poměrně pokročilé vědomí. Je nutné si nejen uvědomit jednotlivé v různých situacích se vynořující části naší psýché, ale i se naučit s nimi zacházet a nenechat se jimi opanovat.
S tímto jevem souvisí pak další věc, která se v konstelacích začala masivně ukazovat, když jsme pochopili, co vlastně tyto vnitřní archetypy mohou pro nás znamenat. V okamžiku, kdy si nejsem vědom té které části (například svého vnitřního dítěte), začnu tuto svou neuvědomělou a mnohdy i nežitou energii externalizovat – prostě si najdu někoho, ke komu se mohu jako k dítěti chovat. Jinak řečeno, pokud neintegruji do své psýché nějaký důležitý archetyp (hlas), začnu ho hledat VNĚ mě. Naleznu dítě (děti) a začnu být na něj (na ně) řvát a štěkat, neboť jak mé vlastní Dítě, tak i mé vlastní Zvíře neznám, potlačuji či odmítám integrovat do vlastní psýché. Začnu věřit v externího boha, neboť můj vlastní vnitřní Bůh je vytěsněný, nepřijatý nebo odmítnutý. Hledám (marně) Ženu v mé ženě a mám s ní neustále konflikty, neboť to, co nacházím, nikdy nemůže vyhovovat mým představám, neboť tyto se týkají mé vnitřní Ženy.**
Po dvou dnech semináře jsem pochopil, že tento druh práce je opravdovou alternativou k „normálním“ konstelacím (pokud vůbec něco takového existuje). Stavíme-li takto vnitřní části naší psýché, pak vůbec nepátráme po příčinách klientova problému v minulosti, ale důsledně pracujeme „tady a teď“. Klient má možnost nejen spatřit a prožít vnitřní konflikty mezi jednotlivými částmi, ale i naučit se je používat tam, kde je to pro něho (a vyřešení jeho problému) výhodné. Jeho pozornost se tak možná přepne z pozornosti na to, co je venku, co zdánlivě zapříčiňuje jeho problém, na to, nad čím může získat kontrolu – na jeho vnitřní aspekty. Uvědomí si, že to není manželka, která způsobuje neustálé hádky, ale jeho vlastní projekce, očekávání a nároky na ni.
-------------
* „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“ - Konstelace pěti důležitých částí naší psýché podle Artho Wittemanna a Voice Dialogue manželů Stoneových. 7. a 8. března 2020 v Praze.
**Byť je naše vnitřní Žena je často vytvářena na pozadí obrazu matky.
pondělí 2. března 2020
Virus a Velekněžka
Všichni mluví o koronaviru. Já také, i když doufám, že trochu jinak. Po dlouhé době jsem si zase jednou vytáhl tarotovou kartu. Moje otázka byla prostá – co to má znamenat. Nebo, co nám tím vším chce Univerzum, ono „Velké Neznámé“, říci. A objevila se – Velekněžka.
K tarotu mám prazvláštní vztah. Takřka jsem se jím živil – takřka, neboť kdysi dávno v Pooně, u Osha, jsem dva měsíce prodával v zahradě ašrámu foodpasy – tedy cosi jako interní stravenky, neboť peníze z hygienických důvodů nebyly v jídelnách povoleny. Měl jsem malý stolek pod kvetoucím bodhi-tree, na stolku stravenky a kasičku a vedle ní položeny tarotové karty. A každému, kdo chtěl, jsem vyložil jednu kartu.
Samozřejmě zadarmo, což nebylo moc pochuti oficiálnímu resortu „card readings“, kde za totéž chtěli sto dvacet rupees. Znamenalo to za den tak padesát až sto mini-sezení. Tam, v Indii, jsem se s kartami spřátelil. A když se teď každý den začaly objevovat nové virozvěsti, virozprávy a virofejky, zeptal jsem se ve vší pokoře i mých „taroků“. Koneckonců karty na rozdíl od politiků prý nelžou.
Podobně jako konstelace vám samozřejmě ani tarot neodhalí budoucnost a neřekne, co je fakt a co je iluze. Ještě žádné kartářce (natož konsteláři) se nepodařilo předpovědět čísla ve sportce, ani příští zemětřesení. Ale zrovna jako ta „moje“ metoda (konstelace), mohou i karty ukázat to, co v tom našem ohromném, úžasném a mnohotvárném světě nevidíme. Co přehlížíme, co uniká naší pozornosti – prostě jiný level naší multi-reality.
Hm – takže Velekněžka. Musím ovšem hned teď přiznat, že mě to moc nepřekvapilo. Vlastně jsem něco takového čekal.
Velekněžka je druhá karta Velké arkány, série dvaceti jednoho „trumfu“ plus pohyblivého „žolíka“, Blázna s číslem nula. Následuje po Mágovi, který představuje prvotní tvořivou a do jisté míry i mužskou sílu. Na obrázku vidíte, že sedí mezi dvěma sloupy (ty se jmenují Jakín a Boáz). Jeden je černý, druhý bílý. Podle svobodných zednářů symbolizují základní principy kosmu, cosi jako jin a jang. Mezi nimi, za Velekněžkou, je natažen závěs, jež je pokryt symboly granátových jablek. Ty byly zasvěceny Persefoně, vládkyni podsvětí a manželce Háda, ale také představují jablko, jímž svedla Eva Adama. A samozřejmě i „zlaté jablko sváru“, jež hodila Eris, bohyně specializující se na neshody a hádky, mezi Afrodítu, Athénu a Héru. Sama Velekněžka sedí v blankytném rouchu nad srpkem Luny. Na hlavě má korunu představující tři měsíční fáze. To vše (a mnoho jiných detailů) symbolizuje tedy mocnou „ženskou sílu“ spojenou s Bohyní, ženský aspekt spirituality*.
Čím se vyznačuje tato „ženská spiritualita“? Především svou nevyzpytatelností. Je nemožné ji kontrolovat. Může být zrovna tak milostivá, jako smrtelná. Dává život na jedné straně a na druhé ho zase bere. Muži z ní dostávají paniku, neboť ji nerozumí – a také ji rozumět nemohou, neboť se nachází mimo racionální, logický, rozumem uchopitelný svět. Opona se symboly přírody, jakkoliv na první pohled hezká, zahaluje a znemožňuje jasný pohled do dálky či do budoucnosti. Tušíme sice, že se za jejími zády nachází jezero či oceán, ale nevíme, co nám přinese. Idylu nebo bouři? Plavbu do večerních červánků nebo zmar a děs?
Pokud moderní člověk něco neví, pokud ho něco zneklidňuje, zeptá se Googlu. Nebo zapne televizi – tam už budou nějací experti, kteří vědět budou. Případně se svolá krizový štáb. Co když ale ani Google, ani Wikipedie nepomohou? Co když se ukáže, že krizový štáb je stejně bezradný, jako sousedka odvedle? Co když fotečka křenícího se premiéra navlečeného do bílého pláště a se stetoskopem kolem krku (!) nejen že neuklidní, ale spíš naštve? Zde nastupuje Velekněžka, která – mlčí. A pokud si nějací ezoterici myslí, že „ji chápou“, že ví, co má za lubem, tak se brzy a krutě přesvědčí o omylu. Hlava jako orgán porozumění i ručičky jako prostředek uchopení jsou zde totiž úplně „mimo“.
V mnoha řeckých tragediích jde o potrestání docela nevinných. Oidipus opravdu netušil, že zabil svého otce a vzal si svou matku za ženu. Řecké drama totiž ještě vycházelo ze zcela jiné premisy, než naše moderní společnost. Bozi a Bohyně nebyli dobrotiví stařečkové, naplněni láskou a navštěvující festival „Miluj svůj život“. Nedrželi nám palce a neobětovali se za naše hříchy. Byli – to někdy zažíváme v konstelacích – skutečně velcí, větší, než co si člověk dovede představit. A pokud se živáček pokoušel postavit se jim jako rovný, smetli jeho, jeho syny a dcery, vnuky a vnučky do pátého kolena. Ve starověké Evropě fungovala karma jako generační osud. Což se nám, dnešním racionálním individualistům (a hédonistům) zdá docela nespravedlivé.
Podobně v římské legii, pokud se vojáci ukázali být zbabělí, líní, pokud nebojovali tak, jak měli („jak zákony kázaly nám“**), tak dotyčný útvar musel nastoupit a každý desátý voják v řadě byl popraven. Dodnes se uchoval pojem někoho „zdecimovat“. To vnímáme jako absurdní, nelidské; především skrze tu náhodnost, jež je v takovém trestu obsažena. Ale právě v této iracionalitě vězí ten temný, nás děsící aspekt Velekněžky. A také té malé mršky, která nás právě děsí, a která se jmenuje COVID-19.
Co je ale ta rada, kterou nám tato karta dává? Přeci nebude Velekněžka jen temná, vraždící, vymknutá jakékoliv kontrole, mstící se za staletí mužských papežů a vládců všehomíra?
Samozřejmě, že i Kálí má své důležité poslání, natož Velekněžka „božského“ tarotu. Je to vlastně docela jednoduché. Přijmout ji. Přijmout nejistotu, změnu, nevědění, přijmout to, že stále je něco, co je větší než my, co nelze ovládnout, jehož geny nejde sekvencovat, neboť to žádné geny nemá. Dát ne-kontrole místo vedle naší přebujelé kontroly. Pozvat Bohyni (a ženský princip) do našeho života i tam, kde doposud vládl výlučně mužský princip.
To samozřejmě NEZNAMENÁ, ten mužský zavrhnout. To by byl nesmysl. Věda je fajn, pokud nechá místo nejistotě, zdali je Schrödingerova kočka živá nebo mrtvá. Pokud i Schrödinger připustí, že příští týden může být živý, ale i mrtvý. To totiž zvyšuje jeho živoucnost tady a teď. A docela možná i jeho jemný, někdy i šibeniční humor šibala.
Zítra chci do kina. To může být plné kašlajících Číňanů, Íránců a Italů, nebo také úplně prázdné. A protože opravdu nevím, co bude, mám aspoň v plánu, si ten film – Králíček Jojo – užít. V tom mi dopomáhej Velekněžka. Amen.
-----------------------
* Druhá karta velké arkány byla dlouhou dobu nazývána také "Päpstin" - tedy ženským papežem (čeština pro to nemá slovo - snad papežka?) To vycházelo z ve středověku úporně se držícího mýtu o ženském papežovi Johaně, která, nepoznána jako žena, usedla na Petrovu stolici.
** Část známého nápisu, jenž nechali vytesat Spartští bojovníci na skálu poblíž soutěsky Thermopyly, kde bráníce Řecko do jednoho padli. Celý nápis zní: "Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám." Jo, to byly časy...
K tarotu mám prazvláštní vztah. Takřka jsem se jím živil – takřka, neboť kdysi dávno v Pooně, u Osha, jsem dva měsíce prodával v zahradě ašrámu foodpasy – tedy cosi jako interní stravenky, neboť peníze z hygienických důvodů nebyly v jídelnách povoleny. Měl jsem malý stolek pod kvetoucím bodhi-tree, na stolku stravenky a kasičku a vedle ní položeny tarotové karty. A každému, kdo chtěl, jsem vyložil jednu kartu.
Samozřejmě zadarmo, což nebylo moc pochuti oficiálnímu resortu „card readings“, kde za totéž chtěli sto dvacet rupees. Znamenalo to za den tak padesát až sto mini-sezení. Tam, v Indii, jsem se s kartami spřátelil. A když se teď každý den začaly objevovat nové virozvěsti, virozprávy a virofejky, zeptal jsem se ve vší pokoře i mých „taroků“. Koneckonců karty na rozdíl od politiků prý nelžou.
Podobně jako konstelace vám samozřejmě ani tarot neodhalí budoucnost a neřekne, co je fakt a co je iluze. Ještě žádné kartářce (natož konsteláři) se nepodařilo předpovědět čísla ve sportce, ani příští zemětřesení. Ale zrovna jako ta „moje“ metoda (konstelace), mohou i karty ukázat to, co v tom našem ohromném, úžasném a mnohotvárném světě nevidíme. Co přehlížíme, co uniká naší pozornosti – prostě jiný level naší multi-reality.
Hm – takže Velekněžka. Musím ovšem hned teď přiznat, že mě to moc nepřekvapilo. Vlastně jsem něco takového čekal.
Velekněžka je druhá karta Velké arkány, série dvaceti jednoho „trumfu“ plus pohyblivého „žolíka“, Blázna s číslem nula. Následuje po Mágovi, který představuje prvotní tvořivou a do jisté míry i mužskou sílu. Na obrázku vidíte, že sedí mezi dvěma sloupy (ty se jmenují Jakín a Boáz). Jeden je černý, druhý bílý. Podle svobodných zednářů symbolizují základní principy kosmu, cosi jako jin a jang. Mezi nimi, za Velekněžkou, je natažen závěs, jež je pokryt symboly granátových jablek. Ty byly zasvěceny Persefoně, vládkyni podsvětí a manželce Háda, ale také představují jablko, jímž svedla Eva Adama. A samozřejmě i „zlaté jablko sváru“, jež hodila Eris, bohyně specializující se na neshody a hádky, mezi Afrodítu, Athénu a Héru. Sama Velekněžka sedí v blankytném rouchu nad srpkem Luny. Na hlavě má korunu představující tři měsíční fáze. To vše (a mnoho jiných detailů) symbolizuje tedy mocnou „ženskou sílu“ spojenou s Bohyní, ženský aspekt spirituality*.
Čím se vyznačuje tato „ženská spiritualita“? Především svou nevyzpytatelností. Je nemožné ji kontrolovat. Může být zrovna tak milostivá, jako smrtelná. Dává život na jedné straně a na druhé ho zase bere. Muži z ní dostávají paniku, neboť ji nerozumí – a také ji rozumět nemohou, neboť se nachází mimo racionální, logický, rozumem uchopitelný svět. Opona se symboly přírody, jakkoliv na první pohled hezká, zahaluje a znemožňuje jasný pohled do dálky či do budoucnosti. Tušíme sice, že se za jejími zády nachází jezero či oceán, ale nevíme, co nám přinese. Idylu nebo bouři? Plavbu do večerních červánků nebo zmar a děs?
Pokud moderní člověk něco neví, pokud ho něco zneklidňuje, zeptá se Googlu. Nebo zapne televizi – tam už budou nějací experti, kteří vědět budou. Případně se svolá krizový štáb. Co když ale ani Google, ani Wikipedie nepomohou? Co když se ukáže, že krizový štáb je stejně bezradný, jako sousedka odvedle? Co když fotečka křenícího se premiéra navlečeného do bílého pláště a se stetoskopem kolem krku (!) nejen že neuklidní, ale spíš naštve? Zde nastupuje Velekněžka, která – mlčí. A pokud si nějací ezoterici myslí, že „ji chápou“, že ví, co má za lubem, tak se brzy a krutě přesvědčí o omylu. Hlava jako orgán porozumění i ručičky jako prostředek uchopení jsou zde totiž úplně „mimo“.
V mnoha řeckých tragediích jde o potrestání docela nevinných. Oidipus opravdu netušil, že zabil svého otce a vzal si svou matku za ženu. Řecké drama totiž ještě vycházelo ze zcela jiné premisy, než naše moderní společnost. Bozi a Bohyně nebyli dobrotiví stařečkové, naplněni láskou a navštěvující festival „Miluj svůj život“. Nedrželi nám palce a neobětovali se za naše hříchy. Byli – to někdy zažíváme v konstelacích – skutečně velcí, větší, než co si člověk dovede představit. A pokud se živáček pokoušel postavit se jim jako rovný, smetli jeho, jeho syny a dcery, vnuky a vnučky do pátého kolena. Ve starověké Evropě fungovala karma jako generační osud. Což se nám, dnešním racionálním individualistům (a hédonistům) zdá docela nespravedlivé.
Podobně v římské legii, pokud se vojáci ukázali být zbabělí, líní, pokud nebojovali tak, jak měli („jak zákony kázaly nám“**), tak dotyčný útvar musel nastoupit a každý desátý voják v řadě byl popraven. Dodnes se uchoval pojem někoho „zdecimovat“. To vnímáme jako absurdní, nelidské; především skrze tu náhodnost, jež je v takovém trestu obsažena. Ale právě v této iracionalitě vězí ten temný, nás děsící aspekt Velekněžky. A také té malé mršky, která nás právě děsí, a která se jmenuje COVID-19.
Co je ale ta rada, kterou nám tato karta dává? Přeci nebude Velekněžka jen temná, vraždící, vymknutá jakékoliv kontrole, mstící se za staletí mužských papežů a vládců všehomíra?
Samozřejmě, že i Kálí má své důležité poslání, natož Velekněžka „božského“ tarotu. Je to vlastně docela jednoduché. Přijmout ji. Přijmout nejistotu, změnu, nevědění, přijmout to, že stále je něco, co je větší než my, co nelze ovládnout, jehož geny nejde sekvencovat, neboť to žádné geny nemá. Dát ne-kontrole místo vedle naší přebujelé kontroly. Pozvat Bohyni (a ženský princip) do našeho života i tam, kde doposud vládl výlučně mužský princip.
To samozřejmě NEZNAMENÁ, ten mužský zavrhnout. To by byl nesmysl. Věda je fajn, pokud nechá místo nejistotě, zdali je Schrödingerova kočka živá nebo mrtvá. Pokud i Schrödinger připustí, že příští týden může být živý, ale i mrtvý. To totiž zvyšuje jeho živoucnost tady a teď. A docela možná i jeho jemný, někdy i šibeniční humor šibala.
Zítra chci do kina. To může být plné kašlajících Číňanů, Íránců a Italů, nebo také úplně prázdné. A protože opravdu nevím, co bude, mám aspoň v plánu, si ten film – Králíček Jojo – užít. V tom mi dopomáhej Velekněžka. Amen.
-----------------------
* Druhá karta velké arkány byla dlouhou dobu nazývána také "Päpstin" - tedy ženským papežem (čeština pro to nemá slovo - snad papežka?) To vycházelo z ve středověku úporně se držícího mýtu o ženském papežovi Johaně, která, nepoznána jako žena, usedla na Petrovu stolici.
** Část známého nápisu, jenž nechali vytesat Spartští bojovníci na skálu poblíž soutěsky Thermopyly, kde bráníce Řecko do jednoho padli. Celý nápis zní: "Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám." Jo, to byly časy...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)