Přepis globální konstelace na konci konference „Konstelace a společnost“.
Na úvod: Konstelace navazovala na můj referát o možnostech konstelační metody ve společenském kontextu a především o nutnosti radikální změny našeho myšlení a chování. Mé úvahy o tomto tématu naleznete v předchozím článku na tomto blogu.
V konstelaci stáli: Tři největší monoteistická patriarchální náboženství a jejich zakladatelé – proroci. Tedy Mojžíš a Judaismus, Ježíš a Křesťanství a Mohamed a Islám*. Kromě toho ještě Země (Gaia) a návštěvník z daleké galaxie a daleko vyspělejší kultury – Ufón. Uprostřed kongresové haly stála váza pestrých květin, kterou jsem tam z nějakého popudu nechal stát.
Počáteční situace: Po chvíli hledání svých míst se ustanovili tři skupinky – poměrně daleko od sebe stáli vždy zakladatelé – proroci a „jejich“ náboženství. Ufón nejprve velkým obloukem obešel všechny tři skupinky aby se nakonec zastavil ve středu před kyticí, naproti Gaie. (Viz diagram)
Po úvodních pohybech se nyní ptám na pocity jednotlivých reprezentantů.
Mojžíš: „Mě fascinuje Ufón, nedokážu se od něj odpoutat. Za sebou potřebuji mít Judaismus. Ale nepotřebuji ho vidět.“
Judaismus: „Cítím přísnost a exklusivitu. Když kolem prošel Ufón, tak mě to moc rušilo.“
Ježíš: „Mně je dobře, zajímavá je ta kytka ve středu, a taky Gaia.“
Křesťanství: „Držím Ježíše za cop a nejraději bych ho odtáhla od všech těch co tu jsou pryč. A nikdo z nich se mi nelíbí a dívám se na ně s velkou ostražitostí až nepřátelstvím.“
Mohamed: „Já jsem zamilovaný. Úplně, totálně zamilovaný. Nic jiného než ona (ukazuje na Islám) mě nezajímá. A když tam mluvili Ježíš a Křesťanství, tak mě to upozornilo na to, že tady budu muset něco bránit, že tam je něco ohrožujícího.“
Islám: „Pro mě nic jiného než on neexistuje, míchá se ve mě bláznovství, láska a jsem taky hodně mimo. Půjdu za ním, kamkoliv on půjde.“
Jan: „Nechme to na sebe chvíli působit...
(Po chvíli): Chápete teď, proč se mladí muži a mladé ženy opásají výbušninou a vyhodí se někde, kde si myslí, že je hodně nepřátel, do vzduchu? A proč je nemožné, je racionálně přesvědčit o nesmyslnosti takového jednání?“ (Pauza)
„A jak se daří Zemi – Gaie?“
Gaia: „Mně se daří dobře. Ale vnímám tady tu agresi (ukazuje vpravo na Křesťanství). Tady (vlevo – Islám a Judaismus) to není tak silné.“
Jan: „Tohle je také něco, co potřebujeme strávit. Neboť my patříme do jedné z těchto skupin. Historicky, tradičně, našimi kořeny, naší kulturou. A asi musíme strávit, když Gaia říká, že my, aspoň vůči ní, jsme nejvíc agresivní. Když si všimla toho, že to, co ji nejvíc ohrožuje, v současné době pramení odsud.“ (Ukazuji na Křesťanství). „Že to bylo křesťanství a především protestantismus, který nejprve v Evropě a pak v celém světě teprve umožnil rozvoj té vědecko-racionálně-technologické a nesmírně expanzivní civilizace**, ve které dnes žijeme.“ (Pauza)
Jan: „A last not least – jak se daří Ufónovi?“
Ufón: „Já jsme byla nejdřív u Ježíše, pak u Mohameda a nakonec u Mojžíše. Vždycky jsem šla k zakladateli. A vždycky se tam něco stalo, proběhlo nějaké předání nebo požehnání, které chtěli. A teď mě velmi fascinuje ta kytka, ta přitahuje i tu karmu a v tom jsou všichni napojení. Ta kytka je vysílačka.“
Jan (po chvíli mlčení, k Ufónovi): „Můžeš jim říci ‚Vy tady máte krásné kytky. ... Ještě.‘“
(Ufón to dělá.)
V sále panuje hluboké ticho.
(Po chvíli) Jan: „Děkuji, vystupte z rolí.“
Závěrečná poznámka:
Konstelace by určitě mohla pokračovat ještě dál. Možná, že by se ukázalo, že islám se svou „plamenou“ (sebe)láskou je jen o pět set let pozadu za křesťanstvím, možná, že by agrese a expanze, která byla cítit z křesťanství, byla redukována a proměnila se v pochopení a nabídku spoluprce, tak jak to některé současné křesťanské směry dělají. Možná že bychom též pochopili, že nehledě na Mojžíšovu inspiraci ufónem (koneckonců Erich von Däniken v tomto směru nabízel sice mnohdy fantastické, nicméně zajímavé teorie) je dřívější i současný judaismus naprosto dokázán na „přísné zákony“, neboť jen tyto zaručují obrovskou soudržnost židů, kteří byli po tisíciletí pronásledováni. Pokud jste totiž obklopeni nepřáteli, kteří vám jdou po krku, idea vyvoleného národa velice pomáhá.
Ale já ve vedení konstelace pokračovat nemohl. Nemohl jsem pokračovat, neboť jsem se „sám dostal do konstelace.“ Stal jsem se součástí systému a to je, jak víme, naprosto nepřekonatelná překážka pro konsteláře. Zcela mě odrovnala věta, která ke mě přišla odněkud a kterou jsem pak dal do úst Ufónovi: „Máte tu (ještě) krásné kytky.“ Myslím, že v této větě vězí hluboký smysl této, pro mě nesmírně závažné, konstelace. Děkuji za to, že jsem se jí mohl zúčastnit, chvíli ji vést a pak se jí vystavit.
----------
* Označení a jména všech zástupců stojících v rolích píšu s velkým počátečním písmenem.
** Možná, že současná expanze Islámu je pouze jakousi odpovědí na expanzi právě této protestantské, racionální a vědecko-technologické expanze Západu.
pondělí 20. května 2019
Konstelace pro novou společnost
Papír na úvod workshopu "New polis" Jana Bílého na konferenci ČASKu, neděle, 19. 5. 2019
Po dvaceti letech konstelací jsem přesvědčen, že pro cestu k nějakému novému, udržitelnému vztahu s planetou Země je nutné nejen vnímání souvislostí, ale také radikální změna vědomí. Jedině tak se můžeme vymanit ze zajetí kmenové duše a dostat se postupně, nejen jako jednotlivci, ale i jako celá společnost, k moudrosti a vnějšímu i vnitřnímu míru.
Tak vzhledem k tomu, že mluvím na konstelační konferenci, tak zde nebudu vysvětlovat, co jsou konstelace. Možná se zmíním jen o jednom jejich aspektu, který, jak se uvidí, bude pro můj příspěvek ten nejdůležitější. Konstelace jsou dle mých zkušeností ten nejvíce konsekventní pohled na celek. Už z definice konstelací coby práce se systémem jsme nuceni mít na zřeteli, že pokud se v průběhu přikloníme k té či oné straně, k tomu či onomu členu rodiny, partnerovi, části firmy nebo i jedné skupině ve společnosti, ona pověstná „duše systému“ se nám zcela uzavře a přestane nám dodávat informace. Pravá komunikace je totiž vždy založena na úctě a respektu a nesnáší stranění a manipulaci.
Pokud se dostatečně dlouho zabýváte konstelační prací – ať už jako konstelář nebo třeba „jen“ jako účastník seminářů, nevyvarujete se plíživé intoxikaci vašeho pohledu na svět, intoxikaci, která ovšem není smrtelná, spíš naopak. Otevře vám oči. Mým studentům také na začátku výcviku říkám, aby počítali s tím, že po výcviku budou vidět svět a jeho souvislosti prostě jinak. Také jim opakuji, že toto „jinak“ zdaleka není příjemné, že to nenapomáhá kariéře, nevede ke šťastnému konzumu předkládaných pokrmů, ať už těmito míníme materiální věci, informace nebo třeba i duchovní učení.
Konstelace tedy mění náš obraz světa, na tom se myslím zde můžeme shodnout. Pojďme se podívat na to, jak přesně. Již jsem zmiňoval „duši systému“. Co to vlastně je, taková systémová duše? Je to síla, která se stará, aby se ten který systém nerozpadl na nesourodé a vzájemně se nepodporující části. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. To znamená, že podle oněch třech systemických zákonů, které byste měli znát :-), pokud můj dědeček propil statek, z čehož důvodu se o něm nesmí mluvit, tak je velká pravděpodobnost, že já, jeho vnuk, se stanu třeba závislým na pervitinu, neboť moje závislost je vedlejším produktem mého zastupování dědečka v našem rodinném systému. Jednoduše se starám o jeho památku, byť to dělám nevědomky a sebedestruktivně. Systému je to putna, stačí, že bude zase kompletní.
Podobně je to s firmami, spolky, stranami a v neposlední řadě i s manželstvím. Tyto systémy patří do druhé kategorie – do takzvaných kmenových systémů. Rozdíl mezi „kmenem“ a rodinou je ten, že mých předků se nikdy nezbavím a z mé rodiny tak nikdy nemohu úplně vystoupit, svůj kmen ale čas od času změnit mohu. Ze slávisty se mohu stát sparťanem, z fašisty komunistou, z Bavora islamistou a dokonce si mohu najít i novou manželku.
Jak rodina, tak i kmen se cítí celiství tehdy, když každý jejich příslušník má své místo. Rodina ovšem má jednu velikou výhodu – jak již jsme pravil, z rodiny se těžko mohu dostat ven. To, že se moje děti ke mě nehlásí, nebo dokonce že se se mnou soudí, ještě neznamená, že přestávají být mými dětmi. A totéž platí o rodičích a dalších příbuzných. U kmene je to jinak, a tak si kmen jistí své ovečky tím, že jim nabízí exklusivní ideologii, proč je členství výhodné. Každý kmen se zakládá na výhodách tohoto členství a čím méně jsou tyto výhody patrné, tím více operuje kmen s pojmy jako hrdost, vyvolenost bohem, právo utlačovaných, národ, krev, čest, historický odkaz, svoboda.
Asi už vidíte, kam mířím. Minulou neděli jsem po probuzení zůstal líně v posteli a pustil si mé oblíbené rádio, ČR plus. Během půl hodinky jsem vyslechl dva drastické příklady kmenové duše – nejprve pořad o Vladimíru Gilu-Rodionovi, záhadné postavě druhé světové války, který padl do německého zajetí, poté se stal velitelem bojového oddílu Rusů, kteří bojovali na straně Němců a dokonce příslušníkem elitní jednotky SS, aby se pak opět přidal k ruským partyzánům. Jen připomenu, že během druhé světové války vraždili Němci Rusy, ať už zajaté vojáky nebo civilní obyvatelstvo, stejně nemilosrdně, jako předtím v občanské válce bolševici své odpůrce.
Druhý pořad byl o irácko-kurdské komunitě Jezídů, kteří byli během nedávného rozmachu Islámského státu terčem neobyčejně krutého pronásledování. Mnoho jezídských žen bylo islamisty znásilněno a prodáno do sexuálního otroctví, což samozřejmě vzbudilo vlnu solidarity na západě. Teprve nedávno proběhla medii zpráva, že jejich komunita odmítá přijmout děti znásilněných matek. Ty jsou tak nuceni dávat své děti k adopci (zdroj). To opět vzbuzuje naši nevoli, tentokrát proti Jezídům. Přitom si nevšímáme, že jedna kmenová duše, totiž ta naše, odsuzuje jinou kmenovou duši, jezídskou, když se chová tak, že my to nedovedeme dát do souladu se souborem našich vnitřních pravidel a etických zásad. A to poté, co jsme se právě této kmenové duše zastali, když byla vyvražďována třetí, ještě méně pochopitelnou kmenovou duší, islámem. Takže jsme – zklamaní.
Jak jsem už mnohokrát psal a v přednáškách opakoval, téměř všechno násilí, všechny války, pogromy, genocidy a potažmo většina konfliktů pramení ze skupinové dynamiky – především z oné kmenové příslušnosti. V rodině sice také často otec, matka či další příbuzní páchají násilí na dětech, toto si ale co do počtu obětí nezadá s násilím, které pácháme ve jménu té či oné kmenové duše. „My“ se prostě cítíme být v právu, když „jim“ ukážeme, zač je toho loket.
Poslední dobou stavím do konstelací, které mají co do činění s kmenovou duší, zajímavý prvek. Budete se usmívat – zatímco Bert Hellinger stavěl do konstelací starých, ale rozhádaných manželů smrt, já stavím do konstelací ufóna. Představte si například dvě firmy, které vedou nelítostný konkurenční boj. A teď tam přijde návštěvník z vesmíru, z nějaké podstatně vyvinutější civilizace. A diví se.
My se totiž globálně viděno nacházíme přesně v tomtéž stádiu vývoje, které je v mytologické historii Číny nazýváno obdobím válčících států. To skončilo v roce 221 př. n. l., kdy vládce státu Čchin Š'-chuang-ti dobyl poslední ze zbývajících států a poprvé v dějinách tak sjednotil celou Čínu. Což je bohužel v našem věku, v situaci, kdy téměř deset států disponuje nukleárním arzenálem schopným několikrát zničit Zemi, jen těžko proveditelné.
Na rozdíl od starověké Číny si ovšem válčící státy nemůžeme dovolit. Z jednoho prostého důvodu – stojíme před tak drastickými a dalekosáhlými změnami, že bude nutné, veškerý kreativní potenciál lidstva upřít na vyřešení toho největšího problému – infekce Země lidmi. Vím, že to zní drasticky, ale za pomocí naší nejsilnější zbraně – technologie – jsme schopni vyhrát definitivně válku s naším okolím, totiž s přírodou. Nějak si ovšem stále ještě neuvědomujeme, že právě na ní jsme, coby její děti, zcela závislí.
A tady nastupují konstelace. Jak všichni víme, v konstelacích hledáme způsob, jak uvést všechny členy systému do souladu a optimální funkčnosti. To, co mnoho lidí stále ještě nevidí, je fakt, že ten „náš“ systém není jen naše rodina, facebooková bublina nebo třeba Česká republika, kterou chceme chránit před hordami uprchlíků. On ten náš systém není ani jen Evropa a dokonce se ten celek, se kterým jsme osudově svázáni, nejmenuje „lidstvo“, ale matka Gaia. Živoucí systém Země, ve kterém my v současnosti působíme coby virus, který svým rozmnožováním hrozí zabít celý hostitelský organismus.
Co je tedy potřeba, je radikální změna vědomí. Mám za to, že části společnosti toto už vnímají, velká část ovšem ještě nikoliv. Majoritní společnost setrvává v bojích, které provázejí existenci oněch dvou duší, o kterých jsme mluvil a které představují dva počáteční stupně vývoje – tedy závislostní rodinná duše a expanzivní kmenová duše. A jen malá část lidí už směřuje do dalšího stádia, do tak zvané esenciální duše, do období, které je mimo existenciální závislost na rodině a také mimo závislost na uspokojení (spíš se mi zde hodí termín upokojení) svého ega a nutkavé potřeby být členem pokud možno silného stáda.
Od konstelací, ve kterých stavíme členy rodiny a od jiných konstelacích, ve kterých řešíme konflikty na kmenové úrovni (například konstelace pro firmy, spolky a páry), se tak dostáváme ke konstelacím, které budou řešit naši spoluúčast ve Velkém celku, které se budou zabývat naší participací na životě na Zemi. Pokud jste viděli film Avatar, tak snad víte, o čem mluvím.
Všichni inteligentní a soudní lidé, které jsme potkal, byli zajedno v tom, že pokud se nám tato radikální změna vědomí nepodaří, budeme následovat osud dinosaurů, kteří, jakkoliv vše-mocní, omnipotentní, nepřežili katastrofu, kterou ani, na rozdíl od nás, sami nezavinili – srážku Země s malým asteroidem. Jak se historie opakuje – i tato katastrofa měla před osmdesáti miliony let za následek drastickou změnu klimatu. Přežili – mrňaví hlodavci.
Naše genetické vybavení nám v procesu transformace směrem k naší esenci a tím do souladu s přírodou nepomůže. Naše geny totiž velí preferovat sebe sama nad ostatními, ať už jedinci, nebo druhem. Naštěstí jsme vybaveni vědomím a schopností, spatřit, byť na chvíli, tak jako se to v konstelacích děje, ten celek zvenčí. Tak trochu jako ten ufón, co přistane na Zemi a teď zde vidí tu paseku, kterou tu my produkujeme. Ale i tu krásu, která to doprovází. A diví se a žasne. A odletí, ale bude se opět vracet. Pokud jste viděli indický film P.K., tak víte, o čem je řeč. Naše geny jsou – to říká nejen Richard Dawkins – sobecký. My též. Konstelace nás mohou naučit, stát se nikoliv stádem, ale vědomými individui. Umožňují nám nalézt to, co je větší než my sami. A to aniž bychom pro to museli hrdinsky padnout nebo kvůli tomu hulit matroš.
Děkuji za pozornost.
Fotografie z konference © 2019 Kateřina Grofová 2019
Po dvaceti letech konstelací jsem přesvědčen, že pro cestu k nějakému novému, udržitelnému vztahu s planetou Země je nutné nejen vnímání souvislostí, ale také radikální změna vědomí. Jedině tak se můžeme vymanit ze zajetí kmenové duše a dostat se postupně, nejen jako jednotlivci, ale i jako celá společnost, k moudrosti a vnějšímu i vnitřnímu míru.
Tak vzhledem k tomu, že mluvím na konstelační konferenci, tak zde nebudu vysvětlovat, co jsou konstelace. Možná se zmíním jen o jednom jejich aspektu, který, jak se uvidí, bude pro můj příspěvek ten nejdůležitější. Konstelace jsou dle mých zkušeností ten nejvíce konsekventní pohled na celek. Už z definice konstelací coby práce se systémem jsme nuceni mít na zřeteli, že pokud se v průběhu přikloníme k té či oné straně, k tomu či onomu členu rodiny, partnerovi, části firmy nebo i jedné skupině ve společnosti, ona pověstná „duše systému“ se nám zcela uzavře a přestane nám dodávat informace. Pravá komunikace je totiž vždy založena na úctě a respektu a nesnáší stranění a manipulaci.
Pokud se dostatečně dlouho zabýváte konstelační prací – ať už jako konstelář nebo třeba „jen“ jako účastník seminářů, nevyvarujete se plíživé intoxikaci vašeho pohledu na svět, intoxikaci, která ovšem není smrtelná, spíš naopak. Otevře vám oči. Mým studentům také na začátku výcviku říkám, aby počítali s tím, že po výcviku budou vidět svět a jeho souvislosti prostě jinak. Také jim opakuji, že toto „jinak“ zdaleka není příjemné, že to nenapomáhá kariéře, nevede ke šťastnému konzumu předkládaných pokrmů, ať už těmito míníme materiální věci, informace nebo třeba i duchovní učení.
Konstelace tedy mění náš obraz světa, na tom se myslím zde můžeme shodnout. Pojďme se podívat na to, jak přesně. Již jsem zmiňoval „duši systému“. Co to vlastně je, taková systémová duše? Je to síla, která se stará, aby se ten který systém nerozpadl na nesourodé a vzájemně se nepodporující části. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. To znamená, že podle oněch třech systemických zákonů, které byste měli znát :-), pokud můj dědeček propil statek, z čehož důvodu se o něm nesmí mluvit, tak je velká pravděpodobnost, že já, jeho vnuk, se stanu třeba závislým na pervitinu, neboť moje závislost je vedlejším produktem mého zastupování dědečka v našem rodinném systému. Jednoduše se starám o jeho památku, byť to dělám nevědomky a sebedestruktivně. Systému je to putna, stačí, že bude zase kompletní.
Podobně je to s firmami, spolky, stranami a v neposlední řadě i s manželstvím. Tyto systémy patří do druhé kategorie – do takzvaných kmenových systémů. Rozdíl mezi „kmenem“ a rodinou je ten, že mých předků se nikdy nezbavím a z mé rodiny tak nikdy nemohu úplně vystoupit, svůj kmen ale čas od času změnit mohu. Ze slávisty se mohu stát sparťanem, z fašisty komunistou, z Bavora islamistou a dokonce si mohu najít i novou manželku.
Jak rodina, tak i kmen se cítí celiství tehdy, když každý jejich příslušník má své místo. Rodina ovšem má jednu velikou výhodu – jak již jsme pravil, z rodiny se těžko mohu dostat ven. To, že se moje děti ke mě nehlásí, nebo dokonce že se se mnou soudí, ještě neznamená, že přestávají být mými dětmi. A totéž platí o rodičích a dalších příbuzných. U kmene je to jinak, a tak si kmen jistí své ovečky tím, že jim nabízí exklusivní ideologii, proč je členství výhodné. Každý kmen se zakládá na výhodách tohoto členství a čím méně jsou tyto výhody patrné, tím více operuje kmen s pojmy jako hrdost, vyvolenost bohem, právo utlačovaných, národ, krev, čest, historický odkaz, svoboda.
Asi už vidíte, kam mířím. Minulou neděli jsem po probuzení zůstal líně v posteli a pustil si mé oblíbené rádio, ČR plus. Během půl hodinky jsem vyslechl dva drastické příklady kmenové duše – nejprve pořad o Vladimíru Gilu-Rodionovi, záhadné postavě druhé světové války, který padl do německého zajetí, poté se stal velitelem bojového oddílu Rusů, kteří bojovali na straně Němců a dokonce příslušníkem elitní jednotky SS, aby se pak opět přidal k ruským partyzánům. Jen připomenu, že během druhé světové války vraždili Němci Rusy, ať už zajaté vojáky nebo civilní obyvatelstvo, stejně nemilosrdně, jako předtím v občanské válce bolševici své odpůrce.
Druhý pořad byl o irácko-kurdské komunitě Jezídů, kteří byli během nedávného rozmachu Islámského státu terčem neobyčejně krutého pronásledování. Mnoho jezídských žen bylo islamisty znásilněno a prodáno do sexuálního otroctví, což samozřejmě vzbudilo vlnu solidarity na západě. Teprve nedávno proběhla medii zpráva, že jejich komunita odmítá přijmout děti znásilněných matek. Ty jsou tak nuceni dávat své děti k adopci (zdroj). To opět vzbuzuje naši nevoli, tentokrát proti Jezídům. Přitom si nevšímáme, že jedna kmenová duše, totiž ta naše, odsuzuje jinou kmenovou duši, jezídskou, když se chová tak, že my to nedovedeme dát do souladu se souborem našich vnitřních pravidel a etických zásad. A to poté, co jsme se právě této kmenové duše zastali, když byla vyvražďována třetí, ještě méně pochopitelnou kmenovou duší, islámem. Takže jsme – zklamaní.
Jak jsem už mnohokrát psal a v přednáškách opakoval, téměř všechno násilí, všechny války, pogromy, genocidy a potažmo většina konfliktů pramení ze skupinové dynamiky – především z oné kmenové příslušnosti. V rodině sice také často otec, matka či další příbuzní páchají násilí na dětech, toto si ale co do počtu obětí nezadá s násilím, které pácháme ve jménu té či oné kmenové duše. „My“ se prostě cítíme být v právu, když „jim“ ukážeme, zač je toho loket.
Poslední dobou stavím do konstelací, které mají co do činění s kmenovou duší, zajímavý prvek. Budete se usmívat – zatímco Bert Hellinger stavěl do konstelací starých, ale rozhádaných manželů smrt, já stavím do konstelací ufóna. Představte si například dvě firmy, které vedou nelítostný konkurenční boj. A teď tam přijde návštěvník z vesmíru, z nějaké podstatně vyvinutější civilizace. A diví se.
My se totiž globálně viděno nacházíme přesně v tomtéž stádiu vývoje, které je v mytologické historii Číny nazýváno obdobím válčících států. To skončilo v roce 221 př. n. l., kdy vládce státu Čchin Š'-chuang-ti dobyl poslední ze zbývajících států a poprvé v dějinách tak sjednotil celou Čínu. Což je bohužel v našem věku, v situaci, kdy téměř deset států disponuje nukleárním arzenálem schopným několikrát zničit Zemi, jen těžko proveditelné.
Na rozdíl od starověké Číny si ovšem válčící státy nemůžeme dovolit. Z jednoho prostého důvodu – stojíme před tak drastickými a dalekosáhlými změnami, že bude nutné, veškerý kreativní potenciál lidstva upřít na vyřešení toho největšího problému – infekce Země lidmi. Vím, že to zní drasticky, ale za pomocí naší nejsilnější zbraně – technologie – jsme schopni vyhrát definitivně válku s naším okolím, totiž s přírodou. Nějak si ovšem stále ještě neuvědomujeme, že právě na ní jsme, coby její děti, zcela závislí.
A tady nastupují konstelace. Jak všichni víme, v konstelacích hledáme způsob, jak uvést všechny členy systému do souladu a optimální funkčnosti. To, co mnoho lidí stále ještě nevidí, je fakt, že ten „náš“ systém není jen naše rodina, facebooková bublina nebo třeba Česká republika, kterou chceme chránit před hordami uprchlíků. On ten náš systém není ani jen Evropa a dokonce se ten celek, se kterým jsme osudově svázáni, nejmenuje „lidstvo“, ale matka Gaia. Živoucí systém Země, ve kterém my v současnosti působíme coby virus, který svým rozmnožováním hrozí zabít celý hostitelský organismus.
Co je tedy potřeba, je radikální změna vědomí. Mám za to, že části společnosti toto už vnímají, velká část ovšem ještě nikoliv. Majoritní společnost setrvává v bojích, které provázejí existenci oněch dvou duší, o kterých jsme mluvil a které představují dva počáteční stupně vývoje – tedy závislostní rodinná duše a expanzivní kmenová duše. A jen malá část lidí už směřuje do dalšího stádia, do tak zvané esenciální duše, do období, které je mimo existenciální závislost na rodině a také mimo závislost na uspokojení (spíš se mi zde hodí termín upokojení) svého ega a nutkavé potřeby být členem pokud možno silného stáda.
Od konstelací, ve kterých stavíme členy rodiny a od jiných konstelacích, ve kterých řešíme konflikty na kmenové úrovni (například konstelace pro firmy, spolky a páry), se tak dostáváme ke konstelacím, které budou řešit naši spoluúčast ve Velkém celku, které se budou zabývat naší participací na životě na Zemi. Pokud jste viděli film Avatar, tak snad víte, o čem mluvím.
Všichni inteligentní a soudní lidé, které jsme potkal, byli zajedno v tom, že pokud se nám tato radikální změna vědomí nepodaří, budeme následovat osud dinosaurů, kteří, jakkoliv vše-mocní, omnipotentní, nepřežili katastrofu, kterou ani, na rozdíl od nás, sami nezavinili – srážku Země s malým asteroidem. Jak se historie opakuje – i tato katastrofa měla před osmdesáti miliony let za následek drastickou změnu klimatu. Přežili – mrňaví hlodavci.
Naše genetické vybavení nám v procesu transformace směrem k naší esenci a tím do souladu s přírodou nepomůže. Naše geny totiž velí preferovat sebe sama nad ostatními, ať už jedinci, nebo druhem. Naštěstí jsme vybaveni vědomím a schopností, spatřit, byť na chvíli, tak jako se to v konstelacích děje, ten celek zvenčí. Tak trochu jako ten ufón, co přistane na Zemi a teď zde vidí tu paseku, kterou tu my produkujeme. Ale i tu krásu, která to doprovází. A diví se a žasne. A odletí, ale bude se opět vracet. Pokud jste viděli indický film P.K., tak víte, o čem je řeč. Naše geny jsou – to říká nejen Richard Dawkins – sobecký. My též. Konstelace nás mohou naučit, stát se nikoliv stádem, ale vědomými individui. Umožňují nám nalézt to, co je větší než my sami. A to aniž bychom pro to museli hrdinsky padnout nebo kvůli tomu hulit matroš.
Děkuji za pozornost.
Fotografie z konference © 2019 Kateřina Grofová 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)