úterý 11. května 2021

(S)Vědomí

 „No, a pak … jsem ti ještě chtěl říci, že zítra nepřijedu. Já jedu za Janou, nějak se to nedalo posunout.“
„Ale… vždyť jsi mi to slíbil? Já se tak těšila…“
„Já vím, ale jinak to nejde. Víš, seběhlo se pár věcí. Já jsem teď ve strašným presu. Moc se omlouvám, mě to fakt trápí. Mám kvůli tomu výčitky svědomí. Ale fakt to už nejde změnit.“
Na druhém konci telefonu se rozhostí vyčítavé ticho. Nebo je to tichý pláč? A mé duši je strašně.

Pocit viny, hryzání svědomí, výčitky, chuť se propadnout do země nebo všechno ze zoufalství rozmlátit zná v těchto situacích asi každý/každá. Wikipedie definuje svědomí jako „vnitřní instanci, ‚mlčenlivé volání‘, které určuje soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit.“ V češtině je svědomí odvozeno od „vědomí“, a předpona „s“ naznačuje, že jde o něco společného, co spojuje člověka s jinými lidmi, jejich názory a úsudky. Co je společné pro celou společnost.

Podle Berta Hellingera, zakladatele systemických konstelací, je svědomí, a především pak pocit viny či neviny základní nástroj, kterým kterýkoliv systém, například systém mé původní rodiny, řídí své členy. Pokud dělám něco v souladu se zájmy (nebo také etickými pravidly) systému, jehož jsem součástí, cítím se bez viny, tedy nevinný. Pokud se proti jeho zájmům proviňuji, pokud se například vzepřu jeho často podprahovým a nevyjádřeným očekáváním nebo nesplňuji úkoly na mne naložené, cítím ve většině případů vinu.

To je také ten pravý, ale velice často nerozpoznaný důvod, proč stále a stále opakujeme jednání, o kterém sice víme, že je pro nás zdrojem utrpení, ale „nemůžeme jinak“. Protože kdybychom nečinili to, co děláme, tak by to „maminka nepřežila, nebo tatínek by se neuzdravil, nebo ségra by byla nešťastná“. A my bychom měli pocit, že za to můžeme.

Jakýkoliv systém – ať už je to moje původní rodina, kmen, národ nebo třeba jen firma, ve které pracuji – má samozřejmě za úkol ochránit především sám sebe. Jde o přežití v nepřátelském prostředí, o základní vlastnost živých systémů, která se vytvářela skrze miliony let. Jde o zachování celku, a ten je vždy nadřazen individuu. Takže to, že celek nebere ohled na to, zdali se nám líbí nebo nelíbí zastupovat „ztraceného“ dědečka alkoholika a převzít jeho závislosti, je vlastně z hlediska systému zcela v pořádku. Jednotlivému mravenci nebo včele také vůbec nepřijde na mysl, se z práce „ulejt“ a někde jen tak lelkovat. Potíž je v tom, že my nejsme včely.

A tak se nám do stoprocentního podřízení se systému a jeho požadavkům plete náš individualismus. A to o to více, čím je kultura „západnější“, tedy čím více se vzdálila jakési kolektivní morálce, kterou můžeme ještě dobře pozorovat v Číně, Koreji nebo v zemích, kde je kmenová duše silná. Na seminářích systemických konstelací pak poznáváme, jaké to zátěže jsme přebrali a čeho bychom se mohli zbavit, kdybychom nebyli vázáni právě pocity svědomí a viny. A pomalu ale jistě se těchto zátěží začínáme zbavoval. Učíme se, že „malí nemohou zachránit velké“ a děláme konstelační kroky k větší svobodě.

Jenomže individualismus, jenž představuje tak trochu „zlaté tele“ západu, není zadarmo. Čím více se dostáváme do individuální fáze vývoje, nebo, pokud je vám z mých knih a seminářů známý koncept čtyř duší, čím více jsme v „esenciální duši“, jejíž hlavní vlastnost je svoboda od závislosti a účelovosti, tím víc se pak rozpadá společnost. Mizí v ní nejen její základ – společné hodnoty, etické normy, nepsaná i psaná „přikázání“ a mantinely chování. Stěhováním většího počtu lidí do esenciální duše ztrácí společnost i důležitý nástroj k jejich ovládání – právě svědomí a pocit provinění.

Na druhou stranu kmen stále ještě funguje. Především v časech, kdy se společnost cítí ohrožena. Kdy je pod vnějším tlakem, v reálném nebo sugerovaném nebezpečí. Tehdy se „kmenová duše“ opět dostává do popředí, vynucuje si nebývalou pravomoc a počet lidí, kteří jsou schopni se jí vyhnout nebo dokonce se jí postavit čelem, klesá. Zkuste třeba nyní jet metrem a sundat si roušku. A minimálně pár minut vydržet ty pohledy ostatních a vaše pocity. Nejlépe tak poznáte, jak taková kmenová duše funguje. Jediná možnost, jak se vyhnete pocitu viny je, že se sám sebe přesvědčíte, že jedině vy patříte k těm osvíceným, ostatní jsou ovce. Ale je to energeticky nesmírně náročné, jako vždy, když bojujeme proti všem. Takže nás covid po dlouhém pochodu směrem k individualitě a ignorování společenských tlaků opět přivádí zpátky do kmenové duše? A je to tak dobře, nebo ne?

Toto je velice ošemetná otázka. Lidská společnost totiž stále je (a patrně, pokud nevymřeme, stále bude) rozvrstvena do tří vrstev, které všechny tři musí fungovat, aby byl zachován její chod. Tu nejzákladnější vrstvu si můžeme představit jako spodní třetinu pyramidy. Je to naše původní rodina, do které se narodíme a která nás formuje a provází pak celý život. Rodičů se nikdy nemůžeme vzdát. A ano, lze se zbavit „dědičné“ zátěže, nebo ji alespoň zmírnit. Může se to stát tehdy, pokud rozpoznáme, že děláme nebo neseme něco, co k nám nepatří, ale co neseme s pocitem, že jsme tím užiteční. Tento pocit dělá děti většími a obrací přirozenou hierarchii v systému.

Svědomí se zde proměňuje ve vědomí. Já si uvědomím nejen tu zátěž, ale i můj pocit viny, kterým platím za to, že tento „džob“ pro rodinu už nechci dělat. Uvědomím si, že odevzdáním převzaté zátěže také ztrácím svou moc a postavení v systému. Ztrácím (případně se dobrovolně zbavuji) onoho uznání, které za svou oběť dostávám – i když toto uznání se málokdy projeví opravdu jako uznání. Častěji sklízím soucit či politování, jaký jsem to chudák. Někdy patří k mé „odměně“ dokonce i vysloveně negativní reakce mého okolí (například ostrakizování, vyloučení, samota), které pro mne mají kdesi v hloubce mé psýché přesto paradoxně pozitivní efekt, neboť se teprve skrze ně mohu cítit opravdu jako oběť. A oběť má přece nárok na nějaké to vyrovnání, nebo ne? Když ne na Zemi, tak aspoň v nebi?

Druhou vrstvu pyramidy tvoří kmenová duše. Sem se už nerodíme, ale tuto si sami vybíráme. Můžeme ji také změnit – ze sparťana se může stát slávista, z křesťana mohamedán, z fašisty komunista. Nicméně pocit viny při takové „zradě“ zůstává stejný, jako tomu bylo v rodinných záležitostech. Vzpomeňme jen na Jidáše Iškariotského, který se den nato, co zradil Ježíše, oběsil. Protože je v rámci kmenové duše přechod z jedné do druhé možný (na rozdíl od rodiny, která mi zůstane po celý život), operuje kmenová duše krom viny i s pojmem zrady.

Společným jmenovatelem našich rozhodnutí, přestat být skrze vinu a svědomí zapleteni do zájmů ať už rodinné nebo kmenové duše je to, že naším vykročením do třetího patra pomyslné pyramidy – do esenciální, někdy také říkáme individuální duše, ztrácíme jejich podporu. To zažili například americký „whistleblower“ Snowden nebo zakladatel WikiLeaks Australan Julian Assange. Pokud je kmenová duše, vůči níž se proviním (byť v souladu s mým osobním svědomím) silná, stává se můj osud většinou velice krušným. Jinak řečeno, kmenová duše USA (Ruska, Číny atd.) umí velice lehce zničit případnou esenciální duši nějakého „odpadlíka“.

V této souvislosti je zajímavý osud Ježíše (a mnoha dalších zakladatelů náboženství). Ježíš je nádherný případ člověka, který se dostal na samý vrchol pyramidy – do centra esenciální duše, do samého středu svobody. Ale nejen to. Na rozdíl od mnohých indických osvícených postav (Buddha, Mahavir) a na rozdíl od zenových mistrů bylo jeho martyrium, jeho „oběť“ hluboce lidská, plná světla, mystické spirituality a lásky. Jenže po jeho smrti se z jeho učení, jehož esence spočívá v rebelii nerozlučně spojené s naprostou svobodou, ale i s hlubokou láskou, stalo náboženství. Tedy kmenová duše, která si celá tisíciletí žárlivě střežila věrnost svých oveček, a která neváhala upalovat kacíře a dobývat země pohanů mečem i ohněm.

Vidíme, že onen vrchol pyramidy má svá úskalí. A pokud nejsme připraveni zaplatit za ten úžasný výhled, který se z něho naskytne, mnohdy tu nejvyšší cenu, je radno, že zůstaneme někde doleji a v MHD si nasadíme roušku. Ona totiž rebelie bez té hluboké spirituality, bez mystického vhledu, je opravdu docela puberťácká. Nebo – jak Bert Hellinger říkal, mladí vojáci, kteří padnou hrdinskou smrtí, volají posledním výdechem po mámě.

Rozhovor s vlastním nitrem

 „Milý Jane, napíšeš nám článek do příští Jógy Dnes? Téma je ‚Letní cesta do vlastního nitra.‘ Jo a moc to spěchá. Hezké dny, děkuji předem, Kateřina.“

Hm. Tak nitro. A k tomu ještě moje vlastní. Sedím v potemnělém obýváku, je pátek státní svátek, a já se právě vrátil z procházky téměř letní Prahou. V tomhle horku odmítám nosit roušku pokud jdu po liduprázdné ulici, ale na Petříně bylo přeci jen docela hodně lidí, takže jsem se vrátil bez dechu a k smrti unavený. A teď bych se tedy měl vydat na další cestu. Do nitra. Haló, nitro, slyšíš mě vůbec?

„Dej mi pokoj.“

Cože? Co to bylo?? Že by mi mé nitro jako odpovídalo? Jako – že si mé nitro vede nějakou na mě nezávislou existenci? No, v tom případě ... co kdybych s ním udělal ... rozhovor? Že by to v Józe otiskli? Nebude to nějak divný? A zajímá vůbec někoho, co se děje v nitru Jana Bílého? No – proč vlastně ne. Koneckonců V kůži Johna Malkoviche byl docela úspěch. Jo, ale tam hrála Cameron Diaz. No na druhou stranu, ta zas nestavila konstelace. Tak dobře, jdeme na to.

Jan: „Ahoj nitro. Hele, já bych se tě rád zeptal na pár věcí. Je to pro takový jeden časopis, jde hodně o jógu a osobní rozvoj a tyhle věci. Taky tam jsou články o zdravém životním stylu, takže by tě to mohlo zajímat. Oukej?“
Nitro: „A proč si myslíš, že mě zajímá zdravý životní styl?“
Jan: „No, hm, to jsi mě tedy trochu vyvedlo z konceptu. Všeobecně se věří, že uvnitř nás, tedy v našem nitru je něco, co touží po seberealizaci, rozvoji, a tak. A zaraduje se, když se přestaneme ládovat hamburgerama, nýbrž začneme baštit tofu.“
Nitro: „A tomu ty věříš?“
Jan: „Hele, čemu já teď věřím, nechme stranou. Ten rozhovor by měl vypadat tak, žebudu dávat otázky tobě a ne naopak. Když jsi tedy tak chytré, tak co by tě potěšilo?“
Nitro: „Teď vlastně kdybys mi dal pokoj. Vy tam venku jste strašně moc hyperaktivní. Furt něco děláte. Pořád se potřebujete zlepšovat, učit se a rozvíjet, lítáte z jednoho kurzu na jiný, meditujete, mantrujete, respirujete a levitujete. Nějak mi připomínáte mladou borderu.“
Jan: „Ty myslíš toho psa, border kolii?“
Nitro: „Jo.“
Jan: „Ale to děláme právě v domnění, že se tím dostaneme k tobě. Dovnitř. Do klidu a jednoty s naším vlastním já.“
Nitro: „Aha. Takže skrze hyperaktivitu k osvícení, jo? Bavorákem ke klidu?“
Jan: „Počkej. Co je na tom hyperaktivního, když si sednu pod jedli a medituji. Nebo když přijdu na konstelace, abych pochopil, co se ve mě děje. Nebo když cvičím jógu. Tedy, myslím jako tu pomalou.“
Nitro: „To, že ji cvičíš. Pochop to, já tu prostě jsem. Já nepotřebuji nic dělat, nic si dokazovat, nikam uhánět. Bylo jsem tu odjakživa a budu navěky. Což je, musím přiznat, někdy docela otravný.“ (Nitro zívá.)
Jan: „Takže jsi nesmrtelné?“
Nitro: „Přečti si svou vlastní knížku, Jane. Tu poslední. Strana šedesát pět. Dole. Tam uvádíš takovou malou zenovou historku. Koán. A tam se praví: ‚Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.‘ Chápeš vůbec, co píšeš? Čas je vaše iluze tam venku.“
Jan: „To je úžasné. Mé vlastní nitro je nesmrtelné. Takže to jsi asi taky osvícené, že jo?“
Nitro: „Hele, každý rozhovor je jen tak dobrý, jak dobré jsou ty otázky. Ještě jednou, strana šedesát pět dole, jen si nahraď narození a smrt osvícením. Jsem trochu zklamané, myslelo jsem si, že vymyslíš něco inteligentnějšího.“
Jan: „Budu se snažit. Takže, když říkáš, že cokoliv my tady venku děláme, stojí za starou belu, protože ty jsi už hotové a nesmrtelné a vůbec, tak co by bylo, kdybychom vůbec nic nedělali? Když bychom se kompletně vykašlali na vzdělávání a četbu a cvičení a disciplínu a tyhle všechny věci, do kterých se prostě často musíme nutit, protože vůbec nejsou příjemné. Aspoň tedy ne ze začátku.“
Nitro: „Byste shnili.“
Jan: „Aha. A to by se ti líbilo?“
Nitro: „Hele, pochop, že někdo, kdo je tu furt, nemá žádné preference. Já jsem jako svíčka. Zapálíš ji, fajn, vidíš na cestu. Sfoukneš ji, je tma a začneš narážet do stromů. Což bolí. Tebe, ne tu svíčku. Ta tu je stále. Za pár kroků nebo za pár let přijdeš na to, ji zase zapálit – a vida, je světlo. Někdo ti ji sfoukne, řekněme nějaký virus, je tma. Na chvíli. Narodíš se, svíčka se zapálí. Světlo, tma i svíčka jsou pořád v pohodě.“
Jan: „A nemrzí tu svíčku, když nesvítí?“
Nitro (směje se): „Aspoň neubývá.“
Jan: „Tak tomu nerozumím. Na jednu stranu říkáš, že jsi tu pořád. Tedy – nesmrtelné. A teď v tom přirovnání k té svíčce tvrdíš, že když ta svíčka svítí, když tedy vydává to světlo, které my venku potřebujeme, abychom nenaráželi do věcí, tak ubýváš. To nechápu.“
Nitro: „Cokoliv, co je, směřuje vždy a neodvratně k nebytí. Ale neboj, ta svíčka je hódně velká.“ (Nitro se už zase chechtá.)
Jan: „Já tomu ale pořád nerozumím. Přiznávám, že jsem si původně myslel, že můj cíl je dostat se k tobě. Teď to vypadá spíš na to, že je lepší nechat hořet tvoje světlo, aby mi svítilo na cestu a abych tedy nevrážel neustále do toho, do čeho normálně vrážím. Fajn. Ale co je tvůj cíl?“
Nitro: „Vyzáření.“
Jan: „Myslíš vyzařování?“
Nitro: „Ne. Já se nepletu. Žádný překlep. Vyzáření jako vyvanutí. Pokud tedy vůbec nějaký cíl existuje, což je poměrně složitý filosofický problém; totiž jak mít cíl, když není čas. Ale budiž. Snaž se to pochopit. Co je podle tebe osvícení?“
Jan: „Absence strachu?“
Nitro: „Hlouběji.“
Jan (přemýšlí): „Tak – jednota se svou podstatou? Nebo, ještě dál, jednota se vším?“
Nitro: „To už je lepší. A co se stane, když se ‚sjednotíš‘ se vším?“
Jan: „Rozpustím se?“
Nitro: „Přestaneš tedy existovat?“
Jan: „Ne nutně. Jen přestane existovat ten pocit oddělenosti. Moje ego se rozpustí.“
Nitro (se poněkud škodolibě usmívá): „Vážně? A co byly ty Rolexy Osha? A ty róby? A jeho údajně devadesát devět Rolls-Royceů?“
Jan: „Dobře, tak tedy se nerozpustí mé ego, protože to vlastně drží mojí tělesnou schránku pohromadě. Včetně těch značkových hadrů. Ale něco přestane ... usilovat. Chtít. Přestane ... jak Osho říkal, produkovat brzdné stopy. Nebo ty šmouhy po akceleraci.“
Nitro: „Přesně. Něco vyvane. Vyzáří se. Ta hluboká jednota, o které se tu bavíme, není jen ta se světem. S Univerzem. Ta je i s tím, nebýt.“
Jan: „Z toho mrazí.“
Nitro (škodolibě): „Ale jdi. Strana dvacet jedna, koán dole, cituji: ‚Když tě trápí zima, jdi tam, kde tě zima zabije...‘.“
Jan: „Ty se ale v té mé poslední knížce nějak vyznáš.“
Nitro: „A kdo si myslíš ji napsal?“
Jan: „Aha. No tak ti děkuji za rozhovor.“
Nitro: „Jo, rádo se stalo. Ale teď,“ (Nitro se protahuje) „strana dvacet jedna, stejný koan, jen – poslední řádka.“*
---------------
*Na hlubší pochopení této dopovědi mého Nitra si budete muset tu knížku koupit :).
Přeji krásné dny.

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)

Jednoduchý život

Dneska ráno tady na jihu Kréty prší. Poprvé za tři měsíce. Těžko popsat, jak se vše raduje. Listy, uschlá tráva, zmoklí psi. Aqua, voda, nebo tady v Řecku „neró“ padá jako zázračná mana z nebe a tvoří kaluže. Kaluže! Na vyprahlé řecké půdě! Jaká to nádhera. Už tak fascinující hněď uschlých bodlákových kopečků (přesně řečeno se jedná o astividii trnitou, poterium spinosum) je o nečekaný odstín sytější. Všudypřítomné olivy si zeleně mnou ruce. Tedy spíš své protáhlé lístečky. A najednou chápu, že podzim nemusí znamenat vždy začátek konce, ale také začátek začátku. Podzimní osvícení v Agios Ioanis. Poly kaló.

Když první příval deště ustane, jdu se koupat do ještě teplého moře. To valí vlny, které si se mnou hrají a plácají mnou o písčité dno pláže. Plavu kam až mám odvahu (jsou ve Středozemním moři ještě žraloci??) a houpu se na vlnách jako korek na vlasci Univerza. Pak začnou padat shůry další kapky. Turisti na břehu se běží někam schovat a já obdivuji pleskající kapky sladké vody, jež padají do vody slané, a lituji topící se hmyz, který, na rozdíl ode mne, to tak nějak nedává.


Po hodině vylezu ven, pláž je liduprázdná a moře hučí. Z pěny by se zrovna teď mohla vyloupnout nějaká Venuše ve velké mušli (hřebenatka svatojakubská, pectean jacobeus) tažené tritony. Nebo ufóny, což asi vyjde nastejno. Jenže namísto Venuše vyplaví ze řetězu utrhlé moře jen pár chaluh a oranžovou bójku, kterou kdesi v dáli ukradlo nějakému rybáři.  

 

Večer se dešťové mraky stáhnou kamsi na sever, za bílé hory, které se tak i jmenují (Levka Ori) a můj předposlední den na Krétě končí západem slunce, který, kdyby byl někým takhle namalovaný, by vypadal jako neuvěřitelný kýč. In natura je krásný.

 

Jdu se projít a potkávám stáda šneků, kteří tuší, že začíná ta pro ně přívětivá část roku. Myslím na to, že už pozítří touto dobou budu v pražské Maitrei mezi několika kolegy-psychology obhajovat můj ne-terapeutický přístup ke své práci a přijde mi to absurdní. Není snad zjevně všechno tak, jak má být? A i kdyby ty šneky, nebo mě právě přejelo auto, není to z pohledu vesmíru úplně v pořádku?

 

Večer sedím na balkóně mého apartmánu, moře hučí (bory nejsou slyšet) a na stole zkouší brouk, který zde přistál, vzlétnout. Protože je už skoro tma (jen na západě jsou ještě červenofialové zbytky dne), nedaří se mu to. Vyleze na něco, co se mu zdá vhodná startovací základna (například na víko mého mini-laptopu), roztáhne krovky, ale iritován světlem lampy, uletí jen malý oblouk a praští sebou zase o stůl. Dělá totéž, co my všichni. A tak startuje pořád znova.

 

A vida. Když už by to našinec vzdal, najednou se mu start povede a on odfrčí někam do tmy. Vykašlal se na světlo, na mámivé lákání lampy a zvolil nejistou, vlhkou černou řeckou tmu plnou sov, netopýrů, grázlů a já-nevím-čeho-všeho. Nevím, nejsem brouk, ale hádám, že ta noc není pro brouky jeho typu dostatečně bezpečná. Přežije? Najde něco k snědku, potká nějakou samičku na rozmnožení? Zažije svůj spokojený brouččí podzim života na jihu Kréty, tak jako němečtí důchodci? Kdo ví. Moře hučí a kdesi vzadu za horami se párkrát zableskne.

 

A já přemýšlím o tom, co všechno potřebuje člověk k životu. Ba ke štěstí. Jak je toho málo a jak je to zcela odlišné od toho, co našinec obyčejně shání, po čem touží, a co mu také okolní svět neustále sugeruje, že se bez toho neobejde. Skrze internet a wifinu ke mě občas dolehnou nějaké zprávy o chystaných či již probíhajících demonstracích, o sporech a půtkách studentů s policií, o neutuchající korupci. Ze světa, ve kterém, zdá se, tak trochu „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ Jenže to napsal už Shakespeare o tom svém světě, tedy před celými třemi sty lety. Takže nic nového pod sluncem, vymknutá doba kdesi v dáli stále ještě šílí a asi bude šílet i nadále – s tím, zdá se, už nic nenaděláme.

 

Zatímco zde, krátce před půlnocí, nakonec vyšli hvězdy. Takže snad se můj brouk nakonec ještě povznesl nad vymknutou dobu plnou sovího nebezpečí a doletěl až do vesmíru. Nasedl do Velkého vozu, zapřáhl Pegasa a společně s Labutí odfrčel kamsi do jiné dimenze. Já zítra odfrčím do Prahy, za pomoci méně poetického, nicméně o to víc spolehlivého Airbusu. A až do jara se zase budu v mnoha seminářích starat o své klienty, aby se jejich život zjednodušil a my všichni jsem se trochu víc posunuli k té harmonii (a možná i štěstí), která se dostaví, když se dostaneme tak, kde je naše místo. A když se staneme těmi, kterými už jsme.   


(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)




Nahota

V Řecku jsem byl poprvé v létě roku 1984, přesně šest měsíců poté, co jsem se šíleně zamiloval do Iris, mé první velké, romantické a poněkud hipísácké lásky.  Žil jsme v Německu a jako český emigrant jsem nemohl cestovat skrz Jugoslávii. Samozřejmě, že jsme tenkrát všude jezdili stopem, a tak jsme to vzali před Itálii až do Otranta, jež leží na samém jižním cípku. Tam jsem se nalodili na starodávný trajektu, který měl ještě dřevěnou palubu, a před noc jsme dopluli do řecké Igumenicy. Na druhý den, ještě trochu malátní, jsme popošli pár kilometrů za městečko, na pobřeží, kde přestávala civilizace a začínala divočina, v Řecku tenkrát ještě hojná. Iris bolelo v krku a tak jsme se rozhodli, že zde pár dní zůstaneme. Na pláži, s jedním ešusem a dvěma spacími pytli, které se daly spojit. Už se stmívalo a my jsme se šli koupat.

 Tenkrát bylo „nahaté“ koupání ještě všude oficiálně zakázáno a tak jsme se nejdřív ujistili, že žádná pravoslavná řecká babička a už vůbec žádný místní pop nejsou nablízku. Plavali jsme teplým a světélkujícím mořem pod nebem posetým hvězdami, na západě zářila Venuše, která, tak jako my, po svém zrození vystoupila z vlnek nahá. Proč také ne.  Možná, že to byl právě tento úžasný pocit intimity v náručí vesmíru, jistota, že nahota je ten nejpřirozenější způsob existence, vjem vlahého vánku, který čechral všechny naše chloupky, který mě natrvalo připoutal k této nádherné zemi. Cítit mořskou sůl na kůži a nebránit fotonům z nejvzdálenějších galaxií přistávat na celý povrch těla bez jakékoliv zábrany, nechat se přes den sluníčkem laskat úplně všude – to je jeden z nejkrásnějších prožitků, který znám.

Můj první striptýz „na veřejnosti“ jsem si odbyl přibližně deset let poté. Bylo to během jednoho pětidenního semináře o léčení studu a zranění, které se v nás od narození shromažďují. Seminář se konal kdesi hluboko v německých horách, v Oshově meditačním centru (kde také jinde...), v zimě. Hned po příjezdu se spustila chumelenice a za chvíli jsem docela zapadli sněhem, ale meditační prostor i ložnice měly podlahové topení, takže zima na nás hleděla jen skrze obrovská okna. Bylo nás v krásném, zenovém a přesto docela útulném prostoru na třicet mužů a žen. Druhý den po obědě přišlo „cvičení“, které spočívalo v tom, že jsme se rozdělili do skupinek po šesti. Úkol byl jasný – jeden po druhém jsme měli předstoupit před ostatní členy skupinky, svléci se (pokud možno úplně do naha) a popsat, co se nám na našem těle líbí a za co se stydíme. Pro mne, který od malička měl ohledně různých „nedostatků“ mindráky, to bylo dost náročné. Jelikož jsem odvážný střelec, tak jsem šel jako první. Co mě ale opravdu dostalo, byly popisy a výstupy těch, kteří po mně následovali, a které (ať už muže nebo ženy) jsem považoval (alespoň ve srovnání se mnou) za téměř dokonalé. Všichni, do jednoho všichni popisovali části jejich těl, které já vnímal jako opravdu podařené, jako nedostatečné. Každý se za něco styděl.

Tehdy jsem si uvědomil, jak hluboko je v nás náš stud zakořeněný – a také, jak absurdní je. Ve sdílení, které následovalo po striptýzu, jsme všichni popisovali totéž. Naši naprostou neschopnost pochopit, proč se někdo jiný stydí za to, za co se styděl. Naproti tomu každému z nás bylo jasné, že naše vlastní nedostatky jsou příšerné.  Ženy si většinou stěžovaly na malá - velká - visací - stojatá, obrovská či „vůbec žádná“ prsa, styděly se za tlustý nebo hubený zadek, za rovné nebo křivé nohy. Muži samozřejmě byli přesvědčení, že vlastní příliš malý, příliš tlustý či příliš tenký penis, případně ho měli „velký, ale křivý“. Dále se jak u mužů, tak i u žen hojně vyskytovaly odstáté nebo příliš přisedlé uši, velké či žádné břicho, styděli se za rachitickou, pyknickou, popřípadě příliš hranatou „kostru“. A těch strašností bylo ještě mnohem víc. Přitom jeden jako druhý člověk, kteří se před ostatními svlékal, byl prostě nádherný, ve své jedinečnosti, osobitosti, výrazu. Jistě, každý byl odlišný. Ale v chráněné atmosféře Oshova semináře nám přišlo, že jsou všichni krásní. Pouze ... já taky? Opravdu??? Tak asi jo.

 Od té doby mám nahotu rád a prakticky nikde mi nevadí. Jistě, nemusím se zrovna dívat na příšerně tlusté staré turisty a turistky, které poslední dobou zaplňují nudistické pláže. A jdu-li po Václaváku, asi bych také nechtěl potkávat samé ruské naháče. Ani našeho pana presidenta si nepřeji vidět během vánočního projevu v televizi tak, jak ho bůh stvořil (na kterého on stejně asi nevěří, když mu teď zdanil náhrady za vyvlastnění). Ale upřímně řečeno, po Zemanovi netoužím ani když je oblečen. Ovšem na nějaké krétské pláži, někde na privátní zahradě v létě, případně v sauně miluji ten stav, který mě upomíná na to, že jsme, docela jednoduše, živočichové. Nahé opice. Na tento krásný svět jsme přišli bez studu, a v naší poslední chvilce, tváří v tvář onomu velkému Smrťákovi, který nás vyzve na poslední cestu, ten stud také opět ztratíme. Pokud jen trochu dbáme na to, jak žijeme, zdali sportujeme a jak se stravujeme, myslím, že bychom se ani během života neměli stydět za to, jak vypadáme.

 Proto mě před lety, ještě v Německu, šokovalo zjištění, že se lidé v Asii a Americe saunují v plavkách. Připadalo mi to prostě směšné. Ale co, řekl jsem si, tak mnoho Amíků či Číňanů se v německých končinách zase neprohání, a i kdyby, tak ať si dělají, co chtějí. Bohužel nezůstalo pouze u nich. Evropou a Českem se pohybuje vlna jistého puritánského studu. To začalo před lety prodlužující se délkou pánských plavek. Opravdu nechápu, jak se někomu může líbit tři čtvrtě metru plandající, mokré a tudíž nejen na stehna se lepící tkaniny. To už abychom se pomalu koupali v normálních kalhotách, jako za císaře pána. Nebo nejlépe vůbec nelezli do vody, stáli na břehu a cudně se drželi za ruce pod slunečníkem?

 Pak jsem se začal v saunách setkávat s následujícími groteskními situacemi: Přijde mladý pár nebo skupina mladých lidí. Jdou například do vířivky. A mají opravdový problém: Jak vstoupit do vody a nenamočit prostěradlo, které mají kolem sebe úzkostně ovinuté? Jak se odmotat a přitom pranic neukázat? Pamatuji se, jak se jeden takový stydlivý mladík zapletl do vlhkého ručníku, jenž zakrýval jeho chloubu a zřítil se po hlavě do nádrže z ledovou vodou. Vytahovali jsme ho, nahatého, ve třech. Nevím, jestli to bylo saunou, ale byl rudý jako rak.

 Slyšel jsem, že v dobách diktátu štíhlých, dokonalých modelů na plakátech a v éře internetu, kde si každý od pěti let může prohlédnout sexuální akt s pornoherci, jejichž intimní partie jsou více než maximální, má dnešní mládež jednoduše problém, neboť se srovnávají a – jsou zklamaní. Prý už se také i z tohoto důvodu v Asii neodvažují randit. Ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod dnešní ne-nahoty. Spíš to vězí v jakémsi podivném viru, jenž se šíří společností. Virus politické a morální korektnosti. Možná že mají všichni strach, aby nějaké nezletilé dítko náhodou v sauně nezahlédlo čísi genitálie; to by vlastníka či provozovatele zařízení mohl nějaký schopný právník zažalovat za sexuální zneužití a vysoudit tučné odškodné. Ale docela možné je také, že se pomalu a nepozorovaně islamizujeme.

 Ach ano. Starý dobrý islám. Minulé léto, při pohledu na zcela zahalenou ženu, která, ač pravděpodobně krásná, vstupovala do středozemních vln, aniž by odložila svou burku (nebo to byly jen opravdu burkini?), jsem si vzpomněl na dávné, krásné a polonahé krétské ženy, na nahé egyptské faraony, průsvitným závojem oděné kněžky, nahé řecké sportovce, na celou tu středozemní kulturu těla, která pomalu hyne po nástupu třech monoteistických náboženství – židovství, křesťanství a muslimské víry. Ve všech třech má být žena zahalena, neboť – patří muži. A jen ten se smí těšit její krásou. (Ale sám svůj břich všem na odiv vystavovat smí.) Jak děsivé. 

 K tomu se krásně hodí aktuální zpráva: V některých evropských zemích jednají o zákazu nošení burky. Pokud se nevyznáte v terminologii, burka je ten celotělový, většinou černý šat pro islámské ženy, který nechává volnou pouze štěrbinu pro oči. Ten zákaz nechápu. Ať si nosí kdo chce co chce. Jistě, burka je mi osobně ještě více nesympatická, než prostěradlo v sauně. Ale pokud někdo nosí závoj a někdo ne, je to v pořádku. Problém pro mne nastává v případě, když ti, kteří sebe a jiné tak rádi zahalují, to začnou vyžadovat i po druhých. V případě, že by se zahalování opět stalo morální povinností, jako to už jednou v Evropě bylo, že bychom už nesměli cítit na nahé kůži vánek bez obav, že tím někoho pohoršíme, že by nějaký podivný bůh, ajatolláh nebo president zakázal rozpuštěné vlasy či vlající sukně, v tom okamžiku bych se začal opravdu bránit.

 Chyběla by mě moje svoboda smět být nahý – v sauně, na plážích a všude, kde je to možné. V jádru jde totiž v USA, v Evropě nebo v islámských zemích o totéž. O pokusy rigidní části společnosti nám namluvit, že náš přirozený stav, nahota, je něco hříšného. Nebo aspoň nemravného. Jde o pár pravověrných a děsně počestných bláznů, kteří nás chtějí v rámci nějaké ideologie či víry, nějakého mravního kodexu nutit nosit něco, co bychom jinak, bez studu nebo náboženství, na sebe určitě nevzali. Přeci mi nechcete tvrdit, že sedět v sauně v prostěradle je pro něčí tělo požitek.

Krásné nahaté léto.

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2019)

neděle 18. dubna 2021

Informace a osvícení

Něco zásadního se v dnešním světě vytrácí. Je ovšem možné, že to ve společnosti nikdy nebylo. Nebo jen u výjimečně šťastných lidí. Pokusím se to, co nám zrovna teď tak chybí, ukázat na příkladu konstelace. Koneckonců se tím živím.

Když si někdo postaví například svůj rodinný systém, tak si následně sedne, a dívá se. Po celou dobu konstelačního procesu pozoruje osoby, které zná tak dobře, zvenčí. Jakkoliv se u něho mohou projevovat souhlasné či odmítavé pocity, to hlavní je, že není součástí dění. Dokonce ho konstelář ani nenechá děj komentovat.

Klient, aspoň na malou chvilku, tak vystoupí ze zapletení, z pocitu, muset reagovat na to, co členové jeho rodiny dělají nebo říkají. Tím se může dostat do stavu podobnému meditaci. Do pozice tak zvaného svědka, což je ještě o krůček dál než pozorovatel. Ten ještě může to, co pozoruje, soudit, svědek pouze je u toho.

Tento postoj má obrovskou sílu. Umožňuje nám přijmout i to, co se příčí tak zvanému „zdravému rozumu“ či našemu vnitřnímu dialogu. Tedy tomu, co Osho označoval jako mind. Tento „zdravý rozum“ je ovšem právě to, co nám stojí v cestě za štěstím. Právě on nás dělá nespokojenými. Srovnává totiž neustále to, co se kolem nás děje, s tím, o čem jsem přesvědčeni, že by to tak mělo být.

Ale vraťme se k naší konstelaci. V ní stojí (například) matka, otec, klientův bratr a on sám. Tedy jeho zástupce. Maminka je pološílená, neboť má pocit, že je na všechno sama. Otec stojí hodně mimo střed a dívá se z konstelace ven – je v práci, kam se zachraňuje před rodinou, která ho stresuje a ženou, která po něm stále něco chce. Bratrovi se daří velice špatně, protože se snaží mámu zachránit, což se mu samozřejmě nemůže podařit, neboť je její dítě. A zástupce klienta od rodiny prchá též, ale na zcela opačnou stranu než otec. Nevšimne si, že dělá to samé, jako jeho táta, jehož ovšem nemá rád, neboť mu vyčítá, že tady nebyl. Hotový galimatyáš.

Pokud je klient, který je toho svědkem, jen trochu osvícený*, může se mu nyní velice ulevit. Dokonce by se v tomto okamžiku mohl stát o trochu víc osvícený. Uvědomí si totiž, že zvenčí se nedá říci, kdo má v tomto systému pravdu a kdo ne. Pochopí, že celé své dospívání a následný pobyt v zahraničí (on opravdu utekl) až do tohoto okamžiku svůj systém viděl pouze ze své pozice. A z této pozice také všechny zúčastněné soudil, případně jim cosi vyčítal. Což ho určitě neučinilo více šťastným.

A nyní se (konečně) dostávám k tomu, čeho se nám tak bolestně nedostává. Je to schopnost, oprostit se, aspoň na chvíli, od informací. Teď se možná ptáte, proč do toho pletu informace, když přece žijeme v době, kterou hrdě nazýváme informační. Nuže: In-formace je vše, co nás formuje. Což se děje už od ranného dětství, například když si maminka povzdechne: „Jsem na všechno sama. A ty mi ještě přiděláváš práci.“ Hustota informací, jež se na nás hrnou, se pak neustále zvyšuje. Kolik je dva krát dvě? Vyjmenuj Přemyslovce! Při kolika stupních se vaří H2O? A tak dále.

Jednoho dne začneme informace sami vyhledávat, neboť si všimneme, že tento svět odměňuje správné znalosti a vědomosti skrze to, co většina lidí nazývá úspěch. Ne náhodou je v tomto slovu obsažen „spěch“, neboť rychlost informací rozšiřuje možnost jejich uplatnění a tím i náš ú-spěch. A tak se chceme informovat, nyní už sami od sebe, stále rychleji. Při chůzi čumíme namísto po holkách/po klucích do info-mobilů a doma/v práci visíme před info-notebookem. A pomalu z toho blbneme.

Nakonec si v záplavě informací (které nemají pranic společného s pravdou) uděláme svou vlastní bublinu, ve které se zabydlíme a kterou už nebudeme ochotni opustit. Ledaže by nám nějaká konstelace ukázala, že vše je věc výkladu. Začneme věřit, namísto abychom se dívali. Nebo, v pokročilejším případě, byli svědky.

Už dvacet let stavím, téměř furt, konstelace. A také, ve výcviku**, je učím stavět své studenty. Což ovšem není můj hlavní cíl. Ten spočívá především v tom, naučit lidi vidět svět z mnoha úhlů. Tak nějak zvenčí. Což je obrovská úleva, neboť pak nemusíte „zaujímat stanovisko“ a bojovat tak se všemi, kteří zaujímají jiné stanovisko. Dovolí vám to stát se tak silným, že unesete odlišné názory. Ušetří se tím nejen hodně energie, ale člověk má pak velkou radost. Třeba z toho, že si se „stanovisky“ může hrát. Taky přestane věřit všemu, co ti, kterým věří, říkají. A především – dostanete se blíže k osvícení. Za to ručím.

Jan Bílý

---------
* Samozřejmě vím, že pojem „trochu víc osvícený“ je stejně smysluplný, jako „částečně těhotná“. Ale dovolte mi mé malé pojmo-hravé potěšení.
** Další ročník výcviku „Konstelace, drama a rituál 2021“ začíná už 16. července. Pro pár zájemců se místo ještě najde. www.konstelace.info/vycvik/



čtvrtek 8. dubna 2021

Po kovidu. Dubnový článek od Jana.

 Ano, schválně jsem v názvu tohoto dubnového článku použil českou transkripci – protože budu psát o těch několika lidech, které znám a kteří mají onemocnění covid-19 za sebou. A o naději na změny, které nám pandemie (snad) přinese. Nebo už přinesla. Po roce lock-downů a omezení, boji, obavám a šíření strachu, po velké únavě a nemalé vlně deprese, kterou pandemie vyvolala, to bude článek o tom, co je (nebo by mohl být) SMYSL celé té lapálie.

Článek, který někteří možná budou považovat za naivní, esoterický, fantasmagorní či zlehčující. Ale možná i článek důležitý, neboť se staví proti „moři běd“, abych to řekl s Hamletem. Již jsme si totiž až příliš zvykli na neustálé zhoršování, růst hororových čísel a ukazatelů, zpřísňování opatření, pesimismus. Nedávno jsem napsal, že pokud si kvalitu našeho života nevezmeme nazpět, nedočkáme se toho, že „oni“, tj. politici, experti, média nám to tak říkajíc „shůry“ navrátí.

Nejprve to důležité. Znám několik lidí, kteří covid prodělali. Já sám pravděpodobně také, již před rokem, v první vlně. Není jich moc, neboť ačkoliv mám mnoho známých, bývalých účastníků seminářů, přátel na FB atd., překvapivě málo z nich onemocnělo. Moc by mě zajímalo, zdali pozitivní, a především duchovní přístup k životu, jistá vyrovnanost s osudem náhodou nepřispívá k odolnosti a imunitě. Pan doktor Hnízdil (ke knize o něm jsem právě napsal kratičkou předmluvu) by mi asi přitakal.

Tito mí přátelé mi po covidu líčili různé zážitky. Někteří měli opravdu obtížný průběh. Ale za všemi těmi pohledy a vyprávěním jsem viděl (aspoň jsem to tak vnímal) jakési zvláštní prosvětlení. Protože jsem „starý Oshovec“ (tj. bývalý sannyasin, tedy „žák“ indického mystika Osha Rajneeshe), řekl bych, že je covid posunul blíže k osvícení. Já vím, že se nyní usmíváte. A tak definuji, co pro mne osvícení znamená.

Osho vždy zdůrazňoval, že osvícení není nic, čeho lze „dosáhnout“. Je nutné naopak pouze zanechat toho, co nám v něm brání. Co nám znemožňuje, se probudit. Z čeho? Snad ze snu, že máme (a musíme mít) vše pod kontrolou. Otázkou pak je, co jsou ty překážky, kterých musíme zanechat. Nikoliv je přemoci, neboť to bychom už zase byli u snahy něčeho dosáhnout.  Podle mne to je především ulpívání, boj a touha (touhu prosím nezaměňovat s láskou!) a hlavně strach. Nebo lépe řečeno obavy.

Zdá se, jakoby nám virus dával poměrně drasticky najevo, že se máme zase víc naučit plynout s děním. Dýchat a především – vydechnout. Zpomalit. Nechat dít se, co se má stát. Uvědomit si, co je větší než my sami, než naše zuby-nehty-držení se představy, že vše se dá odvrátit. Že vyzrajeme nad smrtí. Nevyzrajeme, protože smrt je životu imanentní, život a smrt jsou neustále prostoupeny, tak jako nádech a výdech. To jedno vyplývá z druhého a naopak. 

Když vidím obrázky, nyní tak časté, jak zdravotníci bojují o život pacienta, který se zcela ztrácí pod hromadou přístrojů, techniky, intubací, monitorů a změtí hadiček, je mi líto obou. Jak zdravotníků (kterých si skutečně vážím), tak i ztraceného a od bližních odříznutého pacienta. Již dávno jsem se rozhodl, jednou (ať už to bude za třicet let nebo za týden) takto za žádnou cenu neodcházet.

Ti ovšem, kteří nemoc prodělali, mi připadají (znovu zdůrazňuji, že se můžu mýlit), jako kdyby z nich spadla nějaká zátěž. Nebo jako kdyby byli do něčeho zvláštního iniciováni. Mimochodem – budu rád, když se mi někteří čtenáři tohoto článku ozvou, a moji teorii o „jejich koroně“ potvrdí, vyvrátí nebo upřesní. Snad nejlépe to vyjádřil jeden blízký přítel: „Přestal jsem být závislý.“

Toto „vydechnutí“ je ovšem v příkrém rozporu ke globální strategii „boje“. Samozřejmě, že tento boj chápu, který politik už může říci lidu: Každý třicátý z vás (číslo je zcela náhodné) prostě umře. Zrovna tak je těžko představitelný politik, který svému národu sdělí, že již desetiletí žije naprosto nad fyzické možnosti této planety, a tudíž se musí drasticky omezit. A to tak hodně, že někteří toto omezení možná nepřežijí. Politici a vlastně i většina elity národa tedy jsou k boji takříkajíc odsouzeni. Je prý válka. A na podzim, až pandemie ustoupí (na to vezměte jed, že jednou ustoupí), se politici budou bít v prsa a tvrdit, že je to jejich vítězství.

My však, kteří jsme nějak ztratili z „korony“ strach, víme, že není. Možná dokonce že naopak, že skrze jejich úporný boj nakonec zůstane na bitevním poli těch mrtvých mnohem víc. To se v historii stává často. Mužský princip ovšem bitvy potřebuje, neboť – po bitvě může být každý generál a který chlap by jím už nechtěl být. Nekonečné bitevní diskuze o koroně třeba na Twitteru to dokazují.

Vypuklo jaro, a to i když v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, hustě chumelí. Můj naprosto jemný, mírový a velmi dlouhosrstý pes mi leží u nohou a píská střídavě na tři pískací hračky. Od okamžiku, kdy Lenka a já jsme ji (je to psí holka, Esme) přivezli odkudsi od česko-německých hranic, mě hustě inspiruje.

Například k tomu, žít opravdu tady a teď. V přítomném okamžiku. A i když má i Esme čas od času strach, například před velkými buldoky nebo před kluzkou podlahou, nemá strach z toho, co bude. Což je nesmírná výhoda všech tvorů s výjimkou člověka. Ten spadl, s nabytím rozumu, do pekla obav, ze kterého se dá dostat asi jen osvícením. Viz návod výše.

Přeji vám krásné jaro.
Jan Bílý



čtvrtek 7. ledna 2021

O přílišné lásce k pocitům

 „Již rok se modlíme za Trumpa, protože jedině on se postavil tomu světovému spiknutí bohatých a mocných. A prosím, přečti si tedy článek, v něm se dozvíš, jak je geniální, protože to, jak se chová, je jen zástěrka. On tím chce vyprovokovat ty mocné, aby se odhalili.“
(Volný citát jednoho člověka, jehož si jinak vážím.)

Ptám se, proč lidé (a speciálně v esoterní scéně jich není málo) věří konspiračním teoriím, věří zjevným psychopatům, věří, že skrze PCR test nám někdo strčí čip do mozku… Nejde mi ani tak o to, že by to nebylo možné. Také jsem měl při pádu dvojiček své pochybnosti a také se jen velice nerad nechám očkovat neznámou a rychle vyrobenou RNA-vakcínou, která, jak píše Hnízdil1 je v této podobě nová. Jde mi spíš o to „věření“, neboť víra je vždy slepá, zakládá se na pocitu, a nikoliv na faktech, a může nás vést k děsivým činům. Samozřejmě existuje i víra v pozitivní věci, která nám naopak může propůjčit křídla.

Drastickou se jakákoliv víra stává, když vede k násilí. Například když strhne lidi, tedy spíše lůzu než cokoliv jiného, k útokům na americký Kapitol, ve kterém se zrovna jedná o uznání volby nového presidenta. Pro ty lidi, kteří se probojovali přes (byť velmi laxní a nepřipravenou) policejní ochranu, aby ničili a rabovali, sice není omluvou, že je k tomu navedl odvolený president, nicméně jejich chování je psychologicky vysvětlitelné právě skrze slepou víru, že jim někdo ukradl volby.

O to hůře pak stojí president, který se tímto sice v očích velké většiny světa zdiskreditoval, ale který je stále ještě v pozici nejmocnějšího člověka na světě. Koneckonců s sebou nosí onen „atomární kufřík“ s tlačítkem, na kterém je napsáno „armageddon“. Ale i on, jako všichni psychopaté, věří v to, že on a jedině on má pravdu.

Pojďme se tedy podívat na to, proč se současný svět tak často dělí na nesmiřitelné tábory „věřících“, tedy lidí, kteří jsou přesvědčení, že jejich pohled na svět je jediný správný a stojí za to, aby v jeho jménu dali těm druhým přinejmenším přes ústa. A proč je výskyt sice méně násilných, nicméně stejně pevně věřících lidí v esoterních kruzích – alespoň z mého pohledu – docela častý. Proč právě lidé, kteří by měli mít rozhled, toleranci a moudrost, propadají konspiracím a vidí všude mezinárodní spiknutí Iluminátů.

Pamatuji se, jak Osho jednou dostal následující otázku: „Čím víc medituji, tím víc se mi zdá, že jsem jaksi mimo. Mimo svět, mimo lidi v práci, mimo to, o čem se píše a co vidím v televizi. Na kterou se mimochodem už nemohu dívat. Je to známka duchovního pokroku?“
Na to Osho NEodpověděl: „Ne. Je to známka zblbnutí. Svědčí to o tom, že se z jednoho idiota stává jiný idiot.“ To by byla spíš moje odpověď, neboť já zaprvé nejsem osvícený, za druhé rád zjednodušuji a zatřetí, přiznám se, tento pocit mát občas také. Nicméně se jeho odpovědi (podobné otázky dostával často) mému neosvícenému sebekritickému výkřiku docela blížily.  

Mluvil totiž mnohokrát o vlastnostech mindu, tedy toho rozumu, který vytváří ego, a který chce za všech okolností vládnout, neboť před koncem své vlády má příšerný strach. Asi tak jako jistí politici. Tento rozum skrze informace, vědomosti či domněnky (což je pro Osha v podstatě totéž) neustále konstruuje realitu, které pak náruživě věří. Z této reality pak vyrůstá naše ego, které není postavené na prožívání tady a teď, ale na minulosti, zásluhách, plánech, titulu, kariéře či dosažení nějakých cílů.

Ale pozor – tato část rozumu k nám patří zrovna tak, jako dýchání nebo tlukot srdce – to znamená, že není špatná ani nepotřebná; je zcela v pořádku, když ji používáme, když má v našem životě své místo. Nesmí ale přebujet. Často je ale právě tento rozum od malička trénovaný na to, aby převzal vládu nad tím, co zen-buddhismus nazývá „pravá tvář Buddhy“. Tedy tou částí naší duše, jež je ve spojení s celkem, s universem, nebo, chcete-li, s Bohem.

Pokud ovšem začneme meditovat nebo praktikovat nějakou esoterní techniku, pokud začneme intenzivně hledat to, co by nás posulo „dál“, pak se lehce může stát, že začneme právě tento mind zpochybňovat. Začneme se na to racionální, co se dříve drželo všeobecně uznávaných pravd a společností přijímaných konvencí, dívat s nedůvěrou. Začneme odmítat fakta a věřit pocitům.

To zpočátku má opravdu skvělý efekt. Probojujeme se ke svým dlouho potlačovaným emocím, objevíme v sobě schopnost porozumět složitějším souvislostem intuitivně, začneme žít trochu vědoměji a možná i s méně starostmi. Někteří dokonce začnou vidět auru či komunikovat s vyšší inteligencí. Jenže náš mind, náš neustále činorodý rozum nespí. Zničit ho totiž nemůžeme, to bychom zničili sebe sama a po zešílení bychom rychle z tohoto světa odešli.

Mind z toho, co se nám po zpochybnění racionality děje, udělá pouze další, byť docela odlišný „mind-set“, tedy jako pravdu se jevící konstrukt. Prostě přejde z jedné konstruované reality na jinou. 

Nyní už víme, že máme sedm čaker (a ne třeba dvacet dva), neboť jsme to „ucítili“. Také jsme uviděli obrazy našich minulých reinkarnací. Pokud někdy něco ve stavu změněného vnímání zaslechneme, víme, že to je přímo z Hvězd, a že řečené má význam nejen pro nás, ale pro celé lidstvo. A pochopíme, že Trump prostě vyhrát musí. Protože kdyby ne, tak by to byla strašná katastrofa a svět by se dostal do rukou Iluminátů. Koneckonců to řekl náš guru.

Když toto píši, tak je pro mne velice důležité neodsuzovat to, co popisuji a co se nám – tedy i mě – děje. Zásadně důležité pro mne ovšem je, abychom během objevování „toho jiného světa“ neztratili ten racionální, každodenní a velice pestrobarevný svět ze zřetele. Abychom poté, co radostně zjistíme, že existuje také intuice, jasnozření, úžasná mystická jednota nebo přímé a nevyvratitelné poznání (gnose), kteréžto zjištění nás naplňuje radostí a silou, si neamputovali tu „obyčejnou“ nohu vědy a logických důkazů. Abychom kvůli pocitu nevyhodili fakta oknem.

Můj šamanský učitel Anton, který ovšem také šířil jednu konspirační teorii za druhou2 , tvrdil, že pravý šaman má umět žít v onom „normálním“ světě, aniž by byl příliš nápadný. Má zcela obyčejně jíst, pít, spát, má se normálně oblékat a má mít normální práci. A především se má vyvarovat pocitu, že je něco lepšího a že „ví“.

Mimochodem – i Osho často říkal některé věci, kterým jsem nevěřil, a dokonce i u Hellingera jsem měl občas pochyby. Ale všichni tři trvali na tom, že my, jejich žáci, jim nemáme věřit. Anton říkal: „Zjisti si to sám“, Osho opakoval: „Vnímej ty pauzy mezi mými slovy, ne ta slova“ a Hellinger byl úžasný laskavý starý pán, který nás obracel k srdci a v jehož přítomnosti se každá víra rozplynula – například ta, že naši rodiče nás neměli rádi.

A tak bych každého, kdo něčemu věří, požádal, aby tomu klidně i nadále ve své duši věřil (když už něčemu musí věřit), ale aby ze své víry nikdy, never-ever, nikagdá nedělal DOGMA. A nikdy nenutil nikoho tu jeho víru sdílet či následovat. A už vůbec nikdy by neměl svou víru prosazovat jakýmkoliv násilím. Jistě, úplně nejlepší by bylo, kdybychom všichni přestali věřit (neboť to je upínání na něco, co existuje jen v našich představách), ale žili a milovali tady-a-teď. Ale to si přeji patrně příliš.

---------
Poznámky:
1 Hnízdilův článek, který mohu téměř doslova podepsat, vyšel (bohužel) na serveru, jehož si moc nevážím. Ale co dělat, když člověk píše proti proudu. Jeho článek o covidu najdete zde.
2 To učitelé s oblibou dělají, aby podtrhli koberec „logického výkladu“ pod nohami svých žáků. Také je užitečné je zpočátku trochu vystrašit, aby víc meditovali (či praktikovali něco jiného). Člověk jim to ale po jisté době musí přestat žrát. 

čtvrtek 19. listopadu 2020

2020 slov

Myslím, že je načase, toto říci. I když to možná nebude přesně těch dva tisíce dvacet slov. A protože tuším, že mnohé z toho, co zde píšu, vyvolá bouřlivou nebo i kriticky odmítavou reakci, nejprve jedno zcela osobní prohlášení:

V prosinci tohoto roku mi bude šedesát šest let, patřím tedy do takzvané „skupiny ohrožených“. V případě, že bych onemocněl infekcí covid-19 prohlašuji, že si NEPŘEJI být převezen do nemocnice a/nebo umístěn na jednotku intenzivní péče, NEPŘEJI si být připojen na ventilátor a NEPŘEJI si, aby s mým tělem bylo bez mého vědomí nakládáno jakkoliv ve smyslu technického prodloužení nebo záchrany života. Pokud nemoc nepřežiji, jsem zcela srozuměn s tím, že můj život byl naplněn, a cokoliv se nyní se mnou bude dít, je v souladu s přírodou, univerzem a mojí duší. V tyto tři jmenované instance mám stoprocentní důvěru.

A nyní k věci: O co mi jde

Stavím již dvacet let konstelace, ve kterých jde vždy o blaho celého systému, radím rozhádaným lidem a těm v nesnázích, snažím se pro ty, kteří si nerozumí, nalézt společnou řeč. Stavím prostě mosty. Dělám to (asi jako většina terapeutů) z toho důvodu, že i já jsem vnitřně roztržený. Jedna moje část je šaman, mystik, ten, který ví, že vše je tak, jak má být. Že si naši realitu vytváříme sami. Že si svět, příroda, matka Země či univerzum poradí se vším. I s námi.

Ta druhá část mého já je po tátovi. Je to část politická a angažovaná, část, které není jedno, zdali žijeme v demokracii, nebo v nějaké podivné formě diktatury. Například v diktatuře čísel, které nám nakazují, kdy smíme ven, nebo kdy musíme být zavřeni doma, hůř než za totáče.

A tato moje druhá část je v poslední době stále víc zneklidněna. Když toto píšu, je zrovna 17. listopad dva tisíce dvacet. Když se psal manifest Dva tisíce slov, byl jsem v Německu a o Česku jsem už nechtěl ani slyšet. V devětaosmdesátém roce jsem sledoval (německou) televizi, která ukazovala, jak většinou mladí lidé nejen v mé vlasti s odvahu mění jejich svět. Před dvaceti lety jsem se vrátil do Prahy – občankou Němec, srdcem, jak také jinak, stále Čech. Na hradě svítilo srdíčko a já měl naději, že se tato zemička v srdci Evropy konečně probudila. Ale nyní se o ni začínám bát.

Bolí mne nedorozumění mezi částmi národa. Bolí mne naše rostoucí neschopnost spolu mluvit, a ještě větší neschopnost si vzájemně naslouchat. Nelíbí se mi současné neustálé dirigování stále nových tak zvaných „opatření“, jež nedávají mnoho smyslu. Děsí mne rýsující se nekonečnost „stavu nouze“. A začínám mít obavy o psychické zdraví nás všech.   

Past, do které jsme spadli

Především se však obávám toho, že nevidíme, kam nás naše současné obavy a naše vystrašenost vede. Jsem totiž přesvědčen, že současná situace není až tak zaviněná nějakým virem, ale podstatně více ztrátou vitality. Je to ztráta životní síly celého našeho „západního“ světa, který se stal vzorem pro celo u planetu. Přičemž ten „východní“ svět – například Rusko a Čína – je spíš ještě horší.

Vytvořili jsme si past, do které jsme spadli, a kterou nám pandemie korona-viru pouze zpřítomňuje. Tuto past bych nazval konflikt mezi tím, co je možné a tím, co je zdravé1. Nebo, chcete-li, past plíživé ztráty odvahy a strachu z rizika, které k životu patří.

Dovolím si citovat psychologa Radka Ptáčka2 z článku v deníku N:
„…na druhou stranu ani nevíme, co by se dělo, kdyby žádná opatření nebyla. Představte si, že jsme v roce 1920, proběhne tato epidemie, která hodně lidí potrápí, ale většina si ani nevšimne, že jí něco je. A určité procento lidí to nepřežije. Možná bychom pak na to vzpomínali jako na zimu, kdy zemřelo o dost víc starých lidí než běžně, ale na chod společnosti to nemělo vliv.“

Na tento možná nejvíc radikální výrok v článku reaguje redaktorka zcela v souladu s většinově rozšířeným míněním takto:
„Ale nejsme v roce 1920 a neumírají jen senioři. A máme možnosti, jak zachránit život a zdraví oslabených nebo starých lidí, jestliže se včas dostanou k náležité péči. Když je zcela evidentní, že nekontrolovaná epidemie přeplní nemocnice, nemůžeme ji nechat jen tak proběhnout, byť naprosté většině z nás neublíží.“

Právě ve slovech „máme možnosti“ vidím tu past. Pokud totiž máme možnosti, například každého nemocného zachránit, domníváme se, že na tuto záchranu máme my sami také nárok.  

Co znamená vitalita?

Pojďme se ale ještě o kousek vrátit. Řekl jsem, že za současnou krizí vidím ztrátu vitality. Co ale znamená tato „vitalita“? Z mého pohledu je to schopnost žít v souladu s přírodou, v souladu sám se sebou a se svým okolím, žít šťastně a plnohodnotně a být schopen přitakat jak životu, tak i smrti, která je organickou součástí všeho živého. K tomu ovšem potřebujeme odvahu žít v pravdě a snést pravdu, odvahu naslouchat svému srdci a odvahu odejít, když je něco u konce. Můj „zenový“ učitel Osho tomu říká „být tady a teď“.

Tato vitalita nás může zbavit nadměrných obav a strachu a má za výsledek, že se propojujeme se světem, že se dostáváme do „flow“, jež možno přeložit jako „úžasný proud života“. Je krásné, mít kolem sebe dostatek vitálních přátel a bylo by velice žádoucí, žít ve státě, který řídí „vitální“ vláda. Takové vládě je totiž možno důvěřovat. Pokud namítnete, že jsem snílek, a že taková vláda neexistuje, mohu z historie ale i ze současnosti uvést některé země, které takové štěstí mají3. Vitální vláda ty, kterým vládne, chápe, nerozděluje je na konformní část a na kriminální rebely a vede „svůj lid“ směrem k naději, že hromadící se problémy a velké změny, které na nás čekají, společně zvládneme.

Bohužel vláda, kterou má současné Česko, dělá v mnohém ohledu pravý opak, jakkoliv si myslím, že to nedělá záměrně. Spíš se to děje z důvodu nekompetence, nedospělosti, malé odvahy, panikaření, osobního egoismu, a především neschopnosti vidět celek a sloužit mu.

Stát jako chybějící otec

Několikrát jsem již psal, že naše společnost už kdysi dávno ztratila otce. Ti odešli do „zaměstnání“, takže synové již nemohou být svědky toho, čím se otec zabývá. Nevidí ho jako kováře, zemědělce nebo chlapa, který je schopen svýma rukama opravit auto.

Tím se synové vzdálili otcům a vyrostli z nich muži, kteří jsou zmatení, dezorientovaní, a především kteří se bojí. Kteří považují stát buď za „velkého otce“, který je ochrání, nebo za „dojnou krávu“, která je nakrmí. A to je špatně, protože v okamžiku nebezpečí se tito muži raději schovají, než aby něco riskovali. Například život. Nebo jen být pravdivý a věřit více svému srdci než číslům a tabulkám.

Neudržitelnost našich nároků

Ale podívejme se na obor, který nám je v této chvíli nejvíce na očích. Zdravotnictví západního světa je na vysoké technické úrovni. Zároveň však není orientováno na prevenci, ale na odstraňování následků – nejen nemocí, ale i nesprávní životosprávy nebo následků stresu a psychického vyčerpání. Toto „opravující“ zdravotnictví je čím dál nákladnější a odtrženější od lidské „přirozenosti“. O neudržitelnosti tohoto typu zdravotnictví toho bylo již mnoho napsáno. Přesto převládající názor ve společnosti stále vychází z toho, že každý z nás má NÁROK na nejlepší možnou péči, pokud mu jde o život.

Tento nárok může (snad) být splněn za standardních podmínek. Dojde-li ovšem k situaci, která se v minulosti již mnohokrát objevila – totiž k výskytu neznámého patogenu, ať už viru či bakterie, na který jsme si jako civilizace „ještě nezvykli“ – pak toto vysoce technizované a finančně nesmírně náročné zdravotnictví zákonitě kolabuje. Na rozdíl do minulosti totiž máme k dispozici rozsáhlý (a drahý) technický aparát, který může zachránit život. Náročnost těchto záchranných postupů ovšem v případě skokového nárustu onemocnění pohltí lékaře, sestry, nemocnice, a nakonec celou společnost. To se ovšem nikdo neodvažuje občanům říci.

Vyvolalo by to totiž sociální bouři v našem na „nárok“ orientovaném obyvatelstvu. Politik, který by prohlásil, že tři procenta obyvatelstva po výskytu nového viru prostě zemřou, a že to tak bylo vždy (mnohokrát i hůře), by nejen že neměl šanci na znovuzvolení, takový politik by byl pravděpodobně ukamenován. Takže dnešní politik raději předstírá, že drastickým omezením chodu společnosti, tím, že se „schováme“, můžeme nad virem zvítězit.

V současné chvíli to ovšem vypadá tak, že abychom nad virem „zvítězili“, položíme na roky celou společnost, ochromíme její kapacitu řešit také jiné problémy a k tomu ještě zadlužíme na celý život naše děti.

Omezujeme život místo abychom si ho užívali?

A tak, ve jménu zachování života, děláme vše, abychom ho omezili. Ale omezený život je velice sporný život. Je sporné, zdali senioři chtějí být izolováni, aby se nenakazili. Je sporné, zdali dětem, u kterých se roky snažíme, aby raději chodily do přírody, prospívá, když sedí více než čtvrtinu dne před počítačem. Je sporné, co s naším imunním systémem dlouhodobě udělá úzkostlivá hygiena a nošení roušek. Je sporné, jak se na duševní zdraví mnoha z nás otiskne pokračující nejistota, zákazy vycházení (které v nás budí zasuté vzpomínky na válku) nebo neschopnost odhadnout, kdy „tohle všechno skončí“. A je otázkou, kolik nešťastných existencí, kolik po krk zadlužených lidí a nakonec naše opatření na záchranu společnosti nepřežije.

O odvaze

A tak, ze starosti o budoucnost této země, se ptám: Kde zůstala naše odvaha přijmout riziko života? Kde je ona příslovečná spiritualita Čechů, Moravanů a Slezanů, všech nás, o kterých se říká, že jsme sice nejvíce kacířský, ale také nejvíce duchovní národ? Kdykoliv jsem se setkal s nějakým šamanem nebo duchovním učitelem, který přicestoval do naší kotlinky, pokaždé jsem slyšel: „Vy tady máte ukrytý poklad. A ten můžete dát celému světu, pokud si ho uvědomíte a pokud budete mít odvahu, se k němu přihlásit.“

Jenomže tato „šamanská“ odvaha nespočívá v drzosti, ukrást dotace, ale v ochotě, riskovat kejhák, když o něco jde. Například když jde o svobodu. Nebo – a to je jedna z těch velice sporných odvah – když jsem přesvědčen, že to, co mi „tatíček stát“ nařizuje, není správné. Ano, v tom nejkrajnějším případu mohu tuto odvahu zaplatit i životem. To totiž k tomu patří.

A zde se dostávám k dilematu. Kdy chránit život a kdy je lepší, ho riskovat. Možná namítnete, že současná opatření tu nejsou proto, abych chránil SVŮJ život, ale život těch druhých. Kterých druhých? No přece starých a slabých. Ale zeptal se jich někdo, zdali chtějí být chráněni? Nebo to jen předpokládáme? A není to spíš zástěrka, rouška, abychom neviděli náš vlastní strach?

Mimochodem se stále mluví jen o ochraně života lidí. Ale máme právo na to, vybít osmnáct milionů norků, abychom zabránili šíření mutace nového viru, který by možná ohrozil účinnost vakcíny, jak se to před několika dny stalo v Dánsku? A máme právo je vůbec chovat, tato zvířata, jejichž přirozené chování vyžaduje velký prostor a svobodný pohyb, chovat je v úděsných podmínkách malých klecí, jen aby si někteří mohli dopřát pravý norkový kožich za statisíce? Není pandemie, která nás tak trápí, jen účet matky přírody za to, jak my trápíme jiná stvoření?

Tady a teď jako nejlepší terapie

Tento manifest dopisuji na své zahradě, je večer a nad západem zbylo po listopadovém Slunci oranžové nebe. Srpek Měsíce se na jihu téměř dotýká zářícího Jupitera a horizont je lemován několika bizardními mráčky. Pes, kterého si občas na svou zahradu půjčuji, zápasí s dlouhým klackem, který někde našel a větří vůni ohně ze spadaného listí. A mně se tají dech nad krásou toho všeho.

Esme (tak se ta fenka jmenuje) je stoprocentně „tady a teď“ a nejeví pražádné příznaky obav. Nemá strach ze smrti, jsou ji lhostejná rostoucí či klesající čísla. Na druhé straně se neumí nadchnout tou boží nádherou. My lidé jsme pravděpodobně jediní tvorové na této Zemi, kteří vnímají, že je něco „nad námi“, cosi velkého, co nás naprosto přesahuje, ale co nám také dává naději. Ale zároveň se bojíme, že naše malá ega jednoho dne přestanou existovat, že se rozpustí.

Můj mystický učitel Osho na otázku, zdali je posmrtný život, vždy odpovídal: „Není důležité, co je po smrti. Je důležité, abyste ten život, který nyní máte, žili úplně naplno. Protože pak nemusíte čekat na nějaký ráj, který si možná zasloužíte, možná taky ne. Pak ho budete mít přímo tady.“

Jan Bílý, listopad 2020

----------

Poznámky pod čarou:

1 Za „zdravé“ si můžete dosadit též „přirozené“ nebo „prospěšné celku“.

2 Článek (placený) je zde: https://denikn.cz/494071/nesmime-se-propadnout-do-baziny-beznadeje-uz-se-trapi-i-nejvetsi-drzaci-rika-psycholog/?ref=tit

3 Například Nový Zéland premiérky