pondělí 6. září 2021

Proč nejsme bohatí

(Článek je publikován v souvislosti s nadcházejícím seminářem nazvaným „Hojnost“.)

Možná, že vás to už také praštilo do očí. Ačkoliv banky tisknou peníze jak divé – říká se tomu „kvantitativní uvolňování“ a děje se to zrovna docela extrémně – pořád jich nějak není dost. A to má docela smutné následky.  Když jsem před dvaceti lety re-emigroval zpátky z Německa do Česka, psal jsem články o tom, že pro malý národ v centru Evropy je zcela nezbytné, aby masivně investoval do vzdělání. Dneska, po dvaceti letech, je ČR se svými výdaji na vzdělání stále ještě pod průměrem Evropské Unie. Důvod? „Nejsou peníze.“

Nedávno se do mě opřel pán, který přišel na moji přednášku o hojnosti a finančních přesvědčeních: „Tak mi pane Bílý vysvětlete, proč já, když pracuji ve velké nadnárodní korporaci, za stejnou práci, kterou dělám tady v Česku, beru šedesát procent platu mého německého kolegy.“ Pánovi jsem toho moc nevysvětlil; jednak bych ho musel odkázat na povolanější a jednak jsem nechtěl detailně zabíhat do témat odčerpávání kapitálu, odliv dividend, rozprodej původně „socialisticky“ vlastněných firem a malá přidaná hodnota české ekonomiky. Jeho pocit nedostatku zůstal.

Vnitřní důvody nedostatku

Jenomže toto vše jsou vnější ekonomické důvody. Minimálně stejně velký vliv na individuální pocit bohatství mají důvody vnitřní – především psychologické. Stav našich financí je totiž v daleko větší míře výsledek našich podvědomých přesvědčení než objektivních veličin jako příjmu, platu, výdajů a dluhů. Obsah naší peněženky, případně výše částky na našem kontě se řídí vzorci, které jsme přebrali často již v raném věku skrze působení rodinných struktur, v důsledku neustále omílaných mýtů a průpovídek, ale i ovlivněni odstrašujícími příklady dědečka, který o vše přišel, či udřené prababičky.

Tato finanční přesvědčení se v nás utvářela v době, kdy jsem podstatně víc cítili, než uvažovali – totiž v našem dětství – a tak není snadné je odhalit, jim porozumět a je změnit. Další vliv na nás měla škola a okolní společnost v níž jsme vyrůstali. Ale i zde se nám nyní zdá, že „to tak prostě je“, a nevšímáme si, že podstatně správněji by tato věta musela znít: „je to tak, protože jsme přesvědčeni, že tomu tak je“. Naše podvědomí nás prostě ovládá – samozřejmě nejen co se týká peněz. Takže, i když se rozhodneme ke krokům jako „nyní budu šetřit“, „chci vydělávat víc“ nebo „teď vyřeším své dluhy“, pocity, které nás řídí, nás brzo dostanou tam, kde jsme už odmalička.

S tématikou finančních přesvědčení pracuji již téměř dvacet let a rád bych v tomto článku shrnul několik hlavních tezí, z nichž většina z nich se stále a stále ukazuje v mých seminářích*. Budu přitom postupovat od čistě osobních důvodů, které jsou nevědomé, přes osobní vědomé důvody až po současné nastavení společnosti, které pocit nedostatku vytváří.

Zděděná přesvědčení

Ta jsou hlavní předmět „průzkumu“ v konstelacích, ze kterých víme, že se v rodinném systému nic nemůže ztratit. Pokud tedy někdo z našich předků prožil v souvislosti s penězi nějaké trauma, je velice pravděpodobné, že se jeho traumatický zážitek předá dál. Například byl-li můj dědeček za svůj majetek perzekuován komunistickou justicí, může se toto ukázat v přesvědčení, že mít peníze je nebezpečné.
Hlavní skupiny těchto přesvědčení se liší podle pocitů, které jsou dominantní: 

• Převzatý strach, když vydělávání nebo vlastnictví peněz někoho v minulosti ohrozilo.

Pocit věrnosti rodinnému systému. Pokud naši předci žili v chudobě, jak bychom si my mohli dovolit, jim být „nevěrní“?

Odpor vůči předkům nebo nechuť jít zdánlivě podobnou cestou. To se děje tehdy, bylo-li v minulosti naší rodiny vydělávání peněz spojeno s velikou dřinou a nevedlo-li k bohatství. Naše přesvědčení v tomto případě může být, že je lepší nenásledovat cestu mých předků, zůstat chudý a vůbec se o „dostatek“ nepokoušet.

• Převzatá vina. V případě, kdy se někdo z našich předků dostal neoprávněně k majetku, kdy byl někdo jiný okraden, znevýhodněn nebo mu byl majetek zabaven, aby ho pak členové naší rodiny dostali, je možné, že já podvědomě splácím jeho vinu tím, že se stále a stále o majetek připravuji. Toto přesvědčení se zdá docela nepravděpodobné, ale z mnoha konstelací víme, že opravdu takto funguje.

• Převzatý stud: Kdosi z mého rodinného systému byl opětovaně kvůli penězům ponížen. Na mě se nyní může přenést jeho stud a já budu mít zábrany, říci si o to, co mě náleží.

• A nakonec samozřejmě také převzaté pohrdání penězi. To se děje tehdy, když se kdosi z předků domníval, že je lepší, ctnostnější než ostatní, neboť žil v chudobě.

Toto jsou jen některé příklady převzatých peněžních přesvědčení, ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho variant a možností. Skrze uctění zranění a bolesti toho, od koho jsme tato přesvědčení přebrali, je lze změnit. To ovšem jistou dobu trvá a rozhodně to nelze udělat jedním rituálem či konstelací.

Naučená přesvědčení o penězích

Opět několik příkladů: Zažijeme-li delší období nouze, může to vést k tomu, že „nás život naučí“ být s penězi velice opatrní, a že přestaneme být v zacházení s nimi hraví a bezstarostní. Pokud jsme vyrůstali v pocitu nedostatku nebo strachu ze ztráty, nebude náš vztah k penězům zrovna uvolněný.

Totéž platí, pokud svět kolem nás začne neustále mluvit o krizi. I to chtě nechtě mění náš vztah k penězům. Dostaneme se do úzkosti, někdy možná i do paniky a začneme se peněz držet jako klíště. To většinou omezí náš rozhled, vystraší naše srdce a vyřadí rozum. V jejich používání či investování se začneme dopouštět chyb. Pokud se toto začne dít, je důležité jít do hloubky našeho pocitu k penězům a zodpovědět si otázku, odkud pramení naše úzkost. jenže Jako vždy, pohled do naší vlastní hloubky není ani lehký, ani pohodlný. Namísto toho často viníme z naší finanční situace někoho, na koho se pak můžeme zlobit.

Tak zvané objektivní problémy

Slovo „objektivní“ dávám záměrně do uvozovkek, neboť i když je většinou řeč o potížích, které zdánlivě nekoření v našem jednání („Je to prostě těžké“, „Proti tomu jsem bezmocný“"), je i zde dobré si přiznat, že za vše, co se nám děje, si můžeme sami. Je těžké, hledat vodu na Sahaře, a i když se to může podařit, je podstatně lehčí, ji najít například v Irsku. Na seminářích mě vždy udivuje, s jakým zápalem a entusiasmem se lidé snaží tvrdohlavě vydělat peníze tam, kde se to povede jen nepatrnému zlomku všech těch, kteří se v daném oboru o totéž snaží.

Toto je také jediná část našeho problému s penězi, kde nám může pomoci četba knih finančních poradců typu Roberta Kiyosakiho, odhlédneme-li od onoho amerického: „Je potřeba věřit si!“ I když, jak víme, víra hory přenáší, zde nestačí. Je třeba poměrně chladnokrevně zhodnotit svoji situaci, svůj podnikatelský záměr a své možnosti, stanovit si cíle a mít (a rozvíjet) také krapet intuice. To vše ovšem většina lidí nedokáže sama, a proto by se tito lidé měli ptát. Expertů, koučů, ale především svého blízkého okolí. Ptát se ovšem znamená, dát tomu, koho se ptám, také možnost k upřímné a tvrdé kritice.

Nedostatek, dostatek a přebytek

To je ošemetná část mého článku. Ukazuje totiž, že „přebytek“ (jako jediný stav, který nám umožňuje hravost a kreativitu) neznamená pro každého totéž a může být také nebezpečný. Ale nejprve k nedostatku a dostatku. Dostatek se všeobecně pokládá za cíl hodný dosažení, zatímco nedostatek za katastrofu. Já ovšem tvrdím, že dostatek je pouze dočasná absence nedostatku. Slovo „dost“ má totiž ve všech jazycích dvě konotace, z níž jedna říká, že toho je „tak akorát“, druhá je ovšem limitující. „Dost!“ říkáme, když nám někdo nalévá čaj a my už víc nechceme, nebo když nám děti jdou na nervy.

„Dostatek“ nás tedy nenechává si hrát, ale fixuje nás na hranici, často na hranici nezbytného minima. Co k uvolnění potřebujeme, je přebytek. Přebytek se ovšem může lehce zvrhnout v plýtvání, které, jak se zdá (opět přímá zkušenost z konstelací), trestá „univerzum“ depresí, osamocením, jakýmsi „ztvrdnutím“. To vede k necitlivosti, k poruchám kontaktu s okolím a k potížím ve vztazích k lidem. V této souvislosti se vynořuje otázka, jaký přebytek (tedy i jaké příjmy) „univerzum“ ještě povoluje, aniž by je „trestalo“. Tuto úvahu nenajdeme nikde u peněžních guruů, kteří svorně proklamují ideologii „No limits“. Jenomže, jak víme, vše má své přirozené hranice, přebytek nevyjímaje.

Současná sociologie peněz

Peníze původně sloužily jako prostředek, který ulehčoval směnu při obchodování. Jenomže jejich „hodnota“ a množství, kterým disponujeme, slouží už dlouhá staletí a ve stále se zvětšující míře k zajištění a upevnění pocitu jistoty, a především ke zvýšení společenské prestiže. Peníze se tak plíživě změnily z prostředku (k dosažení něčeho) v cíl. Tím jde stále víc o „mít je“ než o „používat je“, což vede k jejich hromadění. Koneckonců na neustále rostoucí koncentraci kapitálu je postaven i současný, po pádu komunismu zdánlivě bezkonkurenční a „jediný možný“ společenský řád – kapitalismus. („There is no alternative“ – Margaret Thatcher).

Jejich hromaděním peníze vyjímáme z toku oběživa, ničíme jejich „merkuiánskou“, pohyblivou kvalitu směny a pokud s nimi vůbec ještě hýbeme, tak za účelem spekulace – tedy získání ještě většího množství peněz skrze nakládání s nimi samými. Peněz je tak na obchodním a investičním trhu stále méně, což vede k nutnosti vydávání dalších a dalších peněz (tj. tištění skrze centrální banky), a tím samozřejmě i ke ztrátě jejich hodnoty, tedy k dalšímu znejistění a zvětšení touhy po ještě více penězích. Spirála, která vede k stále většímu odtržení peněz od reálného světa.

Last but not least – Globálnost kapitálu

Peníze se v současné době stěhují k těm, co už jich „vlastní“ nesmírné množství, od těch, kteří jich mají čím dál méně. V tomto pohybu fungovaly dříve státy a jejich hranice a obchodní bariéry coby účinné překážky. Po odbourání všech peněžní transakce omezujících opatření se multi-miliardáři, velké banky a mega-korporace staly těmi, kteří opravdu rozhodují. A jak víme, je těžké očekávat od kaprů, že si sami vypustí rybník. Takže – pokud chamtivost nepoleví a všichni neobjevíme nějaké „celku“ více prospěšnější hodnoty, nebo pokud se neobjeví nějaký magickou silou nadaný „Super-Jánošík“, který se postará o vyrovnání katastrofické nevyváženosti, budeme se stále víc blížit konečnému stádiu „postmoderního kapitalismu“, totiž jeho proměny v korporátně-oligarchní diktaturu.

Do té doby však doporučuji hravost a lehkost, především ohledně financí. I bez hromady zlata může být život krásný. A jak Angličani říkají: „Angels fly, because they take themselves lightly.“

*A nejen to. Pokud chcete zažít pár hlubokých konstelací na téma hojnost spojených s jemnou jógou Dáši Volfové a její novou metodou „kontinuum movement“, v ekteré za pomoci zvuků „rozpouštíme“ naše strnulé struktury, zvu vás na seminář „Hojnost“, který se koná 24. – 26. 9. 2021 v krásném prostředí statku „Anglická sezóna“ ca. 30 km od Prahy. Informace a přihlášky zde. 
A 26. - 28. listopadu bude v Praze další konstelační seminář na toto téma. 

 

pondělí 16. srpna 2021

Mírně esoterní rozhovor o covidu s Janem Bílým

Otázka: Jane, samozřejmě ta první otázka zní: Jsi naočkovaný?
Jan: Ano, jsem. Ne, nejsem. Vyber si, co se ti líbí.

Otázka: Tedy promiň, ale co je to za odpověď?
Jan: Tedy promiň, ale co je to za otázku? Tvoje otázka přesně ukazuje, kam až jsme se to v tom dnešním šílenství dostali. Ještě před dvěma lety by jakékoliv zveřejňování osobních, dokonce bych řekl intimních věcí, vedlo k okamžitému protestu ochránců soukromí. Nedávno mi německé centrum, kde jsem měl seminář, odepřelo poskytnout maily mých účastníků s poukazem na ochranu dat. Ale zdali jsme očkovaný a kolika dávkami, to teď chce vědět každý pingl v restauraci. Proč ne rovnou moji DNA?

Otázka:
Ale nemá to důvod, že se všichni chceme chránit?
Jan: Prosím tě a před čím? Vždyť už je chronicky známo, že ten virus mohou přenášet i očkovaní. Tato otázka, jako mnoho jiného, co se událo a stále děje v posledním roce, jen ukazuje, jakému obrovskému tlaku jsme vystaveni, abychom dělali něco, co vlastně dělat buď nechceme, nebo co děláme z nějakého hlubokého a často bohužel nepřiznaného strachu. Jenže o tom strachu nemluvíme, zato se oháníme čísly, statistikami, tabulkami a grafy. Ale k tomu se ještě asi dostaneme.    

Otázka:
Tak já také doufám, že k tomu ještě řekneš více. Ale teď – jaké bylo tvé první setkání s pandemií?
Jan: Tak zpočátku jsem si myslel, asi jako mnoho lidí na začátku 2020: Zase jedna nemoc z Východu. Už jsme měli prasečí a ptačí chřipku a různé jiné poplachy, tak jsem to nebral moc tragicky. Ale pak, tuším, že to bylo někdy v únoru, jsem v pražském metru potkal prvního člověka zjevně evropského původu s rouškou. A to byl šok, protože rouška, a ještě víc respirátor opravdu nejen že mění náš vzhled, ale děje se tam cosi magického, jako když potkáte na krásné krétské pláži muslimu, která je od hlavy k patě zahalená. Jedna z věcí, která mě na celé té pandemii fascinuje, jak rychle jsme si zvykli na tento podle mne radikální zásah do našich komunikačních možností.

Otázka:
Ale i přes tu roušku lze mluvit…
Jan: To ano, ale odřízne to podstatnou část té neverbální komunikace, která zase souvisí s tím, co se stále víc a víc vytrácí, totiž intuice a pocity. Prostě se dobrovolně vzdáváme části svých výrazových prostředků, mimiky, úsměvů či šklebení. A je zajímavé, že z historického pohledu jen velice krátce před covidem – snad tak dvě desetiletí – ovládly naši písemnou komunikaci smajlíci, tedy právě to, co rouška více než z poloviny odřezává.

Otázka:
Ano, emotikony teď nahazují to, co digitální komunikace filtruje, totiž přímé vyjádření pocitů. Ty děláš konstelace, což je metoda, která s pocity přímo pracuje. Dá se konstelovat v rouškách?
Jan: Dá se všechno. Jen je otázka, jaký to dává smysl. Když děláš konstelace někde v IT-firmě, tak s výrazem nějakých pocitů je to určitě ještě horší, než kdyby v „normálním“ semináři nosili lidé roušku. Ale o to vůbec nejde. Mě zajímá, proč celý svět teď imituje východní kultury, u kterých je emoční výraz tak jako tak hodně zbrzděný a které už dlouho před covidem, možná z religiózních důvodů – myslím teď na různé formy buddhismu – tu roušku nosily. Proč se to tak lavinovitě rozšířilo a proč to pomalu patří k samozřejmostem života. Proč mám dojem, že lidé v metru, tramvaji, nebo v nákupních centrech tu roušku prostě chtějí. Já jsem celý život zvyklý na to, ptát se na to hluboké „proč“.

Otázka: A máš nějakou teorii?
Jan: Tak pro mě je zřejmé, že covid nepřišel náhodou. Je to výraz obrovské transformace, která, jako všechny proměny, dělí společnost na neofily a neofoby. Tedy na malou část, která je ochotna obětovat své jistoty a riskovat a jít do něčeho úplně nového a pak na tu velkou část, která se toho bojí. Všechna ta opatření, karantény, respirátory, a především ta obrovská kampaň, nechat se očkovat, je výrazem touhy, aby „to“ bylo jako dřív. Abychom „to“ dostali pod kontrolu, přičemž pod „tím“ si lze představovat mnohé – růst růstu, zábavu, cestování, víc všeho a tak dál. Zároveň ale něco v nás ví, že to není možné.
Svět se řítí do opravdu veliké proměny a kdoví, zdali ji jako živočišný druh přežijeme. Hlavní téma tedy zní, jak se vyrovnáváme s rizikem, především s rizikem smrti. Toto téma je ovšem spojeno s obrovskými emocemi. No a abychom na smrt nemuseli myslet, abychom se té nutnosti se JÍ podívat do tváře vyhnuli, tak se raději všichni schováme za maskami a respirátory.

Otázka:
Počkej, toho je trochu moc najednou. Tak popořadě – ty se domníváš, že jakkoliv třeba ty nové vakcíny představují obrovský pokrok vědy, tak to, že nám nyní jsou vnucovány všemi prostředky, je výraz strachu před něčím novým? Není to naopak? Nemají před tím novým strach spíše ti odpírači vakcíny?
Jan: Ano i ne. Tady je právě nutné myslet v hlubších souvislostech. Je zřejmé, že mnoho odpíračů prostě následuje svůj strach před něčím, co není dostatečně vyzkoušené, co neprošlo obvyklou procedurou testů a schvalování. Z tohoto pohledu máš pravdu. Na druhé straně je genetické inženýrství cosi, co nikterak nevybočuje z již mnoho století panující touhy člověka, ovládnout přírodu, přeprogramovat ji, stát se větším než ona. To je opravdu stará deska, jakkoliv je neustále „nově“ samplovaná. To „nové“ (v uvozovkách) spočívá v tom, neustále vymýšlet, jak to staré, totiž naši touhu po kontrole, ještě víc zdokonalit. A je to pořád o tom „vnějšku“, tedy onen obrat dovnitř nás, nějaký radikální převrat v naší orientaci, se prostě nekoná. Jediný způsob, jak se opravdu zbavit strachu ze smrti a tím i té touhy po kontrole, je obrátit svůj pohled dovnitř. To už věděla stará dobrá Rabia.

Otázka:
Rabia?
Jan: No to byla ta sufijská mystička, která hledala jehlu před domem. A když se jí lidi, kteří ji pomáhali hledat, vyptávali, kde přesně ji ztratila, odpověděla, že v domě. Tak se ti přátelé smáli a ptali se, proč ji hledá venku. A ona řekla, že je venku víc světla. Nato si lidi mysleli, že se už úplně pomátla. Ale ona jim řekla: „Totéž děláte vy celý život. Hledáte venku to, co jste ztratili uvnitř. Štěstí, klid, boha, osvícení. Hledáte to venku, protože tam je světlo, tam se díváte, a vzájemně se utvrzujete v tom, že jedině tam lze hledat.“

Otázka:
A covid nám pomůže hledat uvnitř?
Jan: Možná, já nevím, ale vypadá to, že nás covid docela omezuje. Což samozřejmě většina z nás vnímá negativně. Pokud například nemůžeme cestovat, pokud se ta naše expanze zadrhne, tak zůstáváme, mnohdy nevrle, uvnitř svých hranic. Ale podle mne právě v tom spočívá ten veliký omyl většiny, která si myslí, nebo spíš doufá, že nějaké očkování nám tuto expanzi opět umožní. Přitom je důležité si zodpovědět otázku, co vlastně na Bali, Seychelách nebo v Tokiu hledáme. Já jsem přesvědčen, že toto je jedna z těch opravdu důležitých otázek.

Otázka:
Ale pokud se na věc díváme tímto pohledem, jsou vlastně roušky také redukcí, omezením. Prostě nemůžeme už tak volně a svobodně vyjadřovat to, co cítíme…
Jan: To je výborná námitka, vlastně i kritika toho, co jsem říkal na začátku. Pokud bychom roušky nosili z tohoto důvodu, tak by to zapadalo do toho, co tvrdím – že covid nás prostě nutí se omezit, se obrátit dovnitř. Jenže drtivá většina lidí je nosí ze strachu. Nebo z poslušnosti, což je vlastně totéž. A tady se dostáváme ke strašně zajímavé věci, která se často ukazuje v konstelacích. Já to nazývám „vyrovnávání skrze protiklady“.
Když například máme dítě, které je po rozvodu rodičů nuceno žít s mámou a ta mu říká, že táta je zlý, že rodinu opustil a podobné věci, tak to dítě se vědomě postaví na stranu mámy. Ale jeho nevědomá část ho povede k tomu, že bude dělat úplně všechno, aby se tátovi vyrovnal. Je to proto, protože něco v dítěti ví, že je výsledkem spojení obou a že tedy tu část, kterou jeho vědomí musí potlačovat, nějak musí uplatnit.
Totéž platí pro ten veliký problém současného světa – materialismus. To je naše podvědomá touha po tom, co v současném světě není plně uznáváno – po ženském principu. A teď si to vezmi na ty roušky. My jsme velice „extrovertní“ kultura – milujeme svobodný výraz, jsem orientováni navenek, jak už jsem říkal, na tu expanzi. Takže je docela možné, že něco v nás se chce – byť podvědomě – schovat, stáhnout, skrýt. To by vysvětlovalo, proč lidi ty roušky neustále nosí, i když to už několikrát zrušil soud. A nikdo, když je nemají nasazené, jim nic neřekne. To jsem vyzkoušel sám. (Mrk, mrk.)

Otázka:
A jak to vidíš s očkováním? Je tam také nějaký skrytý důvod pro tu současnou situaci, kdy řekněme šedesát procent lidí je naočkovaných a čtyřicet s tím váhá, ale media, politici a velká část intelektuálů je přesvědčena, že je to naše jediná záchrana? A nutí tu minoritu se prostě podrobit?
Jan: My tady jednoduše vedeme náboženskou válku, bohužel velice skrytě. A neustále ji zastíráme čísly a logickými a racionálními argumenty. I zde je možné se domnívat, že tím, že jsme již dlouhou dobu vychováváni k toleranci, politické korektnosti, kompromisům, tak něco v nás, pokud se naskytne vhodná příležitost, se zatvrdí a od té chvíle tomu svému názoru prostě věří. To je ještě zesíleno tím, že pro prakticky každý názor dnes najdeš vhodná čísla a „fakta“ v tom informačním moři, ve kterém se všichni koupeme. Zrovna tak, jak tomu je v otázkách víry, kde se buď věří nebo nevěří něčemu, co nevidíš a nevnímáš svými smysly, tak i zde téměř nikdo neví, tedy nezažije jako smyslový vjem, zdali a v jaké míře očkování pomůže. Nám to pouze někdo řekne a my tomu začneme věřit, nebo to začneme odmítat.
Ale mezi „pro“ a „kontra“ je zde veliký rozdíl. Pokud jsem totiž do sebe nechal vpíchnout dvě nebo teď už i tři dávky něčeho, o čem mi někdo začne tvrdit, že by to mohlo mít později nějaké následky, tak můj vlastní psychický obranný systém se okamžitě ozve a označí toho člověka za nebezpečného konspirátora. Protože kdybych tomu, co říká, dal nějakou šanci, tak bych byl buď za blba, nebo bych teď musel žít s pochybami o mém budoucím zdravotním stavu. Takže ta agrese, kterou můžeme pozorovat – mimochodem na obou stranách – je do jisté míry taková psychohygiena. Z toho, co jsem právě řekl je ovšem jasné, že ta agrese bude větší u těch, kteří se již nechali očkovat, nebo se na to chystají, než u těch, kteří tu vakcínu ještě v těle nemají.

Otázka:
Ale je přeci jen rozdíl, když někoho nutím k něčemu, než když se nechci k něčemu nechat donutit?
Jan: Ano, a přesně v tom leží to nebezpečí, ve kterém se my jako společnost nacházíme. Existuje mnoho podmínek svobody a jedna z nich je, že nikoho nenutím k nějakému jednání, o kterém je on přesvědčen, že by ho to mohlo poškodit. Jenže moderní společnost je již tak prorostlá vzájemnými vztahy, že se nacházíme ve stále větší džungli nařízení a zákazů, předpisů a směrnic. To zanemná, že společnost stále víc přebírá úlohu regulátora našeho jednání a tím se my všichni, ať chceme nebo ne, dostáváme do role malých dětí.
Všimni si, že jsou to často ti, kteří by za jiných okolností patřili k hlasitým protestujícím – celé levicové a zelené spektrum – kteří jsou nyní zastánci i těch drastických omezujících opatření. To se děje z toho důvodu, že levice tradičně zastává ideu silného státu, který „pomáhá“ znevýhodněným. Zajímavé je to v ohledu na covid, neboť zde si podává ruku s pravicí, která sice není až tak nadšena silným státem, zato fandí poslušnosti a kázni a věří tradičním elitám.
Důležitá otázka naší budoucnosti je, do jaké míry se staneme dětmi a úlohu pečujícího rodiče přenecháme státu. Nebo – a v to doufám – zdali se najde dostatečný počet lidí, kteří si řeknou: Počkat, vždyť jsem dospělý, a tak mohu za svůj život a za své zdraví převzít zodpovědnost. A koneckonců i za ten fakt, že se může stát, že někoho nevědomky nakazím.


Otázka:
Tak nakonec tohoto rozhovoru ještě jednou a s úsměvem: Jsi očkovaný?
Jan: Ano, ne, jak-i-tak-i, ani-ani a nakonec ještě „nic z předchozího a ani to ne“. To je indická filosofie, která už kdysi dávno odhalila nebezpečí onoho jednoduchého „buď-anebo“. To je totiž černobílé vidění světa, které má blízko nejen k mužskému principu, ale i k digitalizaci, která nás zrovna a bohužel mocně ovládá. Ale já nejsem jednička či nula, já jsem tisíce odstínů šedi mezi tím. Protože to je život, zatímco ono dělení na ty, kteří „jdou s námi“ a ty, „kteří jsou proti nám“ vede vždy k totalitě, a to je systém sterility a smrti.

čtvrtek 29. července 2021

O smrti a osvícení aneb: Zaručený návod, jak se přestat bát

 Kdysi, když jsem byl ještě malý, nám, tedy tátovi při řízení „odešlo“ kolo. Opravdu odpadlo, skutálelo se do Vranovské přehrady na Vltavě. Pamatuji se, že než jsme zastavili, sršely za námi jiskry, jak zbytek nápravy drhnul o beton silnice. Nám se nic nestalo, auto bylo chvíli nepojízdné, pak ho odtáhli a dostalo nové kolo. To, které odešlo asi ještě leží na dvě přehrady, ale i ten náš tehdejší Tudor (rok výroby 1955) je už dlouho rozložen na prach či přetaven v něco jiného.

Jediný rozdíl mezi „odejitím kola“ a smrtí člověka je v tom, že my lidé se na auto díváme jako na celek. Jsme jaksi „výš“ než takové auto, potažmo jeho kolo a jsme si našeho vnímání auta jako celku vědomi. Kolo je smysluplná součást auta a pokud „odejde“, je nutné ho nahradit novým kolem aby auto bylo zase kompletní. Staré kolo se prostě vyhodí nebo právě zmizí pod hladinou.

A teď si prosím na chvilku představte vaši smrt. Bude to podobné, jako když přijdete hodně unaveni domů, lehnete si na gauč a začnete klimbat. Začnete se ztrácet ze světa, začnete odcházet. Najednou se probudíte – nic se vám nezdálo, ale dvě hodiny jsou pryč. Prostě jste nebyl. A takto to bude vypadat, až na to probuzení. Žádný past life, žádná reinkarnace, žádný světelný tunel. A ráj? Nebuďte k smíchu. Prostě naše individuální vědomí onoho „já“ zmizí. Nic nebude. Čiší z této představy hrůza? Je vám špatně? Už nechcete číst dál? (To by byla škoda, ale je to na vás.)

Ano, od začátku lidství, tedy od vzniku reflektivního vědomí, čiší z této představy hrůza. Proto si vytváříme skrze tisíciletí berličky v podobě náboženství, ráje či pekla, převtělování, astrálního putování. Bez těchto pomocných konstrukcí nemůžeme žít. Což je zajímavé specifikum právě člověka – žádné zvíře natož rostlina netrpí hrůzou ze smrti a nevytváří pomocné konstrukty. Brambora si nepředstavuje, že poté, co ji sníme, se reinkarnuje například v mandelinku. Proč tomu tak je? Proč zrovna homo sapiens, člověk moudrý, strádá, skutečně trpí představou konečnosti a v důsledku tohoto utrpení investuje nesmírnou energii na to, aby si vytvořil zdání něčeho, o čem v konečném efektu stejně tuší, že to moc nepomůže?

Můj počáteční příklad s autem a jeho kolem se může zdát hloupý, ale v něm vězí řešení našeho problému ze smrtí. Kolo si totiž neuvědomuje dvě věci. Zaprvé „neví“ o své existenci. Zrovna tak jako můj pes, který na rozdíl od kola velice jemně cítí a vnímá, ale nereflektuje sebe sama. Nemá ego. (A teď neříkejte, že váš pes samozřejmě má ego – myslím to striktně ve smyslu sebe-reflektujícího, nadčasového vědomí.) Teprve reflexe našeho ega nám dává schopnost dohlédnout, že naše existence je konečná. A zděsit se toho. Mimochodem je to právě tato schopnost nadčasového poznání, jež byla ukryta v onom jablku, které Adam neměl ochutnat.

Ta druhá důležitá věc se týká celku. Z našeho pohledu je auto celek, a když „mu“ něco odpadne, tak už nefunguje tak dobře do okamžiku, kdy se „to, co odpadlo“ nahradí. Kolo se prostě odpojilo od celku a my, logicky, jsme si pořídili auto (celek), takže vnímáme, že kolo odpadlo od auta, nikoliv naopak. Kdyby ale kolo mělo naše ego, vnímalo by, že se navždy přestalo točit a teď leží na dně přehrady a už nikdy, nikdy nepojede po silnici. A pokud by bylo schopno vystoupit i z časové přímky a „dohlédnout“, že se tak jednoho dne může stát, asi by se samou hrůzou zadřelo.

Tím chci říci, že hlavní příčina našeho strachu ze smrti vězí v tom, že díky našemu egu vnímáme sebe odděleně od všeho ostatního. Tím, že jsme kousli do jablka poznání, jsme jaksi „vypadli“ z klína přírody, z Univerza. Teď ovšem prosím nezačněte, tak jak to mají někteří esoterici ve zvyku, horempádem zatracovat ego a pokoušet se ho „rozpustit“. To jablko, do kterého jsme kousli, nelze vydávit. A bez ega bychom se rozplizli do zvířecího zapomnění, zřítili bychom se zpátky tam, odkud jsem se před statisíci let pracně vyhrabali.

Ten trik neleží v rozpouštění a překonávání, tedy opět v nějaké činnosti. Protože na jakýkoliv pokrok v rozpouštění a podobných činnostech reaguje naše ego dalším zbytněním. Bude to zase jen vaše ego, které se bude obdivovat, jak se mu daří odpoutávat se od ega. Boj s egem prostě nechte stranou. A klidně si pořiďte Rolexky, jaké nosil Osho nebo Dalajláma. O co jde je prožití oné jednoty s celým Univerzem. To se ovšem lehce řekne a těžce udělá. Protože to právě nelze „udělat“. Meditace, jóga, ale i ty mé milované konstelace mohou být jen přípravou. Cokoliv děláme (a mimochodem i říkáme, píšeme, učíme…) není TO.

Osho radí: „Do nothing. Gras is growing by itself and birds sing. You just be.“ (Nic nedělej. Tráva roste sama a ptáci zpívají. Prostě jen buď.) Pokud toto budete (ne)dělat delší dobu, tak se z vás stane buď bezďák, nebo tu a tam prožijete okamžik jednoty. Přičemž tyto dva stavy se vůbec nevylučují. Anebo, to je můj osobní návrh, si pořiďte psa, nejlépe dlouhosrstou kolii. Ta moje mi ukazuje, jak „jen“ být, bez strachu, naprosto ponořená do úžasné existence. Pouze o tom nic neví. Já jsem sice vylezl na horu vědomí, za mnou jsou eony inteligence, postavil jsem mosty přes bažiny neúspěchů, stal jsem se uznávaným, a dokonce i trochu bohatým. Jenže tohle vše je v konečném důsledku pro kočku. Ještě že mám psa.

Ten totiž nemedituje, nemodlí se, nevykládá karty a nemusí navštěvovat „Art of dying“-semináře. Neshromažďuje granule na špatné časy a v dnešní zarouškované době už ani nemusí mít v tramvaji náhubek. Nevadí mu, že jeho kámoš, se kterým dovádí, třeba ani není očkovaný proti psince. A neděsí ho, že jednou, možná dokonce dříve než já, umře. A až jednou oba nebudeme, tak se nepotkáme „někde jinde“, já třeba jako pes a ona, Esme, jako nějaký člověk, který se nechá mnou inspirovat, jak jen být. Jen se rozpustíme v tom oceánu bytí, přestaneme existovat jako oddělené entity a konečně, ne-li již předtím, zakusíme ten celek. Není to krásná představa?

PS.: Pes, který spal u mých nohou na verandě, se právě probudil, protáhl se a podíval se na mě pohledem: „Nebylo by kolečko salámu?“



středa 7. července 2021

Buď králem! (Mail mužům)

 …To se ovšem snadno řekne, ale hůře udělá. Především ve světě, který již téměř zapomněl na hodnoty, jež kdysi dělaly krále skutečnými králi. A co je ještě horší – žijeme v době, která ztratila klíč k onomu magickému způsobu myšlení a vnímání světa, které je ke kralování nezbytné. Rád bych se v tomto článku pokusil zapomenutý svět králů oživit. Jsem totiž přesvědčen, že zrovna pro muže dvacátého prvního století to je docela důležité.

Tak nejprve Král (budu ho psát s velkým počátečním písmenem) není postava racionální, ale mýtická. Znamená to, že skrze logické, „rozumné“ uvažování, skrze vědecký přístup a politickou korektnost se skutečné podstaty Krále ani nedotkneme. Nic proti vědě – je to velice užitečný nástroj. Ale vědecké myšlení vytěsnilo schopnost rozumět symbolům a naslouchat řeči srdce.

Pokud se chceme vyvarovat slabých, směšných či přímo zločinných „králů“ (jednoho takového zrovna máme), tak je nutné, se právě k řeči srdce vrátit. Zatímco rozum neustále drmolí, vysvětluje, obhajuje (především sebe) a vymýšlí si, srdce nikdy nelže. Což je docela nepohodlné, někdy dokonce přímo nebezpečné. Proto se nám nechce srdci naslouchat. Jenže bez toho se neobejdeme.

Druhý předpoklad Krále je jeho nevychýlitelnost. Jak víme, král obyčejně sedí, většinou na trůnu. To je opět symbol. Dřívější trůny byly ve formě jednoduchého kvádru, maximálně s malým opěradlem, povětšinou z žuly nebo čediče a symbolizovaly pevné spojení Krále se (svou) zemí.

Vzpomínám si, jak mě můj druhý, „magický“ učitel Anton kdysi seřval za to, že se neustále někam pohybuji – emigroval jsem, střídal jsem učitele, jezdil sem a tam. „Král se nehejbe,“ vytknul mi, „zatímco ty jsi takový český bludný rytíř a všude, kam se ženeš, táhneš za sebou krvavou stopu. Proto vykrvácíš. Já tu sedím a nehnu prdelí. A tím se na mě síla lepí.“
Což byl teaching za všechny prachy.

Pokud měly dřívější trůny opěradlo, bylo prohnuté do oblouku, který znázorňoval nebe. Král tedy spojoval, nikoliv rozděloval – jak to dělají dnešní vládci. Na prastarých tarotových kartách vidíme ještě jeden symbol: Král má jednu nohu svisle na zemi, druhá spočívá na koleni vodorovně na té první a tvoří tak jakýsi kříž. I to je symbol spojení Nebe a Země, mužského a ženského principu. Král tu je pro všechny.

Třetí důležitý symbol Krále je jeho meč. Ten znázorňuje nejen bojovou sílu, ale především jeho schopnost se rozhodnout. Na mých stránkách je v části pro muže popsaná výtečná meditace pro mužský princip – sezení s holí. Pokud si pořídíte větší meč (vřele doporučuji), můžete hůl nahradit mečem. Síla této meditace je neuvěřitelná, především, provozujete-li ji v přírodě, například na nějakém vršku. Vysvětlit to nelze, nutno zažít.

Dnes se zmíním ještě o čtvrtém aspektu Krále. Je jím zdraví. Pokud tedy je nejvyšší představitel nějakého království sešlý věkem, nemohoucí nebo dokonce začíná být dementní, jde to i s celým královstvím z kopce. Chcete-li se dostat do královské síly, je třeba dbát nejen o ducha, ale také i o tělo. Nevysedávat příliš před počítačem, ale často pobývat na čerstvém vzduchu. Skvělým pomocníkem v tomto může být váš pes 😊.

Příroda a les jsou super, respirátor je úplně špatně. Nejen ze zdravotních důvodů, nýbrž i čistě symbolicky. Zatímco koruna či – pokud Král táhne do boje – přilba s chocholem ho vyvyšuje, zakrývají nám nařízené roušky dolní polovinu obličeje a tím nás zbavují coby „náhubek“ svobody slova. A možnosti se usmívat na naše krásné ženy. Nebo je líbat.

A to je pro dnešek vše. Pokud byste se chtěli podívat na to, jak se daří vašemu vnitřnímu králi, doporučuji seminář „Královská cesta“. Nebo Čtyři silné večery pro muže, první 13. 7.
Kdy a kde se dozvíte na mých webovkách https://www.konstelace.info/muzi/.

Králům zdar.
Jan.

středa 9. června 2021

Tři a půl globálních konstelací v Černé labuti

 Osmého června jsme se sešli v podvečer v krásné galerii nad střechami Prahy, abychom se metodou „globálních konstelací“(*) podívali na některé společensky relevantní témata. V kruhu šestnácti lidí se největší zájem ukázal o tyto náměty:

1. Covid, vakcína, lidstvo
2. Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé
3. Děti, virtuální (digitální) realita a reálný svět
Čtvrtá, z půlky globální konstelace proběhla poměrně rychle na námět jedné z účastnic večera, která si stěžovala na učitelku svého vnuka, které kvůli roušce nebylo v online-vyučování rozumět.

Nejprve tedy téma, které jsem již několikrát stavěl, i když doposud nikdy se zástupcem pro vakcínu. Na začátku jsme zvolili tři hlavní protagonisty – Covid jako fenomén ) v roli stála žena), Vakcínu (muž) a Člověka (tj. lidi v obecném smyslu, v roli stála opět žena). Hned zpočátku spočívala na Člověku obrovská tíha. Téměř padal k zemi, to jediné, co ho drželo na nohou bylo, že tam stál ještě Covid a Vakcína. V okamžiku, kdy se již mohl pohybovat, chtěl obejmout Covid, ten ale se nechtěl nechat obejmout. Po dotázání, jak se mu daří, odpověděl Covid, že špatně od žaludku, má rozklepané nohy a musí mít zavřené oči. Vakcína prohlásila, že je v pohodě, nechápe, co se řeší – je prostě jako auto, kterým se může někam vyjet nebo vynález, který někdo používá a někdo ne.

Na dotaz, zdali někdo nepotřebuje do konstelace někoho dodatečného prohlásila Vakcína, že potřebuje Nemocného. Tedy někoho, kdo tím Covidem trpí. Do konstelace vstupuje další zástupce (opět žena). Nato se Člověk otáčí pryč, neboť nechce vidět, co přijde. Nemocný se staví vedle Vakcíny, přičemž se mu trochu uleví. Vakcína se ale staví do středu prostoru, což se Nemocnému ale ani Člověku nelíbí.

Do konstelace vstupuje To Větší (něco, co je větší než člověk, zástupce je žena). Člověk si sedá, neboť už tu tíhu nemůže unést. K němu přichází Nemocný a Člověku se tím uleví. Covid vítá, že do konstelace vstoupilo To větší. Tím, že To přišlo, je Covidu lépe. Tomu Většímu se nedaří dobře. Další element, který vstupuje do konstelace, je Moc (mocní). Vakcína je potěšena, že se Člověk dal dohromady a Nemocným (Vakcína ho nazývá „umírajícím“). Člověk se drží Nemocného a bojí se Moci. Moc(ní) se spojují s Vakcínou. Covid má pocit, že je zneužitý. To Větší říká, že neexistuje, neboť na něj nikdo nevěří. A věří, že se od něj (ní) něco čeká, ale ona Vakcínu nestvořila a Člověk a Nemocní jsou od ní na druhé straně hřiště. A skutečné – Vakcína stojí v konstelaci tak, že Člověk a Nemocní nevidí na To Větší.  

Nyní do konstelace vstupuje Smysl (vyžádal si Covid). V okamžiku, kdy Smysl vstoupí, se Člověk postaví vedle Toho co je Větší a obrovsky se mu uleví. Covid spadne na zem, kde zůstává napůl sedět, ale po chvíli říká, že jim (lidem) „to nevěří“. Na mou otázku, co přesně jim nevěří, říká: „No že to je tak ‚najednou‘, že jim to dojde tak najednou.“ Konstelace končí.

Z debaty po konstelaci: „Já se jen ptám, co vlastně je ten smysl toho všeho.“
„To se nám asi nepodaří jen tak z konstelace zjistit. Ta konstelace nedává odpověď na otázku, co přesně je ten smysl, jen ukazuje, že to nějaký smysl má. My jsme viděli, že v okamžiku, kdy tam přijde smysl, tak se lidem (Člověku) totálně uleví a dostane se do kontaktu s tím, co je větší. A Covid se nějak umenšil, byť třeba jen dočasně.“
„Znamená to, že tam byl smysl jako důvod?“
„No, jako když řekneš, že ti něco dává smysl. A každý tam má možná smysl v něčem jiným. Jakkoliv je to abstraktní pojem, tak má svou funkci.“
„Z toho, že jsem už pár takovýchto konstelací stavěl, tak mohu říci, že mám ten pocit, že ta pandemie, to co se teď už rok a čtvrt děje, má pro každého zcela speciální smysl. Globálně, pro všechny se ten smysl nedá definovat. O to víc je důležité, aby si každý tu otázku po smyslu pro něho samého položil. Ale my se snažíme neustále generalizovat, zjistit, co je ten smysl pro všechny. Proto se ty různé skupinky, ať už jsou to ty očkovači, nebo popírači nebo jak se všechny jmenují, mezi sebou tak perou. Protože oni si myslí, že ten smysl, který v tom vidí oni, platí pro všechny. A chtějí ho pak také pro všechny prosadit.
Já jsem přesvědčen, že jestli máme něco pochopit, tak je to toto. Já tu dvacet let stavím konstelace, ve kterých jde vlastně pořád o totéž. Když totiž postavíš třeba rodinu, tak tam stojí například tatínek, maminka, brácha a klient, který si tu konstelaci staví, a každý z nich vidí tu realitu kolem sebe jinak. Ale každý je přesvědčen, že to, co vidí, je ta správná realita a odsuzuje nebo přinejmenším soudí ty druhé, když mu v tom odporují. To je ten důvod, proč já pořád a pořád říkám, že systemický přístup, tedy konstelace, nespočívají v nalezení jedné pravdy, ale v akceptování různých, vzájemně se doplňujících pravd. Jedině tak z nich pak není jeden vítěz, ale vyhrají všichni. Ale od tohoto jsme v současnosti ještě na míle vzdáleni. Protože například úspěch Facebooku nespočívá v tom, že tam různé názory tvoří mozaiku, ale že si tam v té mé bublině vzájemně upevňujeme ten jeden názor.“

Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé?

V druhé konstelaci jsme začali jen dvěma (mužskými) protagonisty – Demokracií a Totalitou. Zatímco Demokracie (v bledě modré košili) byla velice diskrétní a zdrženlivá, Totalita (v rudém tričku) si byla sebou jistá. Delší dobou stáli proti sobě a my byli napjatí, kdo komu dá první facku. Ale ani náhodou…

Demokracie: „Já jsem v pohodě. Ale jsem obezřetný.“
Totalita: „Mě se daří dobře. Koukám se tady na tu čáru (ukazuje na linku na podlaze, která probíhá v blízkosti Demokracie) a líbí se mi, že mám svůj prostor. A čekám, co přijde.“
Totalita: „Já bych potřeboval pro ten prostor, který tu mám, lidi. Lid.“
Vybírá si zástupce – ženu – za Lid. Lid se staví po jistém váhání k Totalitě.
Demokracie: „Já jsem stále v pohodě… ale… přesto bych tu rád viděl… ne tedy lid…, ale… Spojence.“
Vybírá si zástupce za Spojence. Ten se ovšem nestaví – tak jako Lid k Totalitě – přímo k němu, ale zachovává jistou vzdálenost. Nicméně Totalitě se začnou klepat nohy.

Nyní nastává střední část konstelace, ve které se ukazuje váhavost a zdrženlivost Demokracie, jistota Totality, jisté obavy Lidu, který balancuje na čáře na podlaze, ale bojí se ji přejít směrem k Demokracii. Ta využívá svého práva vybrat si dodatečné „hráče“ a poprosí o Svobodu. Ta (představována také jako Lid ženou) se staví do konstelace, Lid ale stále neví, zdali může „tu čáru překročit.“
„Co se stane, kdybys tu čáru překročila?“
„To právě nevím. Já se bojím toho, že nevím, co by se stalo.“
Svobodě se líbí Lid, ale říká, že musí počkat, co Lid udělá.
Spojenci jsou nezávislí, rozhodují se podle situace, co chtějí a nejsou nikomu v ničem povinováni.
Totalita za žádnou cenu nechce udělat sebemenší krok vzad. Demokracie váhá a činí se tak neatraktivní pro Lid.

Nakonec se dočkáme zajímavého rozuzlení. Do konstelace vstoupí Transformace, proměna. Nevíme sice, jaká, ale je důležitá pro Totalitu, která v ní vidí možnost byznysu. Transformace se postaví čelem k oněm dvěma hlavním protagonistům – vlevo Totalita, vpravo Demokracie. Lid se schová za Totalitu tak, že se o ni opře zády. V tom okamžiku je skrytý jak pro Demokracii, tak i pro Totalitu. Před lid se postaví Svoboda a obě ženy se začnou chichotat, hrát si spolu, tleskat a náramně si to užívají.
Totalita: „Já mám pořád pocit, že to mám pod kontrolou.“
Demokracie: „Já bych viděl příležitost, jak odstrčit Transformaci na soka (tj. na Totalitu.)“
Jan: „Vidíš příležitost. Ale neděláš to.“
Demokracie: „Ano. Tedy ne, nedělám.“
Lid (stojí pořád skryt zády za Transformací): „Mě se strašně ulevilo. To je tady výborné. A teď se raduji se Svobodou. A oni mě neohrožují.“
Jan: „Ty říkáš ‚oni‘. Takže tě ohrožovaly obě, Totalita i Demokracie?“
Lid: „No – oni dělaly tu čáru!“
Svoboda (nadšeně): „Já mám radost! A tady si ji užívám!“
Spojenci: „Já to pozoruji.“
Transformace: „No, já jsem přišel a Lid pochopil, že nepotřebuje žádného z těhletěch“ … (ukazuje na Demokracii a Totalitu).

A tady konstelaci ukončujeme.

K tomu ještě malá poznámka: Můj první učitel Osho vždy zdůrazňoval, že jediná možnost změny společnosti nespočívá v nějaké jiné politice, nespočívá ve snažení různých revo- či evolucionářů o nastolení „lepší společnosti“, ale v tom, že bude víc jednotlivců, kteří budou vědomí, kteří budou meditovat, kteří se budou blížit osvícení. Těch, kteří budou žít v radosti a mimo jakoukoliv ideologii. Toto pak může proměnit i celou společnost.

A přesně to se v této konstelaci ukázalo. Transformace zde sloužila nikoliv k dosažení něčeho, ale jako jakýsi kryt před oběma velkými narativy společnosti – totalitním (Čína, Rusko, Turecko, islámské země atd.) a demokratickým, který je tvořen tak zvaným Západ, který se ale čím dál tím víc smaží ve vlastní „korektní“ šťávě – politické, rasové, genderové a dalších podobných.

Třetí konstelace: Děti, virtuální (digitální) realita a reálný svět.

I tato konstelace byla překvapivá. Virtuální realita se dostala do téměř boží omniprezence, zatímco reálný svět se neustále zaobíral (dozajista také důležitým) pěstováním brambor. A děti byly – opět – velice indiferentní. Prostě braly vše, co se zrovna naskýtalo. A protože rodiče nebyli „dotykoví“, respektive jejich jediná dotýkavost zpočátku spočívala v tom, že i oni se dotýkali tabletů a smartphonů, tak děti zmizely ve virtuální realitě. Ale ta – alespoň v konstelaci – nebyla nikterak „vyňatá“ z boží kreace. Ba naopak – kdosi v konstelaci pronesl, že současná virtuální realita je obdobná, jako „náboženská“ realita minulých století a tisíciletí. Je tedy otázka, kdo je součástí čeho. Jestli náhodou ta naše „skutečná“ realita není součástí nějaké větší, virtuální reality, která obsahuje vše. I onu kritizovanou, člověkem vytvořenou „počítačovou virtuální realitu“. 

A ta poslední, poloviční konstelace?

Zde jsme postavili učitelku, dítě, ministerstvo školství a nakonec i roušku. A paní učitelka se naprosto zhysterizovala a křičela, jak ji všichni vzali „program“ – tedy to, co má dělat. Ale křičela to směrem k dítěti a ani ji nenapadlo, se otočit na ministerstvo školství a říci jim to tímto směrem. Namísto si stěžovala, že ji pandemie (a v posledních dvou minutách i rouška) znemožňují normálně učit.
„Já prostě nemůžu. Já nemám tu děrnou kartičku, podle které funguji. Mě ji někdo vytáhl a já nevím, co s tím. A mě to strašně štve, protože já chci to dítě učit, chci se s ním potkat a ta rouška mi v tom brání.“
„A proč sis ji nasadila?“
„No protože musím!“

A to bylo tento večer vše. Výborně jsme se bavili a hluboce zamýšleli. A to byl asi ten „smysl“ večera. 



pátek 21. května 2021

Zachrání ženy civilizaci?

 K tomu, abychom přežili, nám nedopomůže žádná digitalizace, nezachrání nás genetické manipulace ani RNA-vakcíny. Kvantové počítače, elektroauta, umělá inteligence, lety do vesmíru – to vše je nám na nic, pokud nepřijde radikální změna vědomí. Dokonce i hojně diskutovaný Green Deal, poměrně zásadní přestavba společnosti v souladu se „zelenými“ hodnotami, je prosaditelný jen potud, pokud neohrozí konzum a naše pohodlí. A stále více je patrné, že s odhodláním, která překonává námi postavené bariéry, se „k nám“, tj. k našemu vysokému životnímu standardu touží dostat miliardy lidí z tak zvaných rozvojových zemí. 

Abychom jako civilizace přežili, musí se naše vnímání světa proměnit podobně převratně, jako se to stalo před několika miliony let, když se vědomí prehistorického člověka oddělilo od vědomí všech ostatních zvířat, kdy naši pra-předci začali poprvé vnímat svět a čas s nadhledem a reflexí a tím udělali počáteční krok k vývoji rozumu.

Tehdy se vynořil zcela nový fenomén. Byl to právě mind, tj. rozum a intelekt, jenž vymanil onu „nahou a slabou opici“, jíž náš prapředek byl, ze zasazení do přírody, a umožnil ji získat nadvládu nad všemi živými tvory. S výsledkem, který nám dnes zároveň umožňuje nesmírný komfort, ale zároveň nás děsí. Neboť právě skrze náš rozum, skrze techniky a technologie, které jsme od doby kamenné vyvinuli, jsme do rukou dostali mocnou zbraň, kterou po celou dobu používáme v oné neustálé válce, kterou vedeme s přírodou. Tuto válku ovšem nemůžeme vyhrát, neboť jsme součástí toho, co ničíme. Začíná nám být zcela jasné, že pokud nezměníme naše vrozené predátorství, naši touhu po ovládnutí okolí, proměníme tuto planetu v druhý Mars, v nekonečnou, byť geologicky i morfologicky zajímavou pustinu.

Potíž ovšem leží v tom, že vlastně vůbec nevíme, kam tato změna našeho vědomí má směřovat. „Zelená revoluce“, udržitelný růst, ochrana životního prostředí, zmírnění dopadu změny klimatu – to vše jsou líbivé fráze, které nic nemění na faktu, že jsme se už dávno stali pro tuto planetu rakovinovou buňkou, která zcela ignoruje své původní začlenění do chodu celého organismu a namísto toho se začne nekontrolovaně množit.

Podobě jako tato buňka i my jsme se vymanili za pomoci našeho intelektu z přirozeného zapojení do „těla Země“. Na ostatní, nás ohrožující predátory jsme sestrojili zbraně, proti decimujícím chorobám jsme vyvinuli léky, naučili jsme se chránit před nepohodu počasí i před následky různých katastrof, povodní, požárů či zemětřesení. Stali jsme se imunními vůči většině přírodních regulativ. A jako šílené děti chceme zachraňovat planetu, která, tak jako naše rodiče, je prostě větší než všechny naše pomahačské a opatrovnické snažení. Ona nás přežije, my bez hluboké proměny nikoliv. Ale jak tuto proměnu začít? A kam má směřovat? Skrze jaký vnitřní proces se z všepožírající housenky vylíhne motýl?

Někteří moudří mystici popisují vývoj rozumu jako nezbytný předstupeň k osvícení. Jakkoliv jsou zvířata i rostliny zcela v přítomnosti, tedy-a-teď, k osvícení jim chybí právě ona lidská intelektuální reflexe, kterou nejprve nutno projít, abychom ji v satori a později i v samadhi mohli překonat. Co ale je to „osvícení“? Je to kýžená změna vědomí, skrze kterou se rozplyneme v nirváně, zřekneme se všech nadějí, tužeb, strachů a ovšem i plánů na lepší svět a odlétneme do nějakých vyšších sfér? Je osvícení a vyvanutí z pozemských trablů cíl našeho života?

Robert Graves, autor knih o Bohyni, označuje osvícení, alespoň jeho východní, svět odmítající druh, za pouze další „mužské“ šílenství, za únik k mužskému pojetí ducha a odklon od ženské materie. Ne náhodou vězí ve slově materie latinský kmen mater, tedy matka. A ne náhodou to byli a jsou převážně muži, kteří po osvícení touží, osvícení hledají a osvícení učí. A v případě, že se jim tento útěk ze světa nepodaří, jsou to opět muži, kteří propadají depresi nebo zlobě. Jak by tedy mohla vypadat nějaká ještě jiná změna vědomí, která by byla slučitelná s „normálním“ životem, s rodinou, dětmi, psem i kočkou, s přírodou a možná dokonce i s jistým blahobytem? Jak vypadá „osvícená bohyně“?

Na tuto otázku samozřejmě nedovedu odpovědět, neboť na ni není žádná „mužsky rozumná“ odpověď. Rád bych se ovšem pokusil o malý výlet do minulosti, který nám možná může poskytnout vhled, v jakém směru by se budoucí změna vědomí mohla ubírat. Pokud se podíváme, jak probíhalo ono prvotní překročení propasti mezi zvířecím a lidským vnímáním, jak a z čeho se vyvinul náš mind, tedy česky rozum, možná zažijeme záblesk toho, kam by ona druhé proměna mohla směřovat.

Podobně jako zvířata, která nedovedou pochopit to, co leží za propastí mezi nimi a lidským rozumem, ani my dnes ještě nedovedeme dohlédnout, co bude, pokud překročíme další propast – tu před námi. Je ovšem možné, že v hledání onoho klíče k tomu, jak dál z naší „rozumové pasti“ nám pomůže intuice. Koneckonců se o ní tvrdí, že je vhodným doplňkem k mužské logice.

V hledání možných řešení tedy nepůjde o striktně logickou dedukci, nýbrž o jakési intuitivní tápání, které je více vlastní ženskému než mužskému principu. Náš první krok by ovšem měl směřovat k pochopení toho, jak se vyvinulo lidského vědomí před několika miliony let.

Překročení Propasti

Abyss je pojem z kabaly, který se váže na kabalistický Strom života a který v překladu znamená propast. Je to dělicí hranice mezi třemi nejvyššími emanacemi boha (tak zvanými sefírami) od zbytku božího (s)tvoření a označuje tak propast, jež dělí nejvyšší celek od jeho nižších projevů. V esoterním učení Thelemy, jehož nejznámější představitel byl Aleister Crowley, je abyss chápán jako „velké dělicí prázdno mezi manifestujícím se světem fenoménů a jeho božským zdrojem.“ Jinak řečeno, je to propast, jež dělí svět, který reflektujeme od jeho nepoznatelné a nedefinovatelné podstaty.

V mnoha mýtech o stvoření světa je popsáno vynoření nebo oddělení světa (Země, prvotního pahorku, pevniny od vod, světla od tmy atd.) z počátečního chaosu. Toto rozdělení (separaci) můžeme vnímat jako filosofický obraz, lze jej ovšem interpretovat i jako vzpomínku našich prapředků na „zvířecí“ chaos, ze kterého se vynořuje poznání. Když pozoruji svého úžasného psa, jsem vždy nadšen tím, jak je neustále „ve“ světě, zatímco já se téměř pořád nacházím „nad“ světem – ať už ve vzpomínkách na minulosti, v obrazech o (možné) budoucnosti nebo prostě jen v reflexi a ve zkoumání toho, co je. Je to tím, že Esme (tak se ona psí dáma jmenuje) sice rozeznává, chápe, učí se a vnímá svými mnohem dokonalejšími smysly, ale to vše dělá, aniž by sama sebe oddělovala od prožívaného.

Je to právě toto „neoddělování“, co mne vždy na Esme uchvátí a proč říkám, že ona je nejlepší meditativní pomůcka. Přičemž je mi jasné, že ten pravý důvod, proč potřebuji meditaci, leží právě v tom, že můj rozum neustále konstruuje realita, hodnotí, kategorizuje, metaforizuje. I Esme vidí duho po dešti (a možná, že se v ní dokonce i něco raduje), její mozek ovšem neprodukuje moje „to je ale krása!“. Neptá se, proč je světlo a tma, ale prožívá je. Žije neustále v přítomném okamžiku, a to i když si vzpomíná na včerejší procházku a štěká ze spaní.

Podobně prožívali svět naši primátští předkové. Když se v mýtech o stvoření světa setkáváme s původním chaosem případně s nekonečnými vodami, není to myšleno ani kosmologicky, ani metaforicky. Je to vzdálená vzpomínka právě na ono zvířecí vnímání, kdy k tomu, co zvíře vnímá, ještě nebyl přiřazen pojem, kdy mezi tím, co je vnímáno a tím, kdo vnímá, nestála rozumová reflexe sebe sama. Zvíře podobně jako dítě, se v zrcadle vidí (a dokonce se i poznává), toto poznání však není spojeno s rozlišením na „Já“ a „ne-Já“.

První aktem boha – ať už personifikovaného, nebo v podobě Univerza – je v téměř všech mýtech o stvoření separace. Tak například v Gen. 1,3 … Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první…“.

Zdá se tedy, že ke stvoření lidského světa (tj. jeho poznávání) je potřeba nejen fenomény od sebe oddělit (a později i pojmenovat), ale též ustanovit tok času. Další zajímavý aspekt uvedeného citátu z Bible je hodnocení vlastního počínání (Bůh viděl, že světlo je dobré). V jiných mýtech to vypadá podobně – ze tmy, chaosu, ze nedefinované hloubi prostoru či oceánu se vynořuje prvotní pahorek, souše, bůh v podobě zářícího Slunce, želva nesoucí svět na hřbetě, Slunce a Měsíc se oddělují od sebe. Čím byl ale tento velký skok, toto počáteční oddělování a reflexe způsobeno? To je velice těžké otázka, neboť o době a způsobu vzniku lidského vědomí se můžeme pouze dohadovat. Ještě jednou si musíme uvědomit, že se jedná o čas před vytvořením řeči. Jisté indicie nám mohou poskytnout rituály a mýty přírodních národů, je ovšem důležité si uvědomit, že se ocitáme na území dohadů.

Americká básnířka a antropoložka Judy Grahn ve své bohužel jen v američtině vydané knize „Blood, Bread and Roses (1993 Beacon Press) rozvíjí na první pohled nezvykle působící tezi o tom, že na začátku onoho velkého skoku lidského vědomí stály menstruující ženy, které jako první rozpoznaly souvislost mezi jejich interním tělesným procesem a „vnějším“ časem – fázemi Měsíce. Grahn dovozuje, že k vytvoření lidského vědomí, přispěly tři důležité prvky. Jedním byla skutečnost, že ženy v přírodním prostředí menstruují synchronně, ve stejný čas. To jim umožnilo si uvědomit, že podobné tělesné pochody se vztahují nejen na ně samé, ale i na jiné ženy. Druhým prvkem bylo časové sladění menstruace s fázemi Měsíce, tedy s obdobím temnoty (novoluní = menstruace) a se „zjevením“ světla po menstruaci (přibývající Měsíc). To mělo za následek, že tyto ženy byly poprvé za celého vývoje schopny si uvědomit vnější časovou souvislost z vnitřním pochodem a začít tak plánovat. Třetí příčina procitnutí vědomí spočívala v tom, že menstruující žena představuje ohrožení celého kmene skrze šelmy (a to ještě v období tmy v noci). A tak vznikla nutnost separace, společného ukrytí všech menstruujících žen. Ženy tedy vnímaly nutnost oddělení – nejen sebe samých.

Prokletí Metapozice

Ať už tomu bylo jakkoliv, vidíme, že nesmírně důležitým krokem v rozvoji rozumu bylo vytvoření metapozice (tedy schopnosti nadhledu) nad osou Já-Nejá. Tento nadhled byl předpokladem k dělení času a prostoru, k orientaci a vytvoření historie, vedl k pojmenování částí světa, a především také ke slučování různých prvků pod jeden nad-pojem. Pro mého psa je každý strom jiný, voní jinak, je zcela individuální a jedinečný. My oproti tomu často vnímáme borovici i dub jako „strom“, čímž se o ovšem právě přivádíme nejen o jistou pestrost, ale i odtrháváme sami sebe od fenoménů.

Je to právě naše metapozice, která nás vede k tomu, se nepovažovat za součást přírody, ale stavět se do pozice jejích ochránce, léčitele, partnera. Wolfgang Gigerich, německý filosof, píše ve své knize „Die Atombombe als seelische Wirklichkeit“ o dvou zcela protichůdných způsobech vnímání světa. Ten první připodobňuje k pohledu na arénu světa z ochozu římského Kolosea. Zde se divák nalézá v bezpečí, v metapozici, zatímco dole pod ním probíhá zápas divokých šelem. Divák se opravdu „dívá“ a nic neriskuje. Oproti tomu člověk, který sedí v řeckém amfiteátru a se zatajeným dechem, úžasem i úzkostí sleduje Drama, se „vystavuje“ tomu, co je větší. Protagonisté mluvící skrze šklebící se masky jsou pouze prostředníci mezi vůlí bohů – tedy tím, co stojí nad člověkem – a účastníkem skupinové katarze.

Náš současný pohled, v posledních několika stech letech podpořený skrze vědecké poznání, je podle Giegericha pohledem vědce, který se skalpelem v ruce zkoumá žábu na pitevním stole, pouští proud do jejích stehýnek a s údivem pozoruje záchvěvy již mrtvého tvora. Pohled někoho, kdo se vůči tomu, co zkoumá (popřípadě o čem tvrdí, že to chrání) nalézá v pozici většího, v „bezpečné vzdálenosti“.

Pokud bych chtěl být opravdu drastický, mohl bych tento přístup přirovnat k působení nacistického zločince lékaře Mengeleho, který prováděl pokusy na dětech a dospělých v koncentračních táborech, aniž by si ovšem byl vědom nějaké viny. Vždyť to podle jeho přesvědčení byli jen méněcenné kreatury, které by tak jako zahynuli v důsledku přirozeného výběru. Jistěže je toto přirovnání hrubě nevhodné, do jisté míry ovšem popisuje odtrženost našeho vnímání světa a stylizace do pozice „tvůrce“ (tedy boha) tam, kde jsme a zůstaneme jen „účastníci“. Mengele, podobně jako jiní nacističtí a komunističtí zločinci pouze oddělili rozum od emocí – jak víme z procesů, které po konci války proběhly, v rodinném prostředí to byli milující otcové a starající se manželé.

Nechci zde ovšem zatracovat rozum, bez kterého bychom dnes byli stále ještě na úrovni šimpanzů. Hledám v této eseji odpověď na otázku „Jak jsem se dostali z „tady a teď“, z pozice dětí začleněných do přírody do pozice někoho, kdo se ji snaží ovládnout (či zachránit, což je systemicky totéž). A jakým směrem bychom se měli vydat, abychom nezadusili sami sebe odpadními produkty právě tohoto našeho rozumu.

Emočně Spirituální Obrat

Zdá se, že podobně jako když hledáme osvícení, je nutné projít fází „čistého rozumu“, který se vyvinul po překročení té první propasti mezi zvířetem a člověkem. O osvícení jsem již psal. Tedy o tom, že osvícení je možné teprve po „zmatení skrze vědomosti“ jak to nazval Osho, který rozlišoval mezi (intuitivním) věděním a vědomostmi, které vytváří náš intelekt. Pokud tedy ponecháme osvícení jako jednu možnou cestu k (radikální) změně a obrátíme pozornost k tomu, jak „nevyvanout ze světa“, ale zůstat v něm, a přesto ho nezničit, nabízí se po překročení onoho prvního abyssu – vzniku lidského vědomí před miliony let – překonání další propasti.

Psal jsem, že první propast překonal povstávající rozum rozdělením, separací. Je docela možné, že druhý, nesmírně důležitý a zároveň obtížný krok bude spočívat v opaku, tedy ve sloučení, ve spojení rozděleného. A to samozřejmě aniž bychom rozum se všemi jeho výdobytky negovali. Nezavrhovat, ale neulpívat – je můj oblíbený koán zenového buddhismu. Pokud obrátíme zrak k možnostem spojení, propojení, znovu-napojení se na přírodu, na naši esenci, na duši (používám záměrně ženskou část dvojího pojmu duch-duše), je nutné, abychom aktivovali náš „ženský princip“, intuici, emoce, „břicho“ jako protiváhu k „hlavě“.

Roky už učím a píšu o tak zvaném mytologickém způsobu vnímání světa. Patří sem nejen intuice, ale i mýty, pohádky, logicky nepochopitelné synchronicity, rituály, archetypy, umění, které nám způsobuje husí kůži, a především mystické prožitky a magie. Magie ovšem ne ve smyslu, v jakém je dnes poněkud posměšně nebo pejorativně vnímána. Magie nemá nic společného s „čarováním“ – je to prostě non-lineární změna mne samého a okolností, ve kterých žiji. To „non-lineární“ znamená, že kýžená změna není výsledkem intelektuálních a logických postupů. To magii dává hluboký smysl jako doplněk vědy, především v dnešním světě, kde věda zaujala místo poslední „vítězné“ ideologie.

Jakkoliv je „mytologické vnímání“ vlastní jak mužům, tak i ženám, jsou to v současnosti především ženy, které jsou ohledně hledání a snad i vytváření mostů přes druhý abyss aktivnější. Muži jsou stále ještě příliš fixováni na sebe-definici coby „muže“. Možná že v mužích stále ještě přetrvává onen primární strach, že bez udržování nadvlády rozumu spadneme do prvotního chaosu, do stavu ne nepodobném autismu či zvířecí bez-moci. Možná, že ženy tento strach nemají (nebo nemají tak silně), neboť si ještě vzpomínají, že to byly ony, které provedly kdesi v hlubokém dávnověku onu prvotní separaci. Které poznaly cykly Luny, rozdělily tmu od světla a vytvořily tak čas.

Dvě Cesty

Poslední vývoj světa, ona „pandemie“, která námi všemi otřásla, má aspoň pro mne dva zásadní důsledky. Ten první je semknutí se celého lidstva kolem víry v technologii, jež je ovšem provázena zvýšenou kontrolou jedince a ztrátou svobod. Věříme, že vakcína (která mění DNA informaci našich vlastních buněk) nás spasí a že vše bude jako dřív. Akciové trhy pokvetou a vrátí se nám růst růstu. Připomíná mi to víru v kapitána, když je loď v bouři. Bohužel jsem přesvědčen, že kapitánem je (opět) čistý mužský princip, který operuje s čísly, mapami a statistikami, rozdává (zmatené) rozkazy. Případně řve na topiče, aby přitopil. A pokud se Titanik potopí, vpálí si kouli do hlavy. Nic nového pod sluncem.

Ta druhá cesta je nadějnější. Přiznám se, že v současnosti vidím ne této cestě víc žen než mužů. Ne náhodou klesl od počátku covidové hysterie počet mužů v seminářích, konstelacích a jiných „celostně zaměřených“ akcích na minimum, které jsem od začátku mého působení v Česku před dvaceti lety nezažil. Je to cesta přijetí a nerozdělování, neškatulkování, cesta spojování rozděleného a rozhádaného. Ale především k této cestě přináleží něco, čeho musíme ještě dosáhnout. Nazval bych to „emoční propojení s přírodou“ nebo „návrat k matce“. Nebo dokonce, ve smyslu toho, co jsem v této eseji popsal, „velké sjednocení“, jakási anti-separace.

Pokud si přiznáme, že intelekt rozděluje, že vytváří „bubliny“, které si navzájem nerozumí, a pokud si uvědomíme, že právě toto rozlišování stálo na počátku vývoje lidského vědomí, potom se kdesi na horizontu začne objevovat vize nějaké nové, velké syntézy, která není negace rozumu, ale jeho pokračováním. Možná, že intelekt člověka, toto privilegium našeho živočišného druhu není řešením, ale spíš pouhou etapou ve vývoji.  

V mládí jsem horoval pro astronomii. Pozoroval jsem svým samodělaným dalekohledem krátery na měsíci a planety a nesmírně mě přitahovala tajemná hloubka Vesmíru. A tak vím, že jedna z velkých záhad tohoto oboru je, proč jsme už dávno neobjevili nějaké rozumné civilizace, nezachytili jejich radiové signály nebo slabý šum jejich televizního vysílání. Pomalu se ovšem rýsuje odpověď na tuto otázku. Může to být proto, neboť období „lidského rozumu“ je možná velice krátká epizoda ve vývoji života. Dává nám do ruky zbraně a technologie, které, pokud nedospějeme, nás velice rychle zahubí.

V konstelacích je „dospění“ definováno mnoha způsoby. Jeden z nich je, že pubertální odpojení se od rodiny, ono horování pro svou pravdu, svůj malý kmen, své názory, se nakonec promění ve velké přijetí toho, co je. Rodiče uznáme jako rodiče, těžkosti našeho dětství prostě přijmeme (koneckonců z nás udělaly to, co nyní jsme) a „vrátíme se zpět“ do celku a k celistvosti. Je docela možné, že jako lidský druh, onen homo sapiens, musíme právě tento krok udělat. Zatím jsme totiž pouze homo intelektualis. To „sapiens“ v překladu znamená moudrý. A k tomu nám zjevně ještě něco chybí. Třeba nám v tom ženy a ženský talent k syntéze může pomoci.     

úterý 11. května 2021

(S)Vědomí

 „No, a pak … jsem ti ještě chtěl říci, že zítra nepřijedu. Já jedu za Janou, nějak se to nedalo posunout.“
„Ale… vždyť jsi mi to slíbil? Já se tak těšila…“
„Já vím, ale jinak to nejde. Víš, seběhlo se pár věcí. Já jsem teď ve strašným presu. Moc se omlouvám, mě to fakt trápí. Mám kvůli tomu výčitky svědomí. Ale fakt to už nejde změnit.“
Na druhém konci telefonu se rozhostí vyčítavé ticho. Nebo je to tichý pláč? A mé duši je strašně.

Pocit viny, hryzání svědomí, výčitky, chuť se propadnout do země nebo všechno ze zoufalství rozmlátit zná v těchto situacích asi každý/každá. Wikipedie definuje svědomí jako „vnitřní instanci, ‚mlčenlivé volání‘, které určuje soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit.“ V češtině je svědomí odvozeno od „vědomí“, a předpona „s“ naznačuje, že jde o něco společného, co spojuje člověka s jinými lidmi, jejich názory a úsudky. Co je společné pro celou společnost.

Podle Berta Hellingera, zakladatele systemických konstelací, je svědomí, a především pak pocit viny či neviny základní nástroj, kterým kterýkoliv systém, například systém mé původní rodiny, řídí své členy. Pokud dělám něco v souladu se zájmy (nebo také etickými pravidly) systému, jehož jsem součástí, cítím se bez viny, tedy nevinný. Pokud se proti jeho zájmům proviňuji, pokud se například vzepřu jeho často podprahovým a nevyjádřeným očekáváním nebo nesplňuji úkoly na mne naložené, cítím ve většině případů vinu.

To je také ten pravý, ale velice často nerozpoznaný důvod, proč stále a stále opakujeme jednání, o kterém sice víme, že je pro nás zdrojem utrpení, ale „nemůžeme jinak“. Protože kdybychom nečinili to, co děláme, tak by to „maminka nepřežila, nebo tatínek by se neuzdravil, nebo ségra by byla nešťastná“. A my bychom měli pocit, že za to můžeme.

Jakýkoliv systém – ať už je to moje původní rodina, kmen, národ nebo třeba jen firma, ve které pracuji – má samozřejmě za úkol ochránit především sám sebe. Jde o přežití v nepřátelském prostředí, o základní vlastnost živých systémů, která se vytvářela skrze miliony let. Jde o zachování celku, a ten je vždy nadřazen individuu. Takže to, že celek nebere ohled na to, zdali se nám líbí nebo nelíbí zastupovat „ztraceného“ dědečka alkoholika a převzít jeho závislosti, je vlastně z hlediska systému zcela v pořádku. Jednotlivému mravenci nebo včele také vůbec nepřijde na mysl, se z práce „ulejt“ a někde jen tak lelkovat. Potíž je v tom, že my nejsme včely.

A tak se nám do stoprocentního podřízení se systému a jeho požadavkům plete náš individualismus. A to o to více, čím je kultura „západnější“, tedy čím více se vzdálila jakési kolektivní morálce, kterou můžeme ještě dobře pozorovat v Číně, Koreji nebo v zemích, kde je kmenová duše silná. Na seminářích systemických konstelací pak poznáváme, jaké to zátěže jsme přebrali a čeho bychom se mohli zbavit, kdybychom nebyli vázáni právě pocity svědomí a viny. A pomalu ale jistě se těchto zátěží začínáme zbavoval. Učíme se, že „malí nemohou zachránit velké“ a děláme konstelační kroky k větší svobodě.

Jenomže individualismus, jenž představuje tak trochu „zlaté tele“ západu, není zadarmo. Čím více se dostáváme do individuální fáze vývoje, nebo, pokud je vám z mých knih a seminářů známý koncept čtyř duší, čím více jsme v „esenciální duši“, jejíž hlavní vlastnost je svoboda od závislosti a účelovosti, tím víc se pak rozpadá společnost. Mizí v ní nejen její základ – společné hodnoty, etické normy, nepsaná i psaná „přikázání“ a mantinely chování. Stěhováním většího počtu lidí do esenciální duše ztrácí společnost i důležitý nástroj k jejich ovládání – právě svědomí a pocit provinění.

Na druhou stranu kmen stále ještě funguje. Především v časech, kdy se společnost cítí ohrožena. Kdy je pod vnějším tlakem, v reálném nebo sugerovaném nebezpečí. Tehdy se „kmenová duše“ opět dostává do popředí, vynucuje si nebývalou pravomoc a počet lidí, kteří jsou schopni se jí vyhnout nebo dokonce se jí postavit čelem, klesá. Zkuste třeba nyní jet metrem a sundat si roušku. A minimálně pár minut vydržet ty pohledy ostatních a vaše pocity. Nejlépe tak poznáte, jak taková kmenová duše funguje. Jediná možnost, jak se vyhnete pocitu viny je, že se sám sebe přesvědčíte, že jedině vy patříte k těm osvíceným, ostatní jsou ovce. Ale je to energeticky nesmírně náročné, jako vždy, když bojujeme proti všem. Takže nás covid po dlouhém pochodu směrem k individualitě a ignorování společenských tlaků opět přivádí zpátky do kmenové duše? A je to tak dobře, nebo ne?

Toto je velice ošemetná otázka. Lidská společnost totiž stále je (a patrně, pokud nevymřeme, stále bude) rozvrstvena do tří vrstev, které všechny tři musí fungovat, aby byl zachován její chod. Tu nejzákladnější vrstvu si můžeme představit jako spodní třetinu pyramidy. Je to naše původní rodina, do které se narodíme a která nás formuje a provází pak celý život. Rodičů se nikdy nemůžeme vzdát. A ano, lze se zbavit „dědičné“ zátěže, nebo ji alespoň zmírnit. Může se to stát tehdy, pokud rozpoznáme, že děláme nebo neseme něco, co k nám nepatří, ale co neseme s pocitem, že jsme tím užiteční. Tento pocit dělá děti většími a obrací přirozenou hierarchii v systému.

Svědomí se zde proměňuje ve vědomí. Já si uvědomím nejen tu zátěž, ale i můj pocit viny, kterým platím za to, že tento „džob“ pro rodinu už nechci dělat. Uvědomím si, že odevzdáním převzaté zátěže také ztrácím svou moc a postavení v systému. Ztrácím (případně se dobrovolně zbavuji) onoho uznání, které za svou oběť dostávám – i když toto uznání se málokdy projeví opravdu jako uznání. Častěji sklízím soucit či politování, jaký jsem to chudák. Někdy patří k mé „odměně“ dokonce i vysloveně negativní reakce mého okolí (například ostrakizování, vyloučení, samota), které pro mne mají kdesi v hloubce mé psýché přesto paradoxně pozitivní efekt, neboť se teprve skrze ně mohu cítit opravdu jako oběť. A oběť má přece nárok na nějaké to vyrovnání, nebo ne? Když ne na Zemi, tak aspoň v nebi?

Druhou vrstvu pyramidy tvoří kmenová duše. Sem se už nerodíme, ale tuto si sami vybíráme. Můžeme ji také změnit – ze sparťana se může stát slávista, z křesťana mohamedán, z fašisty komunista. Nicméně pocit viny při takové „zradě“ zůstává stejný, jako tomu bylo v rodinných záležitostech. Vzpomeňme jen na Jidáše Iškariotského, který se den nato, co zradil Ježíše, oběsil. Protože je v rámci kmenové duše přechod z jedné do druhé možný (na rozdíl od rodiny, která mi zůstane po celý život), operuje kmenová duše krom viny i s pojmem zrady.

Společným jmenovatelem našich rozhodnutí, přestat být skrze vinu a svědomí zapleteni do zájmů ať už rodinné nebo kmenové duše je to, že naším vykročením do třetího patra pomyslné pyramidy – do esenciální, někdy také říkáme individuální duše, ztrácíme jejich podporu. To zažili například americký „whistleblower“ Snowden nebo zakladatel WikiLeaks Australan Julian Assange. Pokud je kmenová duše, vůči níž se proviním (byť v souladu s mým osobním svědomím) silná, stává se můj osud většinou velice krušným. Jinak řečeno, kmenová duše USA (Ruska, Číny atd.) umí velice lehce zničit případnou esenciální duši nějakého „odpadlíka“.

V této souvislosti je zajímavý osud Ježíše (a mnoha dalších zakladatelů náboženství). Ježíš je nádherný případ člověka, který se dostal na samý vrchol pyramidy – do centra esenciální duše, do samého středu svobody. Ale nejen to. Na rozdíl od mnohých indických osvícených postav (Buddha, Mahavir) a na rozdíl od zenových mistrů bylo jeho martyrium, jeho „oběť“ hluboce lidská, plná světla, mystické spirituality a lásky. Jenže po jeho smrti se z jeho učení, jehož esence spočívá v rebelii nerozlučně spojené s naprostou svobodou, ale i s hlubokou láskou, stalo náboženství. Tedy kmenová duše, která si celá tisíciletí žárlivě střežila věrnost svých oveček, a která neváhala upalovat kacíře a dobývat země pohanů mečem i ohněm.

Vidíme, že onen vrchol pyramidy má svá úskalí. A pokud nejsme připraveni zaplatit za ten úžasný výhled, který se z něho naskytne, mnohdy tu nejvyšší cenu, je radno, že zůstaneme někde doleji a v MHD si nasadíme roušku. Ona totiž rebelie bez té hluboké spirituality, bez mystického vhledu, je opravdu docela puberťácká. Nebo – jak Bert Hellinger říkal, mladí vojáci, kteří padnou hrdinskou smrtí, volají posledním výdechem po mámě.

Rozhovor s vlastním nitrem

 „Milý Jane, napíšeš nám článek do příští Jógy Dnes? Téma je ‚Letní cesta do vlastního nitra.‘ Jo a moc to spěchá. Hezké dny, děkuji předem, Kateřina.“

Hm. Tak nitro. A k tomu ještě moje vlastní. Sedím v potemnělém obýváku, je pátek státní svátek, a já se právě vrátil z procházky téměř letní Prahou. V tomhle horku odmítám nosit roušku pokud jdu po liduprázdné ulici, ale na Petříně bylo přeci jen docela hodně lidí, takže jsem se vrátil bez dechu a k smrti unavený. A teď bych se tedy měl vydat na další cestu. Do nitra. Haló, nitro, slyšíš mě vůbec?

„Dej mi pokoj.“

Cože? Co to bylo?? Že by mi mé nitro jako odpovídalo? Jako – že si mé nitro vede nějakou na mě nezávislou existenci? No, v tom případě ... co kdybych s ním udělal ... rozhovor? Že by to v Józe otiskli? Nebude to nějak divný? A zajímá vůbec někoho, co se děje v nitru Jana Bílého? No – proč vlastně ne. Koneckonců V kůži Johna Malkoviche byl docela úspěch. Jo, ale tam hrála Cameron Diaz. No na druhou stranu, ta zas nestavila konstelace. Tak dobře, jdeme na to.

Jan: „Ahoj nitro. Hele, já bych se tě rád zeptal na pár věcí. Je to pro takový jeden časopis, jde hodně o jógu a osobní rozvoj a tyhle věci. Taky tam jsou články o zdravém životním stylu, takže by tě to mohlo zajímat. Oukej?“
Nitro: „A proč si myslíš, že mě zajímá zdravý životní styl?“
Jan: „No, hm, to jsi mě tedy trochu vyvedlo z konceptu. Všeobecně se věří, že uvnitř nás, tedy v našem nitru je něco, co touží po seberealizaci, rozvoji, a tak. A zaraduje se, když se přestaneme ládovat hamburgerama, nýbrž začneme baštit tofu.“
Nitro: „A tomu ty věříš?“
Jan: „Hele, čemu já teď věřím, nechme stranou. Ten rozhovor by měl vypadat tak, žebudu dávat otázky tobě a ne naopak. Když jsi tedy tak chytré, tak co by tě potěšilo?“
Nitro: „Teď vlastně kdybys mi dal pokoj. Vy tam venku jste strašně moc hyperaktivní. Furt něco děláte. Pořád se potřebujete zlepšovat, učit se a rozvíjet, lítáte z jednoho kurzu na jiný, meditujete, mantrujete, respirujete a levitujete. Nějak mi připomínáte mladou borderu.“
Jan: „Ty myslíš toho psa, border kolii?“
Nitro: „Jo.“
Jan: „Ale to děláme právě v domnění, že se tím dostaneme k tobě. Dovnitř. Do klidu a jednoty s naším vlastním já.“
Nitro: „Aha. Takže skrze hyperaktivitu k osvícení, jo? Bavorákem ke klidu?“
Jan: „Počkej. Co je na tom hyperaktivního, když si sednu pod jedli a medituji. Nebo když přijdu na konstelace, abych pochopil, co se ve mě děje. Nebo když cvičím jógu. Tedy, myslím jako tu pomalou.“
Nitro: „To, že ji cvičíš. Pochop to, já tu prostě jsem. Já nepotřebuji nic dělat, nic si dokazovat, nikam uhánět. Bylo jsem tu odjakživa a budu navěky. Což je, musím přiznat, někdy docela otravný.“ (Nitro zívá.)
Jan: „Takže jsi nesmrtelné?“
Nitro: „Přečti si svou vlastní knížku, Jane. Tu poslední. Strana šedesát pět. Dole. Tam uvádíš takovou malou zenovou historku. Koán. A tam se praví: ‚Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.‘ Chápeš vůbec, co píšeš? Čas je vaše iluze tam venku.“
Jan: „To je úžasné. Mé vlastní nitro je nesmrtelné. Takže to jsi asi taky osvícené, že jo?“
Nitro: „Hele, každý rozhovor je jen tak dobrý, jak dobré jsou ty otázky. Ještě jednou, strana šedesát pět dole, jen si nahraď narození a smrt osvícením. Jsem trochu zklamané, myslelo jsem si, že vymyslíš něco inteligentnějšího.“
Jan: „Budu se snažit. Takže, když říkáš, že cokoliv my tady venku děláme, stojí za starou belu, protože ty jsi už hotové a nesmrtelné a vůbec, tak co by bylo, kdybychom vůbec nic nedělali? Když bychom se kompletně vykašlali na vzdělávání a četbu a cvičení a disciplínu a tyhle všechny věci, do kterých se prostě často musíme nutit, protože vůbec nejsou příjemné. Aspoň tedy ne ze začátku.“
Nitro: „Byste shnili.“
Jan: „Aha. A to by se ti líbilo?“
Nitro: „Hele, pochop, že někdo, kdo je tu furt, nemá žádné preference. Já jsem jako svíčka. Zapálíš ji, fajn, vidíš na cestu. Sfoukneš ji, je tma a začneš narážet do stromů. Což bolí. Tebe, ne tu svíčku. Ta tu je stále. Za pár kroků nebo za pár let přijdeš na to, ji zase zapálit – a vida, je světlo. Někdo ti ji sfoukne, řekněme nějaký virus, je tma. Na chvíli. Narodíš se, svíčka se zapálí. Světlo, tma i svíčka jsou pořád v pohodě.“
Jan: „A nemrzí tu svíčku, když nesvítí?“
Nitro (směje se): „Aspoň neubývá.“
Jan: „Tak tomu nerozumím. Na jednu stranu říkáš, že jsi tu pořád. Tedy – nesmrtelné. A teď v tom přirovnání k té svíčce tvrdíš, že když ta svíčka svítí, když tedy vydává to světlo, které my venku potřebujeme, abychom nenaráželi do věcí, tak ubýváš. To nechápu.“
Nitro: „Cokoliv, co je, směřuje vždy a neodvratně k nebytí. Ale neboj, ta svíčka je hódně velká.“ (Nitro se už zase chechtá.)
Jan: „Já tomu ale pořád nerozumím. Přiznávám, že jsem si původně myslel, že můj cíl je dostat se k tobě. Teď to vypadá spíš na to, že je lepší nechat hořet tvoje světlo, aby mi svítilo na cestu a abych tedy nevrážel neustále do toho, do čeho normálně vrážím. Fajn. Ale co je tvůj cíl?“
Nitro: „Vyzáření.“
Jan: „Myslíš vyzařování?“
Nitro: „Ne. Já se nepletu. Žádný překlep. Vyzáření jako vyvanutí. Pokud tedy vůbec nějaký cíl existuje, což je poměrně složitý filosofický problém; totiž jak mít cíl, když není čas. Ale budiž. Snaž se to pochopit. Co je podle tebe osvícení?“
Jan: „Absence strachu?“
Nitro: „Hlouběji.“
Jan (přemýšlí): „Tak – jednota se svou podstatou? Nebo, ještě dál, jednota se vším?“
Nitro: „To už je lepší. A co se stane, když se ‚sjednotíš‘ se vším?“
Jan: „Rozpustím se?“
Nitro: „Přestaneš tedy existovat?“
Jan: „Ne nutně. Jen přestane existovat ten pocit oddělenosti. Moje ego se rozpustí.“
Nitro (se poněkud škodolibě usmívá): „Vážně? A co byly ty Rolexy Osha? A ty róby? A jeho údajně devadesát devět Rolls-Royceů?“
Jan: „Dobře, tak tedy se nerozpustí mé ego, protože to vlastně drží mojí tělesnou schránku pohromadě. Včetně těch značkových hadrů. Ale něco přestane ... usilovat. Chtít. Přestane ... jak Osho říkal, produkovat brzdné stopy. Nebo ty šmouhy po akceleraci.“
Nitro: „Přesně. Něco vyvane. Vyzáří se. Ta hluboká jednota, o které se tu bavíme, není jen ta se světem. S Univerzem. Ta je i s tím, nebýt.“
Jan: „Z toho mrazí.“
Nitro (škodolibě): „Ale jdi. Strana dvacet jedna, koán dole, cituji: ‚Když tě trápí zima, jdi tam, kde tě zima zabije...‘.“
Jan: „Ty se ale v té mé poslední knížce nějak vyznáš.“
Nitro: „A kdo si myslíš ji napsal?“
Jan: „Aha. No tak ti děkuji za rozhovor.“
Nitro: „Jo, rádo se stalo. Ale teď,“ (Nitro se protahuje) „strana dvacet jedna, stejný koan, jen – poslední řádka.“*
---------------
*Na hlubší pochopení této dopovědi mého Nitra si budete muset tu knížku koupit :).
Přeji krásné dny.

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)

Jednoduchý život

Dneska ráno tady na jihu Kréty prší. Poprvé za tři měsíce. Těžko popsat, jak se vše raduje. Listy, uschlá tráva, zmoklí psi. Aqua, voda, nebo tady v Řecku „neró“ padá jako zázračná mana z nebe a tvoří kaluže. Kaluže! Na vyprahlé řecké půdě! Jaká to nádhera. Už tak fascinující hněď uschlých bodlákových kopečků (přesně řečeno se jedná o astividii trnitou, poterium spinosum) je o nečekaný odstín sytější. Všudypřítomné olivy si zeleně mnou ruce. Tedy spíš své protáhlé lístečky. A najednou chápu, že podzim nemusí znamenat vždy začátek konce, ale také začátek začátku. Podzimní osvícení v Agios Ioanis. Poly kaló.

Když první příval deště ustane, jdu se koupat do ještě teplého moře. To valí vlny, které si se mnou hrají a plácají mnou o písčité dno pláže. Plavu kam až mám odvahu (jsou ve Středozemním moři ještě žraloci??) a houpu se na vlnách jako korek na vlasci Univerza. Pak začnou padat shůry další kapky. Turisti na břehu se běží někam schovat a já obdivuji pleskající kapky sladké vody, jež padají do vody slané, a lituji topící se hmyz, který, na rozdíl ode mne, to tak nějak nedává.


Po hodině vylezu ven, pláž je liduprázdná a moře hučí. Z pěny by se zrovna teď mohla vyloupnout nějaká Venuše ve velké mušli (hřebenatka svatojakubská, pectean jacobeus) tažené tritony. Nebo ufóny, což asi vyjde nastejno. Jenže namísto Venuše vyplaví ze řetězu utrhlé moře jen pár chaluh a oranžovou bójku, kterou kdesi v dáli ukradlo nějakému rybáři.  

 

Večer se dešťové mraky stáhnou kamsi na sever, za bílé hory, které se tak i jmenují (Levka Ori) a můj předposlední den na Krétě končí západem slunce, který, kdyby byl někým takhle namalovaný, by vypadal jako neuvěřitelný kýč. In natura je krásný.

 

Jdu se projít a potkávám stáda šneků, kteří tuší, že začíná ta pro ně přívětivá část roku. Myslím na to, že už pozítří touto dobou budu v pražské Maitrei mezi několika kolegy-psychology obhajovat můj ne-terapeutický přístup ke své práci a přijde mi to absurdní. Není snad zjevně všechno tak, jak má být? A i kdyby ty šneky, nebo mě právě přejelo auto, není to z pohledu vesmíru úplně v pořádku?

 

Večer sedím na balkóně mého apartmánu, moře hučí (bory nejsou slyšet) a na stole zkouší brouk, který zde přistál, vzlétnout. Protože je už skoro tma (jen na západě jsou ještě červenofialové zbytky dne), nedaří se mu to. Vyleze na něco, co se mu zdá vhodná startovací základna (například na víko mého mini-laptopu), roztáhne krovky, ale iritován světlem lampy, uletí jen malý oblouk a praští sebou zase o stůl. Dělá totéž, co my všichni. A tak startuje pořád znova.

 

A vida. Když už by to našinec vzdal, najednou se mu start povede a on odfrčí někam do tmy. Vykašlal se na světlo, na mámivé lákání lampy a zvolil nejistou, vlhkou černou řeckou tmu plnou sov, netopýrů, grázlů a já-nevím-čeho-všeho. Nevím, nejsem brouk, ale hádám, že ta noc není pro brouky jeho typu dostatečně bezpečná. Přežije? Najde něco k snědku, potká nějakou samičku na rozmnožení? Zažije svůj spokojený brouččí podzim života na jihu Kréty, tak jako němečtí důchodci? Kdo ví. Moře hučí a kdesi vzadu za horami se párkrát zableskne.

 

A já přemýšlím o tom, co všechno potřebuje člověk k životu. Ba ke štěstí. Jak je toho málo a jak je to zcela odlišné od toho, co našinec obyčejně shání, po čem touží, a co mu také okolní svět neustále sugeruje, že se bez toho neobejde. Skrze internet a wifinu ke mě občas dolehnou nějaké zprávy o chystaných či již probíhajících demonstracích, o sporech a půtkách studentů s policií, o neutuchající korupci. Ze světa, ve kterém, zdá se, tak trochu „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ Jenže to napsal už Shakespeare o tom svém světě, tedy před celými třemi sty lety. Takže nic nového pod sluncem, vymknutá doba kdesi v dáli stále ještě šílí a asi bude šílet i nadále – s tím, zdá se, už nic nenaděláme.

 

Zatímco zde, krátce před půlnocí, nakonec vyšli hvězdy. Takže snad se můj brouk nakonec ještě povznesl nad vymknutou dobu plnou sovího nebezpečí a doletěl až do vesmíru. Nasedl do Velkého vozu, zapřáhl Pegasa a společně s Labutí odfrčel kamsi do jiné dimenze. Já zítra odfrčím do Prahy, za pomoci méně poetického, nicméně o to víc spolehlivého Airbusu. A až do jara se zase budu v mnoha seminářích starat o své klienty, aby se jejich život zjednodušil a my všichni jsem se trochu víc posunuli k té harmonii (a možná i štěstí), která se dostaví, když se dostaneme tak, kde je naše místo. A když se staneme těmi, kterými už jsme.   


(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)